Ledová cirkulárka

Zato Lukáš svůj speciál už pomalu začal ohřívat a když jsem slyšel peklo, které se linulo s jejího výfuku, měl jsem místo, kde záda přechází do nohou, stažené fakt hodně napevno! Sakra, já snad dneska budu akorát koukat a fotit! Tím spíš, když hned v prvním kole Lukáš ztrácí předek a posílá právě tuhle „naši“ Jawu do sněhové závěje. Nějaký popraskaný plasty nebo prodřený grip se neřeší, horší to je s primárním řetězem, který se šeredně namotal pod spojkový koš a nechtělo se mu ani trochu ven. Asi po půlhodince je mašina zase připravená k jízdě a její majitel se s ní párkrát utkal se svými souputníky. „Hele, oblíkni se a pojedeš, ať s tím ještě něco neprovedu!“ huláká na mě zpod přilby, a tak po ustrojení do endurohadrů čekám ještě nějaký ty rady. „No co, čím rychlejc pojedeš, tím ta mašina bude líp poslouchat a pojede se ti líp.“ Hmmmm, nějakou jinou bys tam neměl? „Jo, na startu dávej bacha na plyn, protože tohle se ti neprohrábne, takže co tam naložíš, to tam máš!“ Vybaven těmito dvěma v podstatě protichůdnými radami vyrážím na trať.
Ještě upevnit trhačku kolem zápěstí, jedničku nahoru, spojka, plyn (radši opatrně!), po pár metrech tam bez spojky kopnout dvojku (fakt kopnout, tady totiž není řadička, ale páka jak od Titaniku) a hurá do první zatáčky! Ale kde je? Ovál byl „označený“ jenom vyhrnutým sněhem a tak se celou svoji jízdu nejvíc peru s tím, abych zjistil, kde zatáčka vlastně začíná a jaký má rádius. Když už jsem ji zahlédnul tak jsem zaklapnul plyn, abych do ní zpomalil, ale ono se nic neděje. Žádný brzdný moment, známý ze čtyřtaktu mě nečekal. Později jsem se dozvěděl, že je to tím, že tahle motorka má těžší kliku, s tou lehčí je brzdný účinek prý daleko citelnější. Nějak jsem se ale do prvních zatáček poskládal a když se svého „učitele“ ptám, co dělám špatně tak se dozvídám, že: „Nic, ale musíš jet rychlejc, půjde to fakt líp!“ Takže tahám trošku víc a ono je to fakt znát. Ne snad v zatáčkách, tam se motorka mlátí jak vlak na výhybkách, ale když ve výjezdu zatáhnu, hned se srovná a jede jak po kolejích. Při předchozích jízdách jsem viděl, že pár jezdců volí motokrosový způsob, kdy cpou nohu pod sebe, jiní jedou „klasiku“ s nohou nataženou za sebou. První kola jsem jel jako na krosce, ale i když by mi měl být tenhle způsob bližší, daleko líp jsem se cítil s nohou vzadu.
Tady na posed navyklý z „normální“ motorky prostě zapomeňte. Pokud na krosce (a vlastně jakékoliv sportovní mašině) odnesou většinu práce nohy, tak tady to nefunguje. Levá nemá pochopitelně oporu žádnou a celou jízdu více či méně volně vlaje a pravá je zaklesnutá do háku, který byl navíc (na mne) strašně moc dole a vzadu nato, abych se o něj mohl pořádně opřít. Takže tady o to víc musejí máknout ruce a taky „nářadíčko“ mezi nohama dostává od sedla pěknou masáž. Po pěti kolech už ruce odmítají další spolupráci a tak nechávám leďáka k dispozici zase svému majiteli.
Také on ale má v zatáčkách problémy a řeší další krizovou, tentokrát mašinu pomocí kolene po „edwardsovsku“ vytáhne ze skoropádu zase na kola. Na vině je nejspíš nefunkční tlumič řízení, kterému vytekl olej a nefungoval. Upraví se i tlak v pneumatikách (kolem dvou atmosfér) a je zase řada na mě. Abych se tam opravdovým závodníkům nemotal, tak se na trať vydávám ve chvílích, kdy je tam volno, ale i tak jsem se na chvilku potkal s mladým Lukášem Hutlou. Ale opravdu jenom na chviličku, protože oproti mě jel tak, že to vypadlo, jako když motorku právě někde ukradl, potřebuje s ní co nejrychleji zmizet, ale neví kudy a tak jezdí pořád dokola. Ale i při té malé chviličce strávené za ním jsme zjistil, proč mají piloti po jízdě vždycky obličej plný krvavých šrámů. Ta „cejcha“ od ledové drtě, co lítá za mašinou, je jak dávka z kulometu! Také ve druhé jízdě mi ruce dovolily jenom pět kol, ale už jsem aspoň zhruba věděl, jak jsou zatáčky zakroucené, jak mám poskládat nohy, aby ty moje pseudonáklony mašina určitě bezpečně udržela, a tak jsem si jízdu o to víc užíval. Lukáš fakt nekecal, na spojku a plyn se musí sice opatrně, to ale hlavně na startu, pak se s přibývající rychlostí v zatáčkách mašina zklidní a nekope jak jankovitá kobyla. I tak to je ale zážitek, který vám žádná jiná motorka neposkytne - náklony s „koleny“ jako na silnici, ale s kopanci jak při motokrosu! Doma si to ještě všechno probírám v hlavě, tohle chtělo udělat jinak, co nejvíc uvolnit ruce, nohu opřít takhle, koukat se sem, rychlejší nájezdy do zatáček, přidat radši už tady…….. je toho strašně moc, dneska to byla opravdu jenom seznamovačka. Ale byla super!

Informace o redaktorovi

Martin Hakl (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 180 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE