Kawasaki KLV 1000 (2005)

Letos jsem si dělal zálusk na Skadarské jezero, které se nachází na hranicích mezi Černou Horou a Albánií. Aby nebyla ta cesta tam a zpět jen sezení za řídítky, chtěl jsem se zastavit cestou tam v kaňonu řeky Tara na rafting, který tam provozují a cestou zpět se vykoupat v Chorvatsku u moře. Jak už to ale u plánů bývá, věci se nakonec měly víc jinak, než jsem čekal. Aby sme cestu nemuseli podnikat sami dva na jedné motorce, začal jsem se koukat po spolupachatelích. Rovnou tady na motorkářích jsem našel Petra (GSR600), který měl v plánovaných akcích pověšenou podobnou představu cesty a tak jsem mu napsal. stejně tak Petrovi napsal ještě Vilda (CBF1000) a 14 dní před odjezdem dal do kupy svoje GS 1200 ještě Pavel od nás z Dešova a tak jsme byli 4 motorky 5 lidí 12 válců.

Příprava spočívala v koupení většího tankvaku, stažení free map do mého nejlacinějšího Garmina, instalace zásuvek pod sedadlo a na řídítka a dobrého vyspání před odjezdem.

První den jsme chtěli dojet kam se dá, protože nejbližší místo které jsme se rozhodli navštívit bylo Sarajevo. Plán nekupovat Slovinskou známku, protože je jen na 7 dní a Petr s Vildou se chtěli zdržet déle a následně poměrně klikaté bosenské silnice nás již po tmě dovedly do města Jajce kde jsme to zapíchli ve stanech v místním kempu.

Druhý den jsme chtěli původně já s Jitkou dojet dopoledne do kaňonu řeky Tara a dát si zmiňovaný rafting, ale pak jsme se rozhodli nevstávat na dovolené zbytečně brzy, také navštívit Sarajevo jako ostatní a rafting nechat dalšímu osudu. Volba delší ale zajímavější jižní cesty z Jajce do Sarajeva sice znamenala zdržení, ale spoustu pěkných zatáček. Protože jsem byl těžší opatrnější a ve dvou, začali mi brzy kolegové ujíždět a pak si dali čůrací pauzu někde na konci zajímavého úseku. Toto se pak stalo standardem a já jsem se pravidelně ocital na ocase, jakmile šlo o techničtější pasáže. Návštěva Sarajeva nakonec zabrala asi 2,5 hodiny na místě, plus nezbytné popojíždění předměstím tam a pak zpět a tak jsme se do kaňonu řeky Tara do kempu dostali opět za tmy. Což bylo možná dobře, protože jsme alespoň neviděli, jak hluboko je to v té tmě těsně vedle silnice M18 vesměs kolmo dolů. Na to že je to mezinárodní silnice, co spojuje dva státy jedním z nemnohých přechodů, je to klikatá silnička, kde když se potkají dva motocykly, tak musí zpomalit, když se potká motocykl s autem, musí oba na krajnici a když se potkají dvě auta, musí jedno zastavit v rozšířenějším místě, nebo couvnout. Kemp v Bastasi je ale luxusní záležitost, kde se v pěkných dřevěných chatkách s elektřinou pro vaše prouduchtivé hračky a na postelích kde ani mě nebyla krátká přikrývka dobře vyspíte, v místní restauraci si můžete dát večeři, pivo, WiFi a když se večer domluvíte, tak druhý den i zmiňovaný rafting. U nás na něj nakonec nedošlo, protože Vilda s Pavlem na to neměli chuť, Petr neměl zdravé rameno a my s Jitkou neměli čas, protože jsem zjistil že moje zadní pneumatika ubývala rychhleji než jsem počítal a že cestou, pokud nechci riskovat proražení nebo pokutu, musím sehnat novou.

Ráno jsme vyrazili po druhou polovinu zmíněné opuchlé pěšiny a pak přes hranice do Černé Hory, kde cesta opět nabyla rozměrů silnice a vedla dále přes krásný kaňon a impozantní přehradu do... a tady jsme se rozdělili. Pánové vyrazili na Durmitor a já s Jitkou na Nikšič a Podgoricu za vidinou nové zadní gumy. Jestli dosavadní část silnice M18 byla spíš enduro záležitost, cesta od Plužine kde jsme si jeli každý po svém až po Vidrovan před městem Nikšič, je silniční motorkářský orgasmus, kde je minimálně pěkný, většinou však krásný asfalt. táhlé nezákeřné zatáčky, většinou lehce z kopce, takže i majitelé případných slabších kubatur si zde mohou připadat jak závodníci, minimální provoz a dostatek míst k předjíždění toho stopového množství vozidel co tam kromě vás jede. My se zastavili u Pivskeho monastiru, kde nám nejspíš za prosbu pomoci v místní kapli byl seslán Saki. Odcházíme z monastiru a oblékáme motohadry, když přijde maník a ptá se kam jedeme a odkud jsme. říkám mu kam míříme a proč jsme nejeli do Durmitoru, kam má shodou okolností právě namířeno on. A Saki ukazuje na triko se jménem motorkářského klubu Moto Budva a dává mi kontakt na dva servisáky v Podgorici, že mi určitě pomůžou. Po malých zastávkách na farmě pro sýr, kam jsme odbočili omylem, hledaje restauraci a pak v té restauraci na oběd, dojíždíme do Podgorice a nacházíme Sašovu garáž. Saša tam sice není, ale je tam jeho kolega, který mi začne shánět novou zadní gumu. Po nějakých telefonátech a zjištování cen, jsem postaven před volby napůl ojetá sportovní silniční guma za 45€ a nebo nová Continental Attack za 138€ Je to sice trochu jiná guma než bych si představoval a taky dražší než co bych za ni dal u nás, ale je pozdní odpoledne a já tu nehodlám trávit další den a tak ji beru s tím, že příště nemám být trouba a překontrolovat si hloubku dezénu včas před odjezdem. Dojíždíme ke Skadarskému jezeru, nacházíme spaní a dozvídáme se, že kolegové přijedou až další den, protože se v Durmitoru kapku víc zdrželi.

