Skotsko 2024

8.6.2024 Německem projedeme povětšinu poloprázdnou dálnicí. Jediným problémem je klasický skopčácký řidič, který se z levého dálničního pruhu prostě nehne a zcela nesmyslně a zbytečně brzdí svou pomalou jízdou provoz.
Cesta jinak ubíhá pohodově bez jakýchkoliv problémů a do Holandska přijedeme relativně brzy. Zprvu zatažená obloha se rozjasní a my si to uháníme po pětiproudé dálnici s předepsanou stokilometrovou rychlostí v hodině konstantní stodvacítkou doufaje, že si toho místní radary nevšimnou! Z rádia na Goldiem mi chrochtající nizozemský moderátor pouští samé hitovky a já si spokojeně jedu s hubou od ucha k uchu. Všudypřítomné vodní kanály zdobí při nich stojící nádherné větrné mlýny, které dnes slouží hlavně k odčerpávání vody a vysoušení půdy, v čemž jsou Nizozemci nedostižní. Znepokojuje mě, že si je z dálnice nemohu blejsknout, tak logicky musíme sjet a pořídit pár snímků. Dostaneme se tak aspoň na předměstí Amsterdamu a můžeme nasát trochu zdejší atmosféry. vyHoollanďani jedou travku ve velkém, cítíme ji na každém rohu. Asi i proto se tu na cyklostezkách a po chodnících normálně prohánějí skútry a všichni se na sebe smějí, dokonce i když nabourají! Načichali jsme se toho sajrajtu asi moc nebo nevím, co nás vedlo k tomu, abychom při hledání jednoho z mlýnů jezdili s GoldWingem a na Advíkovi také po těch cyklostezkách. Míjíme cyklisty, také běžce a maminky s kočárky...všichni se na nás ale zubí, já ten národ miluju!
Lidé v této oblasti žijí většinou v cihlových domcích postavených jak přes kopírák jeden vedle druhého podél vodních kanálů, je to fakt nádhera.
Přístav už taková nádhera není, klasická průmyslová zóna, ale to nám nevadí, mizíme v útrobách asi dvanáctipatrové lodi a zabydlíme se v naší pidi kajutce. Jak se zpívá v jedné písni...dnešní noc bude dlouhá! Zásob na hašení žízně máme dost, myslím, že to přežijeme!

 

9.6.2024 Ráno se vyloďujeme v Newcastlu. Spojené království nás vítá s hodinovým posunem času zpět, polojasnou oblohou a příjemnou teplotou kolem 17 stupňů. Jakmile vyjedeme z našeho trajektu, musíme projít pasovou kontrolou. Genderově nevyvážená osoba s přísným výrazem v obličeji nás řadí za sebe do fronty a já až zblízka zjišťuji, podle čerstvě oholeného knírku, že se jedná zřejmě o ženu! Ba ne, kecám, ani zblízka to nejde poznat! Dotyčná/ý mě ještě stihne seřvat, že pořizuji snímky v hraniční zóně, tak s omluvným gestem ve tváři krčím rameny jako projev lítosti nad tím přečinem, ale v nitru se tetelím blahem, že mám asi 50 fotek toho tajemného místa! Jirka zatím dojede k celní budce, ze které na něj osoba podobná té, co mi vynadala (asi sourozenec...), vyhrkne v angličtině několik vět. To ale netuší, s kým má tu čest. Bratr Slunečník je totiž velký polyglot. Plynně hovoří svou rodnou řečí a obstojně se domluví také na Moravě a trošku na Slovensku. S klidným výrazem dotyčnou vyslechne a pak jí obratem odpoví: asi devět... Natož je mu vrácen jeho pas a jsme volní!
Najíždíme na hlavní silnici a je to tu...jeden blázen, druhej, třetí...pátej...samej cvok v protisměru! Chviličku si to srovnáváme v hlavách a pak už spořádaně jedeme pouze v levém pruhu jak ti šílení Němčouři včera na dálnici. Ještě si uvědomit, že všechny číslovky na cedulích neznačí kilometry, ale míle a yardy, a jsme jak rodilí Angláni.

Skoti jsou usměvaví a velice ohleduplní a přátelští lidé. Skotská příroda a anglická architektura nás dostala, je to tu naprosto fantastické. Nejprve navštěvujeme nádherné zahrady a překrásný hrad v Alnwicku, který se rozkládá uprostřed zelených luk na břehu říčky Aln.

Po Windsorském hradu se jedná o druhé největší obydlené šlechtické sídlo ve Spojeném království, jehož prostory posloužily jako kulisy při natáčení seriálů Panství Downton a Černá zmije s Rowan Atkinsonem, dále v příbězích o Harrym Potterovi, kde ztvárňoval Školu čar a kouzel v Bradavicích a v neposlední řadě se objevil také při natáčení příběhu Robina Hooda s Kevinem Costnerem.

