Yamaha FZ1 Fazer (2007)

Příběh čtyř válců…...
28.05.2021

Ještě 4.května plynul život v obvyklý lajně. Jediný, nad čím jsem přemýšlela, bylo, kdy bude takový počasí, abych začala objednávat, skládat a plnit skládek dřevěnýma briketama. Šest tun odnosit mi chvíli zabere, prachy naškudlený mám. V práci (PAOLO Moto – www.paolo.cz) jsem dostala funkci řidiče a společně se šéfem nás čekala dvoudenní rozvážka zboží, nějaká inventura a cca 550 km dodávečkou s vlekem. 5.května jsme zaparkovali v Olomouci před motoobchodem, vynosili zboží a já dostala povolenku jít si prošmejdit o patro níž prodejnu s motorkama. Pořád všechno v cajku. Jdu tempem zasloužilýho důchodce, dívám se a blížím se ke konci. Naskakuje mi husina, jen nevím proč, poněvadž mě nic neohromilo. Najednou stojím před černým monstrem jakoby v celým prostoru byl jedinej...“tvl, to je litrovej fejzr…“ A bylo ve mně zaseto. Červa se dařilo se střídavým úspěchem potlačovat množstvím práce, proletem s hřebečkem, alibistickým ubezpečováním, že priorita jsou brikety, a že přece jednou na starý kolena hrábnu po Tigerovi, vzpřímenějším posezu, kliďánkovým courání. Nezabíralo to. Vykecala jsem svůj zásah kamarádovi největšímu, díky němuž mě svět motorek spolkl a hřebeček podupává v maštali. On tyhle příležitosti miluje a je excelentní našeptávač, takže se okamžitě na mě začala valit lavina inzerátů. 20.května ve 3:21 hodin se na mobilu objevil inzerát, kterej mi značně zvýšil tepovou frekvenci. A jelikož jsme propojení, okamžitě jsme se shodli, že tenhle fejzr je teda hustej. Inzeráty hledal a posílal dál, masáž byla intenzivní jako prase….já ho nenávidím! „Hele, ten je dobrej…. A tenhle je i okufrovanej…. Tyyyjo, tendlec má nájezd jako prase a stojí děsný prachy!…“ Odolávám „Tenhle ne… Ten taky ne… Tenhle už vůbec ne!… NE!…“ Shoda „hele, ten náš je stejně TOP. Seš jasnááá! Kdy jedem?.“ Jakej náš??!! Tvl, to začíná být v řiti. 21.května ve 20:41 hodin si důkladně prohlížím stříbrnýho na kompu. Bože, je fakt krásnej. Začínám svádět nerovnej boj a snažím se najít jakýkoli důvody, který ho skácí. Zpráva „Nemůžu na něm na fotkách najít nic špatně, se mně líbí, ale víš jak….musíš si ho koupit sama...srdíčkem…“. Je to absolutně nerovnej zápas. 22.května ve 22:12 hodin si stříbnýho připínám na lištu kompu, abych ho mohla mít pořád na očích bez hledání. 24.května dělám další kapitulační krok a utrousím svůj přetlak před šéfem v práci. Večer v 19:12 hodin přichází smska „...do toho fejzra jdi! Viděl jsem všechny fotky, je nádhernej!“. Jsem naprosto v háji. Šéf vzal rozhodnutí pevně do ruky a jen mě hrnul bez sebemenšího odporu před sebou. Jeho reakce byla fantastická a naprosto odzbrojující, podporu jsem z jeho strany dostala úplně ve všem...v organizaci, financích, nabídce transportu, volnu v práci…. A hlavně na mě nepřestával tlačit „Už jsi tam volala? Zavolej tam! Nebo bude pryč! Mám kámoše mechanika, zajede se na ni podívat a dá echo. Na co čekáš, volej!!!“ 26.května navečer v sobě zaznamenávám porážku na celý čáře. Je středa, důvody proč NE jsou v nenávratnu, zaplavuje mě erupční koktejl chemikálií a dostává mě do stavu transu. Ve středu navečer prodejce nezvedá telefon, nicméně kontaktuju opatrně spoustu lidí s otázkou, jestli náhodičkou nemají o víkendu jeden den volna, důvod si nechávám pro sebe a vůbec se mi nedaří. Čtvrtek je den, kterej má šílený grády, hlava mi příšerně šrotuje. Ráno prolamuju zásadní bariéru – prodejce zvedá telefon, potvrzuje mi, že motorka je ještě k mání, a taky že jsou poslední den v práci, poněvadž firma má dva týdny dovču. Když si pro motku stihnu přijet v pátek, do dvanácti hodin na mě počkají. No ty kráso. Domlouvám s ním okamžitě rezervaci a informuju ho o návštěvě mechanika. Celou dobu po všechny dny jsem v nepřetržitým spojení se svým nejlepším kamarádem, ani on o víkendu nemůže a v práci prožívá malej Saigon. Jenže on je prostě velikánskej zlaťák a dopoledne přichází od něj zpráva, že je prostě