Jak jsem hnojil záhonky.

Má první žena dostala od rodičů chatu. Útulná dřevěná patrová chata kousíček za Prahou na malém
pozemku 15 na 30 metrů. Skoro by se chtělo říct, že na tak maličkém kousku země a tak blízko
domova nemohou vzniknout velké problémy. Nikdy jsem do té doby nezahradničil, nechatařil ani nic
tomu podobného jsem neprovozoval a tedy jsem pozorně naslouchal tchánovým radám, protože on vlastníma
rukama chatu postavil a leta na pozemku hospodařil. Na podzim mě tchán kladl na srdce, že je nutné
vynosit žumpu. Její obsah poslouží jako hnojivo a zušlechtí záhonky pro příští rok. Překontroloval
jsem veškeré potřebné vybavení a akci jsem naplánoval na další víkend. Dokoupil jsem ještě dostatečně
dlouhé rukavice a v sobotu ráno jsem byl připraven. Protože mírně poprchávalo vyrazil jsem namísto
na motorce na chatu autobusem. Deštěm mírně zvlhlá půda byla příznivá pro zvolený technologický
postup, který spočíval ve vyhloubení řady děr, do nichž se bude obsah žumpy vylévat z kbelíků.
Dle tchánových dlouholetých statistik bylo potřeba vynést asi 150 kbelíků do 30ti děr. Něco se
vsákne, něco zahrne a celý úkon jeden člověk pohodlně zvládne za půl dne.

Díry jsem měl vyhloubené asi za 3 hodiny a navlékl jsem tedy starší montérky, vysoké holínky a
dlouhé rukavice. Připravil jsem dva osvědčené větší kbelíky, odklopil víko žumpy a srdnatě jsem
šoufkem (to je takový malý kýbl na dřevěné násadě) kbelíky plnil a roznášel do děr. Šlo to kupodivu
celkem rychle - na malém pozemečku bylo prostě všechno blízko a tak jsem se moc nenachodil. Nejdříve
jsem plnil díry kolem ovocných stromků a pak jsem začal roznášku na záhonek za chatou. To už bylo
takové to husté odspodu a moc se to nevsakovalo. Vždycky, když byla díra plná, ihned jsem jí zahrnul
vyhrabanou zeminou, abych se k ní už nemusel vracet. Vše šlo dobře, až podezřele dobře a zbývalo už
opravdu posledních pár kbelíků ze dna.
Zdalipak jste si povšimli, že při některých činnostech hrajete sami se sebou takové různé hry a
sami se sebou soupeříte. Dělá to každý - krátí si tak dlouhou chvíli,
usnadňuje nezáživnou práci, dodává si odvahy, síly, vytrvalosti. Říkáme si například: před chvíli
mě to trvalo než jsem napočítal do sta, teď to zkusím za osmdesát.

