Skotsko, sám a na jednobuchu

Pozn.: jel jsem v roce 2006, tento text chvíli spal, než jsem ho sem poslal ...

Nervózně jsem zařadil a vydal se vstříc velmi nejisté cestě. A hlavně nijak neplánované. Nevím, jak to máte vy, když jedete někam dál, ale pokud nejedu zrovna pro rohlíky, tak si hned okolí ťuká na čelo a říká: „Myslíš to vážně? Na motorce? Sám?“

„Ano, ano, ano“, už jsem odpověděl tolikrát, že se ani nesnažím tázajícímu vysvětlit, proč to dělám. Kdo to zná, ten to chápe a kdo to nechápe ten to nepochopí.

Takže vyjíždím z Prahy do Skotska. Jedu bez mapy, protože „přes Evropu přece nepotřebuju mapu“ a v Británii pojedu na sever a je to. Jsem lehce nervózní, přeci jenom Cagiva River není nejvyhlášenější svojí spolehlivostí. Jediné nářadí, které mám, je nůž s vývrtkou. Vývrtku jsem vždy považoval na cestách za nejdůležitější nástroj, minimálně do té doby, než se rozmohla chilská vína se šroubovacím uzávěrem.

Nechci ve svém příběhu psát, kudy přesně jsem jel a jak rychle a co jsem obědval, chci psát o pár lidech které jsem potkal, o krajině kterou jsem viděl a co to přineslo mně samotnému. Road (movie) není ani o cestě, ani o tom co cestou poznáme, ale o tom, co se sami díky různým setkáním a situacím dozvíme sami o sobě.

První setkání proběhlo ještě v CZ, někde na pumpě u Plzně. Virago přestalo jet a nikdo neví co s tím. V sobotu neřešitelnej složák. A já jedu na Riveru do Skotska! Sám! Bez nářadí!! Aspoň, že mám tu vývrtku …

Německé dálnice jsou nuda, jedu spíš na pohodu, ať se nevyšťavím hned ze začátku. Vyšťavil mě vítr, několik bouřek a trocha bloudění (takže si tu Evropu fakt asi dobře nepamatuju). Najednou koukám a jsem v Lucembursku. Jako, z ruky to není, ale myslel jsem, že ho minu. Leje jak z konve (děda Komárek by patrně řekl chčije a chčije). Takže beru hotel v nějakém městečku a hned sekám sekeru 60 euro do rozpočtu. Asi jsem měkkej. Recepční je z Ukrajiny, vývrtku mají na baru, takže přepínáme do slovanských jazyků a je z toho vlastně prima večer. Přes noc uschne všechno mokré a ráno po kafi tradá. Tohle miluju asi ze všeho nejvíc. Dobře se vyspat, obléct se do suchého, sbalit ten cirkus, předjet s motorkou před zahrádku kavárny a tam si dát to poslední kafe před odjezdem. A pak, s chutí kávy na jazyku vyrážím hledat cesty, co vedou na severozápad.

Objezd Bruselu stojí taky za zmínku, vzpomínám na služební cesty, ale hlavně na geniální hranolky na Place Jordan a na zapadlý španělský hospůdky v Schaerbeek. Je to sranda být tady (poblíž) inkognito, svobodný a bez obleku.

V Calais to jde rychle, oběhnout dvě tři firmy, třetí mě bere hned za slušný prachy (už fakt nevím kolik) a frčím na loď. Snažil jsem se sehnat nálepku „Continental driver“, ale francouzi mi nerozuměli... Nebo nechtěli rozumět 😊. Čemu jsem zase nerozuměl já, byl ten pumpař, co obsluhoval všechna auta (na motorku si nenechám sáhnout a už vůbec ne od nějakýho žabožrouta) a z koutku úst mu nonšalantně belmondovsky visela zapálená gauloiseska. Ale očividně dělal svojí práci již dlouho, tak snad věděl, co činí.

Jízda vlevo… byla úplně v pohodě. Vymotání se mezi kamiony, pár naváděcích pruhů přístavem a jsem na dálnici k Londýnu. Jsem poprvé v Anglii!! Super!! Držím se v levém pruhu, pocit divný z toho nemám, je mi to buřt. Navíc, tachometr mám cejchovaný i v mílích, takže fakt pohoda …

Akorát tedy, Anglii neznám. Tady by se mapa hodila. Řeším to tak, že se vždy na pumpě kouknu do atlasu/mapy co tam prodávají, naplánuji příštích cca 250-300 km a snažím se si je zapamatovat. Mapu ale vždy pečlivě vrátím do stojanu. Nevím, proč si jí nekoupím, přijde mi to zbytečné. Že by nějaký židovský gen 😉?

Spím za Londýnem. Někde ve stanu. Prší a je zima, ale snažím se dohnat těch 60 euro z Lucemburska. Měl tu být hostel, ale nějak se mi ztratily šipky. Ptám se, kde je hostel. Starší dáma, s šedivými vlasy s lehce nafialovělým přelivem, jen odvětila: „Hostel? In my town??? Oh my God!!“.

Motorka má najeto 20.000 km. River má být poruchový, ale zatím jede krásně, startuje spolehlivě, žádné problémy se ani náznakem neukazují. Mám z něj radost. Pomalu se blížím ke Skotsku. Tedy jako nejdřív Lake District, to nejhezčí z Anglie. Jsem z toho na prdeli, fakt super, ale v porovnání se Skotskem... to je jak srovnávat severní pól s výletem na Kokořín.

Taky jsem přibrzdil v Lockerbie Memorial Garden. No, můj strach z létaní se zase nažral … 😊

Jinak Skotsko je super. Vynechám to, že ve školách asi nemají angličtinu :-D :-D , ale když vidí cizince, tak se opravdu snaží. Takže na benzínce, když nešly platební terminály, tak mi odpustili platbu. Prý o 10 liber nezchudnou. Bloudění po Glasgow končí tak, že mi nějaký řidič dělá předjezdce a jede přede mnou 15 mil, abych dobře trefil. Potřebuješ si osušit hadry? Jasně, dej si je k nám a ráno si je vyzvedni...

Tenhle přístup se projevuje i na mně samotném. A tak v kempu půl dne hlídám postiženého dospělého kluka (tak 30 let), kterého mi úplně automaticky nechává na krku farář, který si „jenom potřebuje něco zařídit“. Sotva jsem rozuměl faráři skrz ten jeho přízvuk, natož rozumět tomu klukovi. Ale zvládli jsme to, bylo z toho prima odpoledne. Trošičku, malinko, si připadám jak ve filmu Idioti od Larse (von Triera).

Beru stopařku. Holčina, batoh větší než moje motorka. Nějak se skládáme na motorku, vezu jí asi 25 mil do nějakýho kempu za kamarádkou. Svojí helmu dávám jí. Obě jsou totálně pošahaný, jsou z Jihoafrický republiky a ve Skotsku jsou na výletě – to ještě pošahaný není – ale objíždějí místní venkov a hledají farmy, kde mají opravdický bio eko fairtrade vejce. Jsou trhlé, ale ne nepříjemným způsobem. Tasím vývrtku a zůstávám v kempu taky.

Jinak orientace je jednoduchá – jedu tam, kde se mi to líbí. Nebo kde neprší Nebo kam chce hodit ta stopařka. Stejně tu není moc silnic. Chci objet Skotsko dokola po jeho vnějším okraji. Sice jsem rezignoval na Hebridy, ale Skye nešlo vynechat… Jestli je Skotko trochu pusté a trochu tajemné, tak Skye je to samý na kvadrát. A platí to i pro to severozápadní pobřeží: domy zpustlé, často opuštěné. Počasí sychravé, neútulné. Přesto v tom nacházím zalíbení, takové přece má Skotsko být. Určitě bych tady chtěl prožít víc času a porochňat se sám ve své duši.

Večer hospoda s pivem (konečně vývrtka odpočívá). Nějaký muzikanti blbnou na pódiu, hezký. Celkem nepřekvapivě se dávám do řeči s partou korejců, co jsou tady na tripu – spojuje nás, že jsme cizinci. Samozřejmě v pivu se nenechávám zahanbit, vypiju toho skoro tolik, jako oni ve čtyřech...

Motorkářsky je Skotsko nádherné  - kvalitní asfalt, dlouhé táhlé zatáčky, do kterých je vidět, minimální provoz. Občas trochu sprchne, ale žádná tragédie. Příroda pro mě super. Málo lidí. Zapadlé cesty. Chci!

Zbývají už vlastně jenom dvě věci a konec. Tou první jsou palírny. Whisky (neplést s whiskey!!) se pálí všude. Je to moc dobrý, ale děkuji, už nechci, jsem tu na motorce. „No a? Dej si pořádně!!“... „A tady se smí pít a řídit??“ ... „Ne, nesmí... Hej, dolejte tomu motorkáři, je z Československa!!“. V každé palírně mají prohlídky pro veřejnost, ochutnávky, exkurze, reklamní předměty...všechno. Celkem chápu, že se pálí všude, Skotsko je drsná země a bez chlastu by to tu šlo ztuha.

A poslední chybějící věc? No, co by to bylo za cestu do Skotska bez Lochnesky! Jezero je obrovské, tedy relativně úzké, ale móóc dlouhé a hluboké. Tedy široké asi kilák, dlouhé přes 50 km. Nejslavnější hrad na jeho pobřeží, Urquhart, překřtím na Urquell. Je to tam hezký, ale k severu přibývá z Inverness vesniček, zástavby a tak. Jako, Nessie jsem neviděl, ale ta tajemnost místa je dokonalá. Ať lochnesska fyzicky existuje, nebo ne, myslím, že existuje, je součástí toho místa, tradice, rituálů. Aspoň tak to na mě působilo.

Edinburgh je sice historický a krásný, ale moc rušný. Asi 100 km odsud bydlí ten farář s tím postiženým klukem. Stavím se u něj na dopolední čaj. Dvě hoďky kecáme a já vyrážím domů. Za den jízdy to mám do Doveru a ještě stihnu poslední ferrynou přejet k žabožroutům. Druhý den sbalím stan už v šest ráno a večer jsem na Rozvadově.

Tak hezký den všem.

video s více fotkama je zde:

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE