Polsko Kawasaki KLV 1000 | Motorkáři.cz

Vlastník	Koumes
Vloženo	30.4.2012
Aktualizováno	17.2.2015
Zobrazeno	3 976x

Loni když jsme se vraceli z Černé Hory kde i na začátku září bylo ještě slušné vedro, jsem si říkal že příští rok musím na sever. No a protože jsem krom občasné chůze podél hranic v Krkonoších a v Beskydech nikdy nebyl v Polsku, padl návrh na Polsko. Jitka na tom byla podobně a tak vznikl smělý plán navštívit v Polsku všechna zajímavá místa, vejít se do týdne a neprosedět ten týden celý v sedle. Po proškrtání věcí které oželíme a které stejně nemáme šanci stihnout, zbyla místa jako Krakow (+Wieliczka), Osviecim, Czestochowa, Warsz\awa, Gdansk, Slowinski park narodowy, a když to půjde tak Elblasko-Ostrodzki kanal a parní depo Wolsztyn. Nakonec nám z toho seznamu vypadla ještě Warszawa a navštívili jsme namísto ní Torun. A teď hurá na cestu. Norové hlásí snad krom pondělí pěkné počasí bez deště, takže směle vpřed.

Vyrazili jsme v Sobotu dopoledne po urputné snaze vyrazit brzy ráno a tak jsme si říkali, že na dojetí do Krakowa to bude stačit a na navštívení některých místních pamětihodností taky. Nakonec ve snaze najít levnější spaní než kempy v Krakowě jsme se zatoulali do Wieliczky a navštívili solné doly. Návštěva je to krásná a každému kdo vydrží chodit dvě kodiny podzemními chodbami ji doporučuju. Bohužel Poláci jakkoli jsou poměrně bez váhání ochotni říct si za vstupné poměrně vysoké částky 52PLN za prohlídku v polštině a 79 za cizí jazyky, česky neprovází. Parkovné za auto nebo motorku 10 PLN na den. Polsky ale bylo docela rozumět a všichni návštěvníci dostali průvodcovský přijímač, kde si na příslušném kanále naladili svého průvodce a slyšeli i když byli roztažení několik desítek metrů chodbou. Samotná návštěva krása a za ty prachy to určitě stojí. Večer jsme pak podle cedulí našli za městem kemp, kde to sice vycházelo na dva lidi s motorkou a stanem asi na 60PLN, ale kemp to byl docela hezký.
Vyrazili jsme pak pěšky do města, že si dáme večeři, ale kupodivu po osmé večer bylo skoro všechno zavřené, včetně všech stánků s kebabem. Po chvilce zkoumání centra, jsme na ulici kousek od výstupu z dolu našli pizzerii, která by mě odpudila už na sto metrů, kdyby nebyla jediný otevřený krám s něčím teplým, ale kupodivu jsme tady dostali dobré točené pivo a velice dobrou pizzu. (pro zájemce 49.984727,20.059954)

Druhý den byl v plánu Krakow a místa jako univerzita kde studoval Jan Pavel II, toho času Karol Wojtyla. Krakow je plný krásných míst a ještě plnější pouličních umělců nebo živých soch a i když někteří opravdu umí, fakt jsem "zlotku" nemohl dát všem. Tímto se omlouvám soše dámy s hranostajem (plastovým) která se asi tvářila zklamaně co jí jen sošší mimika dovolovala. Na Wawel se vyplatí vyrazit včas, protože je velký zájem o lístky a připravit se na to, že to bude pálka navštívit většinu expozic jak ve správě hradu, tak ve správě církve. My se nakonec spokojili jen s návštěvou katedrály a exteriérů. Cestou zpátky do kempu že e stavíme na osvědčenou pizzu, ale ouha, při objednávání jsem si nevšiml ingredience "pečiarki" a protože Jitka houby nerada, zatvářil jsem se dost zklamaně, když jsem ji pak dostal na stůl a začal vybírat houbu na svoji půlku. Kuchař pochopil a nabídl že nám kdyžtak udělá ještě jednu malou bez hub, ale to jsem odmítl, že si s tím nějak poradíme. Asi jsem neodmítl dost přesvědčivě, protože než jsme dojedli, byla u nás ještě jedna poloviční pizza bez hub, že grátis. Takže z pajzlu už od pohledu, to nakonec byla výborná pizza a velice ochotný personál a tak mi nezbývá než chválit a doporučit. I když vzduch uvnitř je díky peci a malému prostoru trochu silnější a lepší to bude asi jen v létě, nebo do krabice sebou. Jitce začal stávkovat foťák a tak jsem se šel v kempu zeptat do restaurace, jestli bych si tam s tím mohl chvíli sednout ke stolu kde je světlo a opravit to. Závada je nalomený kabel nebo konektor od snímacího chipu k základní desce a je potřeba jej prostě odpojit, najít polohu ve které funguje a připojit tak aby fungoval i po sešroubování foťáku.

Třetí den (pondělí) jsme měli v plánu navštívit Osviecim a dojet do Czestochowe. Takže když jsme už hodinu jeli na Osviecim a já si vzpoměl, že mám v kempu mobil na nabíječce v kuchyňce, moc mě to nepotěšilo. Zvlášť když už od rána poprchalo. Nakonec jsme ale dojeli do Osviecimi včas, aby sme si prohlídli tábor Birkenau, který je vstup zdarma a jedzí tam kyvadlovka a následně prošli samotný tábor Auschwitz, který je od tří odpoledne taky zdarma, jak nám ochotně prozradila paní v knihkupectví. Procházet se mezi baráky, které jsou oddělené plotem pod napětím, vidět plynové komory a krematoria s popisky funkcí, navštívit popravčí dvorek, nebo barák kde působil doktor Mengele, je silnější než bych si to té doby myslel. I samotná jinak nevinná ocelová brána s nápisem že práce osvobozuje má tady sílu. Po návštěvě koncentračního a vyhlazovacího tábora jsme počkali až přestane poprchat a vyrazili do Czestochowe. Dojeli jsme jak jinak, než po tmě a v dešti, ale byl to jediný den kdy nám přes den pršelo a trochu jsme navlhli. Kemp přímo na Jasnej Gore jsme našli po chvíli dohadování s GPS co odmítala navigovat na konkrétní ulici (freemapy nejsou dokonalé). Ceny o mnoho lidovější a celá Czestochowa pusobila jaksi o dost míň komerčně než Krakow a Wieliczka. Malá procházka nočním městem a hurá do spacáků. Dneska jsem se do něj docela těšil. Kemp strohý ale čistý, sociálky ukázkové, zázemí typu kuchyňka neexistující. No ranní kávu zvládneme i v ešusu na VARce. Málá rada, Poláci zjevně mají něco proti batohům, a tak i malý nevinně vypadající "plecak" je překážkou vstupu do kdečeho a musí být odložený ve vozidle, nebo úschovně, jak jinak než za peníze. Na druhou stranu ledvinka a že ta moje pojme i bundu foťák peněženku a petflašku, nikomu nevadí. Takže kdo jste zvyklí na baťůžek, zkuste něco klidně podobně velkého,ale musí se to připnout kolem pasu, nebo jako kabelka či taška na jedno rameno, nošená na boku. Záda jsou tabu.

Czestochowa je pěkné zastavení třeba pro návštěvníka jako jsme my dva, který sem přišel hledat poutní místo. Kdyby mě Jasna Gora nezajímala, asi by tu nebylo moc co dělat. Návštěva kaple s obrazem Madony, návštěva katedrály, muzea, hradeb s křížovou cestou, návštěva věže. Všude dobrovolné vstupné na které vás sice poměrně jasně upozorní, ale pustí vás tam asi i kdybyste nic nezaplatili. Po prohlédnutí a navštívení kde čeho, jsme v kempu sbalili už skoro suchý stan a vyrazili dál, s tím že cílem měl být Elblag. To ale byl cíl na večerní popojetí trochu moc vzdálený a tak jsme to po několika hodinách na dálnici zapíchli na parkovišti a zkoušeli najít spaní. Paní co uklízela sociállky říkala že v okolí nic vhodného ke spaní není a z oplocené dálnice to tak skutečně vypadalo. krom pěkného plácku posečené trávy za diesel generátorem. Do GPS jsem si ale nahrál spoustu levných ubytování v Polsku a jeden kemp (camping tramp) nám to ukazovalo asi 30 km dál naším směrem ve městě Toruň, o kterém jsem do té doby neslyšel. Kemp by se bez té GPS dost těžko hledal, protože musíte s ulice přejet chodník, jet chvílku po jakési šotolině a blátě a pak pokračujete po asfaltu který za zatáčkou navazuje. Kemp je to pěkný a docela levný, jen se nachází mezi řekou hlavní silnicí a železničním nádražím, takže občas i v noci něco rušivého pronikne skrz stromy do uší nedostatečně unaveného spáče. Nocleh se vešel tuším do dvou stovek za motorku dva lidi a stan. V kempu je restaurace, pěkné sociálky, příjemný prostor se stromy a noční hlídač, který údajně objíždí na kole kemp pravidelně přes celou noc. Já ho večer slyšel projet několikrát.

Toruň je velice pěkné město, jako ostatně spousta polských měst a polohou na řeče a tradicí výrobou perníčků mi připomínalo Pardubice. Pokud byste se tu nezdrželi déle, stojí za to alespoň navštívit náměstí, kde je fakt na co koukat a koupit si tady pytlík zmiňovaných perníčků a obejít si náměstí kochacím tempem bylo moc dobré zahájení dne. Jo z kempu na náměstí je to sice jen přes most a kousek za mostem doprava kolem krámků s pečivem a kebabem, ale ten most má skoro kilometr. Nejvýznamnějším Toruňským rodákem je pro nás Mikuláš Koperník a narazíte tu na jeho sochy ulici nebo dům. No ale zpátky do sedla a hurá do Elblagu. Cesta dál směrem na Gdaňsk pokračovala po dálnici, od tohoto místa už placené a sjižděli jsme na Malbork a Elblag. V Malborku je prý krásný hrad německých rytířů, který jsme ale s klidem minuli, protože jsem si v té chvíli neuvědomil kolem čeho jedeme a že jsem to chtěl vidět. Natěšený na plavební kanál s kolejovými výtahy jsem poposkakoval v kilometrové koloně u semaforů na částečné uzavírce silnice a po příjezdu do Elblagu se začal shánět po tom, kde je teda ten kanál a co se tu dá vidět nebo navštívit. Nadšení schladil pán v informační kanceláři, když nám oznámil, že letos se kanál opravuje, je celý vypuštěný a zdviže rozebrané a v renovaci. Protažení xichtu na mě muselo být znát. Šla mi pak snáz helma na hlavu. Na otázku jestli je i na těch rozebraných zdvižích něco k vidění a jestli jsou dostupné ze silnice odpověděl že neví, ale že jsou to uzavřená staveniště. Měli jsme štěstí hned s první zdviží kterou jsme navštívili, protože tato je hned u silnice, navíc těsně za ní vede silnice přes most ze kterého je vidět, takže ji neminete. Před mostem vpravo je parkoviště a za provozu kanálu možná i zastávka pro cestující. S uzavřením staveniště to nebylo nijak horké a tak jsme se dělníků zeptali, jestli si to tu můžeme prohlédnout. Molhi jsme a dokonce jsme si vyfotili i strojovnu výtahu, která se svým lanovým bubnem nápadně podobá důlnímu těžebnímu stroji. pohon bubnu je ale přes působivě velké převody z vodního kola a k sofistikovanosti těžebního stroje má daleko. Spíš je to jen soukolí s reverzkou a brzdou. Jednoduché ale zjevně funkční. S dalším výtahem jsme moc štěstí neměli, protože je poměrně daleko od silnice po jakési betonem vyztužené cestě, která končí u zemědělského dvora, kde na nás moc přívětivě nekoukali, nicméně dovolili nám se tam kouknout. K vidění zde byla lanová kola která u prvního výtahu v tu dobu chyběla, ale jinak nic nového a tak jsme se poměrně rychle zase vypakovali a uháněli dál na Gdaňsk, kde jsme chtěli večer být.

Gdaňsk nám sice nabízel také ubytování v kempech a určitě je tu k vidění zajímavá přístavní čtvrť, která možná patří pod Gdyni nebo Sopoty, které tvoří s Gdaňskem trojměstí, ale do centra Gdaňsku je to z kempů o kterých jsem věděl ještě docela daleko a tak jsme se ubytovali v hostelu hned na jedné z ulic poblíž centra. Motorku jsem sice musel strčit do zapadlé uličky za hostel ale pro dobrý pocit jsem ji pozamykal zámkem na kotouč, dalším zámkem propletl přední a zadní kolo s rámem a dalším ji zamkl k litinové rouře u zdi. Přikryl jsem ji plachtou a s pocitem že jsem udělal maximum jsem s klidem odešel do města a následně spát. Ráno tam motorka stála a těžko bych mohl říct že kupodivu. Měl jsem z polska a z toho jak si lidé dávali nebo nedávali pozor na věci pocit, že se tam krade spíš míň než u nás. Zkazky o krádežích z tržnic v Těšíně a jiných příhraničních kšeftovištích nelze brát za Polsko. To je prostě magnet na kapsáře a jiné poberty, kteří se v každé zemi najdou, nebo tam přijedou v létě na brigádu. Večerní Gdaňsk je moc krásné město, ale doporučuju si o něm něco zjistit dřív než tam vyrazíte. Kolem některých zajímavě vypadajících budov, soch, zařízení, jsme šli s tím, že nevíme co to je ale vypadá to zajímavě. Stejně jako v jiných turisticky aktivních městech i tady najdete v centru restaurační naháněče, pouliční umělce a musím říct že velmi schopné hudebníky, krásně nasvícené budovy a všude je tu cítit že toto je přístavní město. Ne že by tu smrdělo rybinou, ale díváte se na domy a ulice a říkáte si, že takhle si představujete přístav, aniž byste zatím viděli vodu. Restaurace v centru jsou poměrne drahé a tak jsme se zásobili ve večerce a dali si večeři na lavičce v parku. Stejně jako všude v Polsku jsem večer doplňoval tekutiny pivem, které sice pro české chuťové buňky není žádná extáze, ale pít se dá a na vychlazené jsem se docela těšil. V hostelu jsem si poprvé za cestu uvědomil, kolik máme sebou zavazadel. V kempu ve volném prostoru mi to ani nepřišlo, ale když postavíte tři motokufry 40L, 40L, 55L, tankvak 20L, stan, karimatku a příruční batůžek, před postel, přidáte helmy a rukavice, rozvěsíte motohadry dvou lidí, je toho docela slušná hromada. Jo a taky z toho v uzavřeném pokoji po několikadenním používání nejde čerstvě po vysvlečení zrovna slabý odér. Hostel byl tak nějak normální, ale obsluha dost vstřícná a když jsme si ráno po snídani chtěli nechat kufry ještě do odpoledne uložené tady, nebyl problém, přesto že volným prostorem u recepce dvakrát neoplývali. Gdaňsk ve dne je hezký zase úplně jiným způsobem a krom toho je otevřené muzeum námořnictví, které jsme navštívili, včetně parní lodi zakotvené naproti muzeu, ve které vás nechají vlézt i do strojovny mezi kotle a k parnímu stroji, a do dalších zajímavých prostor. Když se podíváte kam chodí v poledne lidé co nevypadají jako turisti, najdete docela lacinou jídelnu s dobrým místním jídlem a ještě přičichnete k neturistické všední atmosféře města. Pouliční umělci změnili repertoár, objevili se i kreslíři a prodejci suvenýrů a taky na tržiští prodejci zeleniny, čemuž neodolá bez zastavení Jitka a tak máme přísun vitamínů jiných než jen B. Ještě odpoledne jsme vyrazili do městečka Leba, které leží na stejnojmenné řece a sousedí se Slovinskim parkem Narodowym.

Leba je touto dobou už na konci turistické sezóny a podle toho vypadaly i zřídka otevřené restaurace, ale kemp který pro změnu měla nalezený a zapsaný Jitka(InterCamp'84), otevřený byl a po delším shánění nějakého personálu nás i ubytovali a taky poměrně levně. Měl jsem sice pocit, že kdybysme se tam prostě upíchli s motorkou a stanem někde mezi ostatní, že by si nikdo nevšiml, že tam něco přibylo, ale řekl jsem si, že udělám co půjde abych měl čisté svědomí. Sem už se vyplatí nejezdit se stanem který nestojí bez kolíků, nebo to chdce mít placaté kolíky, protože je tu už dost písčito. Taky je tu dost komárů, ale ti vám stan nepokácí ani všichni dohromady. Sociálky čisté sprchy jen trochu s plísní na stropě, večer klid a příjemná teplota. Motorku musím opírat o strom, protože jsem si nevzal prkýnko nebo botičku pod stojan a v písku se spolehlivě boří. Ráno snídaně z vlastních zásob, na motorku a hurá k bráně do kempu. Po zjištění ceny parkování zase hurá zpět ke kempu a motorku postavit na veřejné neplacené parkoviště na konci Leby a pak 2,5 km pěšky k bráně. Slovinski park Narodovy je hromada písku mezi sladkovodním jezerem a mořem, které od sebe nemají dál než několik set metrů, povětšinou zarostlá řídkým jehličnatým lesem, místy les přechází v písečné duny a na několika místech se dá z cesty která skrz park vede přejít na pláž, takže jsme jednu cestu šli po pláži nebo vodou a překračovali medůzy a od největší duny zpět jsme šli pro změnu po cestě. Jezdí tady taky turistický vláček, ale my rádi chodíme a po několika dnech na motorce o to raději. Moře už moc koupací nebylo ale bez těch medůz bych se snad i vykoupat šel. Písečná duna - velká atrakce, zajímavé místo kde duna v podstatě rovnou přechází v močál který je zátokou onoho sladkovodního jezera, odtajněná tajná raketová základna do které jsme nešli, protože Jitku to nebralo a já viděl nedavno rakerové silo v Arizoně (taky v poušti . Zpátky k motorce a hurá zpět k nám na jih. Večer jsme dorazili do osvědčeného kempu v Toruni, kde jsem zjistil, že mi došel sprej na řetěz. Nemazal jsem už víc než dvě nádrže a tak jsem takhle nechtěl jet až domů. a chystal se ráno pohledat obchod se spreji na řetěz. Ráno jsem zjistil že je o moc jednodušší říct než udělat, protože mi v těch místech GPS nějak nebrala jména ulic (free mapy ) a když už nás pán v obchodě s auty zanavigoval na správnou ulici, tak obchod s motodíly a potřebami byl zastrčený uvnitř jakéhosi areálu tak, že jsem jej přehlídnul. Když jsme se pak otáčeli někde v jedné uličce, kam jsem v zápalu hledání zajel, narazil jsem na dobrodince, co taky jezdí a co mi obchod ukázal. Kdo budete v Toruni shánět cokoli na motorku, nejlepší místo je zde: 53°02'18.3"N 18°39'43.0"E http://www.wilmat.pl/ Takže vítězoslavně namazáno, a hurá dál na další technickou atrakci Polska, Parní výtopnu ve Wolsztyně.

Cestrou nám sice zase trošku pozlobilo počasí a připomělo že taky nemusí být pořád jen sucho, ale nic co by za pár kilometrů zase neuschlo. Ale jak už bylo na tomto výletě zvykem, Našli jsme ve Wolsztyně opět něco trochu jiného, než co bylo na netu. Ubytování, které ve výtopně nabízejí, je třeba mít domluvené předem a i tak to není nic laciného, jak by člověk na takto věkovitou budouvu s věkovitým vybavením čekal. Výtopna sama už nevytápí, protože jim vláda zkrátila rozpočet a oni nemají na provoz. Takže namísto očekávaného každodenního provozu parních vlaků, které zde ještě loni jezdily a relativně čilého ruchu výtopny, je zde hlídač, co vám prodá vstupenku do areálu, kde se pak můžete po libosti podívat na statickou expozici, kde jsou ale skoro všechny mašiny zamčené a se zákazy na ně lézt a příruční muzejní expozice se otevírá jen když přijde pán co má vedle krámek se suvenýry. (nakonec přišel) Několikrát do roka ale skutečně jezdí a když si to zjistíte na internetu, můžete přijít do výtopny v plné parádě. Jen to nesmí být o týden později, jako se to stalo nám. Přespali jsme pro změnu pod širákem poblíž zavřeného kempu, kde byla cedule, že na zavolání někdo přijede. Nikde ani noha, jen se večer rozsvítila světla a ve vzduchu byla cítit WiFi. Jo, je dobré si zjistit volačku do Polska, protože takovéto cedule tam občas bývají a ne vždycky je po ruce internet a nebo kolemjdoucí. Ráno jsme zašli na mši, nasnídali se na sluníčku a vyrazili do čech.

Sice ještě ne domů, ale do Liberce za kamarády, kde jsme udělali předposlední zastávku s přespáním a návštěvou Zoo. Poslední zastávka byla v Hradci Králové u dalšího kamaráda a přespání v Potštejně v kempu kousek pod hradem, návštěva pivovaru a hradu a hurá domů. Musím říct, že po týdnu už se mi docela stýskalo po jiném sezení než obkročmo.

Bohužel jsem byl letos líný psát si kilometry, litry, peníze, čas, takže případné detailů chtivé čtenáře můžu zkusit zahltit informacemi jednotlivě.