Motorro Sonny 50 (2012)

Popis trasy: Frýdek-Místek - ul.Ostravská, Zelinkovice, Chlebovice, Příbor, Prchalov, Nový Jičín, Bělotín, Olšovec, Partutovice, cíl - Maršálkův větrný mlýn, Partutovice, Olšovec, Hranice, žel.zastávka Teplice nad Bečvou, cíl - Hranická propast, Opatovice, Malhotice, Horní Těšice, Ústí, Skalička, cíl - Červekův větrný mlýn, Zámrsky, Nemětice, Hustopeče nad Bečvou, Vysoká, Starojická Lhota, Starý Jičín, Nový Jičín, Příbor, Chlebovice, Zelinkovice, Frýdek-Místek - ul.Ostravská.

Délka trasy: 140 km.

Jednoduché zhodnocení: V pondělí a jet se kouknout na památky? Ve státní svátek a doufat, že někde někdo bude mít službu? Nevěděl jsem, zda to bude "jen" projížďka nebo to bude i s plánovanýma návštěvama. A proč zrovna "Vítr a voda"? Protože jedno i druhé dneska hrálo hlavní notu při výběru cílů cesty. Ten první - vítr - je sice špatný pán, ale když to vyjde, je to dobrý pomocník. V tomto případě šlo o dva větrné mlýny. Až později jsem zjistil, že jde o stejný, tzv. "německý typ" mlýna, kdy se otáčí celá stavba na základně, ne jak je tomu u tzv. "holandského typu", kdy je základna napevno na zemi (zděná stavba) a otáčí se pouze vršek s lopatkami. A to druhé je voda, která dokáže tvořit neskutečné krásné věci, ale stejně jako vítr, pokud se "vzbouří", dokáže také pořádně ničit. Když jsem vyrážel, bylo mi jasné, že je konec září a venku už teplo čekat nemůžu. Proto kukla místo čepice do přilby, teplejší rukavice místo letních, kam přece jen táhne, což je v létě plus, ale nyní bych asi umrznul, kolena obalit neoprénovými chrániči a na ochranu zadní části zad ledvinový pás, který jsem už dlouho nepoužil. Zprvu to vypadalo, že ani dneska ho z kufru nevytáhnu. Ale ujel jsem několik kilometrů a jaksi jsem cítil na zádech chlad. Tak to ne, za dva týdny jdu na operaci žlučníku a rozhodně si nenechám nastydnout ledviny. Takže zastavit, dát pás a hned bylo jako v pokojíčku. Pohoda. Přece nevymrznu jako rampouch? A mohlo se vyrazit. Před Příborem jsem už klasicky sjel na objížďku přes obec Prchalov, protože nějaký "umělec" na cca kilometrovém úseku, který byde v daleké budoucnosti součástí dálnice na Olomouc, dal značku "dálnice" v místech, kde nelze jet na něčem, co nemůže jet po dálnici, i když je to totální blbost a stačilo by posunout značky o několik desítek metrů. Ne, prostě je to tak a basta! Kdyby tam byl nějaký horlivec od policie, klidně by mě zkásnul a ani by se nezačervenal. Proto ta malá zajížďka, nechce se mi spoléhat na logiku a selský rozum, natož u policie. Pro projetí pod Starým Jičínem, sjetím v Bělotíně a nasměrování na Olšovec a obec Partutovice, za kterou se nacházel první cíl dnešní cesty, jsem postupně minul zatopený lom v Olšovci, kde jsem byl svého času taky na výletě, jel jsem hezkou cestou, která se vinula lesem, až jsem za obcí zabočil doprava a dorazil k odbočce přes pole, vedoucí k mlýnu, viditelnému už z dálky. Měl jsem obavy, zda bude možné dojet až k němu, ale měl jsem asi štěstí, cesta přes pole byla v pohodě, hlinitá, ale celkem rovná. Na konci mě čekal dotyčný mlýn jako z pohádky. Kousek před mlýnem u cesty cedule "Přístup k mlýnu jen pěšky", takže zastavit, zbytek k plotu dotlačit a pak po svých. Na kraji jsem si všimnul, že si tam lze dát i nějaké to občerstvení. Měli sice otevírací hodiny, takže nevím, jak je to s tím občerstvením, ale možnost tam je. Hranolky, hamburger, nealko, alko, různé druhy káv. Obešel jsem si mlýn a hned po třetí fotce odešla baterka ve fotoaparátu. Smůla. Takže vzít mobil a už se fotilo vesele dál. V blízkosti mlýna se nachází stavení, na kterém je i nápis, který jsem zaregistroval jen koutkem oka, něco jako "Muzeum jízdních kol" nebo tak nějak. Jistý si tím ale nejsem. Jinak mlýn si lze prohlédnout nejen z vnější strany, ale je možno i vejít dovnitř a prohlédnout si vybavení, převody, nástroje a další věci. Podle jednoho přítomného před třemi roky měl mlýn puštěný, teď už ne, ale měl by být schopen se zase točit. Je v dobrém stavu a vypadá to, že se o něj dobře starají. Po prohlídce jsem skůtra vytlačil opět na hranici pozemku, nahrál další trasu k příštímu cíli a vyrazil jsem. Po cestě jsem se na chvíli zastavil u lomu v Olšovci. Chtěl jsem si ho prohlédnout z jiného úhlu, než minule, udělat pár fotek a taky si odskočit. Z chladu jsem přece jen cítil, že by to bylo fakt třeba. Vyrazil jsem směrem ke Hranicím. Projel jsem jimi a za nimi, jak jsou Teplice nad Bečvou, Aragonitové jeskyně, je železniční stanice Teplice nad Bečvou, ze které se vyráží k dalšímu dnešnímu cíli. Šlo o Hranickou propast. Ta vznikla působením vody, do které pronikal CO2, a jako kyselina pak nahlodávala horninu, díku čemuž vznikly podzemní prostory, u kterých se později propadl strop a tak vznikla Hranická propast. Na rozdíl od jiných tedy nevznikla působením vody zhora, ale zespoda. Jako perličku tu jen zmíním, že je nejhlubší sladkovodní propastí na světě a druhou jako takovou ze všech. Její hloubka je zatím oficiálně změřena na celkových 453,5 m (384 m mokrá + 69,5 m suchá část). Přičemž se předpokládá, že její maximální hloubka by mohla být i 700-1.000 metrů. Bohužel této hlouby nebude moci člověk dosáhnout jinak, než pomocí sondy a i to jen do určité hloubky, protože prostor, kde je voda, je ve větších hloubkách stále užší a užší, takže úplného dna se nebude moci zřejmě dosáhnout nikdy a do větších hloubek, než je tomu dnes, to bude možné jen se speciálním vybavením. Ale pěkně popořadě. Na parkovišti usměvavý starší pán, ukázal mi, kam si mám dát skůtra, aby nebyly problémy s parkováním aut, že se platí 20,- Kč za hodinu a zaplatím, až se vrátím. Hned vedle parkoviště paní prodávala luxusní frgály. Hruškové, borůvkové, tvarohové a makové. 120,- Kč celý, 60,- kč půl, bylo možno koupit i něco jako sestavu ode všeho, takže za 60,- kč 4 různé kousky. Domluvil jsem se, že při návratu si koupím domů A taky jsem to udělal a byl fakt výborný. Cesta k propasti vede podchodem pod nádražím ke druhému nástupišti, pak se jde pod kopec, kde je informační tabule a rozcestník. Navíc tam zrovna probíhají stavební práce, spočívající ve stavbě stezky s plotem okolo k propasti, protože se jedná o chráněnou oblast a asi nechtějí, aby někdo nejen spadl z kopce nebo si zkracoval cestu, ale aby se nepoškozovalo místní prostředí. Všechno fajn, jen jaksi zapomněli cestou dát upozornění, že se výše natírá konstrukce, na kterou se následně připevňují dřevěné laťky. Mladá Slovenka tam s pikslou a štětcem natírala kus konstrukce a já si uvědomil, že se někde opřít, tak mám z cesty památku. Snad i proto při návratu jsem většinou další návštěvníky upozornil, ať si na to dají pozor. Po cestě jsem narazil na nějaké zvíře, která hopsalo po stezce a vůbec si nic nedělalo z toho, že jsem přišel a stojím nad ním. Bylo o něco menší, než malé vejce, nebo o něco větší, než křepelčí vejce. Šedé, světlé nohy, ocásem, dlouhý čumák. Viz foto. Snažil jsem se ho dát z cesty pryč, aby ho někdo náhodou nezašlápl. Ale nechtěl se nechat přesunout. Nakonec jsem ho dostrkal alespoň ke kraji stezky. Postupně jsem došel až k propasti a zjistil jsem, že toho moc k vidění není. Výhledu brání několik věcí. Zábradlí je relativně daleko od okraje (asi kvůli bezpečí), okraje propasti jsou zarostlé vegetací, která brání v pohledu dolů, tzv. "vyhlídka", která je jakoby trochu blíže k okraji, moc k vyhlížení není. Asi by bylo možné