Mali AHRA 800: Jak se staví unikátní český závoďák

Kapitoly článku

Vždycky jsem si vážil lidí, kteří nejenže dokážou motorky skvěle ovládat, ale v případě problému je i opravit, upravit a vyladit k obrazu svému. Už to je věc hodná obdivu a smeknutí klobouku, jenže kromě těchto „standardních“ mechaniků existuje ještě další skupina lidí, jež jsou schopní od základu (doslova z ničeho) postavit závodní mašinu, která dovede skvěle jezdit, vyhrávat závody a konkurovat speciálům vyvinutým tovární týmy – a to mi to přijde naprosto neuvěřitelné!

Než začnu popisovat historii týmu a motocyklů AHRA, musím se přiznat k tomu, že moje pocity, které jsem zažíval při návštěvě v dílnách této královéhradecké firmy, byly rozporuplné - chvíli jsem byl nahoře, chvíli zase dole… Občas jsem si totiž při výkladu Karla Rathouského připadal, jako když se domácí kutil, jehož technické dovednosti končí u výměny žárovky ve stolní lampě, snaží pochopit funkci jaderné elektrárny. Moje praktické dovednosti v oblasti motocyklové techniky skončily „rozpůlením“ a sestavením motoru do fichtla či kývačky a já jsem ani v nejmenším nemohl být vhodným sparingpartnerem k technickým debatám týkající se vývoje a stavby takového díla, jakým je motor AHRA 800.

Technikálie jsem tedy jako obvykle nechal na Honzisovi a vzal si na starost stránku sportovně – historickou. Při pátrání po ní jsem si naopak připadal jako v pohádce! Můj vztah k motoristickému sportu se totiž rodil v osmdesátých letech na přírodní trati v Hořicích, kde jsem fandil takovým mistrům, jako byli pánové Staša, Šafránek či Havrda, a je tedy jasné, že na seznamu mých hrdinů je hodně vysoko i Václav Rathouský. Vím, že tenhle report nemá být pouze o něm, ale nemůžu si pomoct - zatímco pro někoho by bylo tím nej… zážitkem setkání s Valentinem Rossim či Marcem Marquezem, tak pro mne to bylo s panem Rathouským. Právě on je stále dobrou duší party lidí, semknutých kolem motocyklu Mali AHRA 800 a pokud chceme správně pochopit tenhle neuvěřitelný projekt, musíme nejprve začít právě s lidmi, kteří jej (stejně jak tomu bývalo před mnoha dekádami) doslova z ničeho vytvořili.

Václav Rathouský v začátku kariéry, časech veteránského závodění a současnosti

Václav Rathouský svoji kariéru v jedné stopě začínal v roce 1958, kdy spolu s partou stejně nadšených kolegů z podniku ČSAO Hradec Králové připravili první silniční závodní motocykl. Záměrně nepíšu „speciál“ protože tehdy se jednalo o upravenou ČZ 150 určenou pro kubaturu do 175 ccm a podobně na to byl také druhý stroj, který vyšel z této dílny a kombinoval upravený motor Jawa ČZ 350 umístěný ve speciálním podvozku. Pokud tyhle dva stroje nijak nevybočovaly z řady konkurentů, o tom třetím už se to rozhodně říct nedá. Byl jím totiž speciál pro třídu do 350 ccm - na něm se pan Rathouský neuvěřitelně vyřádil a doteď říká, že komplikovanější koncepci motoru si už snad ani nemohl vymyslet! Jednalo se o tříválcovou vzduchem chlazenou třistapadesátku inspirovanou konstrukcí DKW se dvěma bočními válci stojatými a prostředním válcem otočeným proti směru jízdy. Mašina byla sice velice rychlá, ale trpěla řadou dětských nemocí a tento motor bohužel vzal za své po nehodě Zbyňka Havrdy na okruhu v Jilemnici. Do dnešních let se tak nedochoval, což je velká škoda, protože tohle dílo by byla opravdová ozdoba všech jednostopých akcí.

Tříválcový exot byl prvním z celé řady strojů, které měly již standardnější koncepci (vzduchem chlazené dvouválce od 125 a 175, přes 250 až po 350) a motocykly z Hradce Králové pomalu začínaly promlouvat i do bojů o přední příčky v mistrovství republiky. V zimě 1964 - 65 totiž požár v pražské Dukle zničil závodní motocykly Františka Helikara, který se Šťastným, Havlem, Malinou, nebo Čadou patřil mezi absolutní domácí špičku, a právě Helikar s tímto strojem absolvoval sezónu 1965. Pro Rathouského a Havrdu to znamenalo značný sportovní posun spojený s řadou známosti m.j. i s konstruktéry Jawy P. Sirotkem a Ing. Tichým.

Všechny stroje už byly kompletně vyrobeny v dílnách ČSAO, protože královéhradecký podnik na konci šedesátých let téhle partě motocyklových nadšenců poskytnul tehdy nebývalou podporu. Vyčlenil pro ně dokonce samostatnou divizi zaměřenou čistě na výrobu závodních motocyklů a vedle již zmíněného Václava Rathouského a Zbyňka Havrdy v ní byli ještě Oldřich Vlasák a Jiří Žoha. V té době se také motocykly začaly označovat názvem AHRA, což není nic jiného, než zkratka názvu Autoopravny HRAdec Králové a že činorodost, nápady a píle tomuhle týmu nechyběly, jasně ukazuje to, že světlo světa spatřila série speciálů třídy do 50 ccm.

Pro soukromé jezdce bylo vyrobeno osm vzduchem chlazených strojů, z nichž jeden díky „výměnnému obchodu“ skončil v tehdejší DDR. Německý jezdec Koli Henschel výměnou za tenhle speciál dodal deset velmi kvalitních (u nás oficiálně nesehnatelných) karburátorů BVF a rozhodně toho nelitoval – v jejím sedle získal dva tituly mistra „východního“ Německa. Z těchto vzduchem chlazených strojů poté byly odvozeny dva vodou chlazené speciály, určené pro Václava Rathouského a Zbyňka Havrdu. Právě Havrda s tímto strojem zúčastnil i několika závodů mistrovství světa a například v roce 1971 získal skvělé páté místo při domácím závodě v Brně, který opanoval legendární Barry Sheene na Van Veen Kreidleru. Dovedete si něco podobného představit dnes? Bohužel doba normalizace tomuhle skvělému projektu nepřála a v roce 1972 byla výroba komerčních závodních strojů v ČSAO ukončena…

Velmi úspěšné padesátky sbíraly úspěchy u nás, v zahraničí i seriálu mistrovství světa

Rozhodně to ale neznamenalo konec nadšení hradeckých závodníků a konstruktérů! Václav Rathouský s Havrdou se statečně bili o body jak ve třídě „kolibříků“, tak „malorážek“ v mistrovství Československa, stejně jako v mnohých mezinárodních závodech. S postupem času se do závodění zapojil i syn Václava Rathouského Karel a také Vlastimil Grejcar, kteří v polovině osmdesátých let osedlali dva tovární vodou chlazené stroje, původně vyrobené už v roce 1972. Jejich vývoj tak i nadále pokračoval, motocykly dostaly loukoťová kola, moderní kapotáže a v době, kdy se zvedl objem nejnižší kubatury z padesáti a osmdesát kubíků, dostaly i plnoobjemové motory – naposledy se v mistrovství republiky představily (stejně tak i AHRA 125) v roce 1992. V té době už však na vavříny či přední příčky nešlo s doma vyrobenými motocykly ani pomýšlet a nadvládu definitivně přebraly japonské a italské stroje. Královéhradecké speciály se tak představovaly už pouze v závodech veteránů, kde i v současnosti jednoválcovou stopětadvacítku z roku 1972 vodí Jiří Kolář. Z tovární vodou chlazené padesátky se stal výstavní exponát a v současné době si ji můžete prohlédnout ve stálé expozici Muzea Czech Road Racingu v Hořicích.

Řekli byste, že toho budou mít Rathouští už dost? Že si po mnoha sezónách strávených v sedlech závodních strojů, a času stráveném v dílně, který už není možné nikdy spočítat, dá aspoň Václav Rathouský pokoj? Kdepak dámy a pánové, i v jednadevadesáti letech je nedílnou součástí téhle party a při návštěvě mě přivítal u roztočené frézky ustrojený v montérkách a rukama od oleje. Spolu se syny Karlem a Václavem Rathouskými spojil síly s Libory (otcem a synem) Kamenickými a stejně neuvěřitelné věci, které před desítkami let předváděli při vývoji maloobjemových dvoutaktů či exotického tříválce, nyní předvádí i při stavbě epochálního čtyřtaktního motoru AHRA 800 určeného pro třídu supermono. Věkový průměr téhle party je sice 68 let (kazí ji jen pětačtyřicetiletý „mladík“ Libor Kamenický ml.), ale namísto krmení holubů v parku a ufňukaného vzpomínání na staré dobré časy jedou pořád na plný plyn. Klobouk dolů, pánové!