Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

Skoro jako odvykací kůra...
Víkend 25. - 26.07.2020

103 dnů, 5 hodin, 25 minut ... takhle strašidelně dlouho jsem se nedostala do sedla, no vopruz!!! Takovou dobu snad netráví nedobrovolně ani notorický experti v odvykačkách.
Naposledy jel na hřebečkovi servisák Tonda (www.antoninsklenar.cz), když mi ho přivezl jak lázeňskýho šviháka – omlazenýho a na nových gumách Michellin Road 5. Vzorek jako prase, tak uvidíme. Když to shrnu, tak hřebeček má nový botky a Fenečka skoro nový hadříky... hhhmmm kůže... no jo no, splněnej sen.
A čas plynul... A nešlo to... Hřebečka jsem párkrát protočila v maštali, aby mi naskočila husí kůže, a na voňavou hovězinu jsem se chodila dívat do skříně.
Víkend ve znamení svatý Anny... ty kráso, jak blesk z čistýho nebe sobota a neděle volná. Úplně. Nervozita mi skřípla vnitřnosti, ooouuuhjeee, pořád to funguje. Probouzím se nedočkavě dřív než do fachy, bude to den plný premiér. Takže nejdřív chci slyšet čtyřvál, aby bylo jasno. Stojím v maštali, prohlížím si toho svýho černýho mazla a napadá mě po tý děsně dlouhý době „...a babičko, jak se na tu lopatu sedá?...!
No a v doupěti hurá do hader, tvl, kůže, jakože dost dobrý. Směr je jasnej. Léčivá je jedenáctka do Opavy, itinerář napsanej, nebude žádný blbnutí, poněvadž gumy se novotou lesknou jak psí kulky, i když mi je na přání servisák Tonda lehce odmastil. Součástí premiér je i nákrčák s chrupem Venoma, kterej ohodnotila obsluha na čerpačce v Žamberku, kde jsem před toulačkou nakrmila koně. Vypískla u kasy „jééééžiš, já jsem se vás vyděsila!...“, chichiii, to bude den. Zvykám si na hadry, je to úplně jiný, v sedle se nepohnu ani o píď, úžasný. Doprava je hustá, plechovky a cyklisti půl na půl. Úsměvná je situace za Kláštercem před Bludovem. Proud aut přede mnou zastavuje a světe div se, v obou směrech dávají přednost drobné lišce, která se snaží přejít silnici do lesa. To zírám. Za Šumperkem mě ostravská strasse neomylně vede ke Skřítku a asfalt začíná mít převahu nad účastníkama, provoz je mizivý. Serpentýny už si bručím na liduprázdný cestě, je krásný počasí, duše mi vrní blahem, jen v hlavě mi svítí vykřičník „nový gumy, klídek“. Prosmýknu se Rýmařovem, v Bruntále minu rozkopanou hlavní silnici a těším se na kafe na kraji Opavy. Tam vím, že mě čeká jobovka „musíme to opravit“ na hlavním tahu městem. Značení objížděk nedoznalo od loňska absolutně žádnej pokrok, takže, kam oko dohlédne, tam se motají řidiči hledající tu správnou odbočku. Samozřejmě jsem taky vjela do špatnýho odbočovacího pruhu, ale okamžitě mi to secvaklo, takže blinkr na druhou stranu, děkovný gesto řidiči, kterej mě na křižovatce pustil, a co nejrychleji pryč. Mířím na Litultovice a Šternberk, tady jsem ještě nešmejdila, takže hltám všechno kolem sebe a snažím se moc nedýchat, poněvadž všudypřítomnej smrad řepky jen občas přerazí čerstvě vyvezená močůvka. Před Šternberkem mají moc pěkný zatáčky, chválím. Prořízla jsem středem Olomouc a zrychlila k rozkopaný Mohelnici. No doprčic, ty oranžový cedule mě zabijou. V Libivé se otáčím a teď už na jistotu „tudy na Moravskou Třebovou“. Na čerpačce na kraji Mohelnice je nutná zastávka, rovnám kosti a zadek, ale obloha se plní temnými mraky a ve vzduchu visí voda. Žádný meškání, na prasáka projedu benzínkou v protisměru, abych mohla vystartovat směr Moravská. A fofrem dávám ruku z heftu, protože hejno „pomáhat a chránit“ vyzbrojených dalekohledy číhají ještě před cedulí konec obce. Začíná pršet. Lovím před sebou jeden skalp za druhým, Zábřežská vrchovina spolehlivě rozdělí počasí a já vjíždím do sucha. Kapánek mě přemáhá drzost, jede se skvěle, předjíždím i v tunelu Hřebeč, čekají mě Svitavy a pitný režim pro mě a hřebečka. Vysvětluju si důrazně u kofeinu, že trasu začnu stáčet k doupěti, poněvadž bych byla schopná po natankování vyrazit na opačnou stranu. Je mi jasný, že si dám za odměnu Vamberák, a tudíž pak je jasný, že odbočuju na řeč ke svýmu velkýmu kamarádovi. Jo, to je přesně on, co jsme propojený, a míval Maďarku. Ta je minulostí. Slabost pro teneerky je ale věčná a v garáži mu podupává „Bělouš“, tenhle kup se mu fakt povedl a je čím dál víc vymazlenej (ten „Bělouš“ samozřejmě). Naše zážitky a kecy jsou denně na cvrknutí do spodního prádla. Zjišťuju, že nikdo doma, takže zvedám kotvy. Ve vedlejší vesnici bych zfackovala toho, kdo tam způsobem „emulzí a kamenem“ ovšem bez emulze zato s větší vrstvou šterku opravil silnici, no tvl! Ještě zahryznu Šedivec a vítá mě doupě. Hřebeček zaparkovanej v maštali, já ještě hadry na sobě a zacvrliká telefon „jsem doma, pojeď ještě jednou!“ To je výzva pro moji vůli... během vteřiny jsem v sedle a letím zpátky na řeč. Huby od ucha k uchu, bouchnutí pěstí, tradičně si snažíme všechno říct najednou. Musím se pochlubit kůží a taky Venomem, protože mi ho objednal jako náplast na abstinenční depku. Neunikne mu, že sebemenší můj pohyb doprovází zvuk kůže a prohlásí „vržeš!“. Vím, že má „Bělouše“ u servisáka Tondy, a hlavně že se těší na nové gumy = na drapáky. Zvědavě si prohlíží hřebečkovo obutí a vzorek, kterej je fakt zvláštní. A pak padne neskutečná hláška, kterou okomentuje, že tohle teda jen tak netrumfneme... vypadne z nás totiž: „...budeme si ukazovat gumy...“ výbuch smíchu „...ukážem si gumy a já si u toho vrznu (jasně že kůží)...“. Že jsme se zbořili smíchy nemusím asi zmiňovat... Luxusní sobota.
