Aprilia RSV 1000 R (2005)

A máme tu další hezké ráno.
Dneska nás čeká další den D. Už v pořadí druhý. Ten první nebyl úplně ideální a tak doufáme, že si pořádně spravíme chuť. Lezu pomalu ven a majitelova maminka mi přináší kafe. Děkuji.

No co, nebudeme to protahovat. Spojku jsem odvzdušnil už včera večer a tak se s tím nemusím srát teď. Oblékám svoje jezdecké pyžamo a balím všechny krámy. Jdeme rozvášnit Hujdu.
Paráda. Unduro vložku už nemusíme absolvovat. Je za námi a můžeme se vydat posnídat ke kaufu.

Od kaufu se vracíme kousek zpátky a přepadáme místní motodílnu.
Ano, přesně tak. Žebrám k vypůjčení ořech pro golu co se mi záhadně ztratil a konečně dopínám řetěz.
Hurá. Vztah mezi plynem a zadním kolem se hnedka lepší. Razíme.

Čeká nás prostě normální silnice k přesunu. I když okolí taky není úplně marný.
A je to tady. Zásadní odbočka, která nás konečně směřuje k velkému finále. Silnice je tady solidní se sem - tam malou pihou na kráse. Míjíme pumpu na které si myslím, že jsem měl tankovat. Jedem dál...

...po chvíli radši hujdu krotím a čumím do mapy.
Já to věděl. Ty Idiote. Už přes týden víš, že na téhle pumpě máš natankovat, jinak nedojedeš. A ty stejně jedeš dál. Proboha co je to za člověka???
Vracíme se 25 kiláků zpátky v režimu padající kámen a s rozsvíceným hladovým okem dojíždím k pumpě. Vybíhá majitel (asi) a ptá se jak chci zaplatit? Kartou. Tak prý dneska berou jenom keš. Včera měli nějaké problémy. Bez problémů, ten mám taky.

Hujda nakrmená. S tímhle už dneska vystačíme. Znova přepínám na režim kámen, zneužívám pěkné silnice a minimalizuji ztráty. 30 min. dohromady. Pohoda.

A je tady velkolepé finále.
Mládeži nepřístupno.
Tohle je Transalpina!!!
Sračka jménem Fagaraš se může jít v klidu bodnout. Bože to je asfalt.
Pane bože to je silnice.
Začínám si říkat, že jsem se asi někde rozsekal a jsem v nebi. Za boha si nemůžu vybavit kde, ale co už. Letíme.
70 kiláků absolutní asfaltové pornografie, které v první třetině neskutečně kontruje úžasná krajina. Sakra, kdybych tušil něco tak epického, strávil bych radši dva dny tady a ne u fagarašského tankodromu.
Stoupáme lehce nahoru do lesů, ze kterých začínáme náslědně pěkně klesat skrz naprostou spletenost famózních, překlapávacích esíček propojených ostřejšími vracáky velkoleposti. Tak tohle by si zasloužilo zvěčnit. Kašleme na to a užíváme si plnými doušky tuhle lesní nirvánu. Teď mi jde jen o silnici.
Po chvíli začíná tahle technická dokonalost pomalu přecházet do rychlejší noty.
Ó ano.
Vůbec nám to nevadí a k mámení našich smyslů se začíná přidávat krajina. Tady už to nezvládáme a musíme fotit.

A zase letíme.
Rychlejší úseky jsou krásně vyvážené pomalejšími vlásenkami a mi letíme kupředu. Hujda si výská. Já si výskám. Výskáme si oba.
Prolétáme kolem restaurace...

...vracíme se a vůbec poprvé v Rumusku dáváme oběd za české ceny. Většinou totiž vyjdou na polovinu. Turistická atrakce je holt turistická atrakce.

A letíme dál údolím zalitým skoro - okruhovým asfaltem. Začínají se objevovat lehčí horizonty.
Čtyřka s předním kolem nad asfaltem nám říká - hmm. Líbí co? Ano, líbí.
Ke slovu pomalu přicházejí táhlejší obloučky s utahujícímí se překvapeními na konci. Nádhera.
Proběhne opět nějaké to kolínko a krajina se zase začíná měnit.
Silnice se lehoučce uklidňuje a kopečky kolem pomalu mizí. Začínají se objevovat první vesničky značící, že se blížíme ke konci našeho dnešního dobrodružství.

Dorážíme k našemu dnešnímu domovu a dáváme tradiční sprchový rituál.
Teda já. Hujda je zaprasená pořád stejně. Hezky na slovenský způsob.

V tílku a kraťasech mrskám do Penny. Poté dokrmuji oře čerstvým olejem a hnedle se ocitám ve středu zájmu místních čilujících zedníků. Dávají se se mnou v rumunštině do řeči a tak nějak rozumím, že se ptají na velikost Hujděny podprsenky. Říkám tisíc, thousand.
Nerozumí ani jednomu. Nakonec jeden tahá telefon a píše 500. Tak to ani náhodou, beru mu telefon z ruk a opravuji na 1000. Aaaaa...

...hele, svařená kapota konečně praskla.