Přejezd legendární americké ROUTE 66

Cestopis vypráví o tom, jak dva kamarádi ze Šumavy odletěli na 20 dní do USA, půjčili si tam motorky a přejeli na nich celou legendární americkou Route 66, v době od 17.8. do 2.9.2018. Route 66 vede z města Chicago do Los Angeles, je dlouhá 3 940 km (2 448 mil), byla původní mezistátní dálnicí od roku 1926 fungující až do roku 1985, dnes je trasa nahrazena moderními dálnicemi, ale Route je stále udržovaná a značena jako historická cesta, vede přes 8 amerických státu, z cca 95 % se jedná o asfaltovou silnici, má přezdívku Hlavní ulice Ameriky nebo Matka cest. O nápadu, že přejedeme Route 66 (dále v textu R66) jsme se bavili několik let a řešili jsme, jak to vyřešit se zajištěním motorek. Zvažovali jsme několik alternativ včetně půjčení motocyklů v USA, přepravení vlastních mašin námořní dopravou a zakoupení motocyklů v USA a jejich prodej před návratem. Nakonec jsme zvolili nejjednodušší a praktickou variantu, půjčit si motorky v USA a hlavně jsme domluvili, že v létě 2018 to zrealizujeme. Na cestu jsem se vydal s kamarádem Ing.Josefem Krýchou, (oba tehdy ve věku 36 let), cestu jsme naplánovali sami, bez jakékoliv cestovky, o místech v USA jsme si četli z cestopisů, knih a reportáží o R66. Naše cesta začala v Las Vegas, dál do Los Angeles a až do Chicaga, po cestě jsme navštívili řadu zajímavých míst v okolí Route 66. Za 17 dní jízdy jsme ujeli na motorkách 6100 km, navštívili 10 amerických států, dost toho zažili a viděli. Tady je vyprávění a popis naší celé cesty. Nechť je pro vás inspirací.

Kapitoly článku

Cestopis vypráví o tom, jak dva kamarádi ze Šumavy odletěli na 20 dní do USA, půjčili si tam motorky a přejeli na nich celou legendární americkou Route 66, v době od 17.8. do 2.9.2018.

Route 66 vede z města Chicago do Los Angeles, je dlouhá 3 940 km (2 448 mil), byla původní mezistátní dálnicí od roku 1926 fungující až do roku 1985, dnes je trasa nahrazena moderními dálnicemi, ale Route je stále udržovaná a značena jako historická cesta, vede přes 8 amerických státu, z cca 95 % se jedná o asfaltovou silnici, má přezdívku Hlavní ulice Ameriky nebo Matka cest.

O nápadu, že přejedeme Route 66 (dále v textu R66) jsme se bavili několik let a řešili jsme, jak to vyřešit se zajištěním motorek. Zvažovali jsme několik alternativ včetně půjčení motocyklů v USA, přepravení vlastních mašin námořní dopravou a zakoupení motocyklů v USA a jejich prodej před návratem. Nakonec jsme zvolili nejjednodušší a praktickou variantu, půjčit si motorky v USA a hlavně jsme domluvili, že v létě 2018 to zrealizujeme. Na cestu jsem se vydal s kamarádem Ing.Josefem Krýchou, (oba tehdy ve věku 36 let), cestu jsme naplánovali sami, bez jakékoliv cestovky, o místech v USA jsme si četli z cestopisů, knih a reportáží o R66. Naše cesta začala v Las Vegas, dál do Los Angeles a až do Chicaga, po cestě jsme navštívili řadu zajímavých míst v okolí Route 66. Za 17 dní jízdy jsme ujeli na motorkách 6100 km, navštívili 10 amerických států, dost toho zažili a viděli. Tady je vyprávění a popis naší celé cesty. Nechť je pro vás inspirací.

 

16.8.2018 

Vimperk - Mnichov - Las Vegas

Plán cesty, půjčení motorek, letenky, ESTA a další záležitosti k cestě jsme začali vyřizovat od listopadu 2017. Varianta dopravit vlastní motorky do USA vycházela draze a neprakticky, jelikož by připluly do určitého přístavu na východním pobřeží USA a museli bychom jet okruh až do L.A. a zpět. Další varianta motorky v USA koupit, přejet R66 a opět prodat jsme také zamítli, jelikož nyní v USA prý nejde přepsat na sebe nově zakoupený motocykl, jelikož je tam člověk jen na turistickém pobytu. Zvolili jsme variantu na začátku cesty si motorky půjčit a na konci je vrátit. Kontaktovali jsme nejprve velkou americkou půjčovnu EagleRider, která má pobočky na mnoha místech USA, ale jejich cena nás přímo zaskočila, půjčení jedné motorky Harley Davidson na 17 dní cesty vycházelo na přibližně 80000 Kč, velký poplatek mají už jen za to, že mašinu vrátíte na jiné pobočce (přirážka 17000 Kč). To by výlet hodně prodražilo a každý jsme chtěli svou mašinu.

Hledali jsme v menších USA půjčovnách, ale ceny byly o něco nižší a některé neměly pobočky tam, kde jsme potřebovali. Nakonec jsme v hledání našli českou firmu HellRider, která půjčuje v Las Vegas motorky a přizpůsobili jsme se termínem a směrem cesty tomu, že zrovna oni plánovali jet z Chicaga do L.Vegas. Tak jsme se domluvili, že my vyrazíme s předstihem z Vegas, přejedeme si samostatně celou R66 a v dohodnutý termín 3.9.2019 budeme s motorkama v Chicagu a vrátíme jim je, aby je mohli obratem půjčit jiné skupině, která na nich pojede zpět. Tato půjčovna chtěla za nájem jedné motorky 130 dolarů (dále USD) na den, včetně havarijní pojistky s asistencí 24 hodin a možnosti odtahu do nejbližšího servisu. Komunikace s českou půjčovnou byla dobrá, podepsali jsme smlouvu na půjčení mašin s pevnými daty půjčení a vrácení.

K tomu datu jsme si začali hledat letenky, nejlacinější jsme našli přes Kiwi a zrovna jsme sehnali přímý let Mnichov-Las Vegas a zpáteční lístek Chicago-Mnichov s dvěma přestupy. Tyto nízkonákladové letenky jsme koupili za 18500 za osobu včetně odbavení většího zavazadla. Pak jsme každý přes internet vyřídili povolení ESTA, to je turistické povolení k pobytu v USA na max. 90 dní, vyplní se tabulky na internetu, zaplatí 14 dolarů a druhý vám přijde emailem, že vás vítají v USA (konečné slovo, jestli vám vstup na půdu USA umožní, má ale imigrační úředník na letišti).

Dál jsme si vyřídili mezinárodní řidičáky na odboru dopravy za poplatek 50 Kč, zkontrolovali platnost cestovních pasů a aktivovali celosvětový roaming v mobilech. Chytrý telefon měl Pepa, který do něj koupil za cca 600 Kč novou slovenskou aplikaci průvodce po Route 66. V elektru jsem koupil redukci na zásuvky z USA na EU, ta byla při cestě důležitá. Pak jsme si změnili hotovost dolarů a zamluvili hotel ve Vegas na první noc, to se uvádí v ESTA, američany zajímá, jestli máte zajištěné ubytování na první noc po příletu. Rovnou jsme zamluvili na 3.9. nocleh v hotelu v Chicagu, termíny jsme věděli. Pak jsme měli domluvený a sepsaný plán-harmonogram cesty, včetně zajímavostí v dosahu z R66, na tom je třeba se společně domluvit, každý rád něco, ale musí se plán přizpůsobit realitě (mě lákaly sekvoje, Pepu město Indianapolis, ale nebyl na to čas, hlavní byla R66). Shodli jsme se na zajížďkách Grand Canyon, Monument Valley, městečko Rachel, Horseshoe Bend u Page, Antelope Canyon, Meteor Crater. Tipem míst a celého plánu cesty nám byla literatura, internet a reportáže. Cestu jsme chtěli podniknout bez cestovky, podle svých plánů a celkem levně. R66 lze projet s cestovkou, zajištěnou průvodci, ale to vychází na dost peněz, člověk je organizován, a ač někdy nechce, musí se přizpůsobit vůli kolektivu.

V našem případě to byla velká výhoda dvou lidí, kteří se lépe na plánu cesty domluvili, než vícečlenná skupina. Musím doplnit, že další výhodou bylo, že Pepa umí velmi dobře anglicky, já se anglicky dorozumím, ale na dlouhé rozhovory to u mě není J V USA jsem viděl, jak je v angličtině důležitá výslovnost slov.

Jeli jsme do USA v létě, v sezoně, očekávali jsme horka, proto jsme si kožené oblečení na motorku nebrali, brali jsme si co nejméně věcí. Každý jsme měli do letadla příruční zavazadlo do 8 kg a velké zavazadlo do 15 kg. Já měl věci v malé a velké cestovní látko-papírové skládací tašce se zipem, obsah tašek jsem pak přeskládal do brašen harleje a tašky složil na dno brašen, pak opět využil. Nemělo cenu cestovat s kufrem, protože by se nevešel na motorku a po příletu do Vegas bych ho musel vyhodit.

Pak byla otázka, kde zaparkovat automobil na letišti v Mnichově, kontaktoval jsem tam místní placená parkoviště a parking na 20 dní vycházel nejlevněji za 120 euro. To nám přišlo dost, rozhodli jsme se zaparkovat auto v někeré blízké obci u letiště a doufat, že tam těch 20 dní v pořádku vydrží.

Cesta začala 16.8.2018 v 6 hodin ráno. Pepa vzal svou dvacetiletou škodu Octavia, vyzvedl mě doma, v klidu jsme dojeli k Mnichovu do obce Schwaig a hledali, kde zaparkovat. Po 45 minutách jsme našli podélné veřejné parkoviště v ulici Eschenallee v obci Schwaigerloh před výrobní halou. Tam jsme auto zaparkovali a zavolali si Uber za 13 euro na Terminál 2. Odletěli jsme velkým airbusem ve 13:15 a letěli dlouhých 12 hodin do Vegas. Byl to nízkonákladový let se společností Eurowings, takže zdarma na palubě byla pouze čistá voda, jinak ostatní se platilo v hotovosti letuškám-jídlo, pití, sluchátka k obrazovkám, i to že si můžete zapnout film na obrazovce. Tak jsme během 12 hodin letu pospávali, jedli vlastní tatranky a pili vodu od letušek.

Letěli jsme na západ, ve směru rotace země, takže jsme pronásledovali nekonečný západ slunce před námi, což vytvořilo efekt nekonečného dne, protože do Vegas jsme přiletěli v 16:15 stejného dne. Už jak jsme se dívali z okének letadla na Vegas, připadalo nám to jako přílet na Mars. Proboha, kam jsme to přiletěli?! Město v poušti, písek, načervenalé skály bez zelené vegetace, děsné horko! Hala letiště byla klimatizovaná, tam jsme každý zvlášť pohovořili s imigračním úředníkem, sejmul nám otisky prstů a nafotil naše obličeje. Tento úředník dával otázky, kam budeme v USA cestovat, kdy budeme odlétat zpět, zda vezeme jídlo, alkohol či jiné drogy. Musím říci, že mluvil velmi srozumitelně a trpělivě, takže jsem mu rozuměl. Dostali jsme povolení ke vstupu do USA a zatěžkáni zavazadly jsme šli do ulic Las Vegas, hned vedro, teplota ve stínu kolem 40 stupňů. Vegas nemá klasickou městskou dopravu, lidé tak řeší cesty převážně taxíky či Uberem, který vychází na polovinu co taxi, ale ten si zavoláte jen aplikací přes chytrý telefon. Zvolili jsme Uber na zamluvený Freemont Hotel (Uber nás stál 22 USD za 2 osoby na 15 km městem). Na večer jsme ještě prošli slavnou Freemont street, koupili suvenýry a šli spát po dlouhém cestování.

Freemont Hotel&Casino je na hlavní třídě Freemont Street, která je známou zábavní ulicí-čtrvtí L.Vegas, ulice je plná casin, obchodů, zábavy, podií, světel a neonů, ulice je přes noc plná turistů. Druhou podobnou hlavní zábavní ulicí je bulvár Las Vegas Strip v jižní části města.

Las Vegas má přibližně 700 tis. obyvatel, je největším městem ve státě Nevada, je to město v poušti, obytné budovy jsou vybaveny klimatizacemi, kterou prý obyvatelé používají 10 měsíců v roce, protože si s ní v zimě také přitápí. Místní lidé moc do okolní krajiny nechodí, okolí je poušť, kde jsou jedovatí chřestýši a štíři. Chlazení města spotřebuje mnoho energie, dokonce zábavní ulice jsou klimatizované, na dav turistů je pouštěn z potrubí chladný vzduch a kapky vody, která se okamžitě vypařuje. Zásobování města vodou je řešeno z nedaleké gigantické přehrady Hoover Dam na řece Colorado.

17.8.2018

Las Vegas – Rachel – Las Vegas,  najeto 520 km

Ráno se přesouváme přivolaným Uberem z hotelu do severní okrajové části L.Vegas, kde si od firmy Hellrider přebíráme domluvené motorky. Obě jsou Harley-Davidson Route King, obsah 1450 ccm, má byla r.v. 2002 a Pepovo r.v. 2005. Obě jsou vybaveny prostornými bočními brašnami a zadním kufrem, ptáme se na pár podrobností, bereme sebou antipich, zámky na kotouče, drobné nářadí, doklady, papíry od pojištění. Motorky mají nevadské SPZ. A případná porucha by byla řešena tak, že odtah k nejbližšímu oficiálnímu servisu by zajistila pojišťovna s nepřetržitou asistenční službou. Mašiny byly pojištěné havarijně i proti krádeži, samozřejmě při plnění s naší spoluúčastí.

My zvyklí na klidný chod japonských chopperů (oba jezdíme na Yamaze), tak nás vibrace řídítek harleje překvapily. Výfuky nebyly originál, byly hlučnější, proto jsem zakoupil špunty do uší a od 3. dne dál jezdil se špunty. Pepa měl pod přilbou sluchátka pro navigaci cesty z chytrého telefonu. Interkom jsme v přilbách neměli, když bylo třeba, mávli jsme rukou, zastavili a domluvili se na místě. Než jsme vše vyřídili, přendali věci do brašen, bylo 10 hodin dopoledne, opět horko kolem 40 stupňů. Až teď na motorkách nám bylo hej, teď začínala ta vysněná jízda a rovnou do Nevadské pouště.

První den bylo naším cílem městečko Rachel, známé pro turisty fenoménem UFO a blízkostí Oblasti 51 (Area 51)-vojenské letecké základny, kolem které jsou konspirační teorie, zda tam vláda USA zkoumá mimozemské technologie. Oba nás v mládí UFO zajímalo, tak jsme sem cestu naplánovali. Z Vegas do Rachel to je 235 km, jeli jsme nevadskou pouští přes městečka Alamo a Crystal Springs a po slavné mimozemské dálnici č.375, která je jen 25 km vzdušnou čarou od Area 51. Samozřejmě do vojenského areálu se běžný člověk nepodívá, na příjezdech jsou varovné cedule, závory, zákaz dronů, atd. Cesta byla dobrá po parádních rovných asfaltkách s minimálním provozem, natankovali jsme plnou ještě v Alamo, jelikož provoz pumpy v Rachel je nejistý (plná nádrž zpět do Alama vystačila). V samotném Rachel jsme potkali cca 20 turistů, dali jsme si pivo značky High life v hospodě U malého mimozemšťana, pohovořili o UFO s turisty, číšníkem a kuchařem. Místní kuchař nám řekl, že viděl UFO na obloze před několika lety v Novém Mexiku, ale tady v Rachel nikoliv. Malé pivo 0,33l na baru stálo 3 USD, ale vychlazené v poušti velmi chutnalo. Výhodou je, že v USA mají toleranci hladiny alkoholu v krvi řidiče 0,8 promile, což je více než v Německu (do 0,5 promile), takže můžete vypít velké pivo a jet. Na silnici 375 je také suvenýr shop s velkou plechovou sochou mimozemšťana. Cestou po silnici 375 je třeba dávat pozor na krávy, pasou se v polopoušti okolo silnice a v noci chodí na silnici, oblast je zároveň velkou pastvinou skotu obehnanou ohradníky, v asfaltu silnice jsou na určitých místech zabudované železné rošty, aby tudy dobytek neodešel. Do L.Vegas jsme přijeli až kolem 21 hodiny, vcelku unaveni po 470 km nevadskou pouští. Nocleh jsme měli domluven v obytném přívěsu v zahradě u rodinného domu půjčovny. Ale zajímali nás ještě hity L.Vegas, jako je Belagio fontána, kopie Eifelky, kopie egyptské pyramidy a  bulvár Las Vegas Strip. Proto ještě v noci jsme jeli na jižní část Vegas, absolvovali mnoho semaforů města, silný páteční provoz, ale uvedené zajímavost jsme viděli. Ještě takto po městě se v noci najelo cca 50 km. Ten den jsme najeli 520 km, což byla největší denní porce za celý výlet. Las Vegas k návštěvě vřele doporučuji.  

18.8.2018

Las Vegas – Los Angeles - Santa Monica,  najeto 472 km

V centru Las Vegas jsme ráno navštívili zastavárnu Gold&Silver Pawn shop (seriál z české Nova Action). Vystáli jsme 20minutovou frontu do obchodu, ten uvnitř vypadá stejně jako v seriálu, hlavní aktéři za pultem samozřejmě nestáli. Ceny zboží jsou tady vysoké, občas je zde autogramiáda herců. Koupil jsem si sadu štamprlat s logem zastavárny.

Kolem 11 hodiny vyjíždíme z Vegas, opět horko až mám strach o vzduchem chlazené motory harlejů, hlavně při zastavování na mnoha semaforech. Pak jedeme moderní dálnicí č. 15 do Los Angeles, do Santa Monica, kde začíná Route 66. Dálnice nás vede přes Mojave Desert, kde nás tížilo velké horko 45*C ve stínu. Je to teplota, kdy vás ani jízda ve 130 km/h neosvěží, je to jako by vás zpředu fénovali mnoha fény na vlasy. Když jsem se chtěl napít minerálky z brašny, byla horká jako čaj. Pot z čela pod přilbou stékal do očí, museli jsme kupovat lehká vychlazená piva na pumpách a pít. Osvědčilo se mi v těchto hicech jen triko, šortky, pohorky, přilba a opalovací krém. Až když jsme se blížili k pobřeží Pacifiku, nyní už v Kalifornii, tak teploty trochu spadly, asi o 5*C.

Do Los Angeles jsme přijížděli od Victorville, museli jsme se propléct mnoha křižovatkami, nadjezdy skrz L.A. do Santa Monica, kam jsme přijeli až večer kolem 21 hod. Skvělá byla navigace v telefonu, co měl Pepa ve sluchátkách, bez toho bychom byli ztraceni, v té spleti silnic.