Neděle je čerstvá a já už provětrávám na kompu radary. No jo no, jsou neúprosný. Po obědě se nad Čechy sune voda. Hodně vody. Jestli chci utišit hlad, musím sedlat co nejdřív. A vezmu to radarový rošádě naproti. První na seznamu je Hradec Králové a kafíčko a skvělej zážitek. Si tam ve stínu nechávám stékat horkej kofein potrubím a sleduju místní cvrkot. U stojanu osobák, vzadu sedí malí caparti a z shopu se vrací paní v pruhovaných šatech. Normální mladá mamina. Otevře dveře u řidiče, nakloní se dovnitř auta a zahaleká „čus vy moje tlamy!“! No ty krááso, jsem málem spolkla kelímek. Měla jsem vysmáto v helmě ještě pár kiláků. V Úlibicích stáčím ke Krkonoším na Jilemnici a do Vrchlabí natankovat. Kontroluju radar, jestli stíhám prchat před blížící se plošnou sprchou. Zvoní telefon, naši. Je u nich mládě a po dvou nocích už by bralo kramle. Vzhledem k tomu, že se mi pořád daří držet motorkářskej život v ilegalitě, je celkem vtipná otázka „Co děláš celej den? Není ti smutno, když seš sama doma? Nenudíš se?“ Chachaaa, co na to mám asi říct, když stojím na čerpačce opřená o motku ve Vrchlabí, a kolem mě pěknej rachot. Tak se snažím mlžit, až se mi od pusy práší...“ne ne, není mi smutno, odpočívám, čtu si, jsem zalezlá doma, ne ne nepřijedu na kafe...“ tvl, se úplně stydím, ale je to pro jejich dobro. Měli by o mě strach a to je zbytečný. Začínám být netrpělivá, poněvadž telefonování je moc dlouhý, a obloha se zatahuje čím dál víc. Paní ze zaparkovanýho auta vedle mě celou dobu naprosto bez skrupulí poslouchá můj hovor a očividně se baví mýma kecama. No konečně. Balím a zvedám kotvy. Mankote, zase oranžový cedule, hlavní tah Vrchlabím je zavřenej. Jenže já chci jet po čtrnáctce, takže se objížďkou nechám vyhodit z města, a od Kunčic se do něj vracím zpátky. Mraky se začínají opírat o Krkonoše a tváří se jak před sněžnou bouří. I tak je tady děsně fajn. Všechny snadnější a určitě rychlejší trasy předem zavrhuju a z Trutnova to beru na Úpici. To už se k zemi sypou první kapky. Zachraňuje mě střecha čerpačky ve Rtyni. Olalaa, slejvák a bouřka. Voda nevadí, ale bouřka jo. Mrknu na radar a musím si přiznat, že jsem tomu mokrýmu frontálnímu systému teda fakt neujela. Takže kdepak jsou nepromoky. Je čas zkusit nový gumy na pořádný vrstvě vody. Leje jak z konve, ale jede se neskutečně pohodově. Ouuujeeee – Červený Kostelec uzavírka, Česká Skalice uzavírka – no do řiti. Mířím k Jaroměři, ale tam vůbec nechci. Je fakt, že tady přestává pršet, a cesty jsou skoro suchý, ale tam prostě nechci. První slušná odbočka a valím zpátky na Nové Město nad Metují a dolů na Rychnov nad Kněžnou. A proč NE, když po pár kilákách vjíždím zpátky do lijáku, chachaa. Jsem ze sebe zbořená smíchy, jak jsem praštěná. Takže spokojená, že jedu cestou, kterou jsem měla v plánu, hřebeček je parádně umytej, všichni hmyzáci jsou odmočený a gumy fakt drží skvěle. Dojíždím v dešti k doupěti, u sousedů je návštěva a má auto tradičně zaparkovaný před maštalí. Pán jde přeparkovat a pobaveně se mě ptá s rukou ukazující na černý nebe „jaká byla jízda??“ Já zářím jak lampion a slastně mu odpovídám „skvělá, skvělá, prostě skvělá!!!“. Asi čekal, že budu nadávat, takže neuspokojeně zaplul do baráku.
Mně je tak krásně, usměvavo, šťastno, nabito a vůbec... waaauuuuu...
Dík hřebečku...

25.07.2020 – 428 km.
Trasa: Žamberk, Králíky, Šumperk, Bruntál, Opava, Litultovice, Šternerk, Olomouc, Mohelnice, Libivá, Mohelnice, Moravská Třebová, Svitavy, Česká Třebová, Vamberk, Záchlumí, Šedivec, Žamberk, Záchlumí, Žamberk
26.07.2020 – 279 km.
Trasa: Žamberk, Hradec Králové, Úlibice, Horka u Staré Paky, Jilemnice, Vrchlabí, Dolní Branná, Kunčice nad Labem, Vrchlabí, Rudník, Mladé Buky, Trutnov, Úpice, Červený Kostelec, Česká Skalice, Jaroměř, Nové Město nad Metují, Dobruška, Vamberk, Žamberk