Od okamžiku, kdy jsem postoupil na
zeleninový záhon a kdy mě již celá akce připadala nesnesitelně dlouhá, jsem si přesně v tomto
samosoutěživém duchu rozdělil kýblování na úseky po deseti kýblech (tedy 5 cest) a podle budíku
položeného za zídce jsem "trhal rekordy". No tak trošičku jsem tedy podváděl, protože jsem zaplňoval
díry nejblíže žumpě. Ve chvíli, kdy už bylo téměř hotovo a už vlastně o nic nešlo, mě k zaplnění
zbylo posledních pár děr v tom nejvzdálenějším koutě záhona. Ani nevím jak se to stalo, že jsem se
najednou ocitl uprostřed záhonu se dvěma plnými kbelíky hustého odspoda a vše kolem splynulo v
jednolitou zemitou plochu. Vše bylo takové rozšťourané a nikde žádné obrysy vyhloubených děr.
Ona totiž hlína na hustším obsahu plave a tak není vidět i po lehkém zahrnutí nic jako hladina.
No prostě jsem tam stál přesně jako v minovém poli. Neznaje možných důsledků jsem prostě vykročil
v domění, že našlápnu opatrně a ono se uvidí. Se dvěma dvanáctikilovými kýbly v rukou je opatrné
našlápnutí tak trochu relativní pojem. Noha mě zahučela do bažiny a já se začal propadat jak ve filmu
Král Šumavy. Měl jsem co dělat, abych udržel rovnováhu s těmi kýbly. Díry byly poměrně dost
hluboké - v tom zeleninovém záhonku se totiž docela dobře rylo, tak proč ne. Zanořování holínky
se konečně zastavilo, ovšem asi o 3 centimetry hlouběji než by bylo vhodné. Když se hustá smrdutá
kaše velmi pomalu jako láva valí do holínky a silná vlněná ponožka sákne chladnou močůvkou,
je to velmi zvláštní pocit, který se nesnadno popisuje. Trochu to lechtá a při vědomí, co vás to
lechtá, to začíná lechtat i kolem žaludku. Bojíte se pohnout prsty, ptotože byste cítili, že je
máte a vy je v tuto chvíli mít nechcete, chcete aby nebyly, aby nebyly vaše, to poslední co chcete
cítit je čvachtání močůvky mezi vašimi prsty. Holínka nešla vytáhnout, prostě néé. Soustředil jsem
své vědomí a uvolnil napětí v noze a ejhle ona pomalu vyklouzla z holínky i ponožky až mě překvapilo
jak snadno. Bosá noha vylétla, šlápla do vlhké hlíny a já zavrávoral - podotýkám, že stále se dvěma
plnými kýbly v rukou. Zavrávoral a úkrokem stranou druhou nohou jsem zachránil vytrácející se rovnováhu.
Příliš jsem si nemohl vybírat, kam ukročit. Ono je to dáno fyzikou a lidský smysl pro rovnováhu umožňuje
člověku vzpřímenou chůzi i nošení břemen již několik tisíc let a naše tělo ví velmi dobře kam směrovat
nohu aby rovnováha dvounohého postoje zůstala zachována. Evolučně dokonalá automatická motorika by tak
slavila další úspěch, kdyby ovšem na nové pozici nebyla další díra s močůvkou. Situace se opakovala,
no aby ne, když hloubka díry byla jaksi stejná. Zprvu mě blesklo hlavou, že už vím co bude následovat,
ovšem mechanicky téměř totožné situace se vyskytují ve strojírenské praxi, nikoli v přírodě. Zřejmě
odlišný úhel noření druhé holínky způsobil, že mé tělo bylo neodvratně tlačeno vzad. Prostě jsem se
posadil na zadek. To že jsem se posadil do další močůvkové díry nebylo o nic menší zlo, než to že
jsem si na břicho vylil ty dva plné kýbly. Byl to jeden z okamžiků, kdy bych velmi ocenil indické
umění odpoutání mysli od fyzického těla. Opravdu nedokážu říct, zda jsem v této pozici bez pohybu
setrval pět vteřin nebo půl hodiny. Výchozí pozici lze popsat jako - jedna bosá noha upatlaná a
vytrčená vzhůru, druhá ohnutá nadoraz dolů a vězící hluboko v holínce plné močůvky, zadek a půl
zad vlepený do polotuhého páchnoucího bahna, boky obklopené hustou kaší ze dna žumpy. To, jak jsem
se dostal opět do postoje na dvou nohách nelze označit jinak něž jako středně dlouhé rochnění ve
výkalech s rotací ve třech osách. Byl konec září a teplota nedosahovala zdaleka patnácti stupńů.
Nikdy bych si nemyslel, že se za této teploty budu nahý potápět v sudu s dešťovou vodou. V chatě
byla tekoucí voda ze zásobníku plněného ze studny od sousedů (naše studna byla až v následujícím roce),
v němž před nadcházející zimou zbývalo pár desítek litrů vody. Ovčem vkročit v tomto stavu do chaty
nepřicházelo v ůvahu. Asi půl hodiny jsem se drhnul jakýmsi prastarým popraskaným mýdlem v sudu s
dešťovkou. Tento, jindy smrdutý zásobník plný listí pod okapem, mě nyní případal jako křišťálová
studánka. Anatomové říkají, že kůže je největším orgánem lidského těla a pronášejí bezpočet odborných
moudrostí o této entitě. Nikdy jsem ale neslyšel vysvětlení proč takovým fofrem natáhne smrad, terý
pak naprosto nejde ven. Vypotřeboval jsem všechnu vodu a použil veškerou chemii od mýdla po písek na nádobí.
No proti tomu okamkžiku, který bych rád ze své mysli vytěsnil, jsem v podstatě již nepáchl. Spolucestující
v autobuse, kterým jsem jel domů, to ovšem pociťovali výrazně jinak. No alespoň ta obvyklá odpolední
tlačenice domů spěchajících zahrádkářů se mě toho dne nijak netýkala.
Domnívám se že cosi podobného musel zažít někdo, kdo vynalezl kalové čerpadlo.

se-se> vynikající taneček v ho...ch, být u tohoto tak pozorovatelem komedie jako řemen

já bych to chtěl sfilmovaný

Naposledy editováno 17.01.2017 14:50:15

se-se píše: Anatomové říkají, že kůže je největším orgánem lidského těla a pronášejí bezpočet odborných
moudrostí o této entitě. Nikdy jsem ale neslyšel vysvětlení proč takovým fofrem natáhne smrad, terý
pak naprosto nejde ven.

Máme tu ve vedlejším vlákně borce, co tvrdí, že jeho kůže má samočistící schopnost. Škoda že je to blázen. Napsal bych mu, aby tě to taky naučil.

se-se> člověče, leckdo by napsal:
šlápl jsem do hovna a jak jsem chytal balanc, tak jsem si do druhýho lehl. Ale ty ne, ty to máš na A4 strojopisu.