Test Harley-Davidson FLHCS Softail Heritage Classic 114: Ikonické dědictví

Když v polovině 80. let světlo světa spatřil první motocykl z návrhu od Billa Davise s koncepcí skrytých zadních tlumičů, ale vzhledem hardtail byl to nezpochybnitelný úspěch. Možná na počátku nebylo tak úplně zřejmé, kam až dosáhne ani v samotném H-D, ale to se velice záhy změnilo. Každopádně, když přišel debut v roce 1984 v podobě prvního FXST spolu s tehdy novým motorem V2 Evolution o objemu 1340 ccm, zaznamenal okamžitý zájem. Následovalo hned několik dalších modelů a o dva roky později v roce 1986 tak na svoje první kilometry vyrazil i Heritage. Ačkoliv tenkrát stejně jako je dnes v testovaném motocyklu velký kus nostalgie a odkaz na historické prvky, nabízel dostatek komfortu a pohodlí i přes na první pohled vzhled, který je jak z jiné doby.

FLSTC 1340 Heritage Softail Classic (1984-85), FXST/I Softail Standard (1999-2000)

Pokud však někde hledáte počátek a éru klasických velkých cruiserů, tak stojí v téměř identické podobě právě zde. Byl to právě tento motocykl, přes který se H-D dále i s modely jako Softail Springer v roce 1988 dostal až k legendárnímu motocyklu jako je a byl Fat Boy. Nic menšího než v podstatě odstrojený tourer, podobného ražení bez opláštění a sedlových brašen, ale s poměrně širokými pneumatikami a s velikými blatníky. Spolu s ním se tehdy zrodila zcela nová kategorie motocyklů, z níž pak vznikl „Cruiser“. 

FLSTSC Heritage Springer Classic, FLSTF/I Fat Boy (2005 - 2006)

Dnes je samozřejmě jiná doba. Světu vládnou hlavně v Evropě emisní normy a ve výběru je tak stále menší paleta motocyklů od každého výrobce. Také H-D je pod tíhou okolností hlavně pro evropský trh nucený sjednocovat a ořezávat produktové řady, což je patrné hlavně v poledních několika letech a je třeba říci, že to není jen kvůli nové legislativě.

Jeden z posledních mohykánů v plné parádě si rozhodně nehraje na velké změny. Tento cestovatelský klenot v klasickém střihu jistě neuchvátí široké masy se sklonem k plastovým náhražkám, ale spíše příznivce starých pořádků a poctivé oceli. Mohutnost a pečlivý přístup k detailu bez instantních náhražek je koneckonců tomuto motocyklu vlastní jako slabikář prvňákovi. No uznejme, kde jinde by se měl tento přístup ctít než právě zde u Heritage Classic.

Na první pohled je samozřejmě do očí bijící motor, zde v krásném a temném 114 provedení, ale s tím se tak nějak už počítá podobně jako u ostatních motocyklů H-D. Méně patrné je již od roku 2018 totální přepracování celé řady Softail a tudíž i tohoto 330 kg drobečka. Vše zde leží na bedrech nového kompletně přepracovaného rámu s monoshock pružící jednotkou s nastavitelným předpětím. Celkově lehčí konstrukce přispěla k lepší ovladatelnosti, což je koneckonců znát hned v klidové fází, kdy usedáte za „mini ape“ řídítka a zvedáte motocykl ze stojanu.

Pohodlí je zde samozřejmostí a na prvním místě. Koneckonců bavíme se zde o motocyklu, co rád kouše kilometry. Nemůže tak chybět široké a pohodlné sedlo a plošinové stupačky. Rovněž spolujezdec netrpí, nicméně je pravdou, že šikovná opěrka je zde již za příplatek stejně jako případné řazení špička x pata. Naopak cvoky vyzdobené povedené brašny vybavené zámkem, stejně jako mohutné přední plexi doplněné o hrazdu s led světlometem a dvojicí přídavných mlhovek je již ve standardu. Plexi lze navíc bez použití nářadí rychle a jednoduše sejmout, když tedy nepotřebujete v horkých letních měsících jeho velkorysou ochranu, můžete na kratší výlety bez problémů vyrazit na lehko.

Samozřejmostí a nezbytným prvkem tohoto modelu jsou hluboké a široké blatníky, které celému motocyklu spolu s drátěnými koly a ráfky v černém provedení a s chromovanými doplňky propůjčují nezaměnitelný výraz. Je to o přímém kontrastu mezi černou a chromem, čímž se rozhodně nikdy nic nezkazí a detaily pěkně vyniknou. Koncovky výfuků potom jen již dokreslují a dodávají světlejší linku jinak celkově spíše temnému podání celého motocyklu zvláště v našem testovaném modrozeleném provedení. V ročníku 2020, což je tento případ, tak je na výběr z šesti barevných provedení v aktuální verzi dokonce z devíti. Podle mě barevné kombinace a kvalita zpracování je v posledních letech něco, co je třeba u H-D zvláště pochválit.  

Milwaukee-Eight v 114 verzi není třeba asi více představovat, o něm již bylo napsáno dost. Je pravdou, že k charakteru tohoto motocyklu se opravdu hodí a sedí mi asi o chlup více než 107 verze, ale je to spíše o pocitu a egu než o reálné potřebě jako třeba na FXDR. Asi tak nějak pod heslem „proč ne, když můžeš“.  A věřte, že když už chceš Heritage Classic tak nějak tak podvědomě asi i se 114 motorem.

Motocykl je nicméně naladěn spíše na cestovní vlnu a proplouvání krajinou než na předvádění reálné síly a svalů mohutného motoru, a tak je to myslím správně. Již první usazení vás nenechá na pochybách, že dlouhé tratě jsou to, oč tu běží. Bezklíčkové zapalování je samozřejmostí. Moderní kaplička na nádrži, avšak s historickou linkou a analogovým ukazatelem rychlosti, je myslím dobře zvoleným kompromisem v kombinaci s moderním pojetím miniaturního panelu v inverzním zobrazení. Nezbývá než nastartovat a vyrazit.

Zvyknout si na temný výraz testovaného kousku není problém, počasí mi k tomu ladí a baví mě to, ale o trochu méně již nostalgický tmavý pruh na mohutném plexi. Nejenže mi kazí moje hrátky s redakční kamerou, ale lehce mi narušuje i můj vizuální rozhled a klid. Samozřejmě je to o zvyku, ale pokud se mě zeptáte, co ruší mé kruhy a rozjímání na první dobrou, je to právě to plexi s temným pruhem, jak na WLA z druhé světové.

Ostatní snese už jen pochvalu. S poskládáním za řídítky a s nohama na plošinových stupačkách se hned od začátku nemám problém sladit. To vás posune na pohodlnou cestovní vlnu okamžitě. Ostatně jako na předešlých generacích tohoto motocyklu ani nový motor a komfortnější rám na tom nic nezmění spíše naopak. Po delší cestě tak nepřichází brzká únava a zůstává jen veselý úsměv. Trochu zamrzí v základu absence řazení špička x pata, ale to je inovace na všech velkých modelech posledních let. Zkrátka nově už téměř bezvýhradně za příplatek. Šestirychlostní převodovka pracuje pro nezasvěcené lehce tužším dojmem, ale bezchybně. Je to spíše o zvyku a o to větší zábava, krom jiného užívat si brzdného účinku mohutného dvouválce.

Spojka nevyžaduje nijak velkou sílu pro zmáčknutí, ale samozřejmě hydraulika z CVO modelů nebo některých aktuálních vyšších řad funguje přesvědčivějším dojmem. Převodovka M8 řadí velice přesně, jen lehce občas hledám v oblasti neutrálu. Rychlé řazení je zábava a brzdný účinek motoru při podřazení ještě větší. Akcelerace a nástup je lineární a přímočarý, nelze mít sebemenších připomínek. Mechanické vibrace jsou u nové generace motoru z pohledu historického srovnání spíše decentnější, ale i tak stále nabízí dostatek zábavy, nezaměnitelný zvuk a pocity z mohutného motoru Harley-Davidson. Nicméně divoké tanečky motoru v rámu jako třeba s historickými dvanáctistovkami Evolution se zde nekonají. Moderní agregát jde pěkně do otáček a spektrum použití hlavně na první rychlostní stupeň je více než velkorysé. Vše se dokáže sebrat pěkně někde na hranici 1500 ot./min., aby vám potom kolem 5500 ot./min. ukázalo strop v podobě omezovače. Projev motoru je klidný a vibrace jsou spíše decentní a při delší cestě rozhodně neunaví i při vyšších rychlostech. Na dálniční přesuny máte navíc k dispozici v základu dobře fungující tempomat.

Co oceňuji, při tako mohutných proporcích a délce, je celkové chování v zatáčkách. Motocykl se drží dobře své stopy, a ačkoliv to není žádný střízlík s náležitou rozvahou, lze si dovolit i docela slušnou porci zábavy na klikatých okreskách. Veliký podíl na bezchybném chování má bezesporu nový rám a nové odpružení Showa. Samotný motor je v něm montovaný na pevno a velkou dávku vibrací tak tlumí vyvažovací hřídel. Ve výsledku je tak vše přímočaře elegantní bez výrazných rušivých elementů, navíc ani při prudkém brždění se vše nijak zvlášť nepotápí. Ačkoliv jsou brzdy na první pohled dimenzovány spíše do průměrných parametrů, kupodivu na celou tu parádu se 114 motorem stačí i pouze s jedním kotoučem vpředu. Ono taky tady je to přeci jen více o pohodovějším stylu a kochání krajinou než o zápasu o přežití z rychlých dragster rovinek do ostrého vinglu jako třeba na výše zmiňovaném FXDR. Sympatické na delší cestu jsou pohodlné brašny, které pojmou více než byste na první pohled tipovali. Navíc je lze velice pohodlně otevírat jednou rukou, což ne vždy u všech motocyklů podobného ražení platí.  S nádrží 18,9 l a spotřebou kolem 6,2 l /100 km v testu se zdá zaručen i vcelku přijatelný akční rádius na poměry takto velkého motocyklu s mohutným plexi.

Heritage Classic patří do té skupiny motocyklů, když po celém dni v sedle slezete, nemáte jakýkoliv problém, navíc ještě druhý den vás to bude znovu bavit. Samozřejmě, aby vás to oslovilo, jen pohodlí nestačí, musí vás tato kategorie samozřejmě i zaujmout a musíte být zcela jistě naladěni na historickou linku. Rozhodně se nejedná o motocykl pro masy. Každopádně nic by zde nefungovalo bez kvalitního zpracování, dobře odvedené práce a technicky odladěného celku s kvalitním podvozkem a motorem. Naštěstí to vše H-D má. Zde si samozřejmě s kusem historie a motocyklem kupujete i značku, takže cena nepatří zrovna mezi lidové. Jistota jízdy v sedle pro tento model začíná v základním provedení na 20 057 EUR bez DPH, tedy na nějakých 630 000 korun.

Informace o redaktorovi

Lukáš Růžička (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 182 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Honza Fuka - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE