Suzuki DL 650 V-Strom (2008)

Pražské špičce jsem se vždy snažila vyhnout. Ranní Legerova a Nuselák byly pro mně noční můrou.
Jenže občas tam člověk projet musí, chca-nechca. Například do servisu, který byl přes půl Prahy ve Vrbovce.
Už ráno jsem se necítila moc dobře. Asfalt byl poránu slizský, mlhavý opar se válel po chaberských polích...
Helma se mi mlžila a Holešovičky byly beznadějně ucpané o Argentinské nemluvě. Na sobě jsem měla jen džíny, protože jsem nemohla trefit ty správné kalhoty. Na nohách obyčejné kecky, protože jsem se marně snažila sehnat pohodlné boty.
Profrčela jsem Nuselákem, Novodvorskou a pomalu, ale jistě se blížila k cíli. Vozovka byla stále oslizlá, místy už osychala, protože sluníčko konečně vykouklo. Říkala jsem si, no konečně, to nejhorší už mám za sebou, teď už pojedu jen po hlavní. Jela jsem předpisově padesátkou v pravém pruhu, v levém mi za zadkem jela oktávka. Najednou vidím, že na levé straně z vedlejší zastavila modrá dodávka Ford Tranzit. Jako bych tušila, ubrala jsem plyn, ručička klesla na čtyřicítku. Ještě jsem zahlédla řidiče dodávky, jak se na mně podíval a prudce se rozjel do středu vozovky. Nechápala jeho počínání. Byla jsem už moc blízko, takže abych se vyhnula nárazu, musela jsem prudce brzdit. Lehce přední, razantně zadní. Pak jsem ucítila pod zadkem nepříjemný pohyb a to už jsem věděla, že se odporoučím i s Barbuchou k zemi. Vše se událo během několika vteřin, teď mi to přijde, že to byla celá věčnost. Lehla jsem na levý bok a nějaký pud sebezáchovy mě donutil se skrčit do klubíčka, protože jsem čekala náraz zezadu. Naštěstí auta za mnou měla odstup a já jen koutkem oka zahlédla jejich tupě zírající obličeje. Nikdo se nenamáhal vystoupit, což mně nijak zvlášť nepřekvapilo. Zvedla jsem se a pomalu zvedala i Barbuchu ze země, abych vyklidila pole. Dodávka mezitím přejela do ulice, kam měla namířeno. Ke mně přiběhl řidič auta, který čekal ve výhledu z pravé strany a zřejmě celou událost viděl. Křičel na toho dodávkaře a pomáhal mi zvednou motorku. Neustále se ptal, jestli jsem v pořádku. Pak přišel řidič nešťastné dodávky a ptal se na to samé. Jenže já se starala hlavně o motorku. Barbucha měla rozbitý blinkr, rám vmáčknutý až k nádrži, odřené zrcátko, ohnutou páčku řazení...a navíc nechtěla chytnout. Odtlačila jsem ji vedle k benzínce a s pánem nehodu sepsala. Nijak se nebránil, byl docela vyděšený a tvrdil, že si myslel, že ho pouštím. Nechápu jak na to přišel, obzvlášť, když za mnou v levém pruhu jela další auta.
Vzala jsem si kontakt, nasedla na Barbuchu a odjela do servisu, kam jsem měla namířeno. Dokonce jsem i časově stíhala, měla jsem tam být v devět hodin. V servisu se divili, protože jsem tam byla objednána kvůli alarmu a ne bouračce.
Přítel mně odvezl domů a tam to na mně všechno nějak dolehlo. Měla jsem vztek, protože jsem se těšila na prodloužený víkend a nějaký trubec, který si jel koupit rohlíky k snídani,(ano, to mi opravdu řekl) mi ho zkazil. A nejen víkend, ale celý zbytek sezóny. Oprava totiž trvala dlouho a ještě déle se čekalo na peníze z pojišťovny, která vše uhradila v plné výši. Škoda za 32 718 Kč.
Moje tělo se s pádem docela vyrovnalo, dokonce ani krev moc netekla. Jen ty džíny byly tak nějak nenávratně opotřebované...