Aprilia RSV 1000 R (2005)

Sakra. Nějak se mi nechce z postele a tak to protahuji skoro až do devíti.
Totálně rozmlácený teda nakonec s donucením vstávám. Uvědomuji si, že je neděle, takže napravit moji včerejší zapomnětlivost asi nepůjde. Ano, rezervní spodní prádlo jsem nechal na posteli. Doma.
Tohle už je naštěstí skoro suché a tak se po snídani a čajíku soukám znova do ne zrovna úpně suché komby a zjištuji, že hladina vody v botách zmizela s odlivem. Hurá.

Rychle pro GéeSo. Sakra, kam se poděly moje kufry? Po bezcílném hledání si uvědomuji, že jsem vlastně žádný neměl. K čemu taky na tak decentní výlet táhat 3 nějaký težky, hliníkový, 100litrový sráče. Tuto výsadu rád ponechám jiným a s očekáváním snad i teplejšího dneška startuji tu svoji Hujdu.
Už se zase těší jako malá a otáčky hned letí nad 3. Jo, odpařená voda nechává asi trocha písečku kde nemá a tak vracím plyn do polohy off. To už je trošku lepší a vyrážímě.

A hele obchoďák! A má otevřeno!
Tak se asi ještě chvilku zdržím a nakupuji porci toho, co jsem nechal daleko doma. Zítra budu v čistém. Hurá.

A jsem tady. Maďarsko.
Čeká nás slušně svižný přelet většinou nezajímavou planinou a hlavně mimo dálnice. Dávat 5 éček za motorku na deset dní se mi vážně nechce a tak zásadně orientuji trasu mimo tu zelenou šňůru.
V plánu je nabrat benzín co nejdřív a pak znova co nejpozději. Už Slovensko bylo naplánovano tak, abych Hujdu mohl nakrmit co nejvýrazněji právě v Maďarsku. Kdo by taky nechtěl že, za směšných 30 korun litr toho kouzelného moku. Tohle mi vydží dneska už na celý den.

Silnice jsou překvapivě v o něco málo lepším stavu než na Slovensku a řidiči taky. Tady už nikdo nepřekáží a tak krásně postupujeme tímto nudným, nezajímavým flákem světa.

Máme fanynky. Lidi uznale kývají a ta moje Italka si to nechává hodně líbit. Dívej, ta pěkná slečna na nás dokonce mává. Chvíli se hádáme na koho že to je a pak máváme taky.

Sakra, začíná to být už fakt velká nuda. Pojďmě to přeskočit. Ještě bude čas si Maďarsko vynahradit.

Jsme zase na hranicích. Kontrola, nekontrola probíhá velmi ležérně a moje obavy s číslem na nálepce na značce rázem odplouvají. Uff.

Hurá Rumusko.
Konečně jsem doma. Míříme přes Oradeu. V plánu je přepadnout bankomat a tak se objížďka města nekoná. Hurá středem.
Paráda. Bankomat mimo provoz. Naštěstí jsem zahlédnul jeden kousek pár bloků zpátky, tak se vracíme.
Jakto, že to nenabízí nic mezi 2ma stovkami a devíti sty? Jednoduše vybíráme dvě kila toho rumuského lva a následně celý proces ještě 2x opakujeme.
Začíná se kolem mě motat nějaký týpek. Pomalu mě následuje až k motorce a pak to na mě vybalí.
Jestli by si mě jako začínající fotograf mohl vyfotit s motorkou.
Hujda začíná dělat cavyky, že není nalíčená! Na to já, a co je sakra to bahno všude kolem ze včerejška? Se zarděním teda nakonec souhlasí a já přijímám nabídku. Samo hned otravuji, jestli mi pak fotky pošle, i když pozadí i lokace stojí za starou belu. Měníme si kontakty. Nakonec děkuji a loučím se.

Asi se pomalu zamilovávám. Rumunsko, ach Rumunsko. Žíjí tady normální lidi (ne ovce) a tak provoz podle toho vypadá. Celou jízdu tímhle celkem velkým městem si naprosto užívám, směju se do přilby a snad i ještě teď. Nikdo se tady neplácá. Žádné kolony. Všichni si jedou to svoje a na nějaké limity z vysoka kašlou. To mi maximálně vyhovuje a tak není problém si zazávodit mezi světly. Aspoň to tak vypadá, když kolem mě sem - tam proletí auto snad stodvacítkou a pak stojíme na světlech vedle sebe. Musím se prostě smát.

A radost nekončí ani za městem!
To, co se děje potom - naprosto famózní kus asfaltu s ještě famóznější krajinou všude kolem. Tolik nádherných barev a domů, které roztíná vedví tahle šedá, příjemně se kroutící dokonalost. Krása.
Škoda nefotit, ale když odtrhnout se od té božské silnice prostě nejde a jízda je mnohem silnější, než moje dokumentaristické já. Fotek bude hlavně zítra až až.

Pomalu se blížíme k finiši. A když říkám pomalu, tak fakt myslím pomalu. Posledních 30 km po klikatící se horské silničce začíná pršet. Ach, to by bylo na suchu tak pěkný.
S přibývající výškou začíná být chladno a objevuje se mlha, která pořád houstne. Paráda, připadám si jako krtek a zvedám plexi. Vidět je tak nanejvýš na 25 metrů. Couráme se od jedné vlásenky s okousanou krajnicí ke druhé a po nějaké době konečně dorážíme na místo odpočinku.
Oslovuji domnělého majitele, ze kterého se klube host. Majitelka k nenalezení. A nedaří se mi jí ani dovolat. Sakra, dojel jsem relativne přesně. A konečně si všímám na mobilu, že je tasy čas o hodinku napřed. Mám půl hoďky skluz.
Píšu jí.
Za chvilku se ukazuje a ukazuje, že vládne hlavně francouzštinou. No, tak to já teda zase ne (kromě pár frází a nadávek samozřejmě). Nakonec dá těch pár slovíček dohromady a s improvizací vše vyřízeno, hurá na pokoj.