globalmoto_duben_nolan




RB eDragster Endure: Trénink jinak

Také dneska se povozíme v jedné stopě s motorem, ale benzín potřebovat nebudeme. Budeme totiž makat na speciálním elektrokolu, které se zrodilo za účelem tréninku motocyklových závodníků. Stavba vlastně vychází z geometrie trialové Bety, a tím se snaží přiblížit ergonomii motorky. Jde tedy o motorku se šlapkami nebo kolo s motorem? Z mého pohledu je to fuk, protože daleko důležitější je efekt, který trénink v těžkém terénu přináší. Vše se točí kolem rovnováhy, stability a koordinace všech končetin, které jsou při jízdě na motorce důležité.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Rovnováha, práce s vlastní váhou těla a cit pro jemné dávkování brzd. Tak tohle všechno je při jízdě na motorce potřeba jako sůl a ničím jiným, než tréninkem nejde získat. Člověk musí jezdit a drtit jednu motohodinu za druhou, protože to je vůbec nejvíc. Pokud to ale někdo myslí s endurem vážně, měl by pořádně zapracovat na tréninku rovnováhy, a tím spíš na koordinaci pohybů všech čtyř končetin, protože jak známo, každá při jízdě na motorce dělá v jednu chvíli něco jiného. Není proto divu, že ideálním tréninkovým nářadím je trialová motorka a tenhle fakt je prostě neoddiskutovatelný. Nabízí se ale také další alternativa, tou je speciálně vyvinuté elektrokolo, které vychází z geometrie trialové motorky. Na první pohled vypadá jako normální terénní kolo, ovšem není tomu tak úplně. Jde především o jeho rám, který má víceméně stejnou geometrii jako trialová Beta a jedná se hlavně o krátkou kyvku, než bychom našli u klasického kola, ale také pozici řídítek, která je velice podobná pozici řídítek u motorky, protože ty jsou díky krátkému představci téměř nad krkem řízení. 

Kolo navrhnul Jiří Heiník, který se nechal inspirovat dakarským vítězem Mathiasem Walknerem. Prostě Mathiase jednoho dne potkal a stalo se tak ve chvíli, kdy šampión skočil na prapodivné kolo a za syčení elektromotoru zmizel v horách. Když se uřícený Mathias vrátil, došlo na pokec a mimo jiné zaznělo, že právě tahle věcička je jedním z plnohodnotných nástrojů, který ho připravuje na dálkové rally. Jde především o pilování techniky a citu pro ovládání v nízkých rychlostech. Pochopitelně se nevozí jenom po cyklostezce, ale naopak vyhledává pekelně náročné traily, které jsou natažené po prudkých kopcích a žádají si zručnost, preciznost a vlastně i nutnou dávku trpělivosti. Jo, tohle má hlavu a patu a o přínosu asi nemá cenu pochybovat. Mathias tvrdí, že na takové kolo může hupsnout víceméně kdykoliv a kdekoliv, tím spíš v „zeleném“ Rakousku, kde si na normální motorce téměř nevrzne.

Zvoní mi telefon a během chviličky dostávám nabídku si tenhle speciál vyzkoušet. Jasně, zní to zajímavě, ale tak nějak mám na elektrokola vlastní názor a řekl bych, že se mě začnou týkat až za deset, spíš dvacet let později. Když totiž vidím své vrstevníky valit po asfaltových cyklostezkách na elektrokolu, začínám o elektrocyklistice logicky pochybovat a přijde mi to opravdu divný. Každopádně si elektrokolo rád vyzkouším a budu vlastně rád, když se ujistím, že můj předsudek není vedle jako jedle. Teď už se otrkávám s touto specialitkou a je fakt, že první okamžiky napovídají, že to nebude úplně o flákačce na cyklostezkách, ale o pořádný divočině. Dostáváme se do terénu a v tu ránu zjišťuji, že se věci mají tak trošku jinak, než jsem si původně myslel. Na elektrokolu sedím poprvé v životě a ze všeho nejdřív se učím přehazovat jízdní režimy a správně volit převody. Modrý režim „eco“ mi téměř nepomáhá, zelený „trail“ mé šlapání lehce podpoří a žlutý režim „boost“ tahá opravdu dost. Vše mám ale ve vlastních rukou, přesněji řečeno nohách, a tak musím stále šlapat a dobře volit převody. Právě v tom je ten vtip, protože pokud nešlapu, tak nejedu, a to znamená, že si musím šlápnout na zem a je hotovo, podobně jako při trialovém zápolení.

