Rumunsko 2019 - den pátý Honda XL 600V Transalp

Vlastník	Paige
Vloženo	12.11.2019
Aktualizováno	12.11.2019
Zobrazeno	742x

Úterý 10.9.2019
TADY JE MEDVĚDOVO

Na ráno jsme nám nastavila budíka, že se podíváme na východ sluníčka. Moc se nám ale vylejzat nechtělo, jenže můj močák už prostě musí. Sice už svítá, ale bude to ještě chvíli trvat, než se slunce přehoupne přes kopce. Rozhlížím se kolem, motorky čekají, jen ta taška s odpadky, co jsem večer dávala do větví odlehlejšího stromu, je rozházená v křoví. Můj polospící mozek vydedukoval, že to rozházelo nějaké zvířátko. Vracím se do stanu a poslušně hlásím, že motorky stojí a odpadky jsou roztahané po lese. To Honzíka mírně probralo, ale spal dál. Nakonec vstal první se se slovy, ať klidně ještě odpočívám, že uvaří kávu. Chtěla jsem vstát hned také, ale nějakým záhadným způsobem jsem ještě na hodinu usnula. Když jsem se konečně dostala ze stanu, káva byla akorát k pití a Honzík uvedl odpadkovou story na pravou míru. Nic roztahané nebylo, to asi ten silný vítr, co nás v noci budil. Když jsme večer stavěli stan, panovalo téměř bezvětří, ale jakmile zapadlo slunce, zvedl se docela silný fičák. Nevím, ani kdy přestalo foukat, ale vím, že se k tomu přidal i déšť. My ten stan snad nikdy suchý nesbalíme. Ráno ho sice vždycky dále na chvíli oschnout na sluníčko,a le suchý rozhodně není. No ale asi bych si neměla tolik stěžovat, počasí nám vychází naprosto luxusně.

A protože nás kopce asi baví, rozhodli jsme se, že Banán letos vypustíme a zůstaneme na trase směr Fagaraš. Opět pokračujeme cestou inspirovanou včerejším setkáním s českýma chlapama směrem na Baile Herculane a pak do národního parku kolem přehrady Cerna. Prý je to drsný offroad a cesta je oficiálně uzavřená. Plán je dojet kam až to půjde. Nechceme úplně prudit a případné závory ignorovat nebudeme.

Opět startujeme na trávníku, v kopci a na mokru. Trochu jsem se bála, jsem po ránu vždycky tak neohrabaná, ale zároveň tomu přicházím na kloub. Prvních asi 20 km je celkem bída. Provoz. Jedeme po hlavním tahu na Bukurešť a kamioňáci se s tím fakt nemazlí. Naštěstí jakmile odbočíme je to hned znát, jak na provozu, tak na stavu cesty. V Herculane jsou asi nějaké lázně, podél cesty proudí davy seniorů v plavkách a s ručníky přes rameno. Jako zima není, ale že by se chtěl člověk máchat v horské říčce? Brrr, to asi vážně ne.
Chtěli jsme po navigaci dovést do nejvzdálenější vesničky Cerna-Sat, ale navigaci se tam už moc nechtělo. Na rozcestí jsou naštěstí ukazatele a asfaltka se mění v krásnou udržovanou šotolinku. Vážně urdžovanou. Kropící cisterna a válec asi nejsou standard všude. Chlapíci nadšeně mávají. Míjíme poslední osady, telátka a pouštíme se hlouběji do divočiny. Možná už to zní jako ohraná písnička, ale ty kopce, zatáčky, stoupání, klesání, výhledy, to je přesně to, proč to děláme. Sem tam nás zmate nějaká dřevařská odbočka, ale musím uznat, že offline mapy.cz jsou vážně k nezaplacení. A ne, reklama to vážně není.

Rumuni jsou hrozně hákliví na focení hrází, všude jsou cedule nefotit, nenatáčet a asi milion výstražných nápisů. Jinak ta vodní plocha, ke které jsme dojeli teď, je opět neuvěřitelná a ty cestičky kolem jak by smet. Díky bohu, že je delší dobu sucho a ty noční přeháňky jsou jen takový zavlažováníčko. Dovedeme si představit, že za dešťu to tu může být celkem zábava. Kromě lesáků, co nám už z kraje poradili cestu a jednoho adventure kamaráda z Německa jsme tu nikdoho nepotkali. Vlastně ještě jednoho blázna v autě a ne, neměl offroďáka, ale nějakého stařičkého citroena. Tak nás ty krásně cestičky rozvášnily, že jsme si dali neplánovanou 25 km zajížďku. Asi budeme muset směr kontrolovat častěji, je to tu samá odbočka a né vždy jde poznat “hlavní cesta”, ale většinou ty odbočky dříve nebo později končí, tak na to pozor. V terénu jsme už před 5 h, nezdá se to, ale motorky začínají mít dost. Kawinka začíná moc topit a Leo se drží jen díky dvoum chladičům. Únavu začínám pociťovat už i já. Čas na sušený banán pauzu. DRžíme včerejší předsevzetí a přes den více pauzujeme a pijeme. I takové párminutové pozastavení je vždycky hned znát a jede se pak mnohem líp.