Bůh, a v pátek si může vzít volno. Tvl, v pátek, tzn druhej den!!! Nečekám na avizo od mechanika a volám do banky, že na pátek ráno musí připravit prašule. Lehce zaskočená paní z mýho nekompromisního přístupu slibuje, že odpoledne mi zavolá, aby mi hotovost potvrdila. Od šéfa, kterýmu právě rozhýbávají koleno na rehabilitaci, přichází smska, že mechanik už tam byl, a že za něj určitě JO. Okamžitě volám prodejci, potvrzuju rezervaci, domlouvám s ním evidenčku a páteční byznys. Moje tělesná teplota je hraniční, v hlavě jsem dávno za bodem varu, tlak je neměřitelnej a pumpa maká jak u vrcholovýho sportovce. Odpoledne mi paní z banky volá, že jsou na mě připravení. Jsem jen utrousila, že to mají rozhodně kliku. Šéf mi dává oficiální páteční dovolenou a plní svoje slovo ohledně finanční pomoci. Bože, skončím v pekle. Navečer dolaďujeme detaily odjezdu. Zkouším navrhovat variantu vozíku za auto, to mi ale rezolutně neprochází se slovy „na co, pokud jsou oba příčetní, není vozejk potřeba“. Nekonečnou výměnu informací kamarád uzavírá se slovy, že mě radši vyzvedne v doupěti, aby si byl jistej, že mám fakt všechno, protože mu je jasný, že jsem totálně mimo. Takhle dlouhou noc jsem nezažila ani nepamatuju. Nekonečně dlouhá. Upadám do bezvědomí asi na tři hodiny. Ráno vstávám brzy, vypravuju mládě do školy, dělám všechno, jako když jdu do fachy. Jakmile mládě odfrčí na kolobrndě pobírat vědomosti, dám na hromadu motohadry, mrknu na radary, co mě přes den čeká, a připravím pelech pro novýho člena. Vůbec si nepřipouštím variantu návratu s prázdnýma rukama. Jsem napnutá jak strunka, nemůžu se na nic soustředit, jen se těším na cestu autem, protože jsme tolik společnýho času neměli tuze dlouho. V 7:45 hodin k doupěti přijíždí známý auto, už čekám venku, je mi jasný, že budu snadnej terč legrácek, jsem fakt úplně mimo realitu. Pozdrav, automatický bouchnutí pěstí, výbuch smíchu. Naházím věci do auta a letíme směr banka, pár minut než odstartují pracovní dobu, nekecali, jsou na mě nachystaní. Paní mě zná, je milá a ochotná a poskytuje mi navíc spoustu informací, který ani trochu nevnímám, a ani se tak nesnažím tvářit. Máme všechno, vyrážíme. Cesta je báječná, žvaníme, teda hlavně já, probíráme svoje práce, tlemíme se, padá ze mě napětí, který by si nezadalo s napětím vysokým. Kousíček před areálem firmy prodejce zastavujeme na benzínce, hlásí se písek a hlad po kafi, parádně stíháme. V 11:20 hodin přijíždíme před vrata, který poznávám z fotek v inzerátu. O oouu...už stojí venku, připravená…..tvl, to je ale bestie….. Dialog trefně koresponduje s prvním dojmem. „se jí bojím“ „já taky“ „sis vzal helmu, tak ji pojedeš projet“ „já???“ „no“ „v žádným případě“ „ty ji chceš, projedeš si ji sama“ „já si ji nechci projíždět, já na ní chci odjet“… Dohadování utne chlapík z firemní dílny „dobrý den, tak jste tady, je připravená, klíčky v zapalování, prohlídněte si ji, kdybyste si ji chtěli projet, musíte složit polovinu ceny zálohu.“ Jasný. Ovšem to neřeší, kdo ji pojede projet. Jelikož kamarád má bez pár milimetrů dva metry, působí jako budoucí majitel a já jednatel. Trochu nastane rozruch, že budoucí majitel hodlám být já. Opatrně ji obcházíme, okukujeme, uctivost sama asi aby nás nepokousala. Mám srdce až v krku, sahám na ni, abych uvěřila, že ji fakt vidím na vlastní oči. Klíčky, startér a výbuch decibelů v laufu. No tvl. Jdu složit zálohu. Nekompromisně podávám z auta helmu „člověče, jedeš prostě první“. Není moc co a kde zkoušet, v areálu je rušnej provoz, po pár metrech od sebe retardéry. Kamarád ji pečlivě prohlíží a projede. Nemá námitek, jen je na něm vidět respekt k tomu monstru, co má pod sebou. Jedu si ji zkusit, vůbec nejsem nervózní z jízdy, nemám z ní strach, jsem strašně zvědavá, jaký to bude i jen na pár desítkách metrů. Je boží. Není s čím otálet ani co vymýšlet, jdu ji doplatit a vyřídit papíry. A je to, je moje!!! Navlíkám se u auta do motohader a zapřísahám kamaráda, že se