Royal Enfield Meteor 350 (2022)

Je ráno, první polovina srpna a jedu na Enfieldovi do práce. Trochu později, než jsem chtěl, hlavu plnou toho, co mě dneska čeká, otáčím hlavu za každou odbočkou, kterou by se dalo utéct někam do svobody. No na záškoláctví jsem už trochu velkej, tak pěkně směr továrna.
Vyhoupnu se na kopeček, kterýmu se s notnou dávkou eufemismu říká přídomkem „hora“ a vjedu do čerstvě vyšlýho slunce s rozhledem do daleka široka. A v tom to slyším. Takovej jako slabej hlas…z jihu…jako kdyby mě volaly Alpy!
Udělalo mi to v hlavě zásek a celej den vzpomínám, když jsem tam před lety byl na GG. Chtěl bych to zase vidět a nechat se ohromit.
Do konce týdne se přistihuju nad mapou a než začne víkend, mám nahlášený dva dny dovolený kolem prvního víkendu v září a představu o třech záchytnejch bodech – Passo Stelvio (všichni už tam byli, jen já ještě ne ), MotoMuzeum Top Mountain Crosspoint a ještě jednou GrossGlockner.
Víte co, chytrý by asi bylo vzít z garáže motorku, která má nejvíc koní a je tak nějak nejmoderněji udělaná – u mě by to bylo CB od Hondy, jenže mě se ten indickej lenoch nějak zažral pod kůži…a taky jsem si vybavil film Grandhotel Budapešť, kde záporák jezdí po horách na předválečným BMW a říkám si, že na Enfieldovi to bude zkrátka jinej zážitek.


Motorce velmi věřím a tak před odjezdem nachystám doma vozík s kurtnama a nájezdovým prknem a lehce instruuju ženu, co má dělat, až ode mě obdrží plačtivej telefonát, že stojím tam a tam u škarpy, prší a stmívá se, mám hlad i žízeň, motorka nejede, štípla mě vosa a potřebuju vyzvednout .

Do posledních dní se rozhoduju, jestli natěžko, nebo nalehko a nakonec stan zavrhuju a jedu na mastňáka po penzionech a hotýlcích, vždycky večer předem zabranejch přes Booking.

Den nula – čtvrtek.
Sbalím lodní pytel na nosič a mažu do práce s tím, že odpoledne rovnou pojedu směr Železná Ruda, kde bude první spaní. Ukrojím si tak skoro dvě stovky kilometrů z celkový porce na Stelvio a to se hodí. Z Libušína máme jeden takovej prudší kopeček. Dvojka, trojka-a-a, dvojka, hergot, tohle není motorka vysloveně stvořená do kopců…no tvl, Alpy budou koukat. Hyjé Enfielde!



Odpolední prolog byla idylka. Sólo a málo naloženej umí Meteor držet 95 až kilo vlastně pořád, takže ani dálnice není zlá. Prostě pravej pruh, občas se převalit přes pomalejší kamion, nečekaná pohodička. Šumava samotná už působí jako namlsávka, první pěkný vracečky, kopečky a výhledy.
Na konci dne lehce ošuntělej hotel v lese, kde nezačala topná sezóna, tak se po pokoji pohybuju v tlustejch ponožkách a tom nejvíc zlým termoprádle, co jsem sbalil s sebou. Bramboračka, řízek, dvě piva, velice spektakulárně, s elegancí inspektora Clouseau kradu pivní tácek kamarádovi do sbírky a spím.



Den jedna – pátek

Vstávám do zimy, až se těším, jak se zahřeju jízdou… Jak jsem později zjistil, kradenej tácek jsem zapomněl na pokoji, tak opouštím republiku jako nevinnej, bez Interpolu v patách.
Trochu Německý nudy – Deggendorf, Mnichov, decentní bloudění na jeho obchvatu a s postupujícím dnem se objevuju v Bad Tölz.
Město hezký. Jsem na cestě už dost hodin a asi mám i unavený nohy. Když v kopečku podřazuju z pětky na čtyřku, najednou to přestane táhnout a z motoru jde takovej bzučivej zvuk…..uááá, asi mi umřela převodovka! Určitě se překroutilo uložení řetězovýho kolečka! Nebo celá výstupní hřídel! Prostě průser a jedu domů na vozejku!
To mi bleskalo hlavou, zatímco jsem urychleně doplachtil na travnatou krajnici. Na budíku svítí pětka, zařadím a čtyřka, trojka…no však víte, jak to jde za sebou. Prostě nic špatně.
Jednička, motorka zabere, jedeme dál. Ona ta čtyřka je kvalt, kterej se od začátku řadí nahoru i dolů a největším cvaknutím a v Bad Tölz jsem asi nedošlápnul a našel falešnej neutrál. Cestou schválně furt řadím přes čtyřku a je to úplně v pořádku.
Laciná membrána mý laciný motobundy se snaží odpařit ty tři litry smrtelnýho potu, co mi tahle veselá příhoda ze zatáčení nadělila, zatímco fičíme na Garmisch. Krásný město a vlastně už jsme v Alpách! Tradičně mám lehkej navigační trabl, takže často stavím a kontroluju mapu v mobilu.



S přejezdem do Rakouska si všímám věci, která mě bude provázet zbytek cesty po týhle zemi. Všude je omezená rychlost. Jako víte co, osmdesátka vás na Meteoru zas tak moc nepřibrzdí, ale 70, 60, 50, 30….je tady cedulí jak naseto a protože nechci po návratu vyřizovat dopisy od místní Polizei, plus mínus to dodržuju. Ostatně jako všichni v naší dlouhý karavaně (ne, nejsem na jejím začátku ). K tomu potkáváme spoustu uzavírek a cestovní tempo dramaticky klesá.
Dneska mám zabookovanej speciální hotel! Budu spát přímo na Passo Stelvio v hotelu Folgore!!! Za pořád ještě rozumnou cenu se ukázal na Booking a tomu nešlo odolat! Budu mít spousty času užít si tohle sedlo a ne ho jen projet.

Ale zpátky do Rakouska, kde střídavě poskakuju zácpama a střídavě bloudím. Města Imst, Landeck a tady bych měl jet tunelem. Ouha, tunel je zavřenej… mapa, objízdná trasa celkem jasná, tak jedu až k velký ceduli se zákazem vjezdu. Kurva, teď nevím. V hlavě hlasitě tikají hodinky čas, kdy se mám dohrabat na Stelvio, abych nemusel spát zahrabanej v borovicový kleči, bojuju svůj vnitřní boj, jestli riskovat dohadování s poldama, když ke mně přijde místňák a spustí na mě řeč, ze který rozumím kusý slova a pochopím to jako „jeď, to se dá projet“. Tak jo.
Objíždím tunel až do Fliess, chlapík měl recht. Prutz, Pfunds, držím se pořád stoupající údolní silnice a mám pocit navigační výhry. Dohání mě děsnej hlad, protože za celej den jsem toho moc sníst nestihnul a teď je ten časovej pres. Přemejšlím, co si dám k večeři.

Itálie! Já vlastně v Itálii nikdy nebyl! Když se snažím, vidím tu rozdíl v množství starejch památek, kostelů a různejch zbytků opevnění. Celý Alpy nepřetržitě jsem u vytržení z krajiny. Ty ohromný hory, ty stavby vystavěný na nejmíň uvěřitelných místech (třeba neskutečně vysoká a strmá hora má v polovině malou plošku – a šup, je na ní kostel! Vždyť jen dojít do něj je pro horolezce výprava na dva dny a s lanem! ). Normálně mě některý výjevy v nitru až dojímají, jiný mi zastavujou dech a další mi působí horký chvilky, když čumím okolo a ne na silnici do zatáčky.
Přes Nauders, okolo velkejch jezer a serpentinama klesám do města Mals-Malles Venosta. Trochu tu na mě machruje mrňavej sportovní Fiat, co furt vysírá nalepenej na mým zadním kole, ale na rovinkách dělá, že nic, aby se v další zatáčce zase nalepil. Přitom by se mi klíďo píďo vešel na nosič .

Překračuju hranice do Švýcarska a ve vesnici Santa Maria to začíná! Výjezd na Stelvio! Hned za první zatáčkou ze vsi je kopeček na dvojku, spousty vraceček stoupají do nebe a s dlouhou jedničkou a dvojkou, co Meteor má, se některý vlásenky musí vytáčet na jedna, pak rozhulit a cvak dvojku, aby se jelo těch 40-50. Enfield je statečnej, bručí a táhne. Na delších rovinkách dokonce přijde ke slovu i trojka .



Čas letí, slunce zalejzá za hory, ale už vím, že tohle dopadne dobře. Stoupám, ochlazuje se zatraceně, plexi na helmě se mlží, takže nastavuju zimě holý oči. Asi díky denní době nepotkávám vůbec nikoho. Postupně vyjedeme nad čáru lesa, později k Italský hranici a finálním serpentinám na Stelvio. Jsou lemovaný vlaječkama s názvem běžeckýho závodu. Jsem u hotelu, dělám Enfieldovi fotku u cedule a jdu se ubytovat.
Za dvacet minut poté už je tma.



Stará paní na recepci mě vítá informací, že zítra je tu běžeckej závod a od osmi ráno do čtyř odpoledne budou všechny tři silnice uzavřený. Takže jestli chci odjet, musím nejpozději v půl osmý vypadnout. Plop! (to je zvuk prasklý bubliny s představou poznávání průsmyku, pohodový snídaně a přispání si)
A kuchyň už je zavřená, jen na baru mají nějaký sendviče. Plop! (Bublina s opulentní večeří)
Jsem připravenej i na nepřízeň a v pytli mám nějaký sušenky železný zásoby pro případ ztroskotání. V krásně odschoolovým hotelu, kde se ve výtahu smí jezdit jen po jednom (a já s ním jel a uvěřil, že to má důvod …dojel by sem nějakej technik, aby mě ze zaseklýho výtahu vyndal???), najdu svůj pokoj, odložím věci a jdu se podívat po okolí hotelu. No, už je hodně tma, tak si jen užívám to totální ticho. Enfield spí zakrytej plachtou. Jdu zpátky, prohřeju si zmrzlý kosti horkou sprchou, natlačím do hlavy sušenky, nařídím budíka a jdu spát. Za oknem je neuvěřitelná tma. Nad ránem vypnuli topení.



Ujeto něco přes 520km.



Den dva – sobota

Budím se ještě před budíkem, protože mi táhne pod peřinou na nohy. Skáču rovnou do termoprádla – asi to tak bude každej den tohohle výletu. Rozhoduju se, jestli dát tak brzy snídani, ale asi by mě to donutilo stavět cestou a skrytej za šutrem dělat potupný věci, tak snídani škrtám a v sedm už sedím na motorce.



Noc ve výšce Enfieldovi neudělala dobře a rozsvítil oranžovou kontrolku motoru. To se stává, tak to neřeším, ačkoli mě to bude do konce výletu tahat za oči. Na vrcholu Stelvia je všechno zavřený. Nekoupím ani samolepku, škoda. Na parkovišti stojí seřazená letka asi deseti Porsche a zahřívají motory. Je krásný klidný ráno, pouštím se do hlubokýho údolí fantastickýma zatáčkama. Až na mě je tu jen další dodávka a jeden baworák, poršáci zahřívali asi dlouho, protože nás nedojeli. Řádná kosa a vlhko mi dávají mentální blok na pořádný pokládání motorky do zatáček, strže na opačný straně zídek taky moc nepovzbudí. Stejně je to paráda! A ta krajina!



Dole ve městě Ponte Stelvio už stojí carabinieri, nachystaní silnici zavřít. Cestou potkávám neuvěřitelný množství cyklistů, co se rozhodli vyjet nahoru. To si neumím ani představit.
Další cesta mě vede italskou stranou, údolní silnicí přes Lasa a pořád až do města Merano. Připadá mi, že jedu pořád roztahaným městem. Takový alpský Lovosice, prokládaný jablečnýma plantážema.



V Meranu jsem oslavil další navigační prohru. Dobře hodinu kroužím městem ve snaze najít výjezd a benzínku. Je to tu samej bludnej kořen. Kdo bloudí dost vytrvale, benzínku nakonec najde, opustí starosvětský způsoby a nasadí držák na telefon a spustí navigaci, jako normální lidi.
Juchů, jedem! A drobně prší. Všude kolem samej Mini Cooper. Jedu až do Saint Leonardo de Passiria, kde odbočím vstříc Timmelsjoch hochlapenstrasse. Připoutejte se, odlétáme. Nebo minimálně výšku nabíráme dost rapidně. Stoupá se dlouho. Buď jsme začali na úrovni hladiny moře, nebo jsem omylem najel na úpatí Kilimandžára. Tyhle etudy dvojka-trojka občas motorce přeruším zastávkama na mírný ochlazení a kochnutím se krajinou. S tím je brzy konec, protože vjíždíme do mraku, teplota klesá a plexi se opět potí.



Takže zmrzlý oči a pocit vděku za každej tunel, jelikož v nich je o poznání tepleji. Provoz je mírnej, tak v tunelech zpomaluju, abych se víc ohřál.



Krajina, silnice a okolí, to všechno je neskutečně nádherný! Vyjasnilo se a jsou vidět dálky a neskutečný hloubky, co začínají hned za kamennou zídkou.
Blížíme se k Passo de Rombo. Napřed mrak, pak bestiální mlha. Viditelnost holým okem tak pět metrů. Běžná situace je, že rentgenuješ mlhu, najednou vracečka, z vracečky proti světla poršáku a jen se snažíte se nějak vejít mezi kamenný mantinely úzký silnice a nezkoušet tu hloubku za nima (která naštěstí není vidět). Trvá to dobrejch deset kilometrů, musím říct, že mám celkem dost. Naštěstí Enfield furt bručí a tahá.

A pak to přijde – přejedeš passo a po sto metrech se udělá léto. Jasno, slunečno, motor, co je rozpálenej jak žehlička bude teď pár kilometrů jen brzdit bez plynu. Kolem pobíhají ovce, postávají kolem silnice a žvýkají neduživou horskou trávu. Kousek níž je vystřídají krávy, zvoní zvoncema, až jsem se lekl, že mi zvoní v motoru (chápejte, ta kontrolka a ten záhul před chvílí… ). Kravky poskakujou po skalách jak kamzíci. Tahle část je vysloveně za odměnu a za chvíli dojedu k mýtný bráně a vytouženýmu muzeu Top Mountains Crosspoint. Místní kultura probíhá stylem „guten tag, 15eur“, ale co už, jsem rád, že jsem tu.



Je jedenáct a jdu snídat štrůdl a kafe, než se mrknu do muzea. Restaurace je vyzdobená motorkama, jejich dílama a sedět tu další tři hodiny, bude furt, co objevovat.



Muzeum.
Jestli to na fotkách vypadalo dobře a lákavě, skutečnost to stokrát přebila. S otevřenou pusou zírám na rozlehlý sály, naplněný motorkama….ale jakýma! To jsou kusy z moto encyklopedií! Vzpomeňte si na jakoukoli strojovnu, co ji považujete za kultovní a je tam! Šílenosti typu Honda ELF! Všechno, co se kdy pojmenovalo slovem Klasika! Mezi řemenáčema je tu na vyvýšeným piedestalu naše Laurin & Klement Slavia! Jawa Františka Šťastnýho! Jawy z Divišova! Závodní ČZ, Čechie, minibike Blata, Walter! Strávím tady několik hodin, protože lepší muzeum jsem asi ještě nikdy neviděl.



Je čas se pohnout dál. Zase drobně prší, ale zkouším to bez nepromoků. Největší kosa je mi na krk, tak si navlíkám několik šátků na sebe. Sleduju ty skupiny GSek a XRek, Ducatek a jejich lidí, co v bundě Rukka asi nemusí nepromoky moc řešit a chvilku si říkám, jestli bych to neměl dělat taky tak.
Startuju Enfielda a basování z výfuku mě přesvědčuje, že takhle je to taky dobrý a na zážitky nejspíš i bohatší

Vsuvka o Meteoru – tahle divná těžká slabá věc je asi nejmíň unavující motorka, na který jsem kdy jel (a to jsem za těch 27 let za řídítky už leccos zkusil). Netuším v čem přesně to vězí, ale je to tak.

Zbytek dne je o tom, dostat se do ubytování v městečku Weer, kousek za Insbruckem. Počítadlo toho dne ukázalo asi 260km a tak jsem stihnul i tu večeři. Aby byla přístrojovka pestřejší, začal blikat servisní klíč. No jasně, je tam přeci kontrolní servis po pěti tisících! Sice se tam nic nemění, ani neseřizuje, ale interval holt bliká. Hezky to ladí k tý oranžový kontrolce
Přemýšlím nad dalším dnem. Na Gross Glockner je to přesun dalších 150km a po podle zkušeností s místní dopravou může znamenat klidně 3 hodiny (děs i pro pomalou motorku). Asi mi to letos stačí. Nebookuju další spaní, ráno se jede dom.



Den tři – neděle

Ráno, jak bych si ho přál: snídaně a spousta času na vyklizení pokoje. Tak si to užívám, ale nakonec mě stejně něco žene do sedla a po devátý už jedu. Tenhle díl cesty je dálniční nuda. Prostě držím svejch 90-100, občas zastavím na pití, antipití, nebo abych vzal benzín. Oproti tuzemský nudě to tu značně vylepšují nádherný panorámata hor a minimálně na hranice s Německem je na co se koukat.
Pak už jednoduše – směr Salzburg, dřív zahnout na Mnichov, kolem něj vytrpět zácpy na každém křížení dálničních směrů, Regensburg, Rozvadov, Plzeň, u Berouna mě asi o dvacet čísel naštěstí nesejmul nějakej týpek, co se přiřítil zezadu a vzal to těsně kolem mě a za chvilku jsme byli doma. Zkusil jsem ještě na dálnici maximálku a roztáhnul Enfielda na rovnejch 120 podle tachometru. To jen pro úplnost Celkem to hodilo cca 1500km, spotřebu vám nepovím, no odhadem by snad mohla začínat i dvojkou, ale nebudu se pouštět do spekulací, nesledoval jsem to.

Meteor, motorka do Alp totálně nevhodná, povýšila tenhle výlet na super zážitek.