Dále míříme do hlavního města Skotska - Edinburku. Tady nám padne brada. Návštěvu majestátního hradu na vrcholku čedičové skály zvané Castle Rock už nestíháme, ale díky tomu si projdeme celé Staré Město překypující historií a až tajemnou atmosférou. Nesmírně si to v centru užíváme, protože je to tady fakt famózní.

K večeru přejedeme přes 2700 metrů dlouhý most Queensferry Crossing s pylony dosahujícími do výšky 207 metrů, který spojuje protilehlé pevniny ve zdejším zálivu Firth of Forth. Jde o třetí most otevřený v roce 2011 v ústí tohoto zálivu. Prvním byl železniční Forth Rail Bridge a druhým pak silniční most Forth Road Bridge. Na všechny tři zde stojící obry vedle sebe je úchvatný pohled. Ubytování nacházíme v Burntislandu, odkud zítra pojedeme dál na sever.

10.6.2024 Následující den tedy pokračujeme nejprve k zřícenině hradu Dunnottar u pobřeží Severního moře. Ty pohledy na zdejší útesy z hlavy dlouho nedostanu, je to neskutečná krása! Hrad byl díky své těžko přístupné poloze na skále vysoké 50 metrů téměř čtyři století nedobytný. Později byl využíván jako věznice pro vzbouřence vedené devátým hrabětem z Argyllu.

Poté se přesunujeme k zámku Balmoral známému také jako Royal Deeside, který slouží královské rodině jako letní sídlo od té doby, co ho v roce 1852 koupil princ Albert pro královnu Viktorii. Poprvé si ho pronajal už v roce 1848. Pravidelně tu pobývala královna Alžběta II. se svým manželem vévodou z Edinburghu, která zde 8. září 2022 také zemřela.

 

Nacházíme se v oblasti národní parku Cairngorms a Skotská vysočina se nám představuje v celé své drsné kráse. Teplota 4 stupně, mlha, déšť, vítr, ale my jsme šťastní. Na nekončících pastvinách se k zemi choulí a za vzrostlými travinami schovávají skotské ovce s černými hlavami jak uhel.

Naskakují mi myšlenky na Williama Wallace, jak tu těmi nekonečnými pláněmi porostlými vřesy a janovci běhá jen ve svém kiltu a košili. Jak tady ti lidé mohli žít a přežít??? Jedno máme ale společné, milujeme SVOBODU!!! My jsme díky bohu oblečeni a připraveni na nevlídné počasí dokonale a z nepromoků, které nás perfektně chrání a zároveň hřejí, téměř celý den nevylezeme. Pondělí zakončujeme v Grantown-on-Spey, dnes to bylo opravdu úžasné!

11.6.2024 Po snídani vyrážíme směr Inverness a startovním obrázkem ještě před vjezdem do města je foto železničního mostu Tomatin, který vede přes romantické údolí řeky Findhorn.

V Invernessu začíná i končí NC500, neboli North Coast 500, což je 516 mil dlouhá scénická trasa kolem severního pobřeží Skotska, kvůli které tu hlavně jsme. Návštěvu místního hradu stojícího na útesu nad řekou Ness nám znemožňuje jeho probíhající rekonstrukce, tak pořizujeme aspoň pár snímků rozestavěného sídla, místní katedrály a města samotného.

První delší zastávku děláme u honosného rodinného sídla hraběte ze Sutherlandu, v Dunrobinu, ze kterého je výhled na pobřeží Dornoch Firth. Procházíme nádherné zahrady, muzeum a poté absolvujeme i vnitřní prohlídku, která nemá chybu.

Dalším bodem na trase je romantická zřícenina čtyřpatrové věže hradu Old Wick, který vznikl přibližně ve 14. století a stojí na hřbetě skály vyčnívající do Severního moře mezi dvěma hlubokými úzkými roklemi. Části hradu směřující k moři se již dávno zhroutily, ale stále tu jsou v zemi patrné původní základy hradu a hluboký příkop vysekaný ve skále, který kdysi překlenoval padací most. Ani silný nárazový vítr nám nezkazí ty překrásné pohledy na zdejší úchvatné útesy.

Za Keiss pak vidíme zbytky z bývalého stejnojmenného hradu a vystavěný novější zámek.

V John o'Groats na severovýchodním cípu si fotím zmodernizovaný hotel v norském stylu, ten původní tu stál už v roce 1875. Městečko je oblíbené u turistů jako nejvzdálenější bod na pevnině od Land's End v Cornwallu v Anglii, je to odtud 1410 kilometrů na jihozápad země a pouhých osm mil na Orkneje.

