valibuk> Já si taky říkala, že bych jednou chtěla pryč, ale až budou děti, rodina, klid... Teď jsem asi ještě příliš mladááááá. Ale jinak to chápu!

Fleur> českolipsko je super,já bych neváhal

Fleur> Ahoj, úplně ti rozumím a chápu. To samé jsem měl před lety, když jsem z pracovních důvodů musel odejít z rodných Pardubic do Brna. Bylo mi 25 let a měl jsem tu všechno - rodiče, manželku (tenkráte jsme se ženili brzo), sourozence, kamarády. V Brně jsem dokonce bydlel 2 roky na ubytovně, za manželkou jsem na víkendy dojížděl domů, až jsme po těch 2 letech dostali v Brně byt. Narodily se nám tam dvě děti a i s nimi jsme každý víkend dojížděli domů k rodičům, kde jsem si udělal vlastní bydlení. Říkám domů, protože v Brně jsem se doma necítil, i když se mi tam líbilo. Prostě srdíčko zůstalo na Pardubicku. V Brně jsme se cítil, nevím, jak to přesně říci, jako na zapůjčenou, nevěřil jsem, že tam zůstaneme napořád. Na každý pátek jsem se těšil jako malý kluk, hned po příjezdu z práce jsme naházeli děti do auta a ujížděli 140 km tam a v neděli zase zpátky. Za 14 let, co jsme byli v Brně, jsem projezdil v benzínu jedno nové auto a toho času stráveného na cestě.... Ale byli jsme doma u rodičů šťastní. Dokonce jsem v Brně koupil zahradu, ale nic jsem k ní necítil. Když se mi naskytla možnost se vrátit do Pardubic, neváhal jsem ani chvilku. Vrátili jsme se, postavil jsem dům na zahradě u rodičů a denně dojíždím 20km autem do práce v Pardubicích. Do Brna se rádi vracíme, ale už jako turisti a přiznám se ti, že mě lechtá u srdíčka, když důvěrně známým Brnem procházím. Přece jenom jsme tam prožili kus krásného života. Vždycky se tam budu rád vracet, Brno, jak víš, je krásné.
U vás žen je to trošinku jiné - doma je pro vás tam, kde máte svoji rodinu, děti, manžela. Většinou ženy odjakživa odchází od rodičů za manželem. Třeba na druhý konec republiky. Co mladých dívek si sebou odtáhli mladí muži, kteří vykonávali základní vojenskou službu někde daleko od domova. Třeba já, sloužil jsem v Karlových Varech, manželka je jako moje válečná kořist, odtáhl jsem ji nejdříve do Pardubic a potom do Brna. Rodiče viděla 4 - 5x do roka. Zpočátku, než byly děti, tak byly potoky slz, jak jí bylo smutno po rodičích. A těm opačně. Co je ale horší, že prarodiče skoro neviděli svoje vnoučata, také 4 - 5x. No a tak se tedy nevytvořila ani pevná pouta mezi mými dětmi a prarodiči. To tak prostě je. Prarodiče si mých dětí vůbec neužili a opačně.
Co bych ti radil? Jestli Prahu miluješ a máš tu dobré zázemí, najdi si práci a neodcházej. Zejména pokud máš přítele, protože dálka a nedostatek času jsou velkým nepřítelem lásky.
Nechce se mi věřit, že v Praze není práce, je tam nejnižší nezaměstnanost v republice. Pokud je ta práce v Č.L. tak atraktivní, že stojí za to odejít, tak ano, ale dojížděj do Prahy tak často, jak to jenom půjde do té doby, než si v Č.L. najdeš přítele. A můžeš doufat, že ho jednou odtáhneš zpět do Prahy. Ale chlapi neradi mění místo svého mládí natrvalo. Většinou se domů vrací a někteří dokonce domů přicházejí na stará kolena zemřít.