Ach jo, zaměstnávat vlastní rodinu je fakt těžký. Co rodinu.. máti, to je horší.

Vždycky mě překecá, ať jí vezmu na brigádu.

Nikdy to nedělá dobrotu.

Zase jsem podlehla a dneska ji vzala.. v 7:00 ji dovezu do práce, pracovní dobu má do půl 4. Teď jí jdu dát úkoly a s naprostým klidem mi oznámí, že už nebude nic dělat. Povídám: To nemyslíš vážně, po možná dvou hodinách práce mi řekneš, že teď už nebudeš nic dělat? Ona: No.. začnu tak o půl 3.

Já: Ne, dej si pauzu, přečti si noviny, je mi to jedno, ale TO, TO, TO a TO uděláš, máš na to čas do půl 4, to bys snad zvládnout měla.

Ona: No, jistě, na mě si dovoluješ, protože jsem rodina, jsem nezažila, že bys takhle chodila i za někým jiným.

Já: Protože ty lidi už vědí co mají dělat a dělají to sami, nemusím jim to říkat a když už jim to řeknu, možná si myslej o prdeli, ale jdou a udělaj to, rozhodně si zdaleka nedovolí mi po dvou hodinách práce oznámit, že už dělat nebudou, to zatím zvládáš jen ty!

Ona: Samozřejmě že tu nebudu sedět na prdeli, budu makat, ale budu dělat, co já uznám, ne se nechat šikanovat, co ty chceš, jen proto, že jsem tvoje matka!

Já: Ale je potřeba udělat tohle ... Dělej to, co je potřeba a ne blbosti, prosímtě.

No a natáhla na mě pusu.. Povídám, že si kolem poledního dojedeme na oběd a prej nebude mít čas

doufám, že to není dědičné

anii> můžu tě politovat?