Blížíme se k nejsevernějšímu bodu na naší cestě a zároveň na skotské pevnině a celém ostrovu Velká Británie. Je jím mys Dunnet Head, známý také jako Easter Head, na jehož 91 metrů vysokých útesech stojí už od roku 1831 maják Dunnet Head. Okolí tvoří kilometry neobydlených vřesovišť, mezi kterými se nachází jezera. Velkolepé útesy jsou domovem tisíců hnízdících ptáků a je z nich možné pozorovat také velryby při jejich migraci podél severního pobřeží.

Odliv moře nám odkrývá písečnou pláž mezi Dunnetem a Castletownem, kde naše dnešní cesta končí. Ty přírodní scenérie byly opět neskutečné. Slunce zde zapadá až kolem jedenácté v noci a ve čtyři ráno už je zase světlo, dny jsou tu opravdu dlouhé. Počasí se dnes umoudřilo, pršelo jen sporadicky, teplota v průměru kolem 10 stupňů a pouze u zmíněných útesů foukal silný vítr.
Zamilovali jsme se do zdejší přírody!

 

12.6.2024 Den nás vítá téměř vyjasněnou oblohou a svítícím sluncem, které vyhřálo teplotu až na 14 stupňů. Viditelnost tedy úžasná, nutnost nepromoků nulová. Myslel jsem, že nás už nic nemůže překvapit, že už nic nemůže být krásnější, že už jsme vše viděli, že nás nic tak neoslní. Omyl přátelé. To, co severní a západní pobřeží Skotska nabízí, to je něco neskutečného. Snad na každých deseti kilometrech se úplně mění ráz krajiny a my musíme pořád zastavovat a snažit se zdokumentovat tu neskonalou krásu do našich mobilních telefonů. Nejde to, to musíte zažít, to nelze zachytit. Skotsko je drsné a divoké, je zároveň neskutečně malebné. Nekonečné vylidněné úseky cest úzkých tak, že se na ně dvě auta vedle sebe ani nevejdou, oblasti, kde téměř nikoho nepotkáte a které vám vhání do hlavy rozmluvy se svými "já". Nevím, zda je to tím obdobím, kdy tu jsme, ale turistů je tu opravdu minimum.

Fauna a flóra...ráj na zemi. Sytě zelená tu má nespočet odstínů. Tráva je měkká jak nejjemnější "peršan" a hrozně příjemná na dotek. Kocháte se porosty kapradin, travin a kvetoucích vřesů, janovců a rododendronů, nejrůznější druhy skalniček tu hýří barvami a majestátní fuchsie tu dorůstají rozměrů, které jsem si ani neuměl představit. Na nekonečných loukách se pasou ovce, krávy, koně, ale i volně žijící stáda jelenů a zahlédnete i drobné roztomilé králíčky, kteří jsou stále v pozoru před svými predátory z výšin. Ano, i ptactvo tu má své nemalé zastoupení. Toho vodního je tu nespočet. K tomu můžete z útesů pozorovat velryby, delfíny nebo sviňuchy, my máme to štěstí a poblíž bývalého majáku Strathy Point, u kterého zahajujeme dnešní putování a který je vzdálený daleko od civilizace, sledujeme v moři lovící tuleně a opět si užíváme výhledy na souostroví Orkneje.

Maják tu od roku 2012 již neplní svou funkci a místo je tak téměř nedotčené civilizací. Vodní prvek ve Skotsku dominuje. Stovky, možná tisíce malých i ohromných jezer napájených z říček a potoků, které v některých místech vytváří půvabné scenérie prostřednictvím hučících vodopádů stékajících a padajících o několik metrů níže, nabízí své hladiny jako velká přírodní zrcadla, ve kterých se většinou odráží zdejší majestátní hory a zelené kopce. Nelze vyjmenovat všechna místa, která jsme viděli a která nás uchvátila.

Zmíním ale určitě nádherné útesy v zálivech u Bettyhill nebo v Loch Eriboll, překrásnou pláž Ceannabeinne, velkou jeskyni Smoo Cave nedaleko Durness a ruiny Balnakeil Old Schoolhouse u jezera Croispol a nedaleko stojící zbytky kostela Balnakeil z roku 1619. Ten je na místě původního kláštera založeného již v roce 722 svatou Maelrubhou. Kostel s přilehlým hřbitovem se nachází v zálivu Balnakeil poblíž nádherné bílé široké písčité pláže ve tvaru půlměsíce s vysokými písečnými dunami pokrytými trávou Marram. Je to neskonalá nádhera. Na hřbitově je pochována teta Johna Lennona, Elizabeth Parkes. Nachází se zde také hromadný hrob trosečníků z lodi Canton.

