Zárybský motosprint

Pokud ale začnu zabíhat do podrobností, musím zdůraznit, že toto vše odstartoval loňský ročník, který se zrodil v hlavě kamaráda Milana Nováka, kdy on odstartoval snad dlouhodobou tradici, u které se dá vyřádit na standardních padesátkách se stroji Babeta, Pionýr, Mustang, Stadion a v kategorii speciál i na ostřejším stroji vlastní nebo hromadné produkce.

A navíc obnáší to práci zhruba na 5 měsíců předem. Domlouvání s obcí a s okolními sousedy, kamarády, příprava cen, sponzoři, a příprava trati. To vše se snad ani nedá vypsat, ale když se to podaří, je z toho pěkná akce.

První ročník 2018 byl pro mne pouze v roli fotografa. Letošní ročník 2019, jsme zkusili spolu s bratrem, „jen tak“ projet trať, v podstatě bez ambic, ale s chutí pozávodit a užít si to. Takže další text je psán spíše z pohledu jezdce.

Hlavní myšlenkou byla při zakládání tohoto sprintu otázka, kdo dokáže trať projet nejrychleji na Babetě. Z toho se utvořila hlavní kategorie Babeta KLASIK, kde z 50 účastníků byla skoro polovina. Další kategorii je Pionýr a Stadion, kterou jsme s bratrem také zvolili. Pak je kategorie JUNIOR, kde si děti do 14 let projedou na trať na svých stojích. Objevují se zde různé upravené pionýry, čínské dětské dvoutakty nebo i tovární KTM, Suzuki speciálně pro děti. A pak je kategorie SPECIÁL, kde jsou stroje, kdy majitelé nelitují času a peněz a z udávaného výkonu původního pionýra (2,2 - 3 koně) dokáží vydolovat svými úpravami prý až 11 kobyl. A ten kdo, byl na místě o tom tvrzení vůbec nepochybuje, neboť časy hluboko pod 4 minuty tomu plně odpovídají.

Specifickou soutěží je Huňa Cup, který je pouze pro tvrdé jádro (játro), tedy členy klubu a účastníky akce pořádané klubem s názvem: Babetta Tour s tím, že se jede na babetách na určené místo, kterým je Pec po Sněžkou. Tedy víc jak 100 km po ose. Pokud toto absolvujete, můžete se přihlásit i do tohoto klání.

Svého Stadiona brácha jen oprášil a dofoukl kola. Ostatní nechává náhodě. Zato můj původní pionýr Jawa 20 po mamině dostal velkou repasi motoru, novou svíčku a cívku. Bohužel byl stále v záběhu, protože se nepovedlo najezdit před startem víc zajížděčích kiláků. Ale pro tu srandu to stálo za to. Přijet, potkat se, potlachat, profrčet trať a zas o tom pokecat. Dotáhnout odpadlíky. Sdělit nesdělitelné a společně se zasmát a užít si den.

Naprosto se v prvních kategoriích nemůžeme srovnávat s kategorii speciál, protože mě například netáhne dvojka a jsem rád, že na ni v lesním porostu jedu přes spojku aspoň pětadvacet.., a speciálka Honzy Školáka tady letí přes sedmdesát..! Také třeba časy 3:40 a 7:26 dávají jasný rozměr těchto kategorii.

V 10 hodin začal Milan startovat jednoho účastníka po druhém, aby až po 15 hodině byl odmávnut poslední účastník v cíli. V čase po odjetí dvou tří závodníků se v podstatě rodinná atmosféra s buřty a pivkem začala prolínat zdravou rivalitou a napětím, kdy se čeká jaký čas má favorit určité skupiny. Trať byla s ohledem na možnosti maximálně zajištěna, jak „hlídači křížení“ tak traťáky, kteří byly rozmístění na důležitých místech. Den a noc před sprintem se přihnal silný liják, který naprosto perfektně rozmočil 14 dní suchou trať na jungle bahýnko i písek do stavu „koza na ledě“ = tuhý podklad pokrytý 2 – 5 cm silně rozmočenou vrstvou bláta.

Moje číslo 19 přišlo na řadu zhruba kolem 12 hodiny, kdy snad schválně pršelo trochu víc, a zvlášť pěkně bahnitý kus „k Tuseráku“, byl pro mne sjízdný na hranici možného díky úzkým řídítkům a „limitka“ to byla i pro obuté 40 let staré hadovky. Tady tuším největší ztrátu, protože jsem v podstatě držel pionýra jen nohama a na jedničku, díky nulovému gripu pneumatik a v podstatě jsem každou chvilku stál skoro napříč cesty. A taky původní tlumení neodvedlo žádnou práci a veškeré díry mi dávalo patřičně sežrat skrz řídítka a sedlo. Dalším zdržením bylo pro mne projetí „písečku“. Asi 300m dlouhý usek, který rozjezdili do bezvědomí již jezdci přede mnou, tady došlo k mé skoro k fatální chybě, kdy jsem revma plechem škrtal okolní pařezy ve snaze se vyhnout pískové pasti. A i tady došlo z mé strany k uznání chyby a tím jasné ztrátě času. Pak následovalo křížení trati s nutností se vejít na můstek a za ním to ohnout vpravo a drtit to do cíle. …

Můstek se mi povedl plným driftem (dvojka a co plyn a pneu dovolili, asi 28km/h) a následná pravoúhlá zatáčka už se tak nevyvedla, navíc byla pod drobnohledem asi třicítky diváků. Ta mě totiž vynesla opět do pískové pasti, kde opět přišla na řadu jednička a přes odrážení nohou jsem se z toho vymanil po dlouhých sekundách, díky opět nefunkčnímu podvozku a nulové trakci. Jo i mé schopnosti jsou těsně nad bodem mrazu. Do cíle jsem přijel vyčerpaný jako bych absolvoval etapu někde v Bolívii skrze náhorní plošinu s výškovou nemocí v zádech.

Krásné časy jsem od svého vystoupení nečekal, ale zvědavý byl i ten, kdo na oko dělal, že si vlastně přijel jen pro buřtíka. Vyhlásili se jen první tři místa z každé kategorie a musím říct, že poháry a atmosféra si nezadala s daleko věhlasnějšími podniky. Hlavně v kategorii junior bylo pěkně vidět, jak si kluci i dívky cení trofejí, které pro ně byly přichystány a které vyzávodili. Také nejstarší účastník byl vyznamenán a jeho 73 let nebylo vůbec znát.

Večer proběhla after párty v místní sokolovně, kde se vše řádně probralo a potvrdilo. A až zde došlo k jedinému drobnému zranění, kdy si děti kopali míčem bez bot, a došlo ke zlomenině prstu na noze, která byla ovšem odhalena až za další dva dny.

Prohlédněte fotogalerii, ale i bravurně sestříhané video. A závěrem je třeba poděkovat organizátorům, naší obci Záryby, ohleduplným sousedům a sponzorům.

Informace o redaktorovi

Marek Hrodek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE