ktm_duke_890gp




Kladivo na Angličany: Harley-Davidson Sportster

V roce 1957 vypustil Sovětský svaz družici Sputnik 1 a bylo to poprvé, kdy se těleso vytvořené člověkem dostalo na oběžnou dráhu. Amerika byla tím pádem v závodě o vesmír druhá a skóre si napravila alespoň představením Sportsteru. A zatímco Sputnik shořel po třech měsících v atmosféře, Sportster je tu s námi dodnes.

V době, kdy kolem planety létala chlouba sovětského inženýrství, se ruský lid až tak moc dobře neměl a tomu zhýralému americkému mohl jen závidět. Z jukeboxů po celých státech vyhrával rokenrol, napomádovaní sígři proháněli osmiválce a ani svět jedné stopy nebyl pozadu. I když, nebýt Sportsteru, u H-D to už zpátečnictvím zavánělo. Výroba po druhé světové válce začínala tam, kde před válkou skončila, a to i u jiných značek znamenalo pokračování v trendech z třicátých let. Abychom byli konkrétnější, zcela běžné bylo ruční řazení, neodpružené zadní kolo a přední vidlice archaických typů. Motorky, které přinášely nějakou technickou inovaci, měly v prodejnách v USA horkou půdu pod kolama, a byl to případ hlavně strojů z Británie. Zatímco po skončení války měly prodejci Harleyů na nové motorky pořadník, brzy se karta obrátila a živobytí jim začaly ohrožovat mašiny z Anglie. Ty byly na tehdejší poměry lehké, rychlé, navíc s moderním nožním řazením a předním kolem v teleskopické vidlici. Uvalit v poválečné atmosféře nějaké cla na hlavního spojence bylo krajně nevhodné a v Milwaukee tak žádnou vládní pomoc čekat nemohli. Na druhé straně pro britské továrny byl americký trh záchranou kvůli velké poptávce a potřebovali tam zákazníků vyluxovat, co jen šlo.

Situaci zkoušeli u H-D zachránit dvoudobou stopětadvacítkou postavenou na základě německé DKW, na druhé straně nabídky byly těžkotonážní dvouválce, ale svižným britským půllitrům nebylo čím konkurovat. Snem amerických motorkářů byly Triumph Speed Twin nebo BSA 500 A7 a domácí výrobě podala vláda pomocnou ruku v roce 1951 v podobě zavedení 40% cla na dovážené motorky. To se navíc potkalo s uvedením modelu K, který se měl britské invazi postavit. Ale model K se zase nepotkal s fanoušky H-D, pro které byl připraven: „Seděli jsme na představení v hotelu Schroeder na předměstí Milwaukee a dva modely K byly přistaveny na scénu. Ani my, ani ostatní prodejci na ně nekoukali moc nadšeně, protože to vypadalo jako horší kopie Triumphu,“ vzpomíná na uvedení modelu K Bruce Chubbuck, který tehdy pracoval v otcově zastoupení v Los Angeles. Důležité ale bylo, že Harley měl teleskopickou vidlici, spojku ovládanou levou rukou a ne nohou, dále nožní řazení a odpružený zadek. Ten byl tehdy stále ještě novinkou a kyvnou vidlici s dvěma tlumiči neměla ještě ani leckterá britská konkurence. Motor měl ovšem stále boční ventily (rozvod SV) používané před válkou, a tady šlo slovy klasika o „velký špatný“. V nabídce byl silniční model K s výkonem 30 koní a závodní KR, kde sedmsetpadesátka dávala 37 koňských sil. V roce 1954 se dvouválec dočkal převrtání na 883 kubíků, s tím přišlo označení KH a motorka začala stíhat Triumphům a BSA, ale v prodejních číslech se to pořád moc neodráželo. Brzy nato následovala další verze KHK s klikou na kuličkových ložiskách, upravenými kanály a výkonem 52 koní, ale to byl asi tak vrchol, kam se dalo s rozvodem SV dojít. „Běžný nadšenec do motorek ze San Francisca pocházel z dělnické třídy,“ vypráví Jim Belland z dalšícho dealerství, tentokrát ze San Francisca. „Hodně zájemců přicházelo i z armády. Britská scéna byla hodně na vzestupu a Harleye a Indiany nekupovali nadšenci, ale běžní zákazníci jako dopravní prostředek. K a KR ale už byly krok správným směrem, sám jsem ho měl, používal závodní díly na silniční verzi a byla to dobrá motorka pro všemožné využití, od ježdění do práce po závody o víkendu.“

První model K a závodní KR. Jeden pozdější KH měl i Elvis Presley

Na modelu K si továrna ověřila nožní řazení, přední i zadní odpružení a zbýval poslední krok k modernímu motocyklu, moderní motor. Tím se stal dvouválec s ventily v hlavě válce, a protože šlo tehdy o sportovní koncepci, napadlo někoho označení Sportster. Pětačtyřicetistupňové rozevření válců a obě ojnice na jednom čepu klikové hřídele tu byly už předtím a horkou novinku tvořil hlavně ventilový rozvod. Většina ostatního byla převzata z modelu K prakticky pouze s tím rozdílem, že rám a nádrž byly upraveny kvůli vyšším hlavám válců. Motor nesl označení Ironhead a název je odvozen od faktu, že válce i hlavy byly litinové (anglicky Iron). Komprese činila 7,5:1, výkon oproti základnímu modelu K vzrostl na 40 koní a motor točil pět a půl tisíce. Každý válec měl 2 vačkové hřídele, převodovka byla čtyřstupňová se suchou spojkou a včetně šestivoltové elektriky jde opět o řešení převzaté z předchozí řady.

Továrna v případě Sportsteru neudělala jedno velkolepé představení, ale víc menších po jednotlivých dealerstvích, v San Franciscu například na místní flat trakové dráze. „Pro motorkáře, kteří jezdili na běžných Harleyích, nebyl Sportster dost velký a těm, co měli rádi sportovní motorky, se zase zdál ošklivý. Začali hned říkat, že by se tam hodila menší nádrž a ořezané blatníky, prostě podoba, do které se často upravoval model K,“ vzpomíná Jim Belland a pokračuje: „Prodejci čekali víc a chtěli motorku, která by byla víc podobná závodnímu KR, jen s novým motorem. Pár jich šlo za Walterem Davidsonem a ten řekl, že takových motorek vyrobí sto kusů a jestli je prodejci neudají, Sportstera dělat prý přestane.“ Tak se stalo, že v roce 1958 vznikla sportovní verze XLCH s větší kompresí, výkonem 55 koní, menšími blatníky, menší nádrží a výsledkem bylo 1059 prodaných kusů. Základnějších verzí XL a XLH se neprodalo ani tolik dohromady a prodejci začali mít z nového modelu radost. V tu dobu se také o Sportster, ale v základní verzi, začali zajímat lidi menšího vzrůstu a také motorkářky, pro které byly ostatní Harleye moc velké. „XLCH mělo otevřené výfuky a ty měly nejlepší zvuk. V té době hluk rovnal se rychlost. Ovládání bylo dobré s ohledem na standardy své doby. S poměrně dlouhým rozvorem bylo řízení pomalejší a přední vidlice byla převzatá z modelu K a ta byla zase kopií vidlice, jakou používal Triumph. Brzdy taky nebyly špatné, tedy na padesátá léta, kdy nějaké extra brzdy neměl nikdo. A vibrace? Těch bylo, ale řidítka byly uchycená na gumách a sedlo na pružinách, takže to nebylo tak špatné,“ zakončuje své vyprávění Jim Belland.

První Sportster XL a vedle něj novější sportovnější XLCH

Tím byly položeny základy dynastie Sportsterů, který se časem stal nejprodávanějším modelem značky. Legendární dvouválec sice budoucnost neovlivnil žádnou převratnou inovací, ale byl jedním z důvodů, proč se Harley stal pojmem. A to, že se Harley stal pojmem, se zase stalo v nespočtu případů důvodem, proč si leckdo motorku pořídil, nebo o ní vůbec začal snít či přemýšlet. Vzduchem chlazené motory známé konfigurace s 45stupňovým rozevřením a rozvorem OHV vydržely Sporsterům až do předloňska, kdy je definitivně pohřbily přísnější euro-normy. Od loňského roku tady máme znovuzrozený Sportster s kapalinou chlazeným výkonným agregátem Revolution Max. Historie pokračuje...

Informace o redaktorovi

Roman Kostelecký - (Odebírat články autora)

Autor článku obdržel prémii 5 Kč od 2 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):



motoguzzi_kveten
Objednat reklamu
TOPlist