První jízdy na novinkách od KTM

Text: Tomáš Mikšovský , Vláďa Novotný | Foto: Jiří Jevický | Foto: David M. Bodlák | Zveřejněno: 28.5.2013 | Zobrazeno: 15 645x

Pátek bývá na KTM festivalu vyhrazen novinářům, a na pozvánku do Bělé se pokaždé moc těšíme. Letos jsme v areálu Motorland také rozbalili vlastní stan, jak jste si možná v průběhu víkendu všimli. A co prošlo rukama našich testmenů? Vláďa Novotný se poprvé seznámil s novým 1190 Adventure, a už má jasno jestli je lepší základ nebo verze R s přední jednadvacítkou. Pak stihnul ještě prohnat po lese dva off-roadové modely. Tomáš Mikšovský zase nechtěl dát z ruky erkového Duka 690, se kterým se na úzké asfaltové trati naučil vyvádět neuvěřitelné kousky.

Kapitoly článku

Dřív než jsem na festivalu vyrazil prohnat brka ostrým terénním kačenám, osedlal jsem jejich větší bráchy s cestovatelským dna. V okolí Motorlandu jsem nejdřív potahal za heft „silničního“ Advíka a hned po něm okusil offroadovějšího „erkového“, sourozence. Jelikož několik mých předchozích dnů bylo ve znamení jejich německého konkurenta, byl jsem na dobrodružné Rakušáky dost zvědav.

1190 Adventure

Už při nasedání je cítit, že je Adventure zrozen pro cestování na dlouhé štace. Vzpřímený posed, pohodlné sedlo a vysoký větrný štítek před nosem tu rozhodně nejsou pro srandu králíků. Čtveřicí tlačítek na levém řidítku si nastavuji režim road a můžu povolit uzdu všem stopadesáti plnokrevníkům .

Už první kilometry naznačují, že je Advík vyznavačem temperamentnějšího cestování. Dvanáctkový motor tahá pěkně od podlahy a elektronický podvozek ho nenechává ve štychu. Každým metrem jsem přesvědčován, že Adventure si s asfaltem skvěle rozumí. Proto neváhám a nastavuji režim Sport. V tu ránu si užívám bleskovou reakci na plynovou rukojeť a sportovně tuhý podvozek. Kdo se svezl, asi mi dá za pravdu, že na silnicích s hladkým povrchem bezesporu ideální nastavení. Advík pak nutí pořádně tahat a pohybovat se ve vysokých otáčkách. Ostatně maximální výkon 150 koní při 9500 ot. za minutu hovoří za vše.

Ve finále je ale fajn, že se s Advíkem dá pohodlně jezdit i ve středním pásmu otáček. Lineární výkonová křivka ve všech režimech se maximálně hodí při cestování na delší vzdálenosti, protože tam je plynulost a nezáludnost potřeba jako sůl. Oranžoví "ajtíci" Advíka fest nabušili elektronikou a je tedy na jezdci, jak si ho dokáže nastavit k obrazu svému. Vše je možné nastavovat také za jízdy… mě se však osvědčilo zastavit, podle gusta set up přenastavit a teprve potom pokračovat v jízdě. Člověk totiž při surfování hezkou řádkou informací na chvíli ztratí koncentraci a přehled o dění na silnici. Když cestovního Rakušáka vracím zpátky do řady mezi své, musím říct, že maximálně splnil mé očekávání a krátkou projížďku jsem si parádně užil. Sportovní turistice zdar!

1190 Adventure R

Dalším pánem na holení je "erkový" Adventure. Jakmile mu skočím za krk, vnímám širší řidítka a výše položené sedlo. Štítek je o něco nižší a když budu předbíhat, musím přiznat, že bych u oranžových inženýrů orodoval o něco vyšší plexi. Na silnici si „erko“ počíná stejně zdatně jako jeho asfaltový kolega a přední jednadvacítkové kolo rozhodně není překážkou.

Opět výborná ovladatelnost, parádní brzdy a neskutečně temperamentní dvanáctistovkové véčko. Jelikož by „erko“ mělo zmáknout něco málo offroadu, volím režim enduro, házím blinkr a z asfaltovky mizím do hlubokého háje. Ani tady nemám větší problém. Adventure letí po rozbité lesní stezce jak střela a velkou hlavu si nedělá ani s kořeny, ale ani kameny, či vodou vymletými rygoly.

Podvozek poměrně zdatně filtruje nerovnosti a zabrat mu dávají pouze hluboké výmoly, či ostré kameny. Líbí se mi lehká ovladatelnost, chuť naslouchat podnětům jezdce a jemná rekce na plynovou rukojeť. Člověk si pak může stoupnout do stupaček a užívat si dlouhých driftů a dalších ofroaďáckých radovánek. Když se sám sebe ptám, jakého Advíka bych chtěl upíchnout ve své garáži, odpověď zní „R“. Líbí se mi jeho všestrannost a o něco větší podoba k jeho víc než povedenému „dakarovému" předchůdci.

Ve stupačkách EXC

Po silničním dejchánku nastává čas ostrých endur, na které jsem se do Bělé dost těšil. Jak je zvykem, na KTM Festivalu bývá vykolíkována parádní enduro trať dvou obtížností, která poctivě prověří oranžový materiál. Ani letos tomu není jinak a mě nezbývá, než před staviteli smeknout. Opět paráda a zejména ta červená má grády. Vyjíždějí se nejrůznější výjezdy, projíždí rozbitým barákem a proplétá mezi hustým lesním porostem. Na trati fakt není chvilička, kdy by se člověk nudil. No dobře, musím přiznat, že jsem se na jednom z výjezdů slušně vyválel a zřejmě výborně pobavil kluka, co jel těsně za mnou. Naštěstí jsem padal do měkkého, a tak já i mašina v cajku.

Hned na úvod si beru oblíbenou dvoutaktní dvěpade. Je to totiž lehká hadimrška, která je až nečekaně dobře použitelná od nízkých otáček. Když jí pak vezmete pod krkem, jede jak splašená a jezdec si střihnete slušný čardáš. Na výjezdech je potřeba jemně pracovat se spojkou a mít dobře zařazeno. Rozhodně není třeba motor zbytečně točit, ba naopak. Hydraulická spojka funguje lehce a proto rychle neunaví předloktí. Dvacetiminutovka utíká jak voda a dvoutaktní dvěpade střídám za čtyřtaktní třistapadesátku. Je potřeba se okamžitě adaptovat na čtyřtakt a počítat s brzděním motorem. Na třipade to chce často řadit a držet motor v otáčkách. Pak je jízda hračkou a výjezdy se vylétnou na to ta ta! Je fajn, že 350 EXC-F jezdce rychle neutahá a tak přísně netrestá nechtěné vrknutí plynem. To dobře umí další moje vyvolená. Čtyřipade disponuje o něco mohutnějším spodkem a občas si nechá líbit nějaké to prořazení.

Závěrem musím říct, že KTM festival opět nezklamal. Takhle by to prostě mělo být, takhle by značky měly své nářadí prezentovat a takhle by se měli o své fanoušky starat. Za mě jednička podtržená.

KTM 690 Duke R

Občas jsou věci, které lze na papír vyjádřit jen velmi těžko a eRková verze 690tky Duke to svou nepopsatelnou ovladatelností podtrhla hodně tučnou čarou. Zprvu bych chtěl pochválit skutečně dobře připravenou silniční trať, která mi umožnila otestovat „Vévodu“ v extrémních situacích. A právě tenhle styl jízdy je téhle šestsetdevadesátce ušitý přímo na míru. Ještě než jsem vyrazil na technicky stavěnou trať, deaktivoval jsem si systém ABS, protože by byl hřích nevyužít maximálního potenciálu na uzavřené trati. Prvních pár kol jsem si dal čas na adaptaci, ta proběhla skutečně rychle a motocykl mi nabídl i určitou dávku komfortu v podobě širšího sedla a vzpřímené pozice jezdce.

Pro svižnou jízdu bylo potřeba pochopit součinnost antihoppingové spojky, přední i zadní brzdy a decelerace jednoválcového motoru. Pak stačilo najít ideální stopu a řádění „malého vévody“ mohlo začít. Ze začátku byla KTéMka v nájezdech do zatáček trochu nesvá, posléze jsem zjistil, že to bylo mým zbytečným respektem. U této mašiny zkrátka platí pravidlo, čím agresivněji taháš za opratě, tím se budeš na motorce cítit lépe. Odměnou je pak strojově čistá jízda s vynikající kontrolou nad samotným motocyklem. O tom jak Duke poslouchá na slovo, podtrhuje i reakce motoru na otočení plynové rukojeti. Krásně hladký průběh od spodních otáček umožňoval i ostré výjezdy ze zatáček s mírným a kontrolovatelným prokluzem. To je nenahraditelná vlastnost a kouzlo jednostopých strojů. Následkem toho ve mně stroj vzbudil naprostou důvěru a tak jízda na trati lemovaná vzrostlými stromy byla neskutečně zábavná.

Obratnost stroje, obzvláště v prostoru startu, předčila mé očekávání a jako hadimrška se lehce propletla klikatým úsekem. Třešničkou na dortu je uchu lahodící symfonie, která se line z koncovky Akrapovič. Necelá tři čtvrtě hodinka velmi zábavné jízdy mě utvrdila v tom, že KTM 690 Duke patří jednoznačně mezi nejzábavnější motocykly na trhu, jenž umí v jezdci vyvolat nespoutané množství adrenalinu i skrytých dovedností.