mi nesmí ztratit z dohledu, jinak budu kroužit po Praze jak zbloudilej satelit. Loučíme se ve firmě, děkuju za vstřícnost a ochotu. Po poledni se snažíme opustit stověžatou v pátečním přecpaným provozu, jedna křižovatka za druhou, visím očima na doprovodným autě, dvoje světla musím švihnout už na červenou, orgáni prominou. Sleduju otáčky a projev motoru, řev z laufu je ohlušující, motorce je skoro jedno, jakej má kopnutej kvalt, žádný kuckání, plouží se kolonou při tisíci otáčkách v těžce nudným klidu a trpělivě vyčkává, no to je mazec. Okamžitě jsem se s ní propojila, žádný zaváhání, žádná nejistota, emoce vybičovaný na maximu. Domluva před startem jasná, zastávka na první čerpačce za Prahou a pro jistotu dokrmím nádrž. Platím, odcházím, kamarád si ještě kupuje něco k jídlu a já se přesouvám od stojanu k jeho zaparkovanýmu autu. Přichází mrtvej smíchy. Prej když jsem nastartovala, otřásla se budova, ouuujéééé. Dáváme si sraz u doupěte, ale já nemám chutě na žádný blbnutí a testování, dálnice je plná a nudná, v hlavě mám vykřičník, protože neznám gumy, i když se vzorkem tváří dobře. I tak občas zaregistruju, že rychlost padá od čísla stodevadesát na displeji, ale otáčky zůstávají v těžkým klidu. Mám pod sebou granát a já sedím na pojistce. Neopouštím svůj doprovod v autě a v Hradci Králové jsem vděčná za konec dálnice. Za celou cestu projíždím několik přeháněk, počasí se drží na výbornou. Při průjezdu vamberákem mě úplně paralyzuje kosa a nad Žamberkem mě vítá černá obloha. Motka ztichne u doupěte v 15:59 hodin, luxusní čas. Jsem ztuhlá zimou a asi na dvě hodiny mám z kultury zvuku laufu zalehlý uši. Famózní zvuk, takže už minimálně polovina republiky ví, že se tahle divoška přemísťuje na východ Čech. Vynosím věci z auta a s maximální vděčností se loučím, bouchnutí pěstí…. Jsem strašně ráda, že takovýho člověka mám v životě poblíž….kamarád s velkým „K“. Mládě už lítá kolem novýho člena smečky, musí si vyzkoušet sednout. Dost, jdem ji zaparkovat. K hřebečkovi do maštale ne, to by bylo na těsno. Pelech má jinde. Otevírám dveře do doupěte, pokládám připravený nájezdy přes schůdek a prahy…… tvl, musím sklopit zrcátka, se potvora nevejde do dveří. No a je to. Je doma. Fakt úplně doma…. Ještě otočit. Nááádhera…… Jsem naprosto na kaši…… Co se mi děje uvnitř, na to nemá čeština výrazy…… Když se trochu uklidním, posílám zprávu a fotky šéfovi, dlužím mu to, jen mu nedokážu zprostředkovat tu záplavu strašně velký radosti. A taky mě hryže svědomí, takže vyvážím na cestu hřebečka absolutně zasviněnýho od hmyzáků, a dávám ho do pořádku. Pořád mi zvedá tep, frajer jeden černej, je krásnej. Splněno, svědomí už mě nehryže. V doupěti se jdu přesvědčit, jestli jako fakt….. fakt tam ta nádhera stojí. Jsem z ní úplně hotová a vybuchuje ve mně jedna sopka za druhou, prožívám neskutečnej nářez. V sedm večer dávám opatrný echo kamarádovi, co měl Afriku. „Co? Už ji máš doma??!!“ „Stav se“ „Tyyjo, já teď nemůžu….“ Za hodinu zvoní telefon. „Seš doma? Za šest minut jsem u Tebe, mám zavařený turbo v autě!“ Auto v osm hodin večer přiletělo rychlostí blesku. „Ahoooj, Ty seš ďábel, ukaž ji, fakt! Krááááásnáááá! Hele, můžu jen hodinku…..! Odjížděl v jedenáct v noci. Svýho litra měl čerstvě zarezervovanýho.
Nestačím zírat, jaký události se kolem mě dějou, a že se jich účastním, vůbec mi hlava nebere, co se za posledních několik dnů stihlo stát. V neděli jsem pár obrázků a ofocené údaje z techničáku poslala svému dvornímu servisákovi Tondovi (www.antoninsklenar.cz), aby se seznámil se svým novým klientem a založil mu úplně čerstvou složku do svý kartotéky. Ještě dotáhnout přepis, pojištění……
Před 23 dny by mě ani ve snu nenapadlo, co bude následovat během příštích 552 hodin.
Život je skvělej…… Kam mám poděkovat za tohle?! To je jedno, prostě díky, díky za tuhle šanci prožít takhle luxusní pocity! A to jsme teprve na začátku……..
Jo a brikety? Na ty zase vydělám. :))

28.05.2021 – 180 km
Trasa: Praha, Žamberk