Macbor - vše pro mladé motocyklisty

Španělští motocyklisté patří v mnoha motocyklových disciplínách mezi přední světové jezdce a pomineme-li propracovanou výchovu v motocyklovém sportu, různá španělská juniorská mistrovství a podobné záležitosti, bude důležitá i možnost získat vhodný maloobjemový motocykl. A právě o tuto možnost se stará společnost vyrábějící motocykly značky Macbor.

Kapitoly článku

Podíváme-li se do tabulek mistrovství světa jen v minulém roce, snadno úspěšnost španělských jezdců dokážeme počtem umístění v první desítce. Začneme nejprestižnější disciplínou -  silničními závody. Ve třídě MotoGP je mistrem světa Marc Márquez, na 4. místě skončil  Maverick Viñales, hned za ním na 5. místě je Álex Rins a na 9. místě skončil Jorge Lorenzo. Ve třídě Moto2 najdeme na 4. místě Alexe Márqueze a na 6. místě skončil Joan Mir. Třídu Moto3 vyhrál Jorge Martín, na 6. místě je hodnocen Arón Canet, na 9. místě Albert Arenas a desátý skončil Marcos Ramírez. V mistrovství světa Superbike skončil sedmý Javier Forés a v Red Bull MotoGP Rookies Cup obsadili 3. místo Xavier Artigas, 5. místo Carlos Tatay a 7. místo Adrián Carrasco.

Snad vůbec nejúspěšnější španělskou motocyklovou disciplínou je trial. V nejprestižnější kategorii Trial GP obsadili Španělé prvních pět míst v pořadí Toni Bou, Jeroni Fajardo, Adam Raga, Jaime Busto a Albert Cabestany. A to je ještě doplňují na 8. místě Jorge Casales a na 10. místě Miguel Gelabert. V kategorii Trial 2 jsou hodnoceni na 2. místě Gabriel Marcelli, na 6. místě Francesco Moret Clota, na 8. místě Aniol Gelabert a na 9. místě Marc Riba Lazaro. Úspěšné jsou i španělské ženy-trialistky. Druhá skončila v celkové klasifikaci Berta Abellan, třetí Sandra Gomez Cantero, na pátém místě Neus Murcia Sadurni a na 6. místě Maria Giro. Ani mladíci ve třídě Trial 125 se nenechali zahanbit. Druhý skončil Martin Riobo Hermelo, třetí Pablo Suarez Jambrina, čtvrtý Eric Miquel a desátý Pau Martinez. Dokonce i v kategorii Trial E, tedy na elektrických motocyklech, byli Španělé úspěšní. Na 4. místě skončil Joan Cordon a na 8. místě David Oliver Blasco.

I v dalších disciplínách slavili Španělé úspěchy. Jorge Prado se stal mistrem světa v motokrosu MX2. Poněkud slabší to bylo v enduru. V kategorii Enduro 1 skončil Victor Guerrero devátý, v kategorii Enduro Junior (počítají se výsledky kategorií Junior 1 a Junior 2 dohromady) obsadil 7. místo Kirian Mirabet a 10. místo Tosha Schareina. V samostatné kategorii Junior 1 byl Kirian Mirabet třetí a v kategorii Junior 2 Tosha Schareina šestý a Enric Francisco sedmý. V mládežnické kategorii Youth byl Gerard Gomez devátý. Tím výčet úspěchů loňského roku končí. Jistě by nebyli Španělé tak úspěšní, kdyby neměli pořádné podhoubí a to by zase neměli, kdyby neexistovala dostupné maléch motorky, jako byly a jsou stroje Macbor .

Společnost Motos Bordoy založil v roce 1971 v Barceloně Jaime Bordoy. Předtím, než se dal na podnikání, byl aktivním motocyklovým závodníkem. Dalo by se dokonce říci, že staré školy, byl totiž všestranným jezdcem. Bylo možné ho spatřit na startu silničního závodu, ale také v enduru, trialu nebo v motocyklových rallye. Jako profesionální jezdec barcelonské továrny Bultaco získal několikrát titul mistra Španělska. Z počátku se jím založená společnost věnovala prodeji motocyklů různých španělských značek jako Bultaco, Montesa a dalších. Předností Bordoye byla schopnost najít pro zákazníka takovou možnost financování, aby z jeho obchodu vždy odjel na koupeném motocyklu. Postupně se zaměřil také na dovoz a prodej zahraničních motocyklů a kupodivu to nebyly japonské značky, se kterými byl nespokojen. Čekal na zlepšení situace evropského motocyklového průmyslu. Jako první to bylo spojení s italskou Cagivou, kdy začali prodávat její motocykly v Katalánsku a na Baleárských ostrovech. V roce 1993 se konečně stala Motos Bordoy výhradním dovozcem pro celé Španělsko. Roku 1994 rozšířila firma svou činnost také pro značku Ducati. Když s touto spoluprací začínali, byla Ducati ve Španělsku téměř neznámou značkou. V celé zemi bylo v roce 1993 zaregistrováno méně než 20 motocyklů této značky. Pro propagaci značky začala Motos Bordoy pořádat závodní seriál Ducati Cup. Byly to pro společnost dobré roky, které ale náhle skončily, když roku 1997 americká skupina Texas Pacific Group koupila značku bratří Castiglioniových. Rozhodla se najednou změnit celou distribuční síť a vytvořit novou, která by neměla nic společného se skupinou Cagiva. Skupina Bordoy se proto rozhodla rozšířit svůj obchod, a tak začala postupně dovážet další značky jako Hyosung (její dvaapůlka získala třetí místo na španělském trhu), CPI nebo Malaguti. V oblasti motokrosových motocyklů spolupracovala také s Husqvarnou, která ale také byla součástí skupiny Cagiva. Finanční výkyvy Cagivy se odrazily i na výrobě Husqvarny, kde často chyběly potřebné náhradní díly. Došlo například k tomu, že motokrosový mistr Španělska 2003 Marc Coma jel několikrát na závody bez náhradních dílů pro svůj stroj. Vztah s Husqvarnou začal roku 1999 a od té doby byl úzce spjat s off-roadovým týmem MB Racing. Jeho jezdci byli například zmiňovaný Coma, Josep Font, Bartosz Oblucki, Juha Salminen, Lorenzo Santolino, Puigdemont Xevi, Marc Puigdemont, Josep García a Rafa García.  Mezi úspěchy patří například titul mistra světa Enduro 1, kterým se stal Lorenzo Santolino.

V roce 2004 začala také spolupráce s druhou tchajwanskou značkou SYM. Jeden ze dvou synů Jaime Bordoye, kteří dnes firmu vedou, Albert, k tomu řekl: "SYM byla dobrá příležitost, protože neexistovala žádná jiná značka s takovou úrovní kvality. Využili jsme výhodu, že lidé hledali alternativu. Srovnání s firmou Kymco, také z Tchaj-wanu, je nevyhnutelné a nezdá se nám, že by to naše respondenty nezajímalo. Naopak. Kymco otevírá tržní linii a SYM z toho těží. Jsme první spojenci a musíme si uvědomit, že to ve Španělsku dělají velmi dobře." Ve stejné době začala i spolupráce s italskou MV Agustou. I když to jsou koncepčně velmi odlišné značky pro distributory, Bordoyové ujišťují, že SYM a MV Agusta jsou značky, které se vzájemně velmi dobře doplňují. S italskou firmou mají dobrý vztah, protože jsou nejstarším distributorem mimo Itálii.

Ale to jsme poněkud přdběhli dobu. V roce 1999 se firma rozhodla pro výrobu vlastních motocyklů pod značkou Macbor. K tomuto rozhodnutí je vedla zkušenost s dobrým prodejem minibiků Malaguti. Firma se dokázala dostat na trh a stala se prvním motocyklem mnoha fanoušků dvou kol ve Španělsku a dokonce startovala i v mezinárodním americkém šampionátu AMA. A jaké tedy motocykly vyráběli a vyrábějí? Původně to byly minibiky s motory 50 a 125 cm3. Jejich cílem bylo nabídnout natolik rozsáhlý sortiment, který by pokryl všechny potřeby mladých jezdců. Do roku 2003, než se objevily čtyřdobé motory 50 a 125 cm3, používali nejnovější motory italské firmy Franco Morini. V roce 2004 se na trhu objevily modely Macbor XC 512T, Macbor XC 512S, Macbor XC 512 Racing, Macbor 512 Pro, Macbor 510S, Macbor XC 510 Racing a Macbor XC 510 Pro. Jaké byly a jak se od sebe lišily? Začněme třeba tím prvním. Model Macbor XC 512T byl určen pro kategorii minibike cross a poháněl ho dvoudobý vodou chlazený jednoválec objemu 49,80 cm3 (vrtání a zdvih 39,0 x 41,7 mm). O přípravu směsi se staral karburátor, jeho výkon však výrobce neudává. Převodovka byla jednostupňová, drátěná kola byla uložená v přední vidlici Mechanical se zdvihem 175 mm a s jednokotoučovou brzdou, zadní kyvná vidlice měla jeden hydraulický tlumič, zdvih 235 mm a brzda vzadu byla bubnová. Protože jde o minibike, jsou zajímavé i rozměry. Výška nastavitelného sedla byla v jeho nejnižší poloze 650 mm, výška celého motocyklu 910 mm, celková délka měla hodnotu 1490 mm, šířka 700 mm a rozvor byl 1035 mm. Váha celého motocyklu se zastavila na 41,0 kg. Verze vyráběná od roku 2006 nepřinesla žádné technické změny, zato verze z roku 2008 už ano. Předně bylo kapalinové chlazení nahrazené chlazením vzduchem, stroj dostal automatickou spojku i převodovku a také startovací páku. Rozměry se nezměnily. Další motocykly řady XC 512 se lišily použitými brzdami, tlumiči a nepatrně svými rozměry. Od roku 2008 byl také rozdílný způsob chlazení, když modely T a S chladil vzduch, zatímco Racing a Pro kapalina. Model Pro také disponoval vícelamelovou spojkou.

Další modelovou řadou v pořadí je 510. Typ Macbor XC 510S z roku 2004 měl opět vodou chlazený dvoudobý jednoválec objemu 49,80 cm3 s jednostupňovou převodovkou. Rozdíl byl ovšem hlavně v rozměrech motocyklu. Nejmenší výška nastavitelného sedla byla 580 mm, výška celého motocyklu byla 780 mm, šířka 700 mm a celková délka 1 270 mm, rozvor pak měl hodnotu 900 mm. Přední hydraulická vidlice měla zdvih 145 mm, zadní, také s hydraulickým tlumičem, 185 mm. Obě brzdy byly bubnové a suchá váha jenom 38 kg. Modelová verze 2007 měla už motor chlazený vzduchem, ale jinak se nelišila. Verze z roku 2009 dostala i nový karburátor a elektronické zapalování. Rozměrově byla shodná s předchozím modelem, ale měla desetipalcová kola a byla určená pro děti od 4 do 9 let. Spojka i převodovka byly automatické. V letošním roce by se měla objevit nová verze tohoto modelu, zřejmě bez podstatných změn. Verze Racing a Pro se podobně jako u modelů 521 lišily brzdami, tlumiči, chlazením motoru a nepatrně rozměry.

V roce 2006 se také objevil model Macbor XC 512 R 6v (to 6v neznamená šestiválec, jak uvidíme za chvilku). Měl stále stejný dvoudobý jednoválec 50 cm3 chlazený vodou. To 6v v typovém označení znamená 6 vitesse, tedy šestistupňovou převodovku. V obou kolech měl jednokotoučovou brzdu, obě zavěšení byla hydraulicky tlumená, přední se zdvihem 190 mm, zadní 200 mm. Motocykl byl také rozměrově větší. Celková délka byla 1 580 mm, rozvor se prodloužil na 1 110 mm a výška sedla v dolní poloze měla hodnotu 740 mm.  Verze z roku 2009 dostala jiný karburátor, elektronické zapalování a vícelamelovou spojku.

Všechny dosud uvedené modely byly určené pro jízdu off-road v kategorii minibike cross. Ale nejenom malými motocykly je živ Motos Bordoy. V současnosti nabízí motocykly s motory 125 a 250 cm3, navíc často v hezkém retro stylu. Mezi ně patří Macbor Lord Martin, Johnny Be Good, Eight Mile, Rockster, Rockster Flat, Stormer R, Shifter MC1, Montana XR1, Montana XR3, Rockster 125, Speed Master 150 a Master 125. A jak tyto motocykly vypadaly po technické stránce?

Jak to tak v malých objemech bývá, většinou jde o identické agregáty, kolem kterých jsou postavené různě stylizované motorky. Čtyřdobý motor 125 cm3 s rozvodem SOHC měl plnění karburátorem, zapalování elektronické CDI, elektrický startér pak doplňovala startovací páka a převodovka měla pět stupňů. Jeho výkony byly 9,6 koně při 8500 ot/min, maximální krouticí moment 8,6 Nm při 8000 ot/min. Model Master 125 byl naháč v moderním střihu s jednoduchým podvozkem řešeným teleskopickou vidlicí a zadní kyvnou vidlicí s dvojicí tlumičů. Přední brzda byla kotoučová, zadní bubnová. Rockster 125 se od něj odlišoval zejména vzhledově, šlo totiž o typický chopper v duchu Sportsterů. Drátěná kola, vpředu se stejným rozměrem 18 palců, vzadu s patnáctkou, nízké sedlo, dlouhá přední vidlice s rovnými řídítky, předkopnuté stupačky a kulaté přední světlo pak dotvořily styl tohoto motocyklu. Vrcholem nabídky pak byl Speed Master 150, kde už název napovídá, že šlo v podstatě o model Master s motorem o objemu 150 cm3. I tady šlo o vzduchem chlazený SOHC motor, v tomhle případě ale s výkonem 13,4 koní při 8000 otáčkách a 11,5 Nm už při 6500.

To byly jedny z prvních modelů, které jsou stále k dispozici v zemích Latinské Ameriky. Ty následující už jsou ze současnosti. A začneme nejmodernější retro řadou, která skrývá modely Lord Martin, Johnny Be Good a Eight Mile. O jejich pohon se stará čtvercový čtyřdobý jednoválec o objemu 123,6 cm3 (54x54 mm) chlazený vzduchem. Jeho výkony výrobce neudává, ale dá se předpokládat, že se bude pohybovat kolem 10 koní, jak to tak u této koncepce bývá. Samozřejmostí je plnění normy Euro 4. Motocykly s retro vzhledem jsou vybavené vystřikováním, LED světlomety a duálním brzdovým systémem CBS na obou kotoučových brzdách. Když budeme hledat rozdíly, tak Lord Martin je klasický pohodový naháč s vyššími řídítky a pohodlným posedem, Johny Be Good je sportovní caferacer se vším, co k němu patří a Eight Mile hraje na notu scramblerů s o palec větším předním kolem a vysoko vytaženým výfukem.

Další řadu motocyklů tvoří choppery Rockster ve dvou provedeních. Oproti původnímu Rocksterovi je tu upravený motor, který plní Euro4 a dodává na zadní kolo 10,6 koní při 7500 otáčkách spolu s 9,2 Nm při 6000. Čtyřdobý jednoválec 124 cm3 ale není čtvercový jako u předcházejících typů. Má vrtání 52,4 mm, zdvih 57,8 mm, zapalování ECU a elektronické vstřikování Delphi. Rozvod OHC se dvěma ventily a pohonem vačkového hřídele řetězem má i vyvažovací hřídel. Převodovka je pětistupňová. Stroj je vybavený digitálními přístroji, ukazatelem zařazeného převodu a diodami LED v osvětlení. V nabídce jsou dvě identická provedení, která se liší jenom řídítky. Obyčejný Rockster má klasická vysoká řídítka, zatímco model Rockster Flat má rovná plochá.

Stejný motor používá i dvojice moderních naháčů Stormer R a Shifter MC1. Oba modely se od sebe liší hlavně vzhledem a použitým rámem. Zajímavějším motocyklem je pak Montana XR1, která sdílí stejný motor, ale jde o typické cestovní enduro s dospělými proporcemi a stylem připomínajícím Hondu CB500X. Motocykl má hliníková kola a na přání je možné ho vybavit sadou kufrů. Vlajkovou lodí společnosti je model Montana XR3. Ten má sice také čtyřdobý jednoválec, ale o objemu 249,6 ccm s čtyřventilovým rozvodem OHC, vodním chlazením, pohonem vačkového hřídele řetězem a s vyvažovací hřídel. Zapalování i vstřikování je stejné jako u menších motorů, ale převodovka je šestistupňová. Obě kotoučové brzdy mají systém ABS. Přední vidlice je obrácená, zadní zavěšení je progresivní systém monoshock. Také XR3 může být na přání dodána s padacími rámy a sadou motocyklových kufrů.

Společnost Motos Bordoy se netají tím, že pokud zjistí na trhu zájem, mohla by přijít i s motocykly vyšších tříd. V každém případě ale vytváří svými výrobky příznivé „podhoubí“ pro úspěchy španělských jezdců, tak jak jsme o tom mluvili na začátku. Myslí ale také na svoje obchodní zájmy. V poslední době se stala generálním zástupcem amerického Indianu pro Španělsko a Portugalsko a také pro čínskou společnost NIU. Ta od svého založení pracuje na hledání způsobu, jak zajistit, aby se elektrická mobilita u jednostopých vozidel stala praktičtější a obvyklejší. Její zastoupení ve Španělsku tedy rozšíří dosavadní zastoupení v Číně, Německu, Itálii, Francii, Holandsku, Rakousku a Švýcarsku. Shrneme-li činnost společnosti Motos Bordoy, tak je v současné době zástupcem nebo prodejcem značek MV Agusta, Husqvarna, Indian, SYM, NIU a samozřejmě i vlastních motocyklů. Její hlavní sídlo je v Barceloně a mezi její výrobky patří také čtyřkolky s motory od 50 do 250 cm3.

Ještě jednomu výrobnímu odvětví se ale Motos Bordoy věnovala. Asi to není příliš překvapující, ale byla to výroba motocyklového oblečení pro off-road pod označením XC-Ting. Když ale zahájila výrobu vlastních motocyklů, nebylo možné udržet obě výroby v dokonalém chodu. Nejdříve sice hledala alespoň kapitálového partnera pro tuto výrobu, nakonec ale výrobu XC-Ting prodala firmě, která byla součástí firmy Hebo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 15 Kč od 5 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



k2moto_kawa2
Objednat reklamu
TOPlist