Na mapě nás zlákala malinká odbočka k prameni, co vypadá, že vyvěrá ze skály. Jenže k němu vede brod s docela dost kameny a vody. Jsme trošku pecky a vzdáváme to, ale ve vodě se nechce válet ani jeden z nás. O to víc, když jsem, i když prý jen tak tak, ustála zatím největší obávanou vyjetou brázdu a tentokrát plnou bláta. Jasně, smýkalo se mi to sem a tam,a le já celou dobu věděla, že to dám. A fakt to o tom je, jak si člověk řekne, že jde dolů, tak dolů půjde.

***************************************************************************

Tak jo, teď by se hodilo to dopsat chronologicky, ale to vážně asi nepůjde. Když jsem psala ty řádky nad, tak jsem si říkala, jak se nám ty dny opakují a že by to psaní chtělo psaní pojmout trochu jinak. No tak asi takhle - buď opatrný na to, co si přeješ. Honzík celý den nemluvil o ničem jiném, než že by chtěl potkat méďu. Jasně, zlato, mamka má permanentku do Zoo, tak někdy zajdem a na míšu se podíváme. To, co se nám stalo asi v uplynulých dvou hodinách nikdy nezapomeneme, tak dost řečí kolem a jdeme na to!

Kempujeme na naprosto kouzelném místě na hranici národního parku. Sice kousek od hlavní silnice, ale auto projede jen velmi zřídka. Za zády máme vyschlé koryto potoka a zřícený domeček, kde je nalepená první nálepka. Jsme najezený, Jameson teče, píšu deník, Honzík dotáhl všechny šrouby na obou strojích - bylo to vážně potřeba, ten terén jim dal vážně trošku zabrat - a udržujeme malý ohníček, jsme už za hranicí NP a není to tu zakázané a dokonce jsme na místě, kde už ohniště založené bylo (dřevo jsme vzali v té zřícenině, odmítáme lámat větve vzrostlým stromům, jak to tady dělá asi každý druhý). Sluníčko zapadlo opět velmi rychle, v těch kopcích to je otázka chvilky. Vzduch okamžitě zchladl. Najednou Honzík prohodil, že se jde na něco podívat. Nějak mě to nepřekvapilo, trochu se nudívá, když píšu. Moc daleko ale nedošel a ticho rozčísl řev. Honzík úplně vytuhl : “MEDVĚD!!!” - Já: “Ale prdlajs, sám jsi medvěd, to byl jelen…” - z druhého kopce “WRAAAUUU--GRRR” - “TAK JO, BALÍME?” - “BALÍME!!!” Já jsem vážně myslela, že si ze mě dělá legraci, dost by to odpovídalo jeho povaze, ale při tom druhém zařvání mi vstaly všechny vlasy v zátylku a i kdyby jsme nic neřekli, tak z našich pohledů bylo jasný, že prostě musíme pryč. To, co nám obvykle trvá balit 30-45 minut se změnilo v balení na 5 minut. Co bylo úžasný, tak to nebylo žádné zmatené pobíhání kolem věcí, ale totální synchron. Zpětně to hodnotím jako totálně organizovaný chaos. Brutálně jsme rozfajrovali oheň, byla už totální tma a oheň udělal světelnou clonu, takže jsme neměli vůbec představu, kde ti medvědi jsou. Chvíli jsem ještě pochybovala, jestli to vážně nebyl jelen, ale řev sílil a zněl fakt dravě a ne jako jelení námluvy. Měli jsme v sobě každý minimálně dva vydatné panáky whiskey, což je pro mě většinou KO hladinka, ale to, že by nás mohla chytit policie a že bychom nadýchali, bylo asi to poslední, co nás trápilo. Spíš šlo o to, jestli budu schopná jet. Sbale, naloženo. fakt nechápu, jak jsme to tak rychle dali. Jsem hrdinka, Jameson a adrenalin je kouzelná kombinace, od stanoviště odjíždím sama, opět je to ošklivý prudký sjezd s nástrahou na úpatí v podobě vyčnívajícího kamene. Honzík mi svítil svítilnou a navigoval, jak ten hup sjet. Snažila jsem si nenabít čumák, ale Honzík mě něžně naznačoval, že je čas chvátnout. Až na hotelu mi pak prozradil, že jak jsem nasedla a on mi svítil, tak ten řev zesílil a měl pocit, že mu méďa funí do zad, což jsem já přes helmu a bublajícího Lea neslyšela. Díky bohu, jinak bych tam asi