Rumunsko 2019 - den šestý Honda XL 600V Transalp

Vlastník	Paige
Vloženo	12.11.2019
Aktualizováno	12.11.2019
Zobrazeno	742x

Středa 11.9.2019
ZA DEVATERO SOPKAMI

I přesto, že jsme spali na nesmyslně měkkých matracích, tak se nám spalo i po medvědím zážitku hezky. Trošku jsme si chrupli, přece jen jsme měli za sebou opět milion km v terénu a ten noční úprk se taky počítá. K snídani je už klasický kroasanti a káva. Upovídaná paní domácí se šíleně natupírovaným hárem a ve velice výstředním oblečku s námi s obrovským zájmem probírá důvod našeho pozdního dojezdu. Velice zaujatě přikyvovala, že medvědi všude v lesích jsou, ale že ona nikdy žádnýho nepotkala. To asi nikdy nekempovala po západu slunce u vyschlého potůčku vedle rozpadlého domku na hranici národního parku. No upřímně, nevypadá moc na turistický typ, ale je strašně milá. Loučíme se a hurá na Transvulcanu, je to moje vytoužená cesta! Není nijak turisticky provažená, ale co jsme na netu našla, ta to bude nezapomenutelné. Začínáme v obci Vulcan v 650mnm, míjíme ceduli “Pozor, 21% stoupání” a dokud jsme pod ten kopec nedojeli, neuměla jsem si to nějak převést v hlavě, jak to bude asi vypadat. V čechách vídám, pokud se nepletu, spoustu vykřičníků už u 12%, tohle má být téměř 2x takové. A pokud se nepletu podruhé, tak 21% stoupání znamená 21 m výškových na 100 m cesty, tedy 210 m na 1 km. A opravdu, jsou to neskutečné obraty a sklony cesty a během chvilky jsme cca v 1100 mnm. První zastavení a první foto. Na protějším kopci je vidět cesta kopírující svah, zakousávající se do terénu a Honzík žasne: “Vidíš to? To je ale cesta!!!” - “Vidím, tam jedeme...” - “Cože???” - “Ano, tam jedeme!”

Nemusíme to ani říkat a shodneme se na tom, že toto je zatím ta nejkrásnější, nejúžasnější cesta. Krásná asfaltka až na vrchol k pomníku, takže se nemusí bát ani motorkáři preferující jízdu mimo terény. Vřele doporučujeme. Teď už jsme přibližně v 1600 mnm. Není to jako pohled na daleké kopce, my jsme přímo v nich. Člověk si přijde naprosto maličký a přitom vnímá tu velikost všude kolem sebe a po chvíli si uvědomí, že je toho vlastně součástí. A s předstihem musím říct, že tohle místo ve mě zanechalo úplně největší dojem z celé cesty. Někdy bych se chtěla vrátit a naplánovat cestu tak, abychom na vrcholku přespali, musí to tu být naprosto kouzelný. Prostě Vulcana je úžasné místo a doporučuji navštívit co nejdříve. Trochu to sráží těžké stroje v druhé polovině cesty, evidentné se staví asfaltka přes hřebeny i z druhé strany. Říkám si, že to má své plusy i mínusy. Kladně hodnotím umístění nové cesty, povede přesně po hřebeni, budou krásné výhledy po celou cestu, což teď není, cesta se klikatí pod vrcholky a není vidět na obě strany. Na druhou stranu se obávám přívalu turistů. Dneska nás nahoře bylo pět a půl a mělo neskutečnou atmosféru. Čas ukáže, jak místní s tímto místem naloží, a my to přijedeme zkontrolovat.