V těžkých pasážích musím stále makat a udržovat rychlost, od které se odvíjí rovnováha, a tím pádem také úspěšné zdolání zákeřných kopcovitých pasáží, kterých tu je jako hub po dešti. Jakmile chci šlápnout nohou na zem, okamžitě končím a stojím uprostřed výjezdu jako tydýt. Že se pak nemám šanci znovu rozjet, nemusím snad ani podotýkat. Prostě tohle je trénink rovnováhy a koordinace pohybů a kdo si to vyzkouší, musí se mnou souhlasit. Podotýkám, že dost záleží na terénu a největší smysl dává ježdění hlavně v členitých pasážích, které se projíždějí v nízkých rychlostech, a kde se šplhá do pořádných krpálů, abych je pak mohl drtit dolů. Právě při tom hraje roli práce s vlastním tělem, přenášení váhy a cit prstů na brzdách. Prostě všechno, co se pak na motorce náramně hodí a už teď chápu, proč takto Mathias Walkner trénuje, proč se tomu věnuje fenomenální trialista Tony Bou a proč to čaplo trenéra českých motocyklových reprezentantů Jiřího Heiníka.   

Musím přiznat, že to není jenom o vození zadku, ale především o slušném fyzickém zápřahu a velkém citu pro rovnováhu. V tuto chvíli si uvědomuji, že vše je o tom, jak člověk dokáže s elektrokolem zacházet a jak k jízdě s elektromotorem přistupuje. Jasně, můžu se vozit po vyasfaltovaných cyklostezkách a nechat za mě makat elektromotor, jenže to mi smysl nedává a s poděkováním nechám jiným. Mně totiž dává smysl drtit trialové pasáže a pokoušet se zdolávat úseky, které se mi na první dobrou nedaří zdolat a které bych možná pěšky ani nevyšel. Tady cítím, že je tohle speciální elektrokolo opravdovým přínosem a pomáhá mi máknout jak na technice jízdy, tak na fyzičce. Občas dáváme takové sjezdy, které by mě na začátku dne sjíždět ani nenapadlo, to samé platí o neskutečně příkrých výjezdech. Vzhledem k tomu, že jsem na elektrokole vůbec poprvé, trošku mi trvá, než se sžívám s tím, jak elektromotor zabírá a musím si na jeho pomoc zvykat. To platí také o řazení převodů a snažím se to dělat tak, jak mi Jirka Heiník radí. Ve finále v tom nemá cenu hledat vědu a převody tam ládovat tak, jako bych jel na normálním kole a nepočítal s pomocí elektromotoru.

Osobně si myslím, že tahle elektrospecialitka má smysl a její přínos je jasný jako facka. Jednak makám na technice a trénuji rovnováhu, a pak si také hodně slušně máknu, protože to není jenom o vození si zadku, ale o pořádném fyzickém zápřahu. Prostě něco mezi endurem, trialem a downhillem. Kladnou stránkou věci je bezesporu fakt, že se dá v matičce Praze svézt na parádních trailech, o kterých se mi ani nesnilo. Stačí skočit do cyklohadrů a třeba hned po práci jít na věc. Odpadá tak nakládání, cestování na trať, protože se dá dojet víceméně kamkoliv a vlastně kdykoliv. Tím spíš v mém případě, kdy mám tuto parádní trať pár minut za barákem. Jasně, trénink na motorce to nenahradí, ale to není ani smyslem. Smyslem je trénink a pilování techniky, což se potom na terénní motorce hodí.

Prostě RB eDragster je jedním z nástrojů, který můžete využít pro přípravu na klasickou enduro motorku a věřte, že takový trénink má smysl a někam vás bezesporu posune. Jeden by nevěřil, jak je jízda náročná, a to především z pohledu rovnováhy a plynulosti. Samozřejmě se všechno odvíjí od zvoleného terénu a asi nemá cenu podotýkat, že vyasfaltovaná cyklostezka žádným přínosem nebude. Z mého pohledu bych tento článek zařadil spíš do kategorie "jak na to" a doplnil tak náš seriál "Jak na enduro začátky".

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):
Motokatalog.cz



TOPlist