Detailní test Ducati Streetfighter V2: Dvouválcová alternativa

Sedím v trávě, v uších mi ještě zní řev vytočeného dvouválce a kochám se pohledem na odpočívajícího bojovníka. Ten pohled totiž stojí za to. Sice mu oproti staršímu bráchovi chybí křidélka, ale vlastně mi to vůbec nevadí. Díky tomu má taky něco do sebe, je takový kompaktnější, celistvější, elegantnější, přitom mu nechybí potřebná agresivita, a kdyby někomu jo hodně chyběly, může si je pořídit z katalogu příslušenství. Dokonce, když nad Streetfighterem teď přemýšlím, taky mi ve finále ani nevadí, že je celý zaplastovaný. Jasně, svým způsobem bych se rád podíval na motor, na mechaniku, jenže to jsou v případě vodou chlazených Ducati hlavně hadice, kabely a ty mraky plastů na motoru fanoušek nachází už dlouhá léta. Takhle je to schovaný skoro komplet a ve finále černá hezky kontrastuje s typicky rudou barvou na zajímavých italských křivkách. A hodně mě baví i takový detail, jakože nápisy a loga letos Ducati nestříká bílou, ale černou. S tou spoustou matného černého plastu navíc přichází prostor pro soutěž „Co všechno majitel dokáže nahradit za karbon“. Jako celek ale má všechno, co má atraktivní sportovní motorka z Itálie mít. Je sexy, vypadá rychle už na stojánku a je taky vzorně postavená. Čas od času i přes německé vedení vykoukne na motorkách z Bologni jejich země původu, ale na Streetfighteru jsem nic nenašel. Jen samé hezké detaily, líbivé tvary a dokonce i ty plasty už je Audi naučila parádně lícovat.

Kritiku snese tak akorát "koncovka" výfuku

A to je dobře, protože u motorky s cenou lehce přes 416 000,- (podle aktuálního kurzu koruny) nechcete žádné pochyby. Malý Streetfighter za čtyři kila?! Jestli vás teď popadá malá srdeční příhoda, dejte si pauzu, vydýchejte se a mrkněte na to s odstupem. Velká V4 stojí bez pár tisícovek přesně o sto tisíc víc. V tomhle ohledu to je opravdu ten malý a rozumný. Na druhou stranu je to ale pořád skoro litrový dvouválec s výkonem 153 koní, 101,4 newtonmetrů, špičkovou elektronikou a pohotovostní hmotností 200 kilogramů, navíc od výrobce, který se nikdy nebál říct si o peníze. Prostě buď na to máte, chcete ho a víte proč, nebo nemáte a jdete o dům dál.

Ona totiž tahle motorka není na první a ani druhý pohled pro každého, i když se o to v Ducati možná snažili. Tohle totiž není nějaký vyměklý naháč s bělovlasou superbikovou historií, tady je ten základ nejčerstvější superbike, jak jen může být. Nebo by bylo lepší napsat supersport? Je to sice skoro litr (955 cm3), ale od letošního roku může v kategorii supersport v seriálu WSBK závodit také Panigale V2, což je kapotovaná sportovní motorka se stejným motorem. A nový pouliční bojovník se svou sportovní sestrou nesdílí jenom motor, ale i zbytek techniky. Je tady stejný hliníkový monokok přišroubovaný na dvouválec Superquadro, ten je pro úplnost oproti Panigale lehoulince podladěný, ale spíš jen tak aby se neřeklo. Vpředu je identická přední vidlice Showa BPF, na jejím spodku třmeny Brembo M4.32, ovládá je samozřejmě radiální pumpa, vzadu je tlumič Sachs, kde si stejně jako na předku nastavíte úplně všechno. Od něj k zadnímu kolu vede jednoramenná kyvka, která ale jenom vypadá, jako ta na Panigale. V případě Streetfightera je o 16 mm delší, což má prý kompenzovat o dva zuby na rozetě zkrácený finální převod.

Prostě opravdový ostrý naháč tak, jak to máme rádi. A na jízdě je to sakramentsky znát. Ta motorka je rychlá, pekelně rychlá a čím víc jí šlapete na krk, tím lépe funguje. Už tohle dokládá, že to není motorka pro každého, a definitivně to potvrzuje fakt, že to není žádná hravá kočička na blbnutí. Přesně jako velký sourozenec. Tady jde hlavně o sportovní svezení, na tajtrlíkování po zadním a po předním si skočte třeba k oranžové konkurenci. Na výjezdech ze zatáček i s vypnutým antiwheelie drží Streetfighter V2 přední kolo u země a maximálně lehce zavlní zadkem, to když se otáčky blíží pěticiferným číslům a zadní guma společně s trakcí hledají přilnavost. Přitom i ten malý pohyb krásně cítíte, víte, co se děje, a ani na setinu sekundy vás nenapadne ubrat. Vršek motoru je fantastický, 153 koní letí dopředu, v otáčkách ten podivně tvarovaný výfuk nádherně řve a se vším dohromady skvěle spolupracuje rychlořazení. Rychlé otevřené silnice, kde můžete otočit plynem nadoraz, to je hlavní teritorium Streetfightera, ale zahanbit se nenechá ani na utaženějších cestách.

K tomuhle chce pořádně pobídnout

Když je teda pořádně rozhulákaný, čekal bych víc od přední brzdy. To je podobná kritika jako u Panigale V2. Všechno to funguje skvěle, brzdit se dá většinou jedním prstem bez problémů, sílu mají, dávkují se parádně, ale k tomuhle výkonu by to chtělo ještě maličkou špetku navíc. Třeba i kvůli zbytečně velkému volnému chodu páčky, kdy prostě chvíli trvá, než zabere. Jo, jsem rozmazlený ze všech těch Stylem, ale když jednou víte, jak to funguje, a víte, jak rychlou pod sebou máte motorku, tak to chcete. Poplivat musím taky zadní brzdu, která je vyloženě tragická. Její pedál má snad nejdelší chod v motocyklové historii, a když už s ním konečně dojdete do bodu, kdy začnete pístkem tlačit kapalinu, nic moc se nestane.

Když nemáte porovnání, je to na brzdách super, ale...

Vrm, vrm, vrm, vrm, bez spojky s přesnými meziplyny podřadím až na dvojku, abych si užil skvělou ovladatelnost. Motorka se vodí vážně snadno, ale zase to není takový ten fun naháč, abych seděl v sedle a jenom hýbal hlavou, takže šoupu zadkem v sedle, jedu aktivně a jízda má grády. Možná mi přijde, že je tady trošku lepší cit od zadního kola než od předního, ale to dá rozum, když jedu na naháči s vysokými řídítky. Díky nim nejsou problém ani rychlé přehazováky, levá pravá, a zase tvrdě na plyn. Tady možná přichází lehké zklamání, protože střední pásmo bych čekal silnější. Streetfighter jede, táhne a rozhodně nepůsobí dýchavičně, ale od silného dvouválce bych čekal střed silnější a divočejší projev. Takové jsou ale prostě moderní točivé Ducati. Ty obecně hrají spíš na maximální výkon ve vršku než na nějakou krouťákovou pohádku. Ostatně stačí mrknout na hodnoty – maximum výkonu v 10 750 otáčkách, krouťák vrcholí v devíti. Jakmile ale trefíte na výjezdu ručičku kolem těch devíti, motorka si skoro ani nepřidřepne a vychroptí ze zatáčky jako píchnutá. Výhoda taky je, že má chuť po otáčkách, takže když už vám ručička spadne na pětku, dost rychle je zase zpátky v nejvyšších patrech no a oproti V4 ho hlavně máte na silnici mnohem větší šanci využít. Tady se prostor pro dotočení dvojky a trojky prostě najde častěji.

Rrrrrrrr!

Pokud přitom náhodou trefíte díru na silnici, nic se neděje. I když je to pořádná prda, Street se nenechá rozhodit, maximálně si zakřičíte do přilby „au“, ale valíte dál po vybrané trajektorii. Ani známka po vlnění, odskakování nebo nějaké jiné slabosti. Tenhle komplet Showa/Sachs funguje na jedničku a vlastně se mi při jízdě po žluté ze Švédska ani dvakrát nestýská. Superbike se na tomhle prostě nezapře a rozhodně má velký podíl na skálopevné stabilitě taky sériově montovaný tlumič řízení. Jestli je vám tenhle jízdní styl blízký, pak podvozku určitě odpustíte jeho tuhost ve městě nebo vesnici. Tohle je prostě sportovní motorka, takže to logicky nemůže být jízda na plyšovém koberci, jako na cendůru, ale ve finále je to fajn. Není to zase závodní okruhovka, takže to není nepříjemně tvrdé, protivně udrncané, nepřístupné a tak dále. Kdo jezdí sportovně, bude naprosto spokojený, navíc tu má prostor si to ještě trošku doladit k obrazu svému.

Tohle jde samo, s velkou porcí jistoty a důvěry

To samé platí i o elektronice, která je skvělá, ostatně jako vždy u Ducati. Motor se dobře kontroluje plynem i na nejostřejší mapu, kontrolu trakce, wheelie kontrol, motorovou brzdu a ABS si můžete ladit v několika úrovních a můžete je dokonce i vypínat, včetně ABS na zadním kole. Vše je navíc řízené šestiosou inerciální jednotkou, takže to je nejvíc nejchytřejší na světě a je to znát. Tyhle asistenti vás neobtěžují, ti vám pomáhají. S čitelností 4,3“ TFT displeje nemám nejmenší problém, „analogová“ grafika mě baví, stejně jako jeho jednoduché prostředí. Maximálně by v dnešní době už možná někoho mohlo štvát, že u motorky za čtyři kila nemá v základu konektivitu.

Stejnou přístrojovku najdete třeba na Monsteru, ze kterého je videoukázka

Tím se dostáváme k praktickému soužití s tímhle dvouválcovým rabiátem, který sice není vůbec zlý, ale pořád je to dvouválcová Ducati, takže v obci nebo ve městě po ní nechtějte moc nízké otáčky. Na trojku po rovině pojede na 3 000 otáček, na vyšší kvalty už ale člověk cítí, že to není ono. Pod 3 000 bych to ale moc netrápil ani na nižší kvalty. Je znát, že to je tvrdý superbikový motor, který se ale inženýři snažili polidštit, jak jen to šlo. Takže na plynu v nízkých občas pocukává, reakce na otočení plynem z nuly v koloně je občas tvrdá, přitom je to ale celé takové „kulaté“ a uhlazené. A co já cením nejvíc - je to čitelné. Je to pokaždé stejné, předvídatelné, je prostě znát, že to není věc nevyladěného ride-by-wire, ale jde to spíš na vrub charakteru motoru. Takže pokud nejste úplný začátečník, který sem prostě nepatří, nebudete si myslím mít problém si zvyknout. Je to takový lehký závan starých časů, ale kladivo typu Streetfightera první generace nečekejte.

Dá se s ním i relativně na pohodu pro rohlíky, ale s čím taky ne...

Podobné je to i s jízdní pozicí. Na showroomu mi nějak výrazně předkloněná nepřišla, při přejezdu Prahou už jsem ale zjistil, že se k řídítkům přece jenom ohnout musím. Jenže zase tak akorát, aby mě to neotravovalo, aby se mi neodkrvovala zápěstí, přitom abych měl správně agresivní jízdní pozici, až vypadnu z města ven. Nohy jsou taky v přirozené pozici, místa v sedle je dost a díky tomu, že je motorka hezky úzká, není ani moc limitující sportovní výška sedla 845 mm. Takže jediné, co člověka na palubě na první dobrou překvapí, že pod sebou nic nemá. U Ducati docela typická jízdní pozice hodně nad předním kolem, kdy pod sebou motorku skoro necítíte, dokonce i k budíku se musíte docela sklánět. Přitom je to vymyšlený tak, že i při dálničních rychlostech se dá jet dlouhodobě, vítr se vám opře do hrudníku, nejsou tu žádné nepříjemné turbulence, prostě v klidu můžete frčet. Celkově Fighter není nijak malá motorka, pro 183cm výšku je to naprosto v pohodě, i když to na fotkách možná nevypadá. Jenže v sedle je místa fakt dost a cítil jsem se tam dobře. Snad jen superdlouháni a modelky s dlouhýma nohama by si měli dát pozor na plasty pod nádrží. Tam jsem se jednoho červeného plastu dotýkal chráničem na koleni v kombinéze, když jsem seděl vpředu u nádrže, takže by časem možná mohl možná přijít k nějakým škrábancům, ale to je drobnost.

Trojúhelník sedlo-řídítka-stupačky bez výhrad

Další drobnosti jsou za zády řidiče. V první řadě nepochopitelné sedátko spolujezdce, které má asi tak 40 centimetrů využitelné plochy. Hned bych ho poslal do skříně a místo něj dal nějakou krytku, kdyby jí teda Ducati nabízela, případně ze Streeta rovnou udělal monoposto. Pod samotným sedlem to taky není žádná sláva. Prostor připomínající svým tvarem samičí pohlavní ústrojí toho moc nepolkne, aspoň je tam ale schované madlo pro dobrodružně laděné jedince toužící po svezení. Žádná hitparáda není ani svod zadního válce topící do zadku a tradičně zrcátka, kde vidíte buď svoje ruce, nebo svoje ruce, záleží, jak si je nastavíte.

To jsou takové drobné pihy na kráse téhle sportovní motorky s velkým S. Pak už je to jenom o tom, jestli je právě tohle to, co hledáte. Pokud trávíte dny v kombinéze s uchem zaraženým v zemi a točíte plynem na maximum, bude vás bavit, užijete si jí naplno a ty maličkosti vůbec nebuete řešit. Pokud se vám strašně líbí, ale ke štěstí vám stačí jenom radost ze samotného pohybu vpřed a chcete se někdy i kochat, nebudete zklamaní, ale jsou motorky, na kterých si to užijete víc. Stejně tak když vás baví na motorce dělat blbiny a klasické dvouválce založené na hutném krouťáku. Streetfighter V2 je zkrátka dvouválcová alternativa pro ty, kdo přes srdce nepřenese příchod čtyřválce do boloňské nabídky, nebo taky pro ty, na koho je prostě ta obrovská nálož výkonu V4 moc, byť se dá krásně kontrolovat. Samozřejmě je to taky skvělý další krok z nového Monstera a taky je to super nářadí pro takové rozumné šílence. Rozumné v tom ohledu, že ušetří sto tisíc, šílence podle toho, že na tomhle nebudou na silnici o nic pomalejší než na V4. Já sám bych se klidně zařadil mezi tuhle skupinu lidí, protože na rychlé silniční ježdění i občasné návštěvy okruhu bych za každou cenu V4 nepotřeboval. To jsem si říkal hlavně bezprostředně po testu, teď, pár měsíců od něj, už mi ale zase našeptává ďáblík na rameni do ucha „V4, V4, V4“, tak jen pozor, ať neskončíte podobně... :)

 

Tohle testování bylo hodně rychlé O:)

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 183 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE