Husqvarna Vitpilen 401 vs. Svartpilen 401: malý šíp = spousta zábavy

Text: Vláďa Novotný , Honza Zajíček | Foto: Jiří Jevický , Honza Zajíček | Video: Honza Zajíček | Zveřejněno: 23.7.2018 | Zobrazeno: 40 350x

Kapitoly článku

Husqvarny Svartpilen a Vitpilen 401: Design až na prvním místě

Jsme kousek za Prahou a v jedné fotogenické zatáčce cvakáme tyto „čtyřistajedničkové“ dvojčata. Ve chvíli, kdy se otáčím a brblám do helmy nad poměrně malým rejdem, u mě zastaví chlapík na kole, které stálo možná stejnou raketu jako Huska pode mnou. Skenuje motorku pohledem a říká: „sice nejsem motorkář, ale tuhle mašinu si koupím. Už jsem ji viděl na fotkách, ale na živo vypadá fakt úžasně. Prostě je to jedna z mála motorek, která mě čapla za srdce a musím ji mít. Odpovídám mu něco ve smyslu, že jeho nadšení naprosto chápu, ovšem ať počítá, že po praktické stránce to není až taková hitparáda… okamžitě mi to vrací stejnou mincí, a říká že je mu to vlastně úplně šumák, protože si ji koupí pro radost. Prostě že se bude vozit hlavně kolem komína a pozorovat její křivky u kávy. Tak přesně takhle to s čtyřistajedničkami je. Jde o designové kousky, u kterých je design až na prvním místě a to ostatní stojí druhé koleji.

Vzhled je tak osobitý, že motorkáře rozděluje na dva tábory a sám za sebe musím říct, že patřím do táboru s kladným hodnocením. Každopádně jestli se líbí nebo ne, nemá cenu více pitvat, a každý ať si udělá názor sám podle sebe, protože ten kdo ji bude vodit, bude jenom on a nikdo jiný.

Proto bude lepší rovnou skočit do sedla a trošku pilenům protáhnout pérka. První kontakt je zvláštní a to hlavně kvůli docela vysokému posedu, tvrdému sedlu a pocitově strmému řízení. Každopádně širší řidítka offroadového střihu zaručují celkem pohodlnou jízdní pozici, která jde na ruku proplétání se městem, zrovna tak lítání po zakroucených okreskách, ale i lehčímu vrknutí na polňačkách. Sedlo je docela tvrdé, což mi až tolik nevadí, jenže tose bohužel nedá říct o hraně plastu pod sedlem, která mě tlačí do stehen. Sedlo spolujezdce je vyloženě nouzovka a žádné rozmazlování se konat nebude. To se nekoná ani při jízdě za deště, kdy ochrana jezdce není ideální a po intenzivní přeháňce mám záda jako prase.

Okresky za městem má Svartpilen moc rád a ukazuje se tu v tom nejlepším světle. Poměrně tuhý podvozek společně s pevně nastaveným pérováním na rozumný kompromis, mají pochopení pro střihání zatáček svižnějším tepem a musím přiznat, že si to za městem fest užívám. Vzhledem ke svému objemu 373 ccm působí čtyřtaktní úderník velice svěžím dojmem a s velikou chutí jde za plynem. Berte jed na to, že se za řidítky Svartpilena celkem slušně vyblbnete a je fuk, jestli už máte v jedné stopě něco nalítáno a nebo jste na samém začátku. Sranda je hlavně na výjezdech ze zatáček, kde oceňuji lineární průběh výkonu a docela krátkou a přesnou převodovku. To bezesporu palatí také na rovinkách, kde jde předek do vzduchu jedna radost. To je pak život dvakrát tak veselejší! Odstupňování šestikvaltu naprosto odpovídá dané kategorii a je hodně podobné jako u ostatní konkurence menších naháčů.

Jelikož mám tu čest s jednoválcovým ogarem, je potřeba počítat s vibracemi. Ano, ty jsou pochopitelně znát, ovšem v naprosto přijatelné míře a za sebe musím říct, že mi absolutně nevadí, protože je fajn motorku pod sebou cítit. Ruku v ruce s motorem je tuhý podvozek. Parádní ovladatelnost a hravost patří mezi vůbec nejsilnější stránky “čtyřistajedniček” a to budete milovat. Svartpilen je fakt hračka a pokládat ho z jedné zatáčky do druhé nemá jedinou chybu. Když po nějakém čase získávám důvěru v zubaté pryže, mám pusu od ucha k uchu a zatáčky vykružuji ve velkém náklonu. Celkem rozumně fungují brzdy a je fajn, že dokáží akceptovat i svižnější tempo. Pro běžné ježdění bez větších extrémů je jeden větší kotouč na předku naprosto v lati a s radiálním čtyřpístkem tvoří rozumnou dvojku. Zajímavé je brzdové světlo, které se při ostřejším brzdění rychle rozbliká, a tak je v břežanských zatáčkách docela sranda pozorovat Zajdovu pojízdnou diskotéku. Mně se strašně líbí možnost odpojit ABS na zadním kole. Pokud byste hledali speciální tlačítko, tak ho nenajdete, protože pro deaktivaci „ábéeska“ se musí se provést stisk kombinace tlačítek.

Jakmile jde zadní kolo hodit do smyku, je o zábavu postaráno sakramentsky hodně, a tím spíš, když se trošku blbne na polňačkách za vesnicí. Jasně, Svartpilen není kdovíjaký offroadový přeborník, ovšem když se chce, všechno jde. Pozice ve stupačkách má k cestovním endurům pochopitelně na hony daleko, ale i tak není problém protáhnout vingl driftem a užít si špetku terénního veselí. Výkon se moc hezky kontroluje, a to i ve chvíli, kdy najíždím na menší skok. Při dopadu je důležité usadit Svartpilena na zadní kolo a přistát s ním jako do bavlnky. Musím přiznat, že mě překvapuje, jak dobře tuto gymnastiku zvládá, a jak se s takovou výzvou dokáže popasovat.

Vypořádat se mu daří také s životem ve městě a dojížděním za povinnostmi všedního dne. Širší řidítka a vzpřímená jízdní pozice zaručují rozumné pohodlí. Pocitově lehká váha a jednoduchá ovladatelnost potom zajišťují pohodové proplétání se ucpanými ulicemi matičky Prahy. Živý motor dělá své a na semaforech mě nenechává v klidu. Každopádně když dojde na pomalejší popojíždění kolonami, přivítal bych o fous učesanější spodek, protože tam si Svartpilen lehce zacuká a není úplně čistý. Ve městě mi vadí také zrcátka, protože kromě dění za sebou v nich vidím kus svých ramen. Že by zrcátka mohla dostat o něco atraktivnější vzhled korespondující s motorkou jako takovou ani nemluvím.

Originální přístrojovka nevypadá vůbec zle a musím ji pochválit především díky čitelnosti a zrovna tak množství zobrazených informací, včetně důlžitého ukazatele zařazeného kvaltu. Naopak drobné počítadlo ujetých denních kilometrů by mohlo být větší a tím pádem lépe čitelné, podobně jako hodiny. Čitelnost za tmy je naprosto v pořádku a líbí se mi také podsvícení ovladačů, které ale jinak vypadají dost obyčejně. Docela se mi osvědčil nosič na nádrži, na který jsem si gumicukem připevnil fotobrašnu a mohl pelášit do roboty.

Na nějakou chvíli se dostávám do sedla silničářsky střiženého Viplpitena. Už toho hodně zmínil Honza a víceméně ve všem se s ním můžu ztotožnit. Díky jiným řidítkům je zde totálně jiná ergonomie a pochopitelně má na triku úplně jiný vnímání motorky, což je naprosto logické. Jde vyloženě o sportovní pozici, kdy jsem hodně nakloněn nad řidítka a veškerá váha jde do rukou. Na okreskách je to sranda a docela mě Vitpilen baví. V zatáčkách se cítím jako největší „pretěkár“ a tak nějak to všechno dává logiku.

Tuhý podvozek a živý motor prostě asfaltu sedí. Ve městě to až takové terno není a jízdní pozice mi to dává slušně sežrat. Každopádně je to o prioritách a pokud se taková stylovka líbí, nedá se svítit a je potřeba zatnout zuby… jak se to říká, parádo trp. Nakonec ono to nebude až tak horké a člověk ji možná už proto bude mít rád. Ze svého pohledu bych nakonec skočil po Svartpilenu, protože mi přijde o kus zábavnější a ve finále i použitelnější.

Oba kousky bez rozdílu mají styl, nechybí jim dávka osobitosti a díky originalitě si je nepochybně na ulici nesplete s žádnou jinou mašinou. Kromě toho jsou perfektně ovladatelné, dostaly živý motor a velice rozumně nastavený podvozek. V zásadě jde o jednoduché modely, které nemají stavitelný podvozek, tunu elektroniky a dalších hi-tech vychytávek. Cena je ovšem vyšší, ale to je cesta, kterou si Husqvarna zvolila a nám nezbývá než brát a nebo nechat ležet. Ať je to jak chce, první vrknutí na malých „pilenech“ jsem si parádně užil a teď už netrpělivě vyhlížím jejich většího sourozence 701 Vitpilen, který vypadá sakra dobře a podle všeho s ním bude moře zábavy.