Yamaha YZF-R6R (2008)

Po ježdění v Cartageně a následném dni volna, vyplněném pohodou na hotelu, výletem do přírodního parku atd nastává další okruh MotoGP, Valencie. Honzovi ani mě nekvaltuje kvaltofka, takže přijíždíme večer na okruh, vyplňujeme formulář, do sdíleného boxu s posádkou Dánsko-Norsko-Českou vyskládáme pouze stojany, nahříváky, a nějaký okruhový bordel, a čekáme co bude dál.

Kamion BP je zaseklý v problémech někde na cestě, Thomas (aka BikePromotion kápo) na okruhu ještě není, co přesně se veze za motorky na půjčení lokální personál také neví, a tak jsme odkázáni ať přijdeme další den v osm ráno.

Rychlé pivo, a protože za mnou a ženou dorazila ještě návštěva, jedeme pro ni na letiště, a stahujeme se na objednaný hotel La Carreta hned u okruhu.

Vstávám v sedm, spěchám na snídani, a valím na drom, zjistit jestli jezdím, nebo se ženou a její kamarádkou poznávám krásy Valencie. Raději bych to první, ale ...

Thomas si na nás dělá čas kolem deváté. Máme R1, BMW S1000R a M1000R, ale to je za raketu. Honza chce R1, ale Thomas říká, že BMW jsou pro něho jednodušší, že R1 potřebují servis, BMW jen přezuje, a je k dispozici. Oki, odkejváme 2 BMW, a jdeme se chystat na ježdění. Domluvíme Metzelery K1, a s kyselým úsměvem si necháme z karet autorizovat 4 kEUR jako kauci pro případ demolice stroje. 100 litrů, to se dá, za bajk kterů stoji cca 650 papoušků.

Zatímco čekáme až se motorky připraví, a pak je honem tlačíme nahřát, povídáme s početnou českou posádkou která se ve Valencii sešla. Jsou tu kluci z Pitlandu, Motoclienti. Ondra Vostatek, Řeháček, atd. Bohužel se dozvídáme i o smrti Jakuba Gureckého.

Takže si to shrneme. V Cartageně jsme odpravili 2 převodovky, tady pojedeme na neznámé dráze, na neznámé a navíc půjčené motorce, a s myšlenkama na tuhle tragedii. To je tedy rošambo (c) SouthPark. Není mi moc dobře na duši. Snad už je to vše.

Motorky jsou přezuté, nahřáté, máme nafasovanou B grupu, a jde se na věc. No klasika nového okruhu, Honzík je nějakej adaptabilnější, sebere se a zmizí, já se motám po dráze jako nudle v bandě, a snažím se si zapamatovat kdy je zatáčka doleva, a kdy doprava a jak zhruba je rychlá. Přesto po příjezdu na časomíře svítí pod 2 minuty, takže ... mno nějak to půjde.

Druhou jízdu už to začíná jít lépe (první jsme nestihli), Honza pořád tahá jako smyslů zbavený, a hned dopoledne jede 1:49, já jsem na skromnějších 1:52 a při regrupingu padám do C jako couralové. Honza si s přehledem drží B.

Odpoledne už trefuju nejen směr, ale tu a tam i stopu, motorka funguje super, a jede taky super. Mno upřímně hodně podobně jako moje Suzuki, kterou už jsem loni vyzkoušel na Sachsenringu. Přesto mám v hlavě hned několik bloků, což se neprojevuje při pokusech zkracovat brzdy. Z kopce před levým vinglem na cílovku brzdím později a ostře, zvednu báwo na přední kolo, mírný náklon který mám a přítomné hrboly mi rozhodí řídítka, a já už se loučím s BMW a se 4kEUR.

Naštěstí zapracoval správný instinkt, povoluji brzdy, a sice projíždím až na vyasfaltovanou únikovou zónu, ale bez ztráty kyticky. Uf. Paradoxně mi to spíš pomůže k sebedůvěře a čas letí i v C s předjížděním rychle na 1:50 nízkých.

Dojeto, obě půjčené motorky jsou zatím celé. Než dorazí holky z města, provedu pěší rekognoskaci trati za doprovodu Honzovo deštníkářky. Při tom zjišťuji že se uprostřed okruhu pěstují pomeranče a mandarinky, a taky si ujasním rychlou litrařskou stopu. Dotankování, a jedeme s celou osádkou na večeři.

Den druhý. Zadní K1 je po prvním dnu v podstatě po smrti, ale rozhodujeme se si to najezdit na klouzavce, a novej zadek dát na time-attack poslední den. Regruping mě vrací zpět do B, a já se tak povozím s Honzou. Časy padají pod 50 (já 48, Honza 47) a panuje velká spokojenost. Sluníčko svítí, dráha nás baví, baworáky fungují. Odhalujeme jak si doladit podvozek (Honza je těžší tak přitvrdit), přidat motorovou brzdu atd. Ale teda superbike s vyhřívanými rukojeťmi, a s tempomatem ... to je mazec. To mohou vymyslet jen soudruzi s NDR.

Dopoledne odježděno, a vyrážíme poobědovou rundu. V nájezdovém kole předjíždím Honzu, a do ostrého nalítnu za další BMW. Prohlížím si ho a v jedenácté zatáčce si ho připravuju na předjetí na výjezdu na vnitřek. Jako by mě cítil, jede zeširoka až na obrubník a pak na zelený pás, zatímco já zůstávám dobré 3 metry od obrubáku na výjezdu, jak jsem ho chtěl míjet ... cajk, topím plnej a míjím BMW s bočním odstupem minimálně 5 metrů. Řadím 3 a v tu chvíli dostávám ránu zezadu. Cítím že je něco špatně.

Nechci ubrat, nevím kolik motorek mám v zádech a další ránu nepotřebuju. Periferně zleva vidím letět motorku, periferně zprava mám pocit že za sebou táhnu chlapa! Jedu rovně už bez plynu, a krokem vyjíždím v další pravé z dráhy a zastavuju v kačeru 3 metry od obrubníku. Nohy dolů a otáčím se. Těsně za mnou leží chlap. Já ho táhnul za sebou až sem, dobrých 200 metrů. Hýbe se, už se sem stahují traťáci, tak se hrabu z kačírku a jedu do boxu. UF.

Doprdele to bylo těsný. První prohlížím motorku. Nic na ní nemůžu nikde najit, krom maličkého škrábanečku na blatníku. Hozna jel těsně za mnou a všechno mi popisuje. Ten germán mě trefil na zadní kolo jak se bez podívání vrátil přes obrubník šikmo na dráhu. Přeletěl přes řídítka a zaklínil se mi nohou mezi gumu a podsedlák. Nohu mu to chytlo a já ho nechtěně táhnul za sebou. Motorku ukazuju Thomasovi, je půjčená, popisuju mu co se stalo. Mávne nad tím rukou, bike ok.

Pak se sháním jestli je v pohodě ten jezdec, co se mě pokusl taranovat. Prý ok. Já ani Honza co to viděl nevěříme, musí mít alespoň zlomenou nohu za kterou jsem ho ve 130+ kilometrech v hodině táhnul za sebou ... nebo něco.

Skutečně nic, za půl hodiny spolu přes tlumočníka mluvíme. Co se stalo si nepamatuje, ale stojí na svých, hýbe rukama i nohama, nemá na sobě ani škrábanec. Nepochopitelné štěstí. Pomalu se ve mě usazuje adrenalin. Uf, tak alespoň že tak.

Lovím ještě zda by se na záznam nedalo podívat na Race Controlu, když v tom přibíhá Honza s telefonem. Mojí malou dceru v Čechách srazilo auto. Nic nevíme. Letím pro ženu do města, doufám že má jen bouli, a bude dávat pozor. Vracíme se. Od policie se mezitím dozvídáme že ji pro zranění hlavy uvedli do umělého spánku, a vrtulníkem vezou do motolské nemocnice..

A tak se omlouvám, že teď nebudu psát jak skvělá je Valencie dráha, ani jak úžasný je BMW superbike. I když obojí je pravda. Přepínám mozek na autopilota, ukončujeme megafofrem ježdění. Návštěvy zanecháváme místo nás na hotelu kde rovnám účet. Smáznu dluh za půjčení BMW. Omlouváme se že za dané situace musíme urychleně domů, a během hodiny a kousek jsme na cestě směr Francie.

Pak už jedou jen telefony, vzájemné povzbuzování, a čekání na první výsledky vyšetření v nemocnici. Na hranici FRA-ESP o půlnoci brzdíme a jdeme spát ... pokusit se o to. Nemá cenu se zabít v noci na dálnici, Aničce teď stejně nemůžeme pomoci a víme že je v Motole v nejlepších rukou.

Brzy ráno dostáváme první pozitivní zprávy. Už není v umělém spánku, celou noc ji hlídali, zranění hlavy je vážné ale ne fatální. Zhruba v devět s ní dokonce po telefonu mluvíme. Prej: Ahoj mamíííí.

Už jsme kulíška viděli, vypadá sice jako by dostala lopatou přes obličej, ale prognózy jsou povzbudivé. Rehabilitace bude dlouhá, zranění hlavy není žádná legrace, ale vyvíjí se zatím nejlepším možným scénářem. Děkuji všem kdo věděli co se stalo za slova útěchy a povzbuzení, a za to že jste jí drželi palce. A věřím že už se před autobusem vždycky rozhlédne.

A strašně moc chci poděkovat všem, kdo jí v nejkritičtějších chvílích pomáhali. Záchranáři, saniťáci, vrtulník, lékaři, sousedé, tatínek ... všem Vám i za ni strašně moc děkuji.

• 

  Vypicenci na litrech

• 

  Osobni mechanik

• 

  Dračí domeček v národním parku

• 

  Muj malý kulíšek .... co musí stejně jako tatínek testovat s