vysedla. Oba máme už fakt nahnáno. Já jsme popojela k výjezdu na asfaltku a čekám. Nejsme prasata a i v ohrožení šelmou Honzík uhasíná oheň. Sedá na Kawu a… a? Jediný den, jediná situace, kdy Kawa nestartovata byl právě tenhle okamžik? Ten zvuk snažícího se startétu mi interkomem rval uši. To Htttttt - Htttt - Httttttt - a nic - bylo fakt strašný, do toho už nervózní Honzík, nevím, co nadával, ale hezký to nebylo. A já se mu nedivím, moje slova podpory, že jestli okamžitě nenastartuje, tak jedu sama, mu asi moc nepomohla. Jak jsem byla nervní, tak jsme si protúrovala motor. To se Honzík málem po**al! Prý to v interkomu znělo, jako medvědí řev, spíš řev medvěda, kterého má právě na zádech. Kawa naskočila ve chvíli, kdy mi Honzík sděloval, že slyší, jak kolem funí něco velkého a slyší křupat větve. A rychle pryč! Vůbec nevíme, co budeme dělat, ale jedeme. A musím říct, že se nejede vůbec špatně, asi si budu dávat panáka každé ráno :) Dost pomáhají přídavná světýlka, co Honzík před odjezdem nainstaloval, myslím, že jinak bychom tu divokou tmu neprosvítili. Trochu to z nás začíná opadávat a vtipkujeme, že beztak běží za námi, diskutujeme, jak rychle asi medvěd běhá, a jestli jsme tam měli nebo neměli zůstat (neměli, ale nějak se uklidnit musíme, že to nebylo zas až tak hrozný). Chceme dojet do první civilizace a tam někde zakempit, ale není to tak jednoduché a koneckonců se jede docela dobře. Po cestě potkáváme místní omladinu, ptáme se, kde by se dalo přespat a posílají nás až do Petrosani, no to se ještě projedeme. Slečna je dost opilá a chce svést. No to by asi úplně nešlo. Dvě opilý buchty na Leovi. Už vidím ty titulky, jak nás sešrabávali někde ze stromu. Je smutná, ale fakt ji vozit nebudeme. Dojíždíme do Uricani, docela to tu žije. Pauza a bojivá porada. Booking.com, telefonát a i přes to, že je téměř půl 10, paní nás ubytuje. Spása z nebe. Ke všemu stojíme u sámošky. “Honzí, nenakoupíme ještě něco na ráno a na teď?” “Jo, to můžeme, a co mám vzít? Pivo?” “Tvrdej!!!” - haha, jasně, asi mám málo. Doploužíme se do penzionu, paní je milá. Jen musíme ještě kousek popojet. Doteď jsem byla přehnaně opatrná na pomalé manévrování - otáčení se, parkování, strefování se na úzká místa. Teď jsme se musela otočit kolem dodávky paní domácí. Většinou mi Honzí říkal, že to dám a já se hádala a obracela se na x krát, ale teď to bylo naopak. Prý ať se otočím na víckrát - nas*at, já ujela medvědovi, mě už je všechno jedno - jako že Leo umí piruletku? Dost dobrý, ale myslím, že takhle se už nikdy neotočím. Ubytko úžasný, hurá, žijeme a máme kde spát. A bez medvědi. Po sprše a pivu mi otrnulo a uvažuji nad tím, jestli to nebyl přece jen jelen. Pouštíme si videa na YT a jelen to fakt nebyl. Podtrženo, shrnuto - dneska jsem nespadla ani nalitá a dokonce jsem vytočila neskutečný obrat kolem dodávky, asi bych si měla škrtnout jednu čárku. Na jednu stranu nám to teď už přijde jako zábavný zážitek, ale stejně se nemůžeme zbavit myšlenky, co by se asi stalo, kdybychom neodjeli...

P.S.: časová osa
- cca 17:00 - máme plac
- 17:30 - stan stojí, bydlíme
- 18:00 - vaříme
- 18:30 - hoří mikro ohýnek
- 19:00 oprava plechu, utahování šroubků a psaní deníku
- 20:00 - stmívá se
- 20:10 - divné zvuky, Honzík jde na průzkum
- 20:11 - první řev, skoro tma, ještě nebalíme
- 20:12 - druhý řev z protějšího kopce - BALÍME
- 20:17 - Pája vyjíždí
- 20:19 - Honzík vyjíždí a rychle pryč
- 21:24 - hovor s penzionem - konečně signál a civilizace.

Nutno podotknout, že s nikým jiným bych tohle nikdy nezažila a ani zažít nechtěla. Jo a konečně máme doschlý stan...