Moto Guzzi Stelvio 1200 NTX (2009)

Ještě ani neoschl lak na Stelivu po důkladné očistě od prachu cest a už se píše další zápisek do deníčku téhle sexy italky.
Sexy holky bývají sice super, ale taky trochu náročný na servis...jako guzzinky
V tom prvním případě samozřejmě info z doslechu, s druhým osobní zkušenost. Ale popořadě . . . .
Někdy počátkem jara na FB probleskla výzva k účasti na podniku s názvem "Moravská třístovka ". Jsa povahy soutěživé neváhal jsem ani okamžik a přihlásil se s kamarádem Vlastou. Cílem samozřejmě nebyla výhra, nýbrž účast a prošmejdění Moravy. A to se povedlo. Spokojenost
Moravská třístovka je pořádaná partou pohodových lidiček, za start/cíl závodu byly vybrány Švábenice, přesněji objekt pily a přiléhající restaurační areál. Startovalo se po skupinách s rozestupem 5 minut. Každý byl vybaven slepou mapkou, kam sbíral razítka z checkpointů. Super.
My startovali v 7:35 hodin a všechno klaplo na minutku. Postupně jsme se roztrhali a naše dvojice se taknějak proplétala cestičkama, vyhýbala se objížďkám a taky potkávala super manželskou dvojici na V-Stromech. Zdravíme!!!
Když jsme po třetím bodu dokonce zadělali na brejk - čti: předjeli neznámo jak skupinky startující před námi, vypadalo to na dojezd s krásným umístěním. Jo, navigace.. ta mi vždycky šla. Z práce tréning mám, tak není čeho se bát.
Jsem si říkal do průjezdu Velkých Pavlovic. Než mi praskla spojková páčka
Ta mrcha musel být načatá a slabý materiál prostě neudržel čep tlačící do pumpy. A já dojel.
Rád bych tu vylíčil super storku, jak mi moto-asistence pomohla atp., ale pravdou je, že nejlepší je mít super kamaráda (díky Vlasťáku) a super mechanika (díky Jirko). Jirka mi totiž poslal po týpkovi (též guzzistovi) páčku a Vlasta ji přivezl z Vranova. Mmch. Jirka ze Sušice. Když to budete hledat, je to opravdu Sušice na Šumavě.
Zkrátím to, v osm večer páčka namontována, Stelivo oživeno a my vyfičeli směr Švábenice. Pochopitelně už bylo po závodě, ale mile překvapilo, že pořadatelé měli starost a věděli, že jsme nedorazili a čekali na nás.
Pak už jen úleva, oddech, večeře, pivko a nocleh, ani jsem nepopil a nepokecal s klukama z Transalpklubu, měl jsem dost s vidinou, že v neděli začne pořádná jízda.
A začala.

Jestli jsem v úvodu použil formulaci 2in1, tak třístovka byla káva a nás čekala ta smetana , v překladu dovolená
Po snídani a rozloučení s kamarády jsme nabrali směr jih a inspirováni předchozím zápisem vyrazili na jih k Alpám.
Neděle nás protáhla Rakouskem. A protože jsme nepoužívali dálnice, bylo cestování sice pomalejší, ale zato jsme nakroužili slušnou porci zatáček. Ubytování jsme našli v Cafe holiday camping za cenu 13€ za oba. Taky jsem tomu nevěřil. Super čisto a levno. Inu Rakousko. Potkali jsme se tam s partičkou polských cyklistů na okružní jízdě a řeknu Vám, že dnes už bych s naloženýma kolama nejel. Motor je holt motor.
V pondělí jsme se ráno vytratili jako pára nad hrncem a naše stopy vedly stále dolů na jih, kde jsme tušili ochlazení ve stínu horských velikánů. Abych teda nekecal, kompas ukazoval většinu cesty spíš na jihozápad, protože jsem si chtěl projet několik z doporučovaných destinací, vyhlídkových cestiček, ale i rychlých táhlých zatáčkovitých úseků. Zastavili jsme se až pod Villachem v kempu Camping Seehof a sotva se postavily stany, zasyčela naše těla do blízkého Vassacher See. Čili jsme vlastně asi byli i u moře Cena ubytka sice dvojnásobná, ale opět luxusní čistota jak ve sprchách, tak na sociálkách. Tenhle kemp budu mít spojenej s tou největší bouřkou, kterou jsem zažil pod stanem. A že jsem jich už potkal spousty. Nicméně jsme přežili bez ztráty kytičky nebo stanu na rozdíl od jiných
Úterý nám přineslo přechod hranic a změnu počasí. Jestli jsme dosud jeli splavený a lapali po dechu, bouřkou se počasí ochladilo a skok o 15°C dolů byl znát. Dost znát... Ale když máte před sebou Vršič a Mangart, nekoukáte nalevo ni napravo. Teda koukáte, ale máte zaostřeno na ty báječný panorámata a scenérie jak z National Geografic. Však tyhle hory se tam určitě taky objevily. Mangart je dnes už za 10€, což nevadilo. Vstup až nahoru byl pro padající kamení zakázán, to už trochu mrzelo. A fučelo, takže pro dron NOGO počasí. Jak jsme se crcali přes Slovinsko do Itálie a mířili do Rakouska, zastavila nás černobílá stěna mraků, blesků a vody na státním pomezí. Tak jsme po dohodě s meteoradarem popojeli Itálií až k Camping alpino Collina ve stejnojmenné vesnici. A přátelé, musím Vás varovat. Jestli jste fanoušci fotbalu, tak znáte toho olisalýho šmejda J. L. Collinu. A ano, vesnice se jmenuje jako on a pravděpodobně je plná stejných šmejdů, jako tenhle fotbalovej zmetek. Ten kemp byl jak ze socialistickejch osmdesátek, drahej, voda na extra žetony, hajzly bez údržby a papíru, na baru neměl ani pivo... a ještě nás recepční flyboy chtěl poslat na nějakou vyvýšeninu 200 metrů od recepce, ale motorky že musí zůstat dole. Vysvětlil jsem mu, kde budeme a kde budou naše stroje, ale ten tupej xicht dlouho nezapomenu. Kornůůto absolut špinavej jeden! A kemp suverénně nejdražší
Na to, že v našem putování měl ten den být nejkratší, najeli jsme cca 350 km, protože v regionu prostě neměli volný kempy (až na tu fobalovou špínu), tak nás poslala jedna recepční k nim. A ještě tam volala a místa nám zamluvila. ..Kdyby věděla... Vedlejším efektem bylo, že jsme při bloudění minuli Monte Zonzolan , čili máme důvod se do regionu vrátit..tedy kromě Colliny No byl to rušnej den ukončenej posezením u vína z vlastních zásob s dojezdem až za šera...
Čekala nás středa , pomyslná půlka týdne. Kousli jsme se a navzdory Collinovi a jeho dementní vesnici jeli a jeli, brousili poserproužky, fotili panorámata, stavěli se na kávičky, prostě čirá extáze. Takže když jsme do cíle denního nájezdu dojížděli kolem jedné odpolední, prostě jsme pokračovali po plánované trase dalšího dne a večer nás zastihl až u jezera Achensee. Naše nocoviště Camping Inntall se ukázalo být vůbec tím nejluxusnějším ubytkem na cestách. Opět čisto a pohoda, sprchy s dotykovým ovládáním ala Startrek, no po předchozím pekle nebe na zemi. Rozhodně doporučuju. Natočil jsem si ze sprchy video, tak třeba ho najdete v galerii
Zde sportovně přiznávám, že po těch kilometrech a spoustě zážitků a setkání jsem začínal být trochu unavený, tak jsem ani neskočil do místního bazénku, jen jsme prohodili pár slov se sousední německou frau, dali si jednoho bílého pivoně a ulehli na kutě s myšlenkami na zítřejší cestu domů...
Jo a úplně bych zapomněl, na mapě je sice cesta po dálnici, ale my si to užili Brenerem po staré cestě č. SS12/182. Nabízí netradiční výhledy na krajinu a ono vždy potěší vidět zacpanou dálnici s pomalu pojíždějícími kamiony, zatímco si to fičíte kilem a zatáčky Vás nenechají odpočívat/usínat.
Čtvrtek byl v pravdě směřován pro změnu na sever, tj. domů, do podolí, do lékárny ... .teda do Volyně v dolině, domů!
Cestou jsme i tam potkali pěkné cesty, dálnici použili až v závěru a taky jsme si střihli rekord v dojezdu na jednu nádrž, protože síť čerpaček v Rajchu není jako u nás. A jak jsme se tak bavili tímhle motorkářským folklórem, projeli jsme přechod Strážný, na benzině v Houžný jsme vdechli poslední párek v rohlíčku a než se vůbec můj žaludek probudil k trávící akci, vplouvali jsme do našeho pošumavského domova.
Zaparkovat, vypnout stroj, zazvonil zvonec a výletu byl konec.
A.L.E.
Vzpomínky nám zůstaly, fotky taky a kdyby snad ne, píšu si přeci tuhle slátaninu pro připomenutí do budoucna.
Rekapitulace nemám rád, ale jde napsat, že jsme najezdili cca 3000 km, projeli SLO, AUS, DE a Moravu. Pokud nám dojdou pokuty, doplním částku, ale nepředpokládám. Denní nájezd byl vždy přes 300 km, přestože plán byl často nižší. V sezóně byl totiž problém sehnat volný kemp, někdy člověk najede sem 15km, zpátky 20 km a pak nájezd a hlavně čas letí jako splašení koně. Hlavně jsme si ale krásně pojezdili a objevili nám zatím utajené slovinské hory.
Výlet by neklapl nebýt obětavosti Jirky a Vlasty a taky nebýt tolerance našich manželek. Ono to chce morál, výročí svatby je jen jednou ročně. Ale daly to křepelky naše.
Díky díky díky Vám!