pro výhled udělat více - vyhlídku uzpůsobit tak, aby byla bezpečná a zároveň z ní bylo možno vidět více, případně umístit další i na jiné místo, odkud je výhled lepší, částečně odstranit vegetaci z nejbližšího okruhu kolem propasti, myslím tím na jejím okraji a částečně i na stěnách (pokud jsem se správně učil, vegetace je schopná narušit i kámen a postupně svými kořeny dosáhnout toho, že začne praskat a odlamovat se, což by mohlo propast, tedy její horní část, postupně zanášet), atd. Je mi jasné, že jde o chráněnou přírodní oblast, ve které se minimalizují vlivy člověka. Ale toto by se dalo provést i tak, aby vliv na okolí byl minimální a svůj účel by to splnilo. Jen by se toho museli ujmout ti správní lidé, ne jen někdo od stolu a z kanceláře a firma, která jinak dělá komíny. Asi nejvíc jde vidět, hlavně vodní plocha na dně, v místě, kde je zábradlí přerušené a je tam schodiště, vedoucí dolů k vodní hladině. Toto není běžně možné, pouze v doprovodu a s povolením. Zrovna tam stavěli nějaký přístřešek. Obešel jsem propast kolem, udělal nějaké fotky a vydal jsem se zpět. Na mapě jsem viděl místo s turistickou známkou, tak jsem si mylně vyložil, že by tam mohla být nějaká bouda se suvenýry apod. Ale nic tam nebylo a později jsem zjistil na internetu, že známku a další věci lze získat v Teplicích nad Bečvou, v Hranicích a na dalším místech. No co, není a taky žiju. Po příchodu zpět dojel další skůtrista na skůtru Kentoya, myslím že to byl Fever. Na otázku, jak je spokojený, odpověděl, že zatím v pohodě a kdyby něco, má to záruku. No, snad ji nebude muset využít. Zaplatil jsem za parkovné a vyrazil za třetím, posledním cílem cesty. Tím byl Červekův větrný mlýn v obci Skalička, okres Přerov. Byl stejného typu, jako první dnešní cíl a mlýn. Rozdíl byl snad jen v tom, že přístupný byl pouze po domluvě na telefonním čísle. Podle dostupných informací by měl být také provozuschopný a zachovalý i s celým vybavením. Přes různé objížďky, kdy jsem asi několikrát porušil předpisy, jsem dorazil až k mlýnu, který je hned vedle cesty a lze si ho celkem zblízka prohlédnout jak od cesty, tak přes plot nebo od pole. Byl to opět fajn zážitek, i když jsem uvnitř nebyl. Pak jsem si to namířil zpátky domů a jen jsem si říkal, jak jsem udělal dobře, že jsem si vzal ty teplejší věci. Bundu, kuklu, ledvinový pás, ochrana na kolena, rukavice, termoprádlo pod kalhoty. Ono totiž velkou část cesty foukalo jako na "Výstrkově" a tím pádem bylo ještě chladněji. A tehdy jsem byl rád za každou ušetřenou energii, která neunikla zpod oblečení. Postupně jsem se blížil k domovu a jen kousek před cílem (ne, nebyl to až takový kousek), u Příbora, jsem nejel opět přes obec objížďkou, ale vzal jsem to oněch 30 metrů po dálnici (alespoň podle značky) a poté jsem přes Příbor po Místecké vyrazil k domovu. Zbytek cesty proběhl v pohodě a já, plný zážitků, ale i s malinko zkřehlými prsty v rukavicích, jsem dorazil k domu. Za sebe tyto cíle mohu doporučit jako variantu pro zastavení nebo i samostané cíle. U všech, kromě posledního, je možno se občerstvit, posedět, udělat si vyhlídku do kraje nebo u propasti navštívit další zajímavost, Aragonitové jeskyně a cestou si třeba koupit lázeňské oplatky. Kdo se tam vydá, tak ať si to užije stejně, jako já.

Červekův větrný mlýn

Maršálkův větrný mlýn

Hranická propast

Fotogalerie - Vítr a voda - 28.9.2015

• 

  Maršálkův mlýn - pohled od vstupu na pozemek

• 

  Převody v Maršálkově mlýnu

• 

  Ono zvířátko, které nemělo vůbec strach z toho, že někdo jde

• 

  Pohled do Hranické propasti

• 

  Práce na stezce k propasti

• 

  Menu v nádražní restauraci pod kopcem s propastí - ŽS Teplic

• 

  Červekův větrný mlýn