Ráno se dozvídáme že se zdrží ještě víc, protože cestou je Podgorica, která určitě stojí za trochu času a pozornosti. S vidinou volného minimálně dopoledne vyrážíme na otočku do Albánie. Plán je takový, že za pár hodin projedeme údolí mezi kopci těsne za hranicemi s Černou Horou a vrátíme se přes Podgoricu zhruba v době, kdy odtud pojedou i naši kolegové. celnice do Albánie je v pohodě a krom maníka ve starých vojenských hadrech a s pěchotní puškou, který pár set metrů za celnicí sedí u silnice a míří skrz svodidla na jezero nemám pocit žádné změny. Po několika kilometrech již po vybrané ceste ale narážíme na plejádu stavebních strojů a dělníků, kteří v těchto místech právě staví novou silnici. Po několika dalších kilometrech kličkování po šotolině mezi stroji a tázavými pohledy dělníků, nás definitivně zastavuje hromada štěrku přes celou silnici a vidina že tato kratochvíle bude pokračovat. Tolik času prostě nemáme. Rozhodujeme se udělat výlet na opačnou stranu a projet dokola kolem Skadarského jezera. Vyrážíme do země starých mercedesů a koňských povozů, kde ale na benzince mají restauraci s WiFi a kolem většiny vesnic na našíé cestě obchvaty. Následně proděláváme dva silné zážitky na celnici na jižní straně jezera směrem zpět. Jednak je to docela slušná armáda mladých i starších matek s dětmi, které různými způsoby naznačují že potřebují peníze na jídlo pro děti a nedají se snadno odbýt, nicméně jsou ženy i děti poměrně přátelské a krom jiného naznačují, že s motorkou mám jet dopředu a nečekat ve frontě, která se zjevně táhne docela daleko a postupuje pomalu. Jitka se jde pěšky podívat zač je toho loket, protože žádný jiný motorkář, natož místní, zrovna nejede. Vrací se zpět s tím, že fakt máme jet dopředu. Takže vyráříme a předjíždíme dlouhou frontu aut. U samotné celnice ale nevidím kam bych se měl s motorkou přednostně nacpat. Moje váhání pochopí celník a ukazuje mi na zastřešený chodníček mezi budkami celnice a hlavní budovou. Najíždím tam a s bočními kufry doufám, že nepotkám nikoho kdo chce zrovna projít. Chodníček je dále spíš takovou chodbou, ale zhruba uprostřed vykoukne z mezery mezi kanclíky celník, pronese něco o velké motorce a po kontrole pasů nás posílá dál. Vyjedeme z celnice a po seskočení z chodníku pokračujeme po cestě jíž opět Černou Horou. Cesta kolem jezera z jižní strany má svoje kouzlo, ale je trochu zdlouhavá. Jede se většinou po úzké klikaté silničce, kde krásné výhledy na jezero jsou střídány chatrčemi různého stádia obyvatelnosti a kličkováním mezi stromy, když silnička zrovna vede lesem. Na běžnou cestovní rychlost rovnou zapomínám a soustředím se na to, abych vždycky stíhal přibrzdit a uklidit se na kraj, když potkám auto. Nicméně cesta je fakt pěkná a stojí za to si ji projet. Setkáváme se s kolegy kteří se právě vrátili z vyhlídkové plavby po jezeře a domlouváme se, že oni už pojedou do Budvy k našemu novému známému Sakimu, který tam provozuje apartámy a Jitka a já se pojedeme podívat na jezero s další vyhlídkovou plavbou. Jezero je prý nejhezčí ráno, ale to jsme z důvodu špatné domluvy nezvládli, takže se domlouváme na vyjížďku malou lodí a žádáme našeho kapitána aby nás provezl především místy, kde je možné pozorovat ptáky. Plavba s koupáním z lodě a pozorováním ptáků při večerním slunci je pěkným zakončením dne a pak jen přejedeme do několik desítek kilometrů vzdálené Budvy, kde se ubytujeme u Sakiho a jdeme se podívat po městě. Poslední kilometry se projevilo na motorce něco, co mě lehce znervóznilo a pak trápilo po zbytek cesty. Motorka začala na volnoběh chcípat. Večer procházka po pobřeží a návštěva restaurace kde točili krom jiného i české pivo ( nejel jsem ale do černé hory, abych tu pil české pivo, a tak si objednávám Nikšičko, které v MN piju tak nějak pravidelně, stejně jako pravidelně jím Čevapi) Pozdě večer se v apartmánu potkáváme s ostatními, rozvěsíme výbavu po terase a v duchu sečtělého valašského národa (vtip o bačovi který od rána do večera čte) se pouštíme do čtení na dobrou noc. V polovině druhé knížky ale odpadáme a já jdu po sprše odložit tělo vedle Jitky, která už dávno prohlíží víčka zevnitř.

Ráno po snídani vyrážíme dál a motorka po pár desítkách ujetých kilometrů začíná sekat dobrotu. Bohužel jí to nevydrží tak dlouho a po delším úseku dálnice opět na volnoběh chcípá, což je nepříjemné zvlášť na křižovatkách a v utáhlých zatáčkách při podřazování. Po opuštění dálnice se zase trohu umoudří, a mě tím víc zmate. Čekal bych, že svíčky se na dálnici spíš očistí a ono je to v tomto případě naopak. Večer je plný napětí, protože kluci se konečně chtějí vykoupat v moži ještě za světla a tak je Jitčino váhání v uličkách městečka Rogoznica, kde že vlastně je ten apartnám její známé, bylo trochu hůř snášeno. Nakonec se ubytováváme a zase se koupeme večer kdy už sluníčko nemá patřičné volty. Následuje večeře v restauraci na pobřeží a noční koupání se skleničkou vína na dobrou noc. Zítra plánujeme rozdělit se na skupiny, Pert a Vilda, kteří zůstanou u moře ještě jeden den a My s Pavlem, kteří pojedeme odpoledne a přes noc rovnou domů.

Ráno ještě v klídku balíme a Jitka jde na zdvořilostní návštěvu k paní bytné, kterou nestihla včera. Kluci už vyrazili, aby se stihli vykoupat fakt ještě za pěkného dne a my je pak s dvouhodinovým zpožděním dojíždíme. Poslední koupámní v moři a trocha odpočinku, Výměna svíček, Petrovým Suzukáckým klíčem se totiž dostanu i pod svůj chladič a vyrážíme k domovu. Svíčky byly zakarbonované a černé jak důchodka, takže se vůbec nedivím, že nepálily. Jen nevím kde se tam ten karbon vzal. Po výměně je motorka jako vyměněná, což uvítám v zatáčkách cestou zpět na dálnici. Nemaje Slovinskou známku a neznaje z paměti cestu skrz slovinsko mimo dálnici, pokouším se GPS donutit dovést nás přes Slovinsko mimo dálnici. Následně dostáváme nápad svézt se za někým kdo cestu zná. Domlouváme se s českou rodinou na odpočívadle před hranicemi, to ale nevíme co bude náseldovat. Jako by nám nestačily zkušenosti z téměř všech předchozích hraničních přechodů, po pobřeží směrem domů i tady nás překvapí kolona před hranicemi.Takže tady zkejsneme i přes to, že podjedeme dost velkou část kolony. Většina řidičů má pro motorkáře pochopení, takže se ani tady nesetkáváme s žádným protestem, spíš naopak, když se zařazujeme do fronty před kamion. Naše rodnika nám ale zmizela kdesi vzadu a tak jedu intuitivně kudy se mi zdá že by to tak mohlo být. Když po pár desítkách kilometrů zastavujeme, objevíme dvojiči českých aut a domlouváme se že pojedeme za nimi. Prý jestli nevadí, že se trochu potáhnou. Pánové to mysleli zřejmě trochu ironicky, protože se táhli rychlostí, která byla na noc a neznámou cestu ve více vozidlech lehce přes moje představy o bezpečné jízdě. Nicméně nás dovedli přes celé Slovinsko a tak jsme ještě v docela rozumnou hodinu dorazili do Gratzu. Pavel nechtěl zastavovat a tak jel po natankování dál a my s Jitkou jsme si na hodinku oddechli. Domů jsme dorazili v neděli po druhé hodině v noci domů do Dešova a padli do postele.

Doma jsem pak zjistil, že výlet po šotolině v prachu za náklaďákem mi zalepil filtr tak, že mašina neměla vzduch a kvůli tomu se mi špinily ty svíčky a právě spíš ve vyšších otáčkách na dálnici. A že řídit něco na čem se nesedí obkročmo, je příjemná změna. Snad krom Bosny a Hercegoviny, kde byly silnice výrazně horší a Albánie ,kde jsem ani lepší nečekal, jsme měli velice pěkné cesty, ŕidiče slušnější, než na co jsem zvyklý u nás a velice dobré počasí, které se zkazilo až když jsme doleji domů. Na přejezd přes rakousko, kde už byla zima, se docela hodily teplejší rukavice a nákrčník. Cestou se na všech mýtech a skoro všech benzínkách dalo platit kartou, takže hotovosti netřeba nějak moc. Kolem Skadarského jezera to kupodivu není nijak jednoduché se spaním v kempu, protože tam skoro žádné nejsou, ale jinak nebyl problém najít volný hotel takhle ke konci sezóny, stejně jako všude jinde. Podobnou cestu bych si chtěl zopakovat, ale nechám to pár let uležet, abych se zase podíval někam jinam. Fotky se, netuším proč, nahrály v opačném pořadí než jsem je vkládal a navíc dvě leží. Až budu mít příště čas, tak to doladím. Další fotky s popiskama, správně otočené i seřazené, jsou na webu: http://picasaweb.go...otovyletMontenegro02