ČZ 250/485 (1982)

Po návratu z Litvy (cestopis bude publikován) motorka odpočívala, bylo pouze potřeba opravit pár nedostatků a drobných závad, které se objevily během motodovolené s ČZ gangem.
S bráchou jsme dostali nápad navštívit našeho spolugangtera Jirku, který vlivem mnoha okolností skončil v Sušici. A také Strakonice, rodné město našich strojů, ve kterém zrekonstruovali městské muzeum.
V sobotu dopoledne jsme s menším zpožděním vyjeli z Luštěnic, když Čenda už měl za sebou téměř 100 km z Rumburka.
První fáze cesty přes Úvaly do Říčan a Jesenice byla strašná. Nemám ten úsek cesty rád. Plno aut, jedna vesnice na druhé. Zlepšilo se to až přejezdem Jílového a najetí na silnici 105. Předtím jsme si na okraji Psár všimli restaurace Tara, která nabízela černohorskou kuchyni. Hned na první pauze, s vydrnčenýma rukama od vibrací čezet, jsme se rozhodli, že při zpáteční cestě se tam stavíme na jídlo. Pak jsme si užívali kombinaci krásného počasí, síly čezet a pěkné silnice 105. Pravdou je, že zejména v okrese Benešov je kvalita této silnice kolísavá, ale zbytek je parádní a krajina kolem také. Přes Neveklov a Sedlčany jsme dojeli až do Milevska, kde jsme si dali krátkou přestávku na odpočinek. A do Strakonic ještě kus cesty. Tam jsme se měli setkat s Jirkou H. Samozřejmě naše opojení bylo ukončeno defektem zadní gumy na Čendově čezetě asi 10 km před Pískem. Naštěstí, kdo je připraven, není překvapen a Čenda s sebou vezl nejen montpáky, ale i náhradní duši a pumpičku. Za necelou hodinku už jsme zase vrčeli dál.
Na pumpu ve Strakonicích jsme tedy dojeli se zpožděním a tím pádem odsunuli návštěvu muzea na neděli. Už ve třech jsme dojeli po klikatých silnicích do Sušice. Nejprve na místo, kde je krásný výhled na celou Sušici, ke Kapli svatého Anděla Strážce. Byli jsme notně hladoví, tak nás Jirka zavedl na jídlo do jedné restaurace v Javorné. Jídlo opravdu vynikající. Teprve teď jsme pocítili, co znamená opozdit se oproti plánu v září. Soumrak se rychle změnil v tmu a my se teprve vraceli do Sušice. Byla to trochu hártkór jízda, ale zvládli jsme to, dokonce se k nám na nějaký čas připojil nějaký maník na MZ.
Jirka nám ukázal svůj bejvák a pak jsme zašli do místní nálevny na pivo, kde jsme zpětně hodnotili naší motodovolenou v Litvě a zároveň spřádali plány na další rok. Spát jsme šli až po půlnoci.
Ráno jsme posnídali a vydali se do Strakonic. Nejprve jsme jeli před fabriku ČZ, kde jsme vyfotili sebe, motorky i sebe s motorkami. Vrátný nebyl proti. Potom jsme přejeli ke strakonickému hradu, kde se nachází muzeum. Tam jsme se rozloučili s Jirkou, který už několikrát v muzeu byl a musel se vrátit do Sušice a my jsme si zaplatili oba okruhy včetně věže. Co dodat, muzeum je moc hezky opravené a má zajímavou expozici. Nás samozřejmě nejvíce zajímala ta motocyklová. Ale i ostatní byly zajímavé a dovolím si vyzdvihnout expozici věnovanou dudám (pro pány-hudebnímu nástroji!). Dokonce bylo na jedny možné zkusit hrát. My jsme z toho dostali jen kvílivý zvuk podobný siréně. . Nakonec jsme vystoupali i na věž, abychom viděli Strakonice shora.
Čas pokročil a my jsme se vydali na cestu zpět. V podstatě tou samou cestou. Nedělní odpoledne vylákalo na silnice spousty motorkářů. Dojeli jsme až do Psár a zastavili se na jídlo v restauraci Tara. Dali si pljeskavici s hranolkami, pochutnali si. Nakonec přišel sám majitel se zeptat, jak nám chutnalo a také nás nabádal k tomu, abychom navštívili jeho rodnou Černou Horu. Byl moc srdečný, prostě Balkánec.
Najedení a posílení jsme se vydali na poslední úsek cesty. Opět hrůza kolem Říčan a Úval. U Záp jsme se rozdělili. Já do Luštěnic a Čenda až do Nymburka.
Celý víkend jsme si neskutečně užili, naše Čezety jely jako splašené a bez závad.