Honda CB 500 (2002)

Kromě Mohyly míru jsou dneska cíle nejasné.

Dobrovolně se vrháme na dálnici. Ukousneme tak nějaké kilometry a pak budeme brouzdat kolem Brna.
Na dálnici mi zdechla motorka. Doplachtím ke krajnici, manžel jede dál, zastavuju a čučím na ujeté kilometry. Do rezervy zbývá okolo 30km. No nic, přepnu na rezervu, protože nic jiného mě teď nenapadá. Moc příjemný pocit za tou krajnicí nemám. Chvilku čekám, startuju, motorka se snaží, ale motor nenaskočí. Uvažuju, jak dlouho mi tohle normálně trvá. Tahala jsem za to tak moc, že by motorka žrala víc? Nebo je to závada? Zkouším startovat znova. Nic. Rozhlížím se trochu kolem. Žádná romantika to není. Manžela nevidím. Ozvu se mu za chvíli. Třeba ještě nepotkal sjezd z dálnice. Zkouším ještě několikrát nastartovat. Už jsem smířená s voláním policie. Nastartováno. Jedu. Kousek dál vidím manžela. Když jsem se najednou vzdalovala, zastavil. Celou dobu na mě trochu viděl. Sjedeme na nejbližším výjezdu, je tam i benzinka. Probereme moje zastavení, natankujeme a jedeme dál.

Dorazili jsme k Mohyle míru u Brna. Pauza, procházka, plánování další trasy.
V Nedvědici si dáme oběd a otáčíme se domů. Manžel jel zase za Nedvědicí zkratkou. Tam už jsme sehraní. Mohla jsem jet s ním, ale já bych si to na tom mém podvozku neužila a musela bych jet o dost pomaleji než on.

Lesy směrem na Prostějov mám ráda. A to i dnes, když tam bylo ještě hodně štěrku i jehličí.

Mimochodem, nevím, jestli jsem si to špatně zapamatovala, ale manžel mi cosi na Hondě odkaloval. Takže trochu benzinu jí to ubralo. A jízdu jsem posunula do vyšších otáček. I když v mém podání to spíš znamená, že z podtáčení jsem přešla do klasické jízdy ostatních. A ještě jsem se naučila, že má tahle Honda druhej nástup ještě ve vyšších otáčkách.