Zaparkovali jsme hned na pláži Pacifiku poblíž mola Santa Monica. Hned v noci jsme se vykoupali v Pacifiku, voda perfektní. Už nebyl čas hledat motel, tak jsme spali pod širákem v jednom z parků S.Monica. Vzbudila nás kolem 2:00 závlaha trávníků, která automaticky vylezla z trávníků a začala kropit. Zmáčení se spacáky jsme se přesunuli na okraj parku, kam závlahy nedostříkly. Mašiny jsme měli od nás cca 50 metrů v ulici. Kolem 3:00 nás vzbudilo kovové drnčení, ulicí šel nějaký černoch s nákupním vozíkem plného železného šrotu, který nasbíral. Když si nás všiml v parku, myslel, že jsme bezdomovci, viděl v nás zřejmě konkurenci ve svém okrsku, tak vytáhl kovovou tyč a z cca 20 metrů od nás nám začal vyhrožovat a nadávat. Rozhodli jsme se nevyvolávat potyčku a sbalili jsme si věci, šli k motorkám a jeli to dospat jinam. Jak už nás viděl u harlejů, došlo mu, že jsme motorkáři a šel bez keců pryč. Zřejmě, kdyby nás viděl spát přímo u motorek, tak by si nic nedovolil, protože motorkáři v USA bývají ostří hoši a zpravidla ozbrojeníJ Pro nás to byl závěr, že příště je třeba nocovat přímo u mašin, aby si člověka nepletli s bezdomovcem. Noc jsme dospali v klidu v komplexu městských hřišť, hned vedle motorek.

Jinak doplním, že Kalifornie byla na ceny obecně nejdražší ze všech s ostatních států, litr benzínu zde vycházel v přepočtu až na 26 Kč, v jiných státech jsme tankovali i za 19 Kč/l. Benzíny jsou na benzínkách v USA označeny Unleaded Gasoline a rozděleny do varianty 87, 89, 91. Půjčovny doporučují tankovat ten s tím číslem 91, který je nejdražší. Ale obecně motorky jedou na všechny tři typy benzínu.

19.8.2018

Santa Monica – L.A. Beverly Hills – San Bernardino, najeto 208 km

Ráno se jedeme koupat do Pacifiku na pláže Santa Monica, kde se mimo jiné nahrávalo i několik snímků ze seriálu Beverly Hills 90210. Písečné pláže, oceán čistý, voda teplá, střední vlny.

Tento den jsme se rozhodli v kilometrech trochu zmírnit a hlavně zahájit jízdu po Route 66, která zde pro nás začíná na dřevěném mole. Na molo jsme dojeli na chvíli s motorkami, udělali několik fotek a pokračovali dát Los Angeles skrz čtvrť Beverly Hills. Dohledali jsme místo, odkud jsme z dálky vyfotili na svahu nápis Hollywood.  Pak jsme pokračovali do centra L.A. na hollywoodský chodník slávy, po kterém jsme se chvilku prošli. Dál jsme se vymotali z L.A. přes Pasadenu na silnici č.210, kterou jsme podle navigace dojeli večer do města San Bernardino. Tady jsme našli levnější nocleh v Motelu 6. Motelů je cestou kolem trasy R66 vcelku dost a není třeba si je rezervovat. Motely jsme sjednali až na místě, kam jsme ten den dojeli. Cenově vycházejí na osobu/noc 400-1200 Kč. Nejlacinější byl hotel ve Vegas, tam vyšla noc na osobu 400 Kč, nejdražší jsme měli hotel v Chicagu, cca 1100 Kč/noc/osoba.

Překvapilo nás, že ceny za motel sjednané osobně na recepci motelu byly vyšší, než když jsme si noc objednali přes booking.com, recepční slevy za pokoj dát nechtěli. Tak jsme praktikovali booking motelů, když jsme do daného města přijeli, chvilku předem jsme to objednali a hned jeli na adresu daného levného motelu. Ceny jsme si několikrát ověřili, např. přes booking jsme koupili pokoj pro oba 55 USD/noc. Vzápětí jsme na recepci přijeli a ptali se po volném pokoji na noc, recepční nám nabídla nejlacinější pokoj za 70 USD/noc, levnější prý není. Po rozvoru jsme předložili rezervaci z booking.com za uvedených 55 USD a ušetřili jsme tak 15 USD.

V některých hotelech mají v ceně snídani a venkovní bazén, led do pití, po domluvě vám motorky nechají na parkovišti hlídaném kamerou. Obecně kolem R66 je dostatek benzinek, restaurací, obchodů, kiosků.

Ovšem ceny jídla jsou pro našince v amerických restauracích vysoké (hamburger 12 USD, půllitr piva 7 USD, sýrová pizza 20 USD, 20 smaž.kuř.křidélek s omáčkou 15 USD). Jedna houska v supermarketu ve Vegas vycházela na 11 Kč. Pro nás Čechy by bylo příznivé kupovat dolar za poloviční kurz J

Levnější jsou rychlá občerstvení na ulici či mexická bistra (Tacco Bell). Nám se velmi osvědčil Mc’Donald, v něm koupíte malý hamburger či chessburger za 1 USD, ty když si dáte 3, tak jste najezení. K tomu tam mají nekonečný kelímek za 1 USD, a po dobu návštěvy si chodíte dolévat z automatu vychlazenou kolu, fantu, sprite. My vyprahlí z cestování v hicu, jsme vypili každý 2 litry během 1 návštěvy. Mc’Donaldy byly cestou velmi často, i u američanů jsou oblíbené pro nízké ceny. Oni říkají dolarům slangově bucks [čti baks], což je stejné slovo, které označuje samce jelena.

San Bernardino je pro nás známé dějem knihy Dva roky s Mongoly od Williama Queena, oba jsme dříve tuto motorkářskou knihu četli a na její děj zde rádi zavzpomínali. Také cestou kolem Los Angeles jsme míjeli na cestě několik členů motorkářského klubu Mongols, všimli jsme si charakteristických nášivek a barev klubu na vestách.

  

20.8.2018

San Bernardino – Hesperia – Barstow,  najeto 224 km

V motelu jsme dospali spánkový deficit z předchozí noci pod širákem, ráno jsme naplnili led z automatu do lahví s pitím a jeli dál. Z motelového automatu na led si chtěl nabrat led do lahve kolemjdoucí černoch z ulice, ale nenabral, protože recepční na něj začal křičet jak na psa a vyhnal jej z nádvoří motelu.  

