Triumph Tiger 1200 XRT: trumfová dvanáctka

Text: Martin Hakl | Foto: Miloš Rejman | Foto: Triumph | Zveřejněno: 18.2.2019 | Zobrazeno: 54 832x

Kapitoly článku

V sedle Triumphu Tiger 1200 XRT

První kilometry mě tradičně čekaly v hustém provozu našeho hlavního města. Navolil jsem jízdní mód Touring, seřízení podvozku napoprvé nechal na počítači a vyrazil do městské džungle. Tahle dvanáctka rozhodně není žádný drobeček, ale i když jsem stihnul ten nejhustší odpolední provoz, rozhodně to nebyl Triumph, proč jsem hledal co nejrychlejší cestu z města! Všechny kvalty včetně řazení neutrálu zapadaly jak po másle a i když quckshifter je spíš asistent pro adrenalinový polet, tak i při nízkých rychlostech během kličkování mezi auty fungoval na jedničku. To samé platilo i pro citlivost spojky, reakci plynu a brzd s pozvolným a krásně kontrolovatelným náběhem.

Přesto jsem byl vděčný, když jsem konečně vypadnul z přecpané Prahy a mohl Tigera protáhnout zakroucenými silničkami podél Vltavy směrem k Mělníku. Tady už jsem mohl nechat pořádně proběhnout tříválcový motor a musím říct, že právě jeho zpěv ve mně zanechal nejhlubší dojem! Já vím, už jsem tady chválil celkový vhled, detaily, vyváženost i charisma stroje, ale zvuk jeho tříválce ve chvíli, kdy přichází do oblasti svého největšího točivého momentu (tedy kolem 7500 ot/min) je prostě návykový! Nemám moc rád profláknutá klišé, ale to o spojení výhod dvou a čtyřválce platí stoprocentně a tříhrnek skutečně poskytuje plynulou akceleraci od spodu až k omezovači bez jakýchkoliv prodlev či kopanců. Měl jsem pocit, že při módu Touring funguje quickshifter lépe při nízkých otáčkách než v těch vysokých, zatímco v módu Sport že je tomu naopak, ale podle dovozce prý asistent tohle neřeší. Že by zafungovalo placebo? Před chvilkou jsem chválil pozvolný nástup brzd při jízdě městem, ale při větším fofru mimo město jsem zpočátku trošku zapochyboval o jejich účinnosti. Po pár kilometrech jsem ale hned vše odvolával! Brzdy mají tak široký a kontrolovatelný záběr, že tlak, který u jiné mašiny už postačí na brutální deceleraci, tady poskytuje „pouze“ průměrnou účinnost. Není však problém stejnou účinnost najít o kousek dál, ale s mnohem vyšší přesností a dávkovatelností – super!

Dálniční přesuny nikdy nemůžou nabídnout příliš velkou zábavu, ale k cestování na mašině samozřejmě neodmyslitelně patří a ani tady Triumph Tiger 1200 XRT neztrácí. Sto jednačtyřicet koní už je hodně slušná dávka a tak tahle mašina je spolu s oranžovým Super Adventure a rudou Multistradou jediným cestovním endurem, kde chápu využití a rozdělení jízdních módů na Sport x Touring. Rozdíly mezi nimi jsou opravdu výrazné, přesto však (na rozdíl od dvou zmíněných konkurentek), Tiger umí jet „na pohodu“ i s nejvýkonnějším módem. Na dálnici umí mašinu rozparádit do rychlostí značně převyšujících vše legální, přesto i v těchto rychlostech máte stále pocit naprostého bezpečí a jízdní pohody. Jednak díky semiaktivnímu podvozku, který skvěle filtruje veškeré nerovnosti a také díky perfektní ochraně proti větru, na které se podílí nastavitelné plexisklo (se svými 182 centimetry jsem jej měl stále v nejvyšší poloze) a také velmi účinné přídavné deflektory. Mašina pro dlouhé dálniční přesuny má tempomat, který je k dispozici pouze při zařazeném 4, 5 a 6 rychlostním stupni. Zatímco doteď jsem veškeré vymoženosti chválil a s oblibou je využíval, tak tempomat nikdy nebude patřit k mým oblíbeným a nejinak tomu bylo i u Triumphu.

Málokteré cestovní enduro je tak vstřícné při jeho parkování. Určitě znáte ten pocit, kdy kvůli příliš kolmému pohotovostnímu stojanu stále popojíždíte a řešíte kam mašinu postavit, a i když místo najdete, stále sledujete, jestli se mašina neskácela? Tak tady tenhle problém neřešíte – pohotovostní stojan je totiž skvěle stabilní a navíc už v základu je motorka vybavena centrálním stojanem, což také nebývá vždy pravidlem.

Jeden den jsem vyzkoušel jízdu se spolujezdcem, když jsem vyrazil na cesty spolu s manželkou a ta byla z téhle kočičky nadšená stejně jako já! Pomohlo tomu její široké dvojdílné sedlo s vyhříváním, navíc s vyvýšenou zadní částí, ze které měla po krkonošských údolích, do kterých jsme spolu zavítali, opravdu luxusní výhled. Jejímu pohodlí přispěla také mohutná madla a manželka si tak po jednom dnu Tigera beznadějně zamilovala. Škoda, že testovaný kousek nebyl vybavený top case kufrem - mám pocit, že pak už by k její spokojenosti nic nechybělo a pod stromkem by letos byl vánoční dárek s nápisem Triumph!

Testování proběhlo na konci října a během všech čtyř dnů mělo slunce ještě dostatek sil k příjemnému ježdění, zatímco všechno kolem mne se zabarvilo do barev blízkých tygrově vínové Korosi Red. Přemýšlím nad tím, jestli právě skvělé počasí a neskutečně barevné Krkonoše nepřispěly k tomu, že Triumph Tiger 1200 XRT hodnotím tak vysoko. V tomhle článku tak nenajdete obligátní kolonku "plusy/mínusy" jako u jiných testů - zatímco u kolonky, kde by byla pozitiva, bych vyjmenoval v podstatě celou mašinu, ta s negativy by zůstala prázdná. Nejspíš by to chtělo v příští sezóně ještě nějaký srovnávací test, tak jako tomu bylo v případě trojlístku Ducati, Yamaha a BMW...