Yamaha XV 750 Virago (1990)

Utekl týden a opět sobotní ráno...tentokrát nesedám do auta, ale oblékám se do motohadrů (zatím musí stačit ty, co mám, nejsou sice stylové, ale jsou funkční). Původní plán jet pro Bublinu společně s přítelem na jeho motorce nevyšel, musí zůstat pracovně mimo republiku. No co? Zvládnu to sama, nejsem žádná posera . Přes rameno házím sedlové brašny s doklady, rukavicemi, džínami a trikem, ještě dotáhnout zip na botách, do ruky beru helmu, pusa potomkům a poslední ujištění, že na sebe budu opatrná a budu se průběžně hlásit (asi se o matku živitelku opravdu obávají ) a vyrážím na autobus směr Kutná Hora. Trochu budím pozornost spolucestujících, ale užívám si to, sleduji měnící se krajinu, sluníčko se krásně opírá do oken a já se asi chvílemi trochu přiblble a zasněně usmívám. Jirka už na mě čeká u autobusu i se svou přítelkyní a jejími rošťáky a dvěma velkými psy...tedy, takové uvítání jsem ani nečekala . Kluci si neznámou tetu prohlíží trochu překvapeně, nezapadám pravda úplně do jejich představy o paní ve věku jejich babičky, ale rychle se otrkají a moje helma končí na jejich hlavách . Skáčeme do obou aut a za chvíli zastavujeme v KH Moto. Bublina je už připravená, má nové papíry a v rámci bonusu i novou zadní gumu, doplácím zbytek peněz a je to. Právě se ze mě stala motorkářka. Tedy, takové motorkářské embryo, ale co, vše je jednou poprvé a každý nějak začínal... . Přes sedlo upevňuji brašny, klukům odebírám k jejich nelibosti helmu, dopínám bundu a otáčím klíčkem v zapalování. Vyjíždíme ze dvora do uliček mezi rodinnými domky, Jirka a Irena mě berou mezi sebe a vyvádí mě z Kutné Hory. Krásné město, jen těch kruhových objezdů je na mě trochu moc . Takové pidikruháče, na kterých bojuji s řízením...rychleji a klopit si ještě netroufám, pomalu a nepadnout mezi auta je nadlidský úkol...ale na třetím kruháči začínám mít pocit, že si měníme role a Bublina mi přenechává řízení . Necháváme za sebou Kutnou Horu a míříme k zámku Kačina, kde na hodinku posedíme na zahrádce restaurace u cesty, Bublinu stále na očích, popovídáme, najíme se a já se s celou bandou loučím a vyrážím směrem k Čáslavi, mám v plánu dojet na chalupu k Ledči n/S a zbavit babičku nejistoty (pořád asi doufá, že si to ještě rozmyslím a zdravý rozum zvítězí ). Užívám si jízdu, postupně se uvolňuji a začínám sledovat krajinu. Mám výhodu, nebloudím, znám to tam jak doma...bože, to je paráda , culím se pod plexi helmy. Ze státovky za Čáslaví odbočuji na silnice motající se skrz vesnice směr Zbýšov, strávila jsem tu kus života, vzpomínky se vynořují a mně je nádherně. Sluníčko pálí, začínám mít žízeň a chuť na cigaretu a sakra, zapomněla jsem si na Kačině odskočit ...Nevadí, ve Zbýšově je na návsi hospoda, dělám tedy pauzu - záchod, coca-cola a cigareta. Sedím na zahrádce před hospodou, přes Bublinu sleduji rybník plný koupajících se lufťáků z okolních chat a chalup a posílám SMS dětem i Jirkovi s Irenou, že jsem v pořádku a že je mi super. Platím, snažím se nesledovat pozornost, kterou budím (ale popravdě, dělá mi dobře, jsem ješita malá), startuji, rozjíždím Bublinu do T křižovatky, levý blinkr, zatáčím... a padám . Práce se spojkou a plynem v kombinaci se štěrkem na prostředku silnice a nervozitou z očumujících diváků si vybírá svou daň, zadní kolo ustřelilo a já mám 220kg na sobě místo pod sebou . Levá noha je zaklíněná pod motorkou, vypínám chcípákem motor a snažím se vyprostit. Zlaté padací rámy a brašny po stranách, noha je venku a hlavou mi probíhá video, na kterém malé drobné japonky zvedají motorky jak dětský kočárek . Na zahrádce hospody je rušno, zvedají se chlapi, aby mi pomohli, ale než přeběhnou silnici, rovnám řidítka, sedám se na sedlo zády k motorce, nohy se zapírají do země a Bublina stojí zase na dvou kolech. Ještě policajta a je to. Vře ve mně vztek i stud , děkuji za nabízenou pomoc: "Jsem OK, nic mi není, ne, díky, nepotřebuji vodu...no já vím, že jsem upadla, ale fakt to nic nebylo a jsem v pořádku". Slyším slova uznání: "No tak jo, teda byla to šupa, ale asi už máte svoje odpadaný, já s sebou takhle řachnout, tak už na to nevlezu , dyť je to těžký jak kráva...no, jste frajerka, asi už máte naježděno, že vás to nerozhodí... ". Prohlížím Bublinu a raději jim nevysvětluji, že mám za sebou celých 25km a tohle je můj první pád . Nikde ani škrábanec, jen se trochu posunuly levé předkopy a urvala jsem přezku od brašny, v pohodě, to se spraví. Startuji a vyrážím dál směr chalupa, je to ještě asi 10km. Adrenalin z prožitého koluje tělem, pomalu uklidňuji dech a říkám si: "Ty jsi ale kus jelita, tak takhle by to nešlo, holka..." . Omlouvám se Bublině a slibuji, že budu dávat větší pozor...asi by to fakt chtělo brát si na řízení ty brýle, svět je pak takový ostřejší a štěrk na silnici je fakt štěrkem . Přijíždím k chalupě a jdu si vyslechnout nesouhlasné komentáře babičky...ale co, ona si zvykne, už se mnou překousla leccos . Ráno se budím s bolavými žebry, bolí i dýchání, palcem na pravé ruce nemůžu skoro hnout. Tak to bude mazec. Domů to mám asi 100km . Sedám si s kafem a dvěma Brufeny400 na zahradu a prohlížím si Bublinu stojící u plotu. Cítím, jak se mi zrychluje dech a začínají se potit dlaně. Tak to ne, žádná panika, dala ses do toho, tak teď se přeci nepo.. .Odpoledne se loučím s našimi a máma sleduje od plotu, jak odjíždím: "Hlavně mi napiš, žes dojela..." . Prvních pár kilometrů jsem jak svázaná, žebra bolí, ruka na plynu taky a k tomu strach. Jo, objevil se zase, potvora - žaludek se houpe, dlaně se potí a mně je úzko. Začínám si s Bublinou povídat. Nahlas . Projíždím lesy a vesnice a najednou si uvědomuji, že strach zmizel, že sedím už zase pohodlně uvolněně, i žebra v té poloze jsou snesitelná...jen ten palec mi dává zabrat při každém pohybu na plynu. Nojo, no, za blbost se platí, však ono to přejde... . Potlačuji vnímání bolesti a užívám si jízdu...projíždím Bohdaneč, Zbraslavice, Uhlířské Janovice, uhýbám na 335 směr Nučice, u Kostelce n/ČL se napojuji na kutnohorskou a už jsem na Vyžlovce. U pizzerie zastavuji - kafe, cola, cigárko. Nezdržuji se dlouho a za chvíli už pěkně spořádaně poskakuji v koloně od Mukařova přes Říčany po Uhříněves. Jednak nikam nespěchám, druhak na kličkování mezi auty nemám odvahu . Konečně odbočuji na Jižní Město a parkuji před panelákem. Pár zvědavých pohledů z oken, syn mě vítá slovy: "Čau, teda ty jsi to fakt dala? Dobrý.. " Uznání od vlastních potomků těší. Volám Daltovi a dáváme si sraz u garáží. Čeká na mě i s Mrtvolkou a Bárou, okukují Bublinu, vyprávím dojmy a dostávám vlastní dálkový ovladač k nákladnímu výtahu do garáží. Bublina je ubytovaná, sedlové brašny s urvanou přezkou házím přes rameno, helmu do ruky a mířím k domovu. Pro někoho jen "blbých" 100km, ale já mám toho plné kecky . Najeto celkem: 150km