Kawasaki ZR750 Cafe racer

S lítostí sundavám všechny dobré díly, ale předtím ještě Kawu vážím. Vepředu 105,8, vzadu 112,6 kg. Dohromady 218,4 kg. V nádrži je cca 7 litrů tmavomodrého italského benzínu. Kolik váží Kawka po přestavbě, uvádím v závěru. Není toho málo, co dávám pryč. Až mám skoro výčitky. Nakonec mi zůstalo jenom torzo rámu okolo motoru a elektrika.
Začínám montovat. Nejdřív jednoramenná kyvka z Monstera. Mám ji od Marka z Motovrakoviště z Bučian za akční předvánoční cenu. Potřebuje trochu zúžit, aby se vešla do rámu Kawy. Není to tak hrozné. Aby bylo k čemu upevnit horní část nově namontovaného přepákování, musím zadní originál část rámu nahradit monsterovým. Chci zachovat originál ducatí geometrii zadního uložení, aby nebyly problémy s jízdními vlastnostmi.
Vepředu původní vidlici nahrazují vidle z Monstera 800. Ty je třeba prodloužit asi o 60 mm, aby se neopíraly o výfukové svody, a také aby se rozměry co nejvíc přiblížily původní konfiguraci. Původní hlavovou hřídel bylo třeba zasadit do brýlí z Monstera (aby byla na kuželových ložiskách, a ne kuličkových) a upravit držák světla.
Mám zachovaný rozvor, úhel sklonu přední vidlice, jakž takž stopu. Jak říkám žertem, vpředu Monster, vzadu Monster, uprostřed Kawasaki, nad tím já...Měl jsem velkou touhu umístit z boku pérákové trojúholníkové retro skříňky, ale nepasujou sem. Celá konstrukce se bez nich prosvětlila. Se skříňkami to nebylo ono. Jsem zklamaný, ale bez nich je to lepší.
Správný café racer má typickou kapotáž za sedadlem. Bez tohoto imidžového chvostu to „nikdy“ nemůže být ten správný kafáč. Nevěřili byste, jaký časový problém je vytvořit tu správnou konstrukci, ve které jsou všechny ty elektrické bazmeky, včetně baterky skryté před lidským okem. Ale je to tam... Dokonce i sedadlo je nakonec uzamykatelné.
Původní tvar koupené podsedlovky mi celkem nepasuje k nádrži a tak se rozhoduju pro riskantní krok – laminování po skoro třiceti letech. Striktně se držím návodu a nakonec mi všechno vytvrdlo tak jak mělo. Skoro není co opravovat.
Líbí se mi malá „anglická“ (originál asi hliníková) kapotážka okolo světla a tak jsem si takovou (laminátovou) sehnal. Můžu do ní schovat sdruženou digitální přístrojovku. Řeknete si, že do klasiky něco jako digitál nepatří. Souhlasím, ale já jsem neodolal. Po KOSE jsem toužil od chvíle, kdy jsem ho poprvé viděl v nějakém časopise. Zkontaktoval jsem výrobce, ale měl jsem obavu, jak napojím tachometr. "No nahraď jen tak původní mechanický za digitální." Komunikace s nimi jako u debilů. Nakonec mi ho sehnal Ondrej Bohuš z Independentmoto, protože mi ho byl schopný dodat za normální cenu a před tím mi vysvětlil, jak to funguje.
Další porušení zásad pro ortodoxního café racera najdeme vzadu. Toužil jsem po čisté linii za sedlem. Nelíbily se mi tam všelijaké ty přidané světla, i když tam v principu patří. Objevil jsem směrovku, ve které je obrysovka, směrovka i brzdové světlo. Malá chybička krásy - je to ledkové, tedy podobně jako digitální tachometr příliš moderní.
Když už jsem u těch nedostatků, budu pokračovat. Nechtěl jsem udělat motorku pro trpícího imidžového jezdce, ale pro jezdce, který si i na kafáčovi může užít jízdu delší než 5 minut. Ostře zalomená kolena, nepohodlné sedlo, nízká řídítka, za kterými se musí natahovat dopředu. To byly věci, které jsem chtěl eliminovat, ale současně zachovat styl. Stupačky mají původní výšku uchycení. Měřím 190 cm, a tak vzdálenost mezi stupačkami a sedlem by měla dovolovat příjemné zalomení kolen. Původní jednodíná řídítka jsem nahradil klipovými, které dovolují slušnou variabilitu nastavení, a pro tento typ mám slabost.
Při odlehčování padlo za oběť hodně původních věcí. Celá soustava sání skončila v kartónové krabici, a její funkci přebraly filtříky ve stylu K&N. Bez originálního filtru se mi zdál zbytečný i systém přisávání čerstvého vzduchu za výfukové ventily. I ten skončil v kartónu.
Za oběť padl i hlavní stojan, všechny plasty, vnitřní i vnější, přední blatník, originál gumové brzdové hadičky atd. Úsporu hmotnosti dokumentují fotky krytu výstupního kolečka před a po. 1730 g na začátku, 973 g po odtučňovačce. Trošku to určitě pokazil komaxit, ale to jsem už radši nevážil...
Rám jsem spolu s všelijakými pomocnými držáky dal v Qkomaxite popráškovat. Byl jsem tam spokojený v minulosti, spokojený jsem i teď. Za dobrou cenu velmi dobrá kvalita. Na lakování zlatých kol jsem zvolil toho samého mistra jako při stavbě JSA.
Toužil jsem po nějakém originál slovenském café racer znaku (taková blbost, že..?) . Věřili byste, že čtyřicet let staré zpětné zrcátko z Pionýra, Jawy 250 nebo co já vím z jakékého stroje to může být, je takovým originálním znakem?
Slovenský café racer je pacient. Aby se narodil a přežil, musí chodit po doktorech. A tak se k výše uvedeným doktorům přidávají i ti nejmenovaní, co ho oživili. Dr. elektrika a Dr. sedadlo.
10. srpen 2012 byl pro mojí Kawku ZR 7 Café racer, den „D“. Ještě den před tím jsem do pozdní noci noci dělal všechny přípravy, abych se na ní mohl slavnostně projet.
Bojím se, že během první zkušební jízdy něco selže, já spadnu a poškodím motorku tak, že nebude schopná promenády v plavkách...pardon, focení. A tak prosím syna, aby mi ji před tou první jízdou nafotil. Zní to jednoduše, ale teď? Motorka je zaprášená, nejde zaklapnout sedadlo, nemůžu najít nenamontované zrcátko atd. Podléhám stresu. To to moje dílo opravdu nikdy nebude jezdit? Třesou se mi ruce, syn mi s nadhledem pomáhá.
V podvečer jedem fotit. Asi po 3 km, těsně před mostem, Kawka definitivně po předcházejících signálech, že dál už to nepůjde, vydechla. Na focení jsem ji dotlačil, vždyť na statických fotkách není poznat, jestli motorka jezdí nebo ne.
Během focení jsem se zoufale snažil pootáčet palivovým kouhoutem sem a tam, a motorku startovat. Nakonec se mi podařilo do karburátorů napustit tolik paliva, že jsem mírnou oklikou dojel až domů. Zažil jsem znovu ten neuvěřitelný pocit: i toto moje dílo jezdí. Není bez závad, ale jezdí.
Když jsem nalil po skoro devíti měsících do nádrže ten samý modrý italský benzín, který jsem v listopadu 2011 vypustil, váha ukázala, že Racer zhubnul vepředu o 2 kilogramy (na 103,8 kg) a vzadu o 13,2 kg (na 99,4 kg). Dohromady o asi 15 kg. Přiznám se, čekal jsem víc. Ale... 15 kg za necelý rok... no, ale rezervy na zhubnutí už nejsou.
Po zásahu do sání (malé košíky) a výfuku (na trombónu mi hodně záleželo), se dalo očekávat, že motor nepůjde optimálně. Na doladění stále pracuju, ale není to jednoduché. Musím laicky uznat, že to co opustí fabriku v Japonsku (ale i v Evropě) je nepřekonatelné.
Café racera jsme začátkem září 2012 na brzdě odměřili, v rámci možností doladili (trysky, jehly, bohatost směsi) a zprovoznili pro první testovací jízdy. Grafy vypadají hodně dobře. Podobají se těm sériovým, což mě velmi těší.
A jízda? Kdo někdy něco měnil na motorce, už ten pocit zná. Slyšíte všechny zvuky, reagujete na všechny vibrace, sledujete všechno. To, co na sériové motorce pokládám za normální mi na mojí přestavbě připadá nějaké divné. Klepe, šustí, slyším sání, výfuk. Vlní se, houpe se, smýká se...
Smýká se v zatáčkách – to ten spray na gumy před focením (aby to dobře vypadalo), spray na zadní gumu na brzdě (aby kolo mělo grip) a podzimní zubaté sluníčko, které zahřeje v kombinéze, ale nezahřeje asfalt. Po pár stech km jízdy a po použití účinných odmašťovacích sprejů to tak nějak drží.
Zvuky ze sání – asi nejsilnější vjem. Když odložíte originál sání do kartónové krabice a nahradíte ho košíky ala K&N, je to na hranici použití špuntů do uší. Možná ne jako možno v Moto GP, ale... Já jsem polohluchý, ale sání slyším stále.
Jízdní vlastnosti: jsem rozmazlený eSVéčkem, ale i kombinace KAW-STER není k zahození. Potrebuju najít hranice skutečné důvěry (ne té mojí ustrašené) a bude to dobré. Jde tu o kombinaci tvrdý podvozek (Ducati) a točivý motor (nesmějte se...)
Po pár jízdách se moje důvěra v přestavbu zvyšuje. Po 400 km nic neodpadlo, nepovolilo se, nezklamalo. Najednou přestávám vnímat strach a začínám si užívat jízdu. Ve třech tisících to trochu vibruje a motor je bez života. Od pěti nahoru je to už typický dvouventilový čtyřválec z roku 2000. Odvážím se motor vytočit, motorku naklonit, zabrzdit. Konečně si užívám jízdu a ten pocit nejistoty a strachu zůstáva někde za mnou. Můj Café racer jezdí...
„Máš nějaký velký úsměv na tváři. To se ti fakt nic nepokazilo?“ vítá mě manželka po příjezdu. Nepokazilo. Chci si ještě trochu na podzim zajezdit, ale v hlavě se mi už přemílají myšlenky, co bych chtěl dělat během dlouhých zimních večerů...