SuperFinale R7 Cupu očima závodníka

 Zajímavostí R7 Cupu je to, že se nejedná o klasický talent cup, ale příležitost si zazávodit za rozumnou cenu pro kohokoliv ve věku 18-50 let. Během celého roku probíhají na národní úrovni samostatné šampionáty, z nichž ti nejlepší postoupí právě do evropského SuperFinale. Česko-slovenský R7 Cup představila na březnové výstavě Motosalon 2024 Yamaha Česká republika ve spolupráci s agenturou Dafit. Pravidla jsou celkem benevolentní, můžete se přihlásit s plně sériovou motorkou, případně využít doporučený GYTR kit nebo kterékoliv díly z GYTR katalogu. Nejsou ale povoleny žádné úpravy motoru nebo řídící jednotky. Nestane se vám tedy, že by někdo měl výrazně výkonnější motorku, a tak je závodění hodně o kvalitě jezdce. Cupová R7 se dá rychlostí srovnat s nejrychlejšími třístovkami, nicméně díky většímu točivému momentu dokáže značně kompenzovat váhu jezdce, a proto se na ní skvěle sveze i zdravě rostlý chlap. I proto startuje český R7 Cup spolu s kategorií SSP300.

Česko-slovenský lokální šampionát se mi podařilo vyhrát a těšil jsem se, že si splním sen a postavím se na rošt evropského SuperFinale. To jsem ještě netušil, co mě čeká. Dva týdny před závodem přišel e-mail s podrobnějšími pokyny. Bylo třeba okamžitě začít řešit řadu věcí: licenci, změny na motorce i vybavení. Pro tento závod je třeba jednorázová FIM licence. Po chvilce pátrání na internetu jsem zjistil, že jediný, kdo může tuto licenci vydat, je lokální autorita, v našem případě AČR. To ale nejde přes klasický portál a je třeba kontaktovat přímo AČR. Ve chvíli, kdy hoří termín, je to vážně o nervy! Po pár e-mailech jsem se dopátral toho, jak to funguje. Pokud chcete jednorázovou evropskou FIM licenci, musíte si zaplatit celoroční českou licenci. I když žádný český licenční závod nejedete. Zároveň si musíte zaplatit celoroční pojištění, které se vztahuje na všechny závody v kalendáři MČR. Je jedno, že je září a vy víte, že ani na jeden se nechystáte, takže vám je úplně k ničemu. Součástí licence je i celkem rozsáhlá lékařská prohlídka a test znalostí pravidel různých soutěží. Když zavoláte svému praktickému lékaři a ten vám navrhne termín za tři týdny, musíte jít doslova škemrat. Ale povedlo se!

Mezitím je třeba doladit motorku. V SuperFinale je povinné jednotné zbarvení motorky, tedy modré lakování kapot a set polepů, které Yamaha dodává. Když jsem to zavolal lakýrníkovi, byl vyloženě nadšený! Ale stihl to a patří mu velký dík. Teď už jen dovybavit mě. Tím, že nad závodem drží ruku FIM, hodně se hledí na bezpečnost. Musím tedy rychle sehnat helmu s FIM homologací. Tím, že jezdím už řadu let v Sharku, není moc z čeho vybírat. Jediná přilba s touto homologací je Race-R Pro GP FIM s čistě karbonovým vzhledem. Na barevné varianty zapomeňte, závodníci si přece nechávají dělat svoje designy. Není to ale tak jednoduché, protože moje velikost není v českém skladě a Francouzi v srpnu nevyskladňují. Naštěstí české zastoupení mi vyšlo vstříc a přeskládali mi interiér s velikostí, která má stejnou vnější skořepinu. Další z podmínek je FIM airbag. Já žádný dodnes nepoužívám, proto na to ani moje kombinéza není připravena. Partner Yamahy, firma IXON, ale nabízí zapůjčení tohoto pytle. Jeden si tedy rezervuji a letím s kombinézou za Lukášem Václavovičem do Plzně. Ten se hned pustí do práce a úpravy mojí kombinézy, abych se tam i s nafouklým airbagem vešel. No masakr! Přijde vám to hodně? Já jsem si v těchto dvou týdnech odskočil ještě na Tracer rally.

Logistici propagující “just in time” doručování by ze mě měli radost. Všichni ostatní by byli na infarkt. V pondělí, den před odjezdem, se mi v Písku sešla kombinéza, nalakované kapoty a v emailu přistála licence. V pondělí mi i volá kamarád Honza, který si zařídil volno a já nepojedu sám. Tím změnil šílenství na obyčejný punk. Všechno poskládat, naložit a ráno se vydat na 1450 km dlouhý výlet. Ještě za Rozvadovem přemýšlím, co všechno nemám: tlakoměr, imbus na přední kolo a náhradní klíč (zatím jsem zapalování nepředělal na tlačítko). Ale jedu!
Cesta jde dobře, jak já, tak Honza bychom mohli dělat ochranku Petra Pavla, protože nepotřebujeme stavět na záchod častěji než auto natankovat (cca jednou za 650 km). I tak cesta trvá 17 hodin a na Paul Ricard přijíždíme kolem 2. hodiny ranní . Na bráně nás ochranka přivítá s tím, že na ně máme mluvit francouzsky nebo arabsky. S angličtinou jsme nepochodili, byť se jedná o mezinárodní závody. Dovnitř nás bez vjezdky nepustí. Přespíme tedy v autě před okruhem a ráno v osm nalítneme do Welcome Centra. Tam už je pro nás připravena obálka s vjezdovou kartou a vsupenky na krk s označením “Contender”. Wow, vážně se to děje! Pro někoho, kdo se léta jezdí na závody dívat a až v 25 si pořídí okruhovou motorku, je to jako zázrak.

Yamaha má už připravené stanové zázemí, kde je pro každého jezdce vlastní místo s kobercem, stolkem, židlí a stojanem na mokrá kola. My jsme zaparkovali v Paddock 2. Použili jsme francouzkou fintu a také jsme dělali, že nerozumíme tomu, co znamená “Parking Ží”. Ono totiž chodit z parkoviště G do Yamaha Village znamená cca 15 minut chůze. My jsme to měli minutu. Vítá nás Elisabetta, která má celý závod na starosti. Dostáváme dárkové předměty a poukázky na oběd do Yamaha hospitality a začínáme si chystat své zázemí. Vždy jednou za čas někdo vydá povel a všichni hromadně udělají některý z úkonů potřebných k absolvování závodu. Takže všichni najednou sundavají kola a organizátoři je jedou přezout na Pirelli, všichni najednou dostanou 2,3 l oleje Yamalube RS4GP na výměnu, všichni najednou sundavají kapoty, aby mohla být namontována jednotná telemetrie, všichni najednou absolvují technickou přejímku. Což pro někoho, kdo tohle nikdy neabsolvoval, je super.

Ve středu v podvečer se nás ujme Lorenzo Alfonsi (ex-SST1000 a WSBK rider) a vezme nás na trackwalk (obchůzka trati). Ukazuje nám ideální stopu, radí rychlostní stupně i brzdné body a objasňuje úskalí této trati; následující dny má silně foukat a to bude nebezpečné hlavně v zatáčce 10, kde nás vítr může poslat mimo trať nebo způsobit kontakt jezdců. Je vidět, že někteří jezdci si hned dokáží jednotlivé zatáčky vztáhnout k okruhům, které znají. Já jsem absolutně ztracený. Tenhle okruh se ani trochu nepodobá Brnu nebo Mostu. Je tady 2 km dlouhá rovinka, která je pro nás rozdělena šikanou, to je celkem jednoduché. Pak tu máme ale celou řadu zatáček, které se otevírají nebo zavírají a apexy jsou často jinde než obrubník nebo dva v jedné zatáčce. No, uvidíme.