Jedeme po silnici č.15 přes Alray do města Hesperia, tam dáváme k obědu smažená kuřecí křídla a posílám pohledy domů. V budovách pošty jsem nikdy pohledy nesehnal, pohledy je třeba koupit v suvenýr shopu a na poště jen vylepí známku a pošlou. Pohledy dorazili do ČR přibližně za 4 dny, celkem rychle.

Ten den opět byly vysoké teploty, kalifornská krajina okolo. Jedu opět jen v šortkách a triku, také jsem dostal do nohy žihadlo od včely, ale nic hrozného. Jedeme podle slovenského navigačního systému Route 66, vyhýbáme se co to jde moderní dálnici a jedeme původními úseky R66. Jsou to pěkné asfaltové silnice pouštěmi a polopouštěmi, v blízkosti silnice probíhá i železnice, po které jezdí několik set metrů dlouhé nákladní vlaky s mnoha mašinami a dvoupatrovými vagony. Projíždíme městečka Bryman, Hodge, Barstow. Pak jsme sjeli k městu duchů Calico, což je v horách skanzen-museum historického městečka zlatokopů. Vracíme se na R66 do Daggett, kde večeříme na benzince. Tam se Pepa rozpovídá o naší cestě s párem starších manželů, ti jsou překvapeni naší dlouhou cestou a nabídli nám nocleh v pokoji pro hosty v jejich domě na okraji Barstow, ještě za tmy jsme je následovali zpevněnými cestami pokrytými pouštním pískem do jejich domu, jejich SUV jelo rychle, nám harleje na jemném písku plavaly, museli jsme dávat pozor. Dojeli jsme k domu velkých rozměrů v poušti, manželé nás pozvali do jejich velkého obýváku, pohovořili jsme, pak jsme přespali v pěkném pokoji pro hosty, my jim za to koupili několik piv. Manželé byli příznivci prezidenta Trumpa. Ráno nám připravili bohatou snídani, ukázali pouštní zahradu. Podle mapy u jejich domu byla značena řeka, ale v ní voda není vidět, je to jen písečné koryto, kde podle jejich sdělení už 15 let voda v řece není vidět, voda teče v podzemí v písku, je to řeka v poušti. Vypráví nám o jedovatých chřestýších a štírech co jsou v okolní poušti, že jejich pes na ně občas štěká (my jsme tato jedovatá zvířata nepotkali). Popisují nám vedra, která zde převládají, že Death Valley je odtud jen 30 mil vzdušnou čarou (Údolí smrti drží dosud světový teplotní rekord +56,7 stupňů ve stínu).

21.8.2018

Barstow – Needles – Oatman – Kingman,  najeto 384 km

Vyjíždíme po dobré domácí snídani kolem půl desáté a jedeme po R66 kolem slavného baru Bagdad Cafe do města Ludlow, dál mimo dálnici přes Amboy a Goffs do Needles, kde zaháníme žízeň a velké horko v Mc’Donald nekonečným kelímkem s ledem. Poblíž je město Laughlin, kde se každoročně pořádá velká motorkářská akce River Run. Opouštíme Kalifornii a vjíždíme do státu Arizona, kde projíždíme městečkem Oatman. Je to městečko v horách, kde se dříve těžilo zlato, dochované jsou dřevěné historické budovy. Po ulicích zde chodí osli a nechávají se krmit od turistů. Dali jsme pivko v místním historickém saloonu a pokračovali klikatou asfaltkou č.10 k městu Kingman. Tento úsek cesty byl parádní, kolem načervenalé skály, kaktusy a výhledy na Arizonu. Do Kingmanu jsme přijeli večer a přespali v Motelu 66, cena za dvoujlůžkový pokoj pro oba za noc byla 55 USD. Všechny motely, ve kterých jsme cestou byli, měly klimatizaci, ačkoliv patřily mezi velmi levné motely. Ještě doplním, že při tankování paliva na benzínkách se musí jít ke kase, zaplatit předem počet litrů na číslo stojanu, personál vám aktivuje stojan a tankování se vám tak zastaví přesně na placeném objemu paliva nebo na plné nádrži. Pokud zaplatíte více, než se vejde do nádrže, tak jdete na kasu znova a zbytek peněz vám vrátí. Je to obrana proti krádeži paliva, ale víc starostí s platbou. Další motoristickou zajímavostí oproti Evropě je, že v USA na světelné křižovatce, když vám svítí červená a nic křižovatkou nejede, tak můžete odbočit doprava. Je to zrychlení provozu a myslím, že by to i u nás bylo vhodné.

Alkohol na ulici či veřejných prostranstvích se musí pít zakrytý v sáčku, či se zamaskovat etiketou lahve, jinak hrozí pokuta za pití alkoholu na veřejnosti. Zakoupené pivo na benzinkách nám rovnou balili do papírových sáčků a upozorňovali nás, že v budově čerpací stanice nesmíme pít alkohol, venku můžeme, ale ze sáčku.

22.8.2018

Kingman – Seligman – Grand Canyon - Tusayan – Cameron,  najeto 396 km

Ráno jedem z Kingmanu do Seligmanu pěknými úseky R66 přes Peach Springs, začíná ustupovat pouštní krajina, přicházejí travnaté porosty, prérie a okolní rovná krajina. Cestou jsme fotili krajinu, harleje jsme měli na zaparkované krajnici R66 a přizastavil u nás policista ve velkém bílém pickupu s nápisem Sheriff Kingman a upozornil nás, že jsme zastavili na horizontu, ať pokračujeme v jízdě. Poslechli jsme, naškrtli motorky a pokračovali. Bylo to jen upozornění a zároveň jediná naše konfrontace na cestě s policií. Ani jsme se nesetkali s tím, že by nám někde měřili rychlost. Cestou R66 a dálnicích jsme občas vídali policejní hlídky, které si někoho zastavily a kontrolovaly. Přijeli jsme do Seligmanu, což je městečko plné suvenýr shopů, velkých venkovních cedulí Route 66, historických aut. Je zde slavné, fungující, původní  holičství. Opouštíme R66 a jedeme se podívat do národního parku Grand Canyon přes město Ash Fork dálnicí I40 směr Flagstaff. Cesta ubíhá rychle, ochlazuje se a poprvé začalo pršet (hodinu). Okolo cesty začínají být  borové lesy, jelikož stoupáme do vyšších nadmořských výšek, do parku vjíždíme vstupní branou nad městečkem Tusayan, silnice č.64. Každý platíme za vjezd motorky do parku 30 dolarů (auto platí 35 dolarů), vstupenka platí na 7 dní a není vázaná na počet osob ani na SPZ vozidla. Během této doby lze do parku opakovaně vjíždět (nebo lze vstupenku prodat jinému zájemci). Do parku se platí poplatek jen za vozidla a pěší turisté mají vstup zdarma. Navštívili jsme návštěvnické středisko parku na South Rim, zkoukli několik vyhlídek do Velkého kaňonu. Musím říct, že pohled je to ohromný a vřele G.Canyon doporučuji. Jste ve výšce kolem 2200 m n. m. a koukáte dolu k řece Colorado, která teče v nadmořské výšce cca 800 m n.m. Převýšení cca 1400 m. Kaňon je dlouhý jako ČR, cca 450 km, vznikal 6 milionů let erozí ve vrstvách vápence. Nejhezčí vyhlídka na kaňon z Jižního okraje byla s názvem Shoshone Point (20 minut chůze od silnice č.64). Projeli jsme silnicí č.64 s různými vyhlídkami na kaňon, až jsme večer z parku vyjeli k městu Cameron, které leží v indiánské rezervaci kmene Navajo. Tentokrát jsme přespali pod širákem u prázdných dřevěných stánků u silnice. Osvědčilo se nám při spaní venku zaparkovat mašiny dál od silnice, zakrýt je oblečením a celtou, aby nebyly vidět v noci projíždějícími svítícími auty. Když je v noci řidiči nevidí, pak jim nevrtá hlavou, proč tam v noci stojí u silnice harleje.

23.8.2018

Cameron – Page – Cayenta - Monument Valley – Tuba City,  najeto 517 km

Nocování v této malé indiánské tržnici bylo v klidu, raději vyjíždíme brzy už v 6:00, kdyby trhovci byli časní. Poblíž jsme se podívali na vyhlídku Little Colorado Canyon-Navajo Tribal park.

V Cameronu na benzině dáváme snídani, ale pivo a alkohol se zde nekoupí, jsme na území indiánů Navajo (svůj přivezený alkohol samozřejmě pít můžete). Indiánské území je velikosti cca ČR,  území má své politické členění, volenou vládu, vlastní soudy, úřady, policii, atd. Národ má problémy hlavně s nezaměstnaností a zdravotními problémy obyvatelstva (důsledky těžby uranu). Indiáni zde žijí chudě v malých skládaných domech (boudách) v krajině, část se jich živí stánkovým prodejem, převážně šperků. Objevují se i tací, co žebrají na benzínkách.

Dál jedeme k městu Page, kde jsme navštívili vyhlídku na řeku Colorado – Horseshoe Bend, je to 20 minut od parkoviště, vyhlídka stojí za návštěvu. Dál jsme koukli na přehradu Lake Powell a po silnici 98 jedeme Lower Antelope Canyon. Je to nádherný kaňon v oranžových pískovcích, cca 30 metrů pod úrovní terénu, trasa s průvodcem kaňonem dlouhá 400 metrů. Vstupné bylo vysoké, za osobu 49 USD, průvodci jsou skuteční Navahové (do Upper Antelope Canyon je vstupné dokonce 60 USD). Dál jedeme silnicí č.98 a 160 do Cayenty a krásnou rovnou silnicí č.163 krajinou skalních věží Monument Valley na hranici státu Utah. Zde symbolicky vstupujeme do státu Utah a fotíme červené skalní útvary ve večerním světle. V Monument Valley organizují indiáni pro turisty projížďky v terénních autech okruhy mezi skalními věžemi.

Pak to otáčíme a jedeme po silnici č.160 do Tuba City, posledních 50 km jedeme už za tmy. Vhodný motel nenacházíme, tak bivakujeme za hromadou písku u silnice č.160 u města Tuba, která je stále na indiánském území (chlazené pivo jsme opět nekoupili). Tento den byl náročný na kilometry, ale zajímavostí mnoho, zejména ta pestrá hornatá-skalnatá krajina neustále kolem nás.

24.8.2018

Tuba City – Cameron – Flagstaff – Winslow – Holbrook – Sanders - Gallup,  najeto 438 km

Ráno v 7 hodin skládáme věci do mašin. Chci dodat, že to bylo během cestování neustálé hrabání v zavazadlech, hledání věcí, vyndavání-zandavání. Snídáme v Cameronu na stejné, osvědčené benzině jako včera, pokračujeme do Flagstaffu zpět na R66 a dál po dálnici I40. Zde stavíme u další zajímavosti, kterou je Meteor Crater u městečka Winslow. Jedná se o zachovalý kráter po meteoritu, průměr kráteru je 1,2 km, vznikl před 50 tis. lety po pádu tělesa dlouhého 50 metrů při dopadu. Za vstupné 18 USD/osoba jsme se podívali na hranu kráteru a pohlédli na dno. Návštěvu kráteru také doporučuji.

Slovenská navigace R66 nefungovala offline, za jízdy vyžadovala připojení na data, proto jsme ji používali spíše jako itenerář cesty a opsali si z ní městečka na R66, které jsme pak zadali do offline navigace, která nás spolehlivě vedla.  Musím dodat, že značkami v terénu je R66 značena mizerně, sporadicky. Tady jede R66 převážně po moderní dálnici I40. Tam, kde bývala původní cesta, jsou dnes zavřené, chátrající čerpací stanice, například ta U dvou šipek.

Zastavili jsme se v městečku Holbrook ve stylové restauraci R66, poblíž je národní park Zkamenělý les, kde se je k vidění zkamenělé dřevo, kmeny pravěkých stromů. Tyto úlomky zkamenělého dříví se zde běžně prodávají v obchodech, od úlomků až po celá polena.

Dálnicí pokračujeme  přes Sanders, Lupton až do Gallup, které je ve státě Nové Mexiko.

V Gallupu kupujeme ubytování v motelu (za oba 54 USD i se snídaní) a v místním baru večer popíjíme americké pivo 0,33l za 4 USD. V jednom obchodě s nápoji v Gallupu jsme dokoupili plechovková piva, zajímavé bylo, že oddělení piv byla uzavřená místnost půdorysem cca 4x3 metru, která byla celá chlazena na teplotu jako v lednici, takže pro zákazníky jsou zde piva hned vychlazená. Americká piva nám obecně nechutnala, jsou slabá, obsah alkoholu mají pod 4% a i z točeného piva za pár sekund pěna mizí. Asi z těch značek piv nám nejvíce chutnalo High Life. Očekávali jsme od R66, že zde bude v létě jezdit hodně motorkářů, ale nikoliv, kolem nás projíždějících motorek jsme denně v průměru potkávali 30-50 (v sezoně). Nepotkali jsme ani za celou cestu Američana, který by řekl, ano přejel jsem celou R66. Oni hlavně znají úsek R66 ve svém státě, celou R66 jezdí převážně cizinci (dost Evropané).

25.8.2018

Gallup – Prewitt – Mesita – Los Lunas – Albuquerque – Santa Fe,  najeto 405 km

Pokračujeme z Gallupu po dálnici na městečko Mesita, cestou se snažíme sjíždět na původní úseky R66, to nás vede do městeček Grants, San Fidel, Paraje až do Mesita, kde odbočujeme z dálnice na Los Lunas. Do Los Lunas vede parádní nová silnice č.6 barevnými prériemi. Dál projíždíme  Albuquerque, největším městem státu Nové Mexiko (zde jsou velmi levné motely). Občas jsme museli koupit motorový olej 20W50 a dolít do motorů harlejů. Jedeme dál po R66 do Santa Fe, kam přijíždíme až na večer. Cestou začalo silně pršet, takže jsme se museli schovat pod mostem silnice. Hledáme ubytování, ale tady jsou zrovna motely dost drahé. Tak jich zkoušíme několik, až narazíme na Motel Western Scene, kde nám říká majitel, že to nepůjde, že jim nejde v motelu elektrika. Já mu říkám, že my jsme nenároční, elektriku k přespání nepotřebujeme, spíme i u silnic pod širákem. Nabídl jsem mu za nás oba cenu 30 USD za nocleh, on s radostí přijal a to nám v ceně ráno přinesl na pokoj i snídani z Mc’Donalds s džusem.

Všiml jsem si, že v USA v pokojích domů často chybějí stropní svítidla, nejspíš na strop nevedou elektro rozvody a svítí svítidly na zdech či lampami. Jinak už jsem začínal mít dost těch amerických hamburgerů a smažených jídel, na můj vkus tomu chybí zelenina. Vzpomínal jsem na českou kuchyni. Co jsem si ještě rád kupoval v místních mexických bufetech bylo buritos s fazolemi a sýrem. Jinak často se zde v obchodech prodává sušené maso Jerky, různých příchutí a balení.

26.8.2018

Santa Fe – Las Vegas - Santa Rosa - Tucumcari,  najeto 397 km

Ráno procházíme pěkné město Santa Fe, původní španělská kolonie, je zde mnoho hliněných domů s malými okny (puebla), viděli jsme například nejstarší kostel a nejstarší dům v USA. Santa Fe je známé z westernových filmů. Dál jedeme prériemi, po dálnici I25 do města Las Vegas, které je malé, má cca 10 tis. obyvatel. Zde místním na benzině říkáme, že jsme přijeli z Las Vegas z Nevady a ukazujeme SPZ Nevady na mašinách. Oni jsou překvapení, že jsme přijeli z tak velké dálky a na motorkách. Pak tam na benzinu přijel motorkář s novým harlejem a nadával, že mu někde uletěla řadící páka, že shání náhradní. V tom jsme mu bohužel nepomohli a doufali jsme, že nás nic podobného nepotká. Dál jedeme po silnici č.84 do Santa Rosa, opět jídlo a pití v Mc’Donaldu a pak jsme se zajeli vykoupat na jezero S.Rosa Lake, koupání bezvadné. Do večera ještě zbýval čas, tak že to dojedeme do Tucumcari, ale po R66 mimo dálnici. Jeli jsme tentokrát horšími asfaltkami č.156 a 209 v okolí samé pastviny s dobytkem. Padla noc a tak jsme se zeptali u jedné zemědělské usedlosti zdejšího farmáře, zda můžeme přespat venku na jeho pozemku u domu. On na to, že to není rozumné, že je tu okolo hodně chřestýšů, ať jedeme do města. Tak jsme to dojeli až na okraj města Tucumcari a tam přespali u motorek pod širákem, u silnice poblíž rodinných domků. Ráno pak kolem nás po silnici jezdili místní do práce, ti byli v pohodě, nikomu dva bivakující motorkáři nevadili. Jeden místní chlápek dokonce přizastavil a zeptal se nás z auta, zda je vše v pořádku. Odpověděli jsme, že ano, vše OK.

 27.8.2018

Tucumcari – Glenrio – Adrian - Amarillo - Shamrock,  najeto 347 km

Další naší zastávkou bylo město duchů Glenrio na cestě R66, pod dálnicí I40. Je to dnes opuštěné městečko s chátrajícími domy, hotelem a vraky aut. Doprava se z městečka odklonila na moderní dálnici, cestovní ruch skončil a místní se odstěhovali. Také povrch cesty byl špatný. Po dálnici I40 vjíždíme do státu Texas, stavíme v Adrianu, což je polovina R66 (1139 mil na každou stranu). Další naší zastávkou je Cadillac Ranch před Amarillem, je tam 10 napůl pohřbených kadilaků, zapíchnutých do země pod stejným úhlem. Je to lákadlo pro turisty a také sprejery, kteří na vraky malují a všude po zemi se válí množství plechovek od sprejů. Tento kýč se nám moc nelíbil. Kdybych si na pozemek v ČR zakopal 10 podobných vraků aut, asi by to takový turistický hit nebyl, spíše starosti. 

V Amarillu jsme si dali každý steak přímo v americkém steakhouse SaltGrass. Americká restaurace s pořádnými cenami a obsluhující číšníci přímo američané. V těchto restaurací to funguje tak, že vyčkáte u vstupních dveří na číšníka, ten si vás usadí ke stolu, představí se vám, prohodí s vámi pár vět (odkud jste, kam jedete). Pak nabídne pití, probere s vámi jídelní list, doporučí speciality podniku, během jídla se vás tak třikrát přijde zeptat, zda vám chutná, jak dojíte, hned nabízí kávu a množství zákusků. Pak číšník donese účtenku, kde je přímo napsáno, že z ceny se nechává číšníkovi dýško ve výši 10-20%. My si dali každý steak s přílohou a pivo, jen jídlo vyšlo na 25 až 30 USD, bylo to dobré, ale za 3 hodiny jsem měl hlad.

Také jsme navštívili slavný steakhouse Big Texasan, kde je minimuseum, obchod se suvenýry a obrovská restaurace, kde hlavním jídlem jsou opět steaky. Potkáváme kolemjdoucí v typických texaských kloboucích.

Dál jedeme po dálnici I40 kolem města Groom až do města Shamrock, kde jsme se ubytovali v motelu EconoLodge. Motel má velké dlážděné nádvoří, kde nás recepční upozornil, ať po dlažbě nechodíme bez bot, že tam rádi chodí malí škorpioni a mohou bodnout.

28.8.2018

Shamrock – Erick - Clinton – El Reno – Oklahoma City,  najeto 320 km

Ráno pokračujeme po R66 po I40 do městečka Clinton, kde je Oklahoma Route 66 Museum, které jsme navštívili. Jsou zde původní budovy města-stará škola, kostel, hospoda, včetně interiérů. Také výstava starých zemědělských strojů, aut, motorek a samozřejmě téma Route 66 (vstup za osobu překvapivě jen 5 USD).  Tento den je větrno, ale přesto horko. Tady už se nacházíme ve státě Oklahoma, krajina kolem jsou rovné zemědělské pastviny. Dál projíždíme městečkem El Reno, je to upravené město s barevnými fasádami budov a dál pokračujeme do hlavního města Oklahoma City. V tomto velkém městě jsme navštívili místo, kde byl na budovu FBI dne 19.4.1995 proveden bombový útok. Někdo před budovou nechal vybouchnout zaparkovanou dodávku plnou výbušnin a výsledkem bylo 168 mrtvých. Budovu museli strhnout, dnes je zde památník s vodní hladinou a 168 symbolickými židlemi.

Pak jsme sehnali ubytování v Motelu 6 (46 USD za oba), dali jsme večer pár chlazených piv, včetně jednoho nechutného mexického rajčatového piva značky Modelo. Když člověk kupuje v USA alkohol, často se prodavač ptá na věk a chce doklad k evidenci (i když člověk evidentně vypadá starší). Jinak do ČR jsme volali minimálně, spíše psali sms, ceny hovorů jsou poměrně vysoké, ale v motelech a restauracích se dá volat přes data.

29.8.2018

Oklahoma City – Warwick – Tulsa – Baxters Spring - Joplin,  najeto 413 km

Oklahoma City je moderní město, s několika výškovými budovami, vyjíždíme podle navigace spletí silnic na silnici č.44 a jedeme do města Tulsa, tady hlad zaháníme opět v řetězci Mc’Donald.

Všímáme si, že na Pepově harleji je přední pneumatika měkčí, tak ji Pepa dofoukl, ucházela i v dalších dnech, takže se od té doby 1x denně dofukovalo, asi nějaké poškození pláště pneu. Za městem Tulsa jsme navštívili dutou sochu ve tvaru modré velryby (Blue Whale u města Catoosa), je to na břehu jezírka betonový podstavec a na něm sklolaminátové tělo velryby, turisté vcházejí do velryby a koukají na jezírko, ve kterém plavou vodní želvy a ryby. Pokračujeme stále po silnici č.44 a č.69 do města Baxters Spring, které je už ve státě Kansas. Úsek cesty R66 přes Kansas je nejkratší, má jen 15 km, za to je pěkně značeno a ozdobeno množstvím cedulí R66. Přejíždíme hranici a vjíždíme do státu Missouri, dál do města Joplin. Sehnali jsme ubytování v Motelu 6 a ještě v osm večer se jdeme najíst do místní mexické restaurace. Na můj vkus bylo jídlo dost ostré, pro Pepu prý ideální. Já si v Joplinu ještě koupil na památku několik plechových cedulí R66.

 

 

 

 

30.8.2018

Joplin – Springfield – Lebanon  - Rolla, najeto 320 km

V Joplinu ráno pršelo, tak jsme dospali a vyjeli až v 11 hodin. Už jsme také cítili únavu, někdy jsme si připadali, jak řidiči z povolání. Ještě, že harleje jsou pohodlné, dobré sedačky (sedíte jak na gauči). Pepa říká, že je nějaký nachlazený (kašel, rýma, krk). Tak mu dávám několik acyplyrinů, on si ještě dokoupil klasický americký lék Aspirin a za další 3 dny měl nachlazení pryč.

Tento den neustále mírně pršelo, Pepa natáhl nepromok kombinézu a měl to vyřešené. Já sem nepromok nevezl, tak jsem vystřídal ten den v dešti snad všechno oblečení (2 bundy, 2 mikiny, 2 kalhoty, 2 boty), vše už večer bylo po jízdě mokré. Přes noc jsem to sušil na motelu nad klimatizací přepnutou na teplý vzduch a foukání.

Z Joplinu jsme pokračovali po I44 do Springfieldu, pak dále do města Lebanon. Kde to šlo tak jsme sjížděli z dálnice a jeli původními úseky R66 podle navigace, např. městy Sampson, Conway, Spud Hollow. Cesta vedla zemědělskou krajinou, občas byl také smíšený les, krajina podobná v ČR. Posledním městem, kam jsme tento deštivý den dojeli, byla Rolla. Zde jsme sehnali přes booking motel EconomyInn (za 51 USD za oba) a sušili oblečení.

 

 

 

 

31.8.2018

Rolla – St.Louis – Springfield,  najeto 365 km

Oblečení se usušilo celkem dobře. Snídáme v řetezci Subway, takže to vyhrály bagety a jedeme z Rolly do St.Louis po I44. Častokrát z dálnice sjíždíme a jedeme původními úseky historické cesty R66 třeba přes městečka St.James, Cuba, pěkné úseky cesty a krajina je kolem Meramec Caverns. Kolem poledne jsme přijeli do St.Louis, je to velké město na velké řece Mississippi. V St.Louis jsme dojeli do centra k železnému oblouku Gateway Arch, vysokému 192 m, připomínající význam města pro osidlování amerického Západu. Oblouk je uvnitř dutý a slouží jako vyhlídka na město z horních oken. Překvapilo mě, jaké je tady v St.Louis množství černochů. Pak jsme se podívali nad město na historický most Chain of Rocks Bridge, dlouhý jednu míli s několika ohyby. Šířka řeky Mississippi je v těchto místech obdivuhodná, vždyť její povodí je 4. nejrozsáhlejší na světě (po Amazonce, Kongu a Nilu). Most vřele doporučuji k pěší návštěvě.

Tokem řeky zde běží hranice mezi státy Missouri a Illinois. Dál pokračujeme v cestě po R66 silnicí č.55 přes městočko Lichtfield a Farmersville do města Springfield (hlavního města státu Illinois). Sem přijíždíme na večer, hledáme hotel, vybrali jsme přes booking přímo Hotel Route66 se stylovou