Jednalo se o uprchlíky, kteří se všichni utopili, když se loď potopila u nedalekého mysu Faraid Head. Pohřben je tu slavný galský básník Rob Donn, ale i vrah nejméně 18 lidí, Domhnuall MacMhurchadh neboli Donald MacMurdo, jehož legenda je spojena se zmiňovanou velkou aktivní příbojovou jeskyní Smoo, do které prý své oběti házel shora. Smoo Cave je kombinací sladkovodní a mořské jeskyně. Její přední, 60 metrů hlubokou, 40 metrů širokou a 15 metrů vysokou část vytvořil mořský příboj a působení slané vody, vnitřní část ale vyhloubila říčka Allt Smoo, která napájí krásný dvacetimetrový vodopád v první volně přístupné „mořské“ síni. Do druhé, slepé části jeskyně se musíte objednat na tour na lodičce s průvodcem. Její úzký průchod ven se nachází pod vodou.

V podvečer projíždíme k západnímu pobřeží mezi horami a průzračně čistými jezery podél zátok a mořských zálivů, z nichž zmíním alespoň zátoku Kyle of Durness a pohádkovou krajinu poblíž Kylestrome, kde stavíme u mostu Kylesku Bridge a fotíme si tamní okolí.

Jedny z našich posledních dnešních pohledů směřují na jezero Loch Assynt, kde se při zapadajícím slunci kocháme zde stojící zříceninou hradu Ardvreck, který kolem roku 1590 postavil rod MacLeodů a o několik desítek let později ho dobyl klan MacKenziů. Ti zde později zbudovali modernější sídlo Calda House, jehož výstavbou se uvrhli do nemalých dluhů. Stavba po pár letech existence lehla popelem a dnes tu po ní zbyly jen obvodové zdi.

Skotsko musíte vidět, musíte ho zažít... Skotsko je jeden z posledních rájů v Evropě, kde na vás dýchá minulost, cítíte svobodu a spatříte přírodní scenérie, které jinde neuvidíte!

Celodenní putování zakončujeme v Ullapoolu.

13.6.2024 Dnes jsme za krásného slunného počasí dojeli až do konce trasu silnice NC500. Poslední pohledy na skalnatá pobřeží v zálivu s pláží Gruinard, na malebné zálivy a křišťálová jezera v podobě například Little Loch Broom a na městečka s bílými domky jako třeba v Gairloch.

V jedné malé vesničce s názvem Laide objevuji starý hřbitov s rozpadlým kamenným kostelíkem. Náhrobky nesou jména starých skotských rodů, které tady po staletí žily, vychovávaly své děti, chránily své rodiny a statečně bojovaly za svobodu a svou zem. Tiše si to tu procházím a snažím si představit, jaké byly asi jejich životní osudy.

Je čas se přesunout dál. Na řadě je jezero nejznámější, jezero Ness. Ze všech těch námi poznaných je nejméně zajímavé. Stačí však trocha toho tajemna a dobrého marketingu a tahák na peníze turistů je tu. Vzhledem k počtu návštěvníků a nesmyslnému vstupnému na zdejší zříceninu hradu Urquhart odtud raději prcháme. Smočíme akorát dlaně ve studené vodě jako symbol a zpečetění toho, že jsme tu byli a pošleme tak té záhadné potvoře naší pachovou stopu tam dolů do hlubin jezera…

V Invermoristonu navštívím malý hřbitov a starý kamenný most Telford´s Bridge spojující protilehlé břehy řeky Moriston. Na skalnaté římse nad jejím tokem se nalézá malý kamenný altán Summer Invermoriston House.

Ve městě Fort William začíná pršet. Stavíme u lihovaru skotské whisky Ben Nevis, který se nachází pod stejnojmennou nejvyšší horou Skotska. Vrchol hory je v mracích, vystoupat do výšky 1345 metrů bychom v tomto počasí fakt nechtěli. Kdo nebyl na Nevisu, jakoby nebyl ve Skotsku... Nebyli jsme na, ale u...to se snad také počítá!

