Honda VFR 1200F (2012)

Cesta je cíl .. II - den 4
Po krátké snídaní opět vyrážíme z Cortiny vstříc novým zážitkům. Tentokrát nás čeká cca 359 km v Dolomitech a také výrazné teplo přesahující 30 stupňů. Prvním cílem byla přehrada Vajont.
Vajont (italsky Diga del Vajont) je přehrada vybudovaná na řece Vajont, která byla v době svého dokončení jednou z nejvyšších hrází na světě. Leží asi 100 km severně od Benátek při ústí říčky Vajont do Piavy pod horou Monte Toc. Se stavbou se začalo v roce 1956, dokončena byla v roce 1961.
Dne 9. října 1963 ve 22:39 došlo ke katastrofálnímu sesuvu v délce 3 km, když 270 miliónů m³ skalnaté půdy (skoro dvojnásobek objemu nádrže) ze stěny kopce Monte Toc se rychlostí kolem 30 m/s (110 km/h) sesulo do nádrže, přičemž ji z velké části zaplnilo. V této chvíli bylo v nádrži 115 miliónů m³ vody. Voda vytlačená z nádrže vytvořila mohutnou vlnu, která minula vesnice Erto a Casso na protějším břehu jen o několik metrů.[1] Casso však bylo i tak těžce poničeno smrští směsi kamení a vody, která se pohybovala mimo celistvou vlnu. Dále se šířila proti proudu, kde zničila několik drobných vsí. Přibližně 25 miliónů m³ vody (přibližně jedna šestina objemu nádrže) se převalilo přes hráz, kde dorazilo do městečka Longarone ležícího pod hrází na konci soutěsky. Longarone bylo včetně několika dalších vesnic kompletně zničeno. Asi dva tisíce obyvatel přišly o život hned (oficiální zdroje mluví o 1917 obětech, jiné o vyšším počtu, přesný počet nebyl nikdy zjištěn). Jen několik málo osob (převážně dětí) se podařilo zachránit. Samotná hráz zůstala nepoškozená. Soutěska těsně za hrází však byla zcela zasypaná až do výšky 400 m.
Celé pietní místo jsme si prošli, v duchu poklonili památce všech obětí a především dětí, které tam kdysi zahynuly.
Nad přehradou jsme obdivovali krásné malé městečko Casso s jeho překrásnými kamennými staveními. Toto město bylo také zasaženo katastrofou přehrady Vajont a bylo téměř opuštěno.
Po té jsme se občerstvili v městě Longarone pod přehradou. (malá svačina zakoupená v místním márketu a zkonzumovaná na trávníku ve stínu stromů). Následoval nádherný úsek mezi právě Longarone a Soccampem, který svým profilem zatáček a kvalitou asfaltu značně připomínal naše dubské zatáčky (Liběchov – Dubá), ale samozřejmě o zcela jiném počtu právě těch zatáček. Supr poježdění, téměř žádný provoz, prostě nádhera. Pro mě asi to nejlepší svezení, neb to vyhovovalo povaze mého stroje.
Dalším cílem bylo Paso Staulanza a následovalo Passo Fedaia s jezerem Lago di Fedaia. Kochali jsme se výhledem na Marmoladu (3343 m n. m.), nejvyšší horu Dolomit, která je součástí Alp. Nachází se východně od Trenta v severovýchodní Itálii asi 100 kilometrů severo-severovýchodně od Benátek, ze kterých je za jasného dne viditelná. Den jsme končily průjezdem přes Passo di Giau - horský průsmyk v nadmořské výšce 2236 m v italské provincii Belluno. Průsmyk spojuje údolí:
na severovýchodě údolí řeky Boite (italsky Valle del Boite) s městem Cortina d'Ampezzo
na jihozápadě údolí Livinallongo (německy Fodom, Buchenstein) s městem Selva di Cadore
Překrásné výhledy do krajiny, místy jsem měl dojem, že se nedívám na přírodní scenérie, ale na nějaké divadelní kulisy. Bylo to až neuvěřitelně navonělé, načančané se špetkou kýčovitosti. Odtud pak již spět do Cortiny. Tento den najeto 359 km, jízda v poměrně vysoké teplotě. Spotřeba se mi ustálila na 6l/100 km – supr. Večer jsem cítil únavu. Jedna důležitá poznámka:
• Motorkáři a cyklisti všude kde jsme jeli, byli vítáni, neuvěřitelná ohleduplnost řidičů aut a někdy téměř kaskadérské výkony cyklistů při sjezdech.