Na vrcholku se asfaltka mění v šotolinu. Chvílemi jsou sjezdy náročnější, hlavně pro mě, ale zkušenosti se nabírají každým dnem a myslím, že zvládám víc a víc. Opět nás baví, jak se krajina s každým kilometrem mění. Z plešouna přejedeme volně do nádherného dubového lesíka, pak rovnou do vesniček. Dalším cílem je město Novacin, aneb brána na Transalpinu. Scénář přesunu máme už celkem naučený, nákup zásob, tentokrát už zabookovaný pokoj přímo na Transalpině ve vesničce Ranca, o směšné mimosezónní ceně mluvit nebudu. Dnešek byl víceméně odpočinkový den a vůbec to neuškodilo. Sakra. Tím, jak píšu vždy až večer, se mi občas stane, že na něco pozapomenu, tak se vrátím kousek zpět na jednu příhodu. V mnoha průvodcích je psáno, že mimo medvědů (ano příště už tuto informaci vypouštět nebudeme) by si člověk při toulkách po Rumunsku měl dát pozor i na toulavé a pastevecké psy. My se na cestě do Novacinu zastavili na obídkovou pauzu u jednoho zapadlého rybníka. Je tu asi 6 štěňat, Většinou spí a nevšímají si nás. Jeden ťunťa je asi 5 m od nás, stříhá po nás ouškem a čichá, co to jíme. Všichni jsou v dost špatném stavu, hubení a vypelichaní. Přesto bych si ho hned dala do kufru a odvezla domů. Tak jsme se alepoň podělili o svačinu.

Ale zpět k Alpině. Dneska jedem jen první kousíček, je to krásné svezení, nechci být zlá, ale na Vulcan to asi nemá. Tam to bylo takové osobitější. A na tom se s Honzou shodneme. Stoupání je opět brutální. Já jsem opatrná, ale Honzík si to užívá. A drhne. Stupačkama, kuframa, bříškem… po chvíli zpomaluje i Honzík, padat se nikomu nechce. Pár zákrut a výhledu jsou tu! Je to opět paráááda! Na jedné straně údolí jak na zlatém podnose a jakmile se člověk otočí kouká do hor.nižší kopce jsou hustě zalesněné a s výškou přecházejí v plešivce. Po kilometrech asfaltu se nám stýská po terénu a tak si uděláme kratinkou odbočku k vysílači. Vypadá to spíš jak připravená raketa. Cestou zpět na asfalt aplikuje Honzík jedno ze svých “nebojí” představení, aneb sedne si na nádrž, nohy hodí na “chopera”, už si jen říkám, kdy pustí řídítka a lehne si… taky bych chtěla tohle umět, ale dneska držím skóre. To bych na těch kamenech hodila asi slušnou držku. Alpinu začínají lemovat stánky s různými drobnůstkami a… A? Ovčí kůže? Stavíme? Stavíme! Nejdříve jsme se vrhli na stánek s domácími sýry. Slečna neváhá a od každého nám dává ochutnat, člověk by se pomalu najedl líp jak v restauraci. Vybíráme jeden, ale slečna má moc velké “bochánky”, poprosili jsme ji, jestli by nám nedala půlku. Není problém, a cena? Ukazuje na displej váhy - cože? 166 Lei? Slečna se směje a ukazuje znova a lépe - 16.6 Lei.. No ukáž, dej to sem, to je jiná. Příště berem celý :) a teď honem na beránky! Jsou úžasný, chvilku přehrabujeme a nakonec vybíráme jeden menší s tím, že ho rozpůlíme a dáme ho jak na Kawu tak i na Lea. K ubytování to máme už jen kousíček. Pána trochu zmátlo, že chceme manželskou postel a jsme dva chlapi… díky no :D Honzík vysvětluje, že jsem madame a jak jsem si sundala helmu, tak pán pochopil a dost se i nasmál. Takže Honzík zařídil pokojíček a zařídil moc hezky. Máme ten nejluxusnější výhled na kopce a hory. To bude západ!

I když spíme v hotýlku, večeřet jsme vyrazili ven do přírody. Vydrápali jsme se na sjezdovku i s vařičem a enduro balíčky. Kolem nás hory, pastevci, sem tam náklaďák svážící klády a jinak naprostý klid. Jáhlová kaše nic moc a sladký boršč taky nedosolíme, páč jsem zapomněla sůl na Leovi. Říkám si, že jestli dneska v noci neuslyším medvědy, tak je zajedeme k Brašovu sníst! Po večeři zkoušíme beránka, jako by rostl jen pro Kawinku, střihat se nebude. Je rozhodnuto, ráno si Pája koupí svůj vlastní. A sýr je úžasný, to jsem fakt nejedla! A ten západ slunce? Dechberoucí. V hotelu je nás jen pár. Nad námi je cestovatel z Maďarska a nabízí nám na ochutnání maďarskou pálenku a my na oplátku rumunskou. Sice asi čekal českou, ale co, další milé setkání žádná rumunská pálenka nezkazí. Mam pocit, že nejsme na dovolené, ale že takhle bysme měli žít…