Nemůžeme samozřejmě vynechat návštěvu asi nejznámějšího železničního mostu Glenfinnan, který proslavila zfilmovaná verze fantasy románů spisovatelky J. K. Rowlingové o mladém kouzelníkovi Harry Potterovi. Pohled na něj v krásně zeleném údolí obklopeném horami určitě stojí za to. Jedná se o nejdelší betonový železniční most na území Skotska. Má celkem 21 oblouků, jeho délka je 380 metrů a říčku Finnan překonává ve výšce 30 metrů. Díky pár desítkám čekajících turistů to v jednu chvíli vypadá, že máme štěstí a dočkáme se i projíždějícího vlaku. Jeho příjezd nám potvrzuje i jeden mladý Francouz, ale zároveň dodává, že to není úplně jisté. No, nebylo... Místo atrakce v podobě parní lokomotivy jsme se dočkali jen roje malých mušek, které v momentě, že stojíte na místě a nehýbete se, vytvoří nad vaší hlavou doslova svatozář a uštípou vás k smrti! Byla to jediná, ale podstatná vada na kráse, která nás nutí po několika minutách čekání místo opustit. Nedaleko odtud stojí u jezera Loch Shiel památník Glenfinnan Monument věnovaný skotským horalům, tak se pak ještě krátce zajdu podívat také sem. 
Na večer se vracíme do Fort William, kde strávíme noc. Je čas ve městě ochutnat též pár piveček z místní produkce...

14.6.2024 Následující ráno otevírám okno hotelového pokoje a vpouštím tak do místnosti skřehotavý zvuk racků, který se sem nese z nedalekého přístavu. Vrcholky okolních hor jsou zahalené v mlze, která tají jejich skutečnou velikost. Vyrážíme směr Stirling. Projíždíme průsmykem Glen Coe, který je považován za jedno z nejkrásnějších míst Skotska. Jsme po několika dnech jízdy naposledy ve Skotské vysočině, dnes už z ní vyjedeme. Uchvacují nás okolní zelené hory ukryté v mracích. Jedny z nejznámějších jsou Tři sestry. Jedná se o zkrácené horské výběžky vyčnívající z Bideanského masivu.
Pozdní typická skotská snídaně v jednom zdejším resortu, která nám nahrazuje i oběd, přišla vhod. Oproti klasické anglické jsou v ní kromě vajíček se slaninou, fazolí, smažených rajčat a hub navíc i místní speciality, jako jsou bramborové placičky, black pudding nebo haggis. Projíždíme severní částí národního parku Loch Lomond a Trossachs a blížíme se ke Stirlingu, kde navštívíme středověký hrad postavený na vyvýšenině v současnosti zvané Castle Hill. Kdysi královský hrad byl dějištěm korunovací řady skotských panovníků, včetně Marie Stuartovny.

Dnešní rozhodnutí navléknout jen horní díl nepromoku by bylo tím správným, kdybychom při výjezdu z města nedojeli do dálniční zácpy, ve které se i přes to, že se zdařile proplétáme, podstatně sníží naše rychlost. Postupně tak naše rozkroky vlhnou, nejdřív to studí a pak už hřeje! Jsme jako blbý a blbější, když jeli za "teplem" do Aspenu! Na Jirkovo černých kalhotách to aspoň není tak vidět, ale mé kevlarky v barvě khaki vypadají, jako bych se pokakyl i pomočil!

Další naše kilometry směřují k zázraku techniky, k jedinému rotačnímu lodnímu výtahu na světě zvanému The Falkirk Wheel, který propojuje zdejší vodní kanály Forth-Clyde a Union Canal a překonává tak výškový rozdíl 24 metrů. Umožňuje vnitrozemské vodní spojení mezi městy Edinburgh a Glasgow a nahradil zde soustavu 11 zdymadel umožňujících vodní dopravu na těchto kanálech až do 30. let 20. století. Dáváme se zde do řeči s jedním Čechem žijícím v Anglii a díky němu navštívíme další zajímavost vzdálenou jen pár kilometrů odtud, kam plují i lodě z tohoto místa. Tou je Helix Park, který je domovem The Kelpies – dvojice třicetimetrových ocelových koňských hlav o váze 300 tun každé z nich. Jejich podoba je inspirována clydesdalskými tažnými koňmi a jedná se o největší koňské sousoší na světě.

Zbývá nám dnešní poslední cíl, poslední zastávka. Tou je opuštěný zámek Lennox s nechvalnou historií, který v roce 2008 vyhořel a je v troskách. Navigace nás navede zhruba kilometr od cíle a dál se musí pěšky. Jirka zůstane u motorek, hlídá věci a googluje zatím dnešní ubytko a já se vydávám po úzké zarostlé cestě lesem sám. Mezitím se protrhává obloha a sluneční paprsky podstatně zvyšují teplotu vzduchu. Jsem na taková místa úplně ulítlý, miluji to. Srdce mi buší vzrušením a napětím jak malému klukovi, který objevil něco úchvatného. Vlastně ani nevím, zda tu zámek ještě stojí, zda si ho příroda už nevzala do své moci, ale cítím, že tu někde v tom hustém prostoru musí být a nemýlím se! Ani netušíte, jakou radost jsem z toho měl. Snad hodinu si to tu prolézám a fotím a pak se, potěšený s úsměvem jak rohlík, vracím za Jirkou k motorkám. Nacházím ho zde, chudáka, chodícího v tom vedru z místa na místo ve své kukle, kterou má pod helmu. Kolem něj poletuje roj těch malých štípavých potvor, které jsem zmiňoval už u Glenfinnanu. Přiletěly sem asi za námi, svině! Ihned pochopím důvod jeho přemisťování z bodu do bodu, protože jakmile se zastavím, mám jich v ten moment kolem sebe snad milion. Schovávám si tedy hlavu do své Nolanky, nasedáme na motorky a prcháme odtud. Bohužel několik těch mušek prchá v helmách s námi a sosajóóó a sosajóóó... Musel na nás být úžasný pohled, když jsme za jízdy rukama plácali do helem a škubali hlavami do všech stran ve snaze znemožnit těm mrchám ochutnat naší krev.

Poté ještě společné foto Golďase a Advíka u ruiny kostela Campsie High Kirk v Lennoxtownu a můžeme v podvečer za stále slunečného počasí dorazit do dnešního nocoviště v Hamiltonu.
Další parádní den plný zážitků to byl!


15.6.2024 Dlouhým a nudným dálničním přesunem trávíme téměř celý sobotní den. Loučíme se se Skotskem a projíždíme následně celou Anglií až dolů na jih k Poole, odkud nám zítra ráno pluje trajekt do Francie. Celou cestu nám dnes dost střídavě prší, takže jsme stále mokří. Já opět i v rozkroku, protože můj letitý nepromok někde zřejmě povolil a voda si cestu najde vždycky.

Jedinou zastávku uděláme akorát na Salisburské pláni u nějaké hromady kamení, kterou zde parta neolitických pobudů začala zahrabávat do země už prý někdy před 5 tisíci lety. Místní to zde nazývají Stonehenge a dnes je z toho světová rarita! Komplex menhirů a kamenných kruhů je nejstarším známým kalendářem a nachází se kousek od Amesbury. Jedná se o památku Světového dědictví UNESCO. S trochou trpělivosti se mi daří pořídit pár fotek tak, že ty stovky turistů nejsou vidět a vypadá to, že jsme tu byli sami.
Přejedeme pak už jen do hotelu v Bournemouthu a cestou musím blejsknout aspoň pár kouzelných cihlových a doškových domků. Celá tato oblast klidného venkova je jich plná a jsou neskutečně fotogenické!

Od zítra nás čeká pár dní v "zemi galského kohouta". Vylodíme se v Cherbourgu a navštívíme na našem tripu ještě Normandii a Bretaň.

16.6.2024 Anglii opouštíme pohledem z vyplouvajícího trajektu na původní pevnost, nyní zámek Brownsea, stojící na stejnojmenném ostrůvku, a na úchvatné pláže a útesy, kterým dominují Old Harry Rocks, což jsou dva křídové útvary nacházející se u Handfast Point na poloostrově Isle of Purbeck na nejvýchodnějším bodu Jurského pobřeží, které je zapsáno od roku 2001 ve Světovém dědictví UNESCO. Vznik názvu vysvětluje legenda, podle které samotný ďábel nazývaný Old Harry spal na skalách. Jiná verze vykládá původ pojmenování podle piráta Harryho Paye z Poolu, který zdejší skály užíval jako skrýš svého kontrabandu.

V Cherbourg en-Cotentinu se po necelých pěti hodinách plavby vyloďujeme na francouzské pevnině přímo v Normandii jako ti stateční hoši tehdy v úterý 6.6.1944 v Den D. My to tedy máme jen o kousek dál na jiném místě a samozřejmě za úplně odlišných podmínek a rozhodně veselejší. Jedeme se podívat a pomyslně vzdát hold všem těm vojákům, kteří zde padli, na asi dvě nejznámější pláže, kde tato operace probíhala, jimiž jsou Utah a Omaha Beach.

Na té prvně zmíněné navštívíme i tamní muzeum, u té druhé jsme si chtěli projít Americký hřbitov, ale o pět minut to nestíháme a už je zavřený. Je to tak možná lepší, protože vidět ten nespočet bílých křížů znázorňujících zmařené lidské životy není nic veselého a na člověka padne splín. Celá tato oblast tuto významnou událost připomíná množstvím památníků a nejrůznějších sousoší a vojenské techniky. Vesničky a městečka jsou dnes romanticky klidná, krásná a čistá, člověk by nevěřil, že se tu kdysi děla taková zvěrstva. Válka byla, je a vždy bude svinstvo!
Dnešní první noc ve Francii trávíme v Saint-Lô.

17.6.2024 Většinu pondělí věnujeme návštěvě Mont Saint-Michel zapsaného od roku 1979 na seznam Světového dědictví UNESCO. Toto monumentální město se nachází ve stejnojmenné nádherné zátoce na hranici Normandie a Bretaně, která je dějištěm nejvyšších přílivů v kontinentální Evropě.

Během pouhých 6 hodin může rozdíl ve výšce hladiny tvořit až neuvěřitelných patnáct metrů a odliv obnaží mořské dno do vzdálenosti až 15 kilometrům od pobřeží! Voda stále klesá a stoupá v závislosti na lunárním kalendáři rychlostí až 10 kilometrů v hodině. Na 80 metrů vysokém žulovém přílivovém ostrově, vlastně dnes už poloostrově, jelikož od roku 1879 je s pevninou spojený mostem na pilířích, naleznete početné historické památky, klášterní budovy, štíhlé gotické věže a masivní opevnění.

Navzdory turistickým davům máte stejně pocit, jako když jste se přenesli zpátky do středověku. Pohled na město je skutečně dechberoucí! Moc si to tu užíváme, celé si ho projdeme a kolem třetí odpoledne pomalu přejedeme do další francouzské oblasti, do Bretaně. Tato historická provincie v západní Francii na poloostrově nesoucí stejný název je cestovatelsky nesmírně zajímavým regionem plným legend a starých příběhů, mystických menhirů, krásných měst a nádherně zbarveného pobřeží s vysokými strmými útesy.
První zastávka je ve starobylém biskupském městě Dol-de-Bretagne, které nás uchvacuje gotickou katedrálou Saint-Samson a překrásnými středověkými domy v samotném centru.

Mysy na pobřeží Bretaně patří k nejkrásnějším na světě, tak toho využijeme a stihneme se dnes ještě podívat na jeden z nejpůsobivějších s názvem Cap Fréhel. Skalní masiv se tu zvedá do výšky 70 metrů a stojí zde maják, vlastně dokonce dva. Starý maják, neboli Vaubanova věž, byl postaven už za vlády Ludvíka XIV. v roce 1701, tedy v době, kdy se svítilo zejména za pomoci rybího tuku. Ten současný, vedle stojící, stráží břehy od roku 1950, měří 32 metrů a za jasného počasí je jeho světlo vidět ze vzdálenosti více než 100 kilometrů.
Den zakončujeme až kolem jedenácté v noci nedaleko Quimper.

18.6.2024 Loučíme se s překrásnou Bretaní a celým západním pobřežím poslední zastávkou u mysu Pointe du Raz, o němž se tvrdí, že patří k nejkrásnějším na světě. Není sice tím nejzápadnějším bodem pevninské Francie, jak se někdy chybně uvádí, ale určitě si zaslouží prvenství právě za svůj půvab. Tím nejvíce položeným na západě je Pointe de Corsen, který se nachází vzdušnou čarou o několik desítek kilometrů severněji.

Strmé útesy Pointe du Raz zde bičují ohromné vlny Atlantského oceánu a počasí je tu velmi proměnlivé. Častý silný vítr vás nesmí odradit, budete odměněni pohledy a možná i objevitelskými pocity dávných mořeplavců, které jsou pro nás běžné suchozemce tak neobvyklými.
V Atlantiku před sebou vidíme maják La Vieille stojící na skále Gorlebella s doprovodným majákem Tourelle de la Plate. Za nimi jsou v mlze patrné obrysy dalšího na ostrově Ile de Sein. Tyto majáky patří k těm, které na bretaňských mysech a skaliscích upozorňují lodivody, že právě vplouvají do Lamanšského průlivu. Tyto věže vydávající převážně světelné signály jsou takovými katedrálami moře. Za zmíněným ostrovem Ile de Sein vyčnívá z moře asi jeden z nejznámějších majáků vůbec, díky své izolaci proslavený - Ar Men. Dokončen byl až po 14 letech od zahájení stavby. Skála, na které stojí je při přílivu zcela pod vodou a v prvním roce prací se dělníkům podařilo na skále přistát pouze 7x a odpracovat zde celkem jen 8 hodin! Ne nadarmo nese toto místo přezdívku „Peklo pekel“ kvůli drsným podmínkám a vystavení vlnám Atlantiku. Přímo na Pointe du Raz stojí také jeden maják a na prostranství před ním navíc další dominanta tohoto „konce světa“ - památník obětem moře, na němž topící se námořník vztahuje ruce k Panně Marii.
My měli dnes na počasí celkem štěstí, viditelnost byla dobrá, téměř bezvětří, moře klidné a obloha se protrhávala do polojasna.
Mými posledními obrázky z Bretaně jsou zdejší klasické, většinou bíle omítnuté, kamenné domky s nejčastěji modrými okenicemi, které jsou tak typické pro tuto oblast a dotvářejí malebnost celého kraje. Je to tu úžasné!