Ve čtvrtek dopoledne máme rozcvičku, rozpravu a oběd v Yamaha hospitality. Přichází jezdci z YARTu, se kterými si můžeme popovídat, dávají nám rady ohledně jízdy na tomto okruhu, a pak nás berou do boxu. Můžeme si prohlédnout zázemí i odstrojený vytrvalostní speciál. Boxem nás provádí Niccolò Canepa a zmíní i pár detailů ze zákulisí, např. že motor letos chystali přímo v Japonsku s důrazem na výdrž a je hodně blízko sériové motorce, ne jako obvykle v Rakousku. Ve 13 hodin začíná první trénink. Absolutně tápu a nedaří se mi ani nikoho chytit na víc než pár zatáček. Dělám tu klasickou začátečnickou chybu a snažím se hned tlačit, čímž vytvářím hromadu chyb. Měl jsem si nejdřív najet stopu, a pak zrychlovat. Nechal jsem se strhnout ostatními. Francouzi letěli od 1. kola, Němci od 2. a zbytek je následoval. První trénink končím za kvalifikačním limitem s časem 2:44. Pokud bych dojel takto v kvalifikaci odpoledne, mohu se sbalit a jet domů. To ne!

Před kvalifikací koukám na videa a najdu si tři místa, kde mám určitě velkou rezervu. Na ty se zaměřím. Vím, že zrychlí všichni a že potřebuji jet pod 40. Sedám na motorku a jdu na to. Na Paul Ricard je neskutečně dlouhý výjezd z paddocku a celou dobu omezená rychlost na 60 km/h. Nechápu, proč mě někteří předjíždí i tady, a moc sebevědomí mi to nepřidá. Postupně zrychluji a daří se mi dostat k hranici 2:40, kterou jsem nakonec prolomil. Pro mě je to úspěch a osobní přesvědčení, že mám na to se postavit na rošt. Na výsledkové listině jsem na posledním, 28. místě, ale jsem nad čarou! Motorka funguje skvěle a já mám dobrý pocit. V depu opět sundaváme kola a dostáváme opět nové pneu. Ano, po 2x 20 minutách. Stejně tak všem dotankují plnou nádrž. Zasloužené pivko za 8€ ve mně jen zasyčí. Večer si sedáme s Andreiem nad daty z telemetrie. Porovnáváme data nejrychlejšího jezdce s mými. Ukazuje, kde všude se dá držet plyn. Což moc nechápu, protože já vím, že v tom místě je zatáčka. Lennox ale asi nedával pozor při trackwalku a evidentně tam zapomněl ubrat. No nic, zkusím to v závodě. Navštívili nás ještě zástupci FIM a zmínili, že není dobré jet na výjezdu z depa 124 km/h (naměřeno někomu), když je tam značka 60.

První závod je celkem šílený. Všechno se odehraje celkem rychle. Pro mě výhoda, že je krátká startovní procedura a nemusel jsem řešit ještě agregát na rošt. Nicméně se ukazuje přemotivovanost 18letých kluků. Felix padá hned v druhé zatáčce zahřívacího kola. Já se snažím udržet vedoucí skupinky, a tak vyrábím zásadní chybu a dostávám “track limits warning”. Byl jsem trochu delší v jednom nájezdu, a tak jsem si vyzkoušel šrafovaný asfalt za obrubníkem. To je mimochodem i to, podle čeho Paul Ricard bezpečně poznáte. Většina únikových zón má speciální modré a červené šrafování, které má protiskluzový povrch. Pokud jste někde trochu delší, neskončíte hned v kačírku. Závod jsem odjel víceméně osamoceně a v cíli jsem byl odmávnut na 23. místě. Čas na kolo jsem posunul na 2:36! Večer se opakuje příprava na další den. Zase přezout gumy? Vždyť bych na nich u nás odjel ještě tři trackdaye. Nu což, je to součástí startovného. Opět dotankovat a přejít motorku. Zbytečně, všechno je v pořádku. Rozbor dat z telemetrie už vypadá trochu líp a dost mi to pomáhá pochopit, kde mám největší rezervy.

Sobotní ráno je výrazně tepleji hlavně díky tomu, že přestalo foukat (což dost ovlivnilo i závody 24 h Bol d'Or). Přicházím do stanu a zjišťuji, že v motorce nemám klíč. Snažím se nezmatkovat a jdu nejdřív za člověkem, který tankuje všem benzín, potom za Elisabett. Nikdo nic neví, ale něco se děje. Ve stanech, které byly zaplachtované v depu, je šrumec. Chodí další a další jezdci, že jim něco chybí. Několik helem, airbag… Někdo nás vybral! Co teď? Náhradní klíč jsem nechal doma. Do startu zbývá hodina a půl. Vzdát se po tom všem, čím jsme si prošli? Zaúkoloval jsem Honzu a z vleku vytáhl svou tajnou zálohu. Motorku mého kamaráda a zákazníka Viktora. Během půl hodiny jsme přeházeli řídící jednotku, nádrž a horní brýle se spínačkou. Vrčí to! Jsme ve hře!

Fanouškovská základna je neskutečná! Kromě šíleného pekla v kempu, kde se paří celé čtyři dny v kuse. Několik skupinek tu má motorky s obrovskými výfuky a celou noc se ozývá střílení z těchto laufů. Jedna část je vyhrazena pro Vikingy, kteří tu mají vlastní totem. No scéna jak z Mad Maxe! V kempu je jedna stage, kde hraje DJ, druhá stage pak za hlavní tribunou, kde hraje živá hudba. Stánky tu mají všichni prodejci motorek od Yamahy po Bendu, oblečení a příslušenství nepočítaně. Vnímáme i davy, které se přišli podívat na nás. Organizátoři musí rozhánět lidi, abychom se vůbec dostali na rošt. Tleskají, chtějí nás plácat po zádech a fandí. Buší mi srdce. Dojíždím na rošt a snažím se uvědomit si svou situaci. To, že jsem tady, je moje osobní vítězství. Jdu si jen užít tuhle nádhernou trať. Světla zhasínají a jedeme. Ten zvuk er-sedmiček s jednotným Akrapovičem je boží. Své časy jsem posunul na 2:33 a v pátém kole jsem měl rozjeto dokonce 2:32. Bohužel Marvin Siebdrath zaznamenal větší pád a závod byl zastaven. Tím, že bylo odjeto ⅔, závod nebyl restartován.

Skončil jsem tedy na čase, na kterém bych potřeboval začít. I tak mě to velmi posunulo a nasbíral jsem hromadu zkušeností co se týká techniky, podmínek pro přejímky FIM, telemetrie, ale i nastavení motorky. Je třeba na rovinu říct, že německý R7 Cup je úplně jiná liga tím, že se jede v rámci IDM a má za sebou už tři sezóny. Věřím, že i u nás má tohle soutěžení obrovský potenciál, už jenom tou možností dostat se do závodu, který má status mistrovství Evropy.
Pojďme si říct, že motorky si kupujeme právě pro ty zážitky, které nám poskytují. A to plní R7 beze zbytku. Okruhová motorka nemusí stát milion, aby vás dostala na startovní rošt Bol d'Or. Dokonce nemusí mít ani 200 koní na to, aby vám rozbušila srdce. Potřebujete jen příležitost a dobrou partu. A to R7 a s ní spjatý Cup nabízí.

Výsledky:

annexes-bol-d-or-yamaha-manche-1-final-ranking.pdf

annexes-bol-d-or-yamaha-manche-2-final-ranking.pdf

Technické okénko

V R7 SuperFinale se mohou používat pouze OEM díly nebo GYTR. Doporučený kit:

• BEB181A00000 QSS Quickshifter
• GYTABSEMUR70 GYTR ABS emulator R7
• BEBFRACF1000 GYTR YZF-R7 závodní kapoty
• GYTRSCRNR600 GYTR zvýšený větrný štít
• 907983410100 GYTR R7 Akrapovic full system
• YA5850000000 Öhlins zadní tlumič YA585
• GYTFUELCAP00 GYTR víčko nádrže
• GYTR7REARS00 GYTR R7 stupačky
• GYTR70N0FFS0 GYTR R7 on/off hlavní vypínač
• BEBFFBRP0000 Protektor přední brzdy
• BEBFSFIN0000 “Sharkfin” ochrana rozety
• GYTRSTSPR700 GYTR R7 dorazy řízení
• GYTRBRAKLR70 GYTR brzdové hadice
• BEBFGBEP0000 GBR kryty motoru
• BEBFGBEPWP00 GBR R7 kryt vodní pumpy
• MTSTLSKT01BR plíšky pro uchycení bezpečnostního drátu
• BEBFSTPD0000 polep nádrže
• GYTRBREZ0400 Brembo Z04 brzdové destičky
• 13S247137000 GYTR sedlo
• GYTR7STICK00 GYTR R7 cup sada samolepek

Celková cena tohoto kitu je 138 000 Kč vč. DPH bez lakování.