Royal Enfield Meteor 350 (2022)

Zima je vždycky tak dlouhá a když se přidá lezavý jaro plný deště a ranní námrazy, tak má pocitově snad osum měsíců.
Enfield nic nepotřeboval, jen si tam tak stál na hlavním stojanu a chytal na sebe prach a piliny z mý dílenský činnosti. Bylo mi ho drobet líto, tak když jsem objednával pneumatiky, který byly v akci (v opravdický akci za krásnou cenu) na druhou motorku, přihodil jsem rovnou sadu i pro něj. Po necelých šesti tisících je to vážně příliš brzy. Však taky ty origo CEAT byly prakticky netknutý a kolem a kolem na ně nemůžu říct křivýho slova. Ale člověk má to puzení zkusit jiný, co asi udělá pevnější kostra, co asi udělá jinej profil a směs… Tak jsem za dva dny vyzvedával Mitas MC50 (neplést s ex-Barumkou na Zlínsku – tahle odnož je Slovinská ex-Sava a kvalitu naštěstí jedou pořád tu svou, dobrou.).
Přezutí zadního kola by se dalo v domácích podmínkách označit jako brnkačka (eh….), předek se napřed taky tvářil, ale nedal se za žádnou cenu nahodit do patek. Kompresor mám slabej, bez vzdušníku, zkoušel jsem teda různý finty se stahováním běhounu kurtnou, různý fixování svěrkama a podobný zoufalosti, až jsem to po dni bojů vzdal, druhej den naložil milý kolo do auta a jel s ním potěšit pneuservis.
Ochotnej chlápek zkouší standartní chvaty. První kolo boje Chlápek-Přední kolo 0:1. Bere něco, čemu říká Bazooka. Přední kolo už vede o dva body. Smutnej chlápek to znovu zouvá a mydlí a prostříkává mazadlem. Musím odmastit kotouč, jestli nechci zlomit rychlostní rekord hned při první jízdě. Fouká to a guma nevylezla rovně. Ptá se mě: „Mám tam ještě foukat?“. Já: „A kolik tam teď je?“. On: „Pět atmosfér…“. Takže ustupuju o tři kroky a radši trochu za sloup a říkám, že ne. Kolo asi vyhraje souboj na KO.
Jenže chlapík je houževnatej, vypouští všechny atmošky do atmošky a sundavá to znovu a tentokrát to vyjde a když odjíždím, sedí vedle mě připoutaný bezpečnostním pásem krásně obutý přední kolo. Juchů!


Abychom neustrnuli na půli cesty, hledám Enfieldovi nějaký epesní zadní tlumiče. A zase – původní jsou oukej, hledal jsem spíš míň chromu a lepší funkce ať je bonus k tomu. Na Meteora přímo neseženete nic zajímavýho. Aftermarket se orientuje hlavně na Interceptor a menší modely stoicky ignoruje. To nevadí, oměřil jsem si starý jednotky a jal se hledat podle rozměrů a parametrů. Téměř shodně vycházejí jednotky YSS Ecoline Classic pro BMW R45/R60. Báwo se Meteoru podobá i celkovou váhou, tak jsem je vzal.

YSSka jsou krásně zpracovaný, kdyby někdo gramařil, tak ušetří výměnou přesně jeden kilogram. Při montáži se vyskytnul jedinej trablík, kdy oka uchycení jsou asi o centimetr užší než původní a bylo třeba dát z každé strany každého oka distanční podložky (obyč velké podložky).



A copak nám chybí ze zimních radovánek? Sbohem jsem dal kožené rolce na lékárničku a vestu a její obsah přeskládal do sumky původně pro britské vojsko operující v pouštních oblastech. Je menší, lehčí a na hru na vojáky jsem měl vždycky rád.
Ale to není to hlavní. Hlavní byla páka řazení. Kolíbková, kde se dá řadit bez použití horní strany boty, což se hodí cestou na ples, když máš naleštěný lakovky. Mně od začátku docela srala, neuměl jsem to s ní. Na první sezónu jsem si jí alespoň přizvednul tak, aby se dala používat jako běžná páka na tuctový motorce. Ale sem tam jsem patou brnknul do tý páky pro patu a asi i to bylo příčinou několika falešnej neutrálů pod pětkou, kdy jsem blbě dořadil.
Původní plán byl vyrobit si celou řadičku novou.No pak jsem zjistil, že celá nová originál Enfield stojí čtyři stovky, tak jsem ji koupil, odříznul patní páčku, mírně odvrtnul zbytečnej materiál a aby bylo řazení laserově přesný, udělal jsem místo ohnutýho drátu svařenou tyčinku tvaru Z (smí se to dneska psát nahlas? ), která nebude mít tolik vůlí v uložení.
Provedeno, nasucho klik nahoru, klik dolů a šup, slavit Vánoce, bo to bylo zhruba v tý době.


Střih, Velikonoce 23. Jedeme s paní na návštěvu k rodině a přemluvil jsem jí na Enfielda, bo kluci z téhle větve mají rádi veterány a Meteor se bude líbit. Cvak jednička, cvak dvojkaaaaaa….ááá neutrál….ta ještě jednou…ne….jinak…taky ne…víc…nee, míň, vůbec….stojíme u krajnice a motorka prostě neřadí nahoru. Naštěstí jedničku řadí, bo to máme dom do kopce, vracíme se a na návštěvu nás veze minimálně veteránská Honda.
Hned jak to šlo, jsem se do toho pustil a našel chybu v tom, že při řazení nahoru se podivně zahnutý srpovitý tělo páky opře o konzoli stupačky a prostě nedořadí. Štelování na tisícihranu nenese kýžený výsledky, tak beru milou páku, navařuju na ní kus plocháče a vykousnutou část dělám velkoryse vyhryzlou, aby měla kolem držáku stupny dost místa. Při tý příležitosti měním pozici táhla tak, aby mělo co nejlepší páku a z kulatinky si ohýbám nové Z, jelikož mi teď nevychází délka.

Konečně se vydávám na stopadesátikilometrový loudání krajinou, řazení funguje skvěle, možná je teď fakt o fous lehčí a přesnější. Motorka furt míň nebo víc vibruje a nízkofrekvenční vibrace v rukojetích jsou dokonalej otáčkoměr. Není to vůbec nepříjemný, je to jako držet ruku na horní úvrati a počítat otáčky. Cejtíte, jak motorka žije a i když je slabá, těžká a všichni vás předjíždějí, dokonale si řidiče omotává kolem prstu. Už jsem to asi psal – nevím, čím to je, ale je to magie.



P.S. nový tlumiče! Prvních padesát kiláků pružily trochu jako by byly dubový, pak se rozchodily docela slušně a pro příště jsem o něco povolil předpětí pružiny, protože jsme začínali za polovinou možný dráhy a to je asi příliš.

Gumy dobrý, popravdě změnu jsem zatím nějak nepoznal, snad se v prudkejch zatáčkách s blbým povrchem motorka míň ošívá, ale to může být klidně placebo, nebo chyba měření pouhým pocitem