Dnešní završení cesty mělo být někde za Paříží, ale vzhledem k podvečerní nepřízni počasí, která se na nás tentokrát pěkně vyřádila, končíme v Le Mans.
Ubytování probíhá s počátečním drobným zádrhelem. Usměvavá slečna recepční nám sděluje, že má nějakou poruchu v systému a ten náš rezervovaný a zaplacený pokoj není k dispozici, nemá vůbec žádný volný pokoj! To v deset večer po stovkách ujetých kilometrech a nasáklí vodou jak houby slyšet opravdu nechcete. Na Francouzsku se snaží s nebývalou ochotou vyřešit náš problém a obvolává několik místních hotelů, které mají ale také plno. I zželelo se matce milých dítek...tedy...co to melu? Slečně se zželelo nás nebohých Čechů a přichází se spásným řešením. Nabízí nám se slevou pokoj, ve kterém na toaletě nad záchodovou mísou kape voda ze stropu. V pokoji nad námi praskla nějaká trubka asi... Bereme všema deseti! Budeme trůnit a při tom se můžeme rovnou umýt! A nebo máme aspoň důvod navléct na sebe ty naše pršipláště, které tak zbožňujeme! Tak ubytko vyřešené...uf...máme kde spát!

19.6.2024 Probouzíme se do mokrého Le Mans, ale už neprší. Mrkneme na meteomapu a mrak se přesunul do Lucemburska, jedeme tedy tam!

Psychický stav Slunečníka se za ty téměř dva týdny, co je se mnou na cestě, dramaticky zhoršil. Na trajektu cestou do Skotska se po lahvince rumu a několika pivíčkách zvedl z křesla v lodním baru a do hrobového ticha hlasitě zapěl: O Sole Mio! Udivení turisté jen koukali a já ho ten večer už neviděl! Teď tu sedí na posteli, přehrabuje se v těch mokrých hadrech, které neměly šanci uschnout a zpívá si písničku Jiřího Zmožka z pohádky Ať přiletí čáp, královno! Všechno naruby tu je, všechno naruby tu je... Představil jsem si Petra Nárožného v roli krále, který to v té pohádce pěje a dostal jsem záchvat smíchu! Ještě později na dálnici v helmě mi tekly slzy z očí, jak jsem se tomu řehtal. Můj duševní stav asi také utrpěl a ke štěstí mi stačí málo...

Lucembursko, přesněji tedy Lucemburské vévodství je sedmým nejmenším suverénním státem v Evropě s vysokou životní úrovní, jehož téměř polovinu obyvatelstva tvoří cizinci. Je tedy malé, krásné a také celkem dóóóst drahé. Hlavně je tu ale ten francouzský mrak, který sem před námi opravdu dorazil a kvůli kterému se sem takovou štreku táhneme. Naštěstí se cestou také unavil a vypršel, takže teď z něj už konečně nic nechčije a my se můžeme krásami hlavního města pokochat za sucha!
Platíme si cenově dostupný hotel ve čtvrti plné podivných lidí, motorky vidíme možná naposledy...
Jako nejsem rozhodně žádný rasista, barva pleti pro mě není rozhodujícím faktorem při posuzování lidí, ale tohle fakt nevypadá bezpečně, to je jako někde v Bronxu! 

Obavy o naše jednostopé krásky pominou díky majitelům hotelu, kteří nás ujišťují, že na ně dohlédnou. Vyrážíme do víru Luxembourgu. Jen těžko lze v pár větách popsat tu atmosféru a dění, to se prostě musí zažít. Veškerá veřejná doprava je tu pro všechny zdarma, což je úžasné a dost to zrychlí a usnadní přemisťování po městě, jehož střed je doslova úchvatný, snoubí se tu staré s novým a my si to tu fakt neskutečně užíváme.

20.6.2024 Jde o poslední den naší cesty, který se celý nese v duchu dálničního návratu domů. Kromě jedné dlouhé STAU v Německu, kterou jsme se zdárně propletli až na její začátek a tam asi 10 minut kvůli odstraňování nehody čekali, to bylo bez obtíží a cesta utekla rychle. V 17:30 jsem byl doma. Byla to fantastická cestovatelská pouť se spoustou úžasných míst.

Trocha statistiky a čísel...
- 13 dní na cestě
- projeto a navštíveno 6 států - Německo, Nizozemsko, Skotsko, Anglie, Francie a Lucembursko
- ujeto celkem 5514,2km (Jirka o cestu z Prahy a zpět více)
- má průměrná spotřeba 6,1l/100km
- necelých 100km před domovem protnuto 20.000 letos najetých km na Goldiem, ukazatel se na konci naší výpravy zastavil na 20.099km
- finanční náklady...raději nevědět! 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE