Po skvělých zkušenostech s Moto Morini 3 1/2 jsem prostě po pětistovce toužil.
Motorka koupena od MotoSoukup (Jičíněves)
Výška jezdce: 186 cm
První dojmy - Podařilo se ji ulovit v Bologni, v celkem dobrém stavu, se všemi potřebnými papíry a v tzv. covidovém okénku ji taky dovézt. Teď stojí na dvoře a já přemýšlím co kní napsat.
Recenze
POZOR, POZOR, NOVINKA.
Od letošního roku máte i vy možnost vyzkoušet si jízdu na italských klasických motocyklech z mojí sbírky.
Více na webu projektu Meccanicatricolore
V porovnání z o 6 let starší třistapadesátkou je na první pohled vidět designový posun k osmdesátkám. To samozřejmě není primárně špatně, pokrok prostě nezastavíš.
Ale je potřeba si uvědomit, že to bylo období, kdy tradiční italské značky dostávali na frak od japonské konkurence, která byla mnohdy rychlejší, dostupnější a hlavně levnější.
Nastupující krize italského motocyklového průmyslu nutila inženýry šetřit. Takže po pořádku, tohle pětikilo má motor v černé barvě, ten tam je leštěný hliník. To samé platí o přední vidlici. Výfuky, kryt řetězu a další detaily měly zákaz přiblížení se k chromové lázni. Ale na druhou stranu tu máme zlatá litá kola, která byla tehdy tzv. "must have" standardem, dvojitou kotočovku Grimeca na předku a jeden kotouč na zadku.
Motorku vybavili startérem velice podivné a poruchové konstrukce, ale naštěstí to věděli a nechali nakopávačku na svém místě.
Otvíráme benzínový kohout (jen jeden, druhý se tváří jako elektronický, otvíraný automaticky po zapnutí klíčku), sytič, jedno energické našlápnutí a motor vrčí.
Trochu ho zahřejeme na místě a hurá na testovací jízdu.
Motor je zajímavý tím, že má tzv. Heronovy hlavy. Tzn. hlavy ploché, bez žádného spalovacího prostoru. Spalovací prostor a kapsy na ventily jsou odlity zrcadlově ve vršku pístu. Tohle řešení umožňuje pracovat s vyšší kompresí, lepším krouťákem při menší spotřebě paliva. Řešení se používalo u Jaguaru V12, Fordu "Super Duty" V-8, Repco-Brabham Formula 1 a u Moto Morini.
Ani moderní doba si nevynutila přesunutí řazení na levou stranu, i pětikilo ho má vpravo. Takže za jedna a jedeme. Při zrychlování je znát větší krouťák než u třipade vyplývající z většího objemu. Ale upřímě, na Ducati Pantah 500 SL z té doby to nemá.
Převodovku ochudili o jeden převodový stupeň. Máme jich tu jen standardních 5. Starší třipade jich má 6 a tím je výjmečná mezi zbytkem italských motorek ve stáji. Motor ztratil trochu chuti po otáčkách a tím i takové pocitové hravosti. To ale neznamená primárně ztrátu rychlosti. Pětikilo jede velmi slušně, jen se jízda neskládá ze samého řazení jako na třipade.
Ovládání je podle očekávání lehké a hravé, tohle u Morini uměli vždycky. Dnes by to byla jednoznačná výhoda na trhu. Tehdy se bohužel hrálo hlavně na maximální rychlost a ta je tu stejná jako u třipade. Takže cca 160 na dlouhé rovině s větrem v zádech.
Pětikilo má taky super brzdy. A to nejen v porovnání s bubnovkami třipade první generace. Brzdy snesou s přimhouřením oka i dnešní měřítka.
Pětikilo je vhodnější do dnešního provozu než třipade právě díky těm brzdám a taky díky tomu, že má blinkry. Takže z něj bude další páteční bajk na jízdu do práce.
Je to lehoučká a hravá motorka prémivé značky, která dá svému řidiči úsměv a která potěší oko kolemjdoucího znalce i lajka ne jen před kavárnou, ale i při normálnim stání na semaforu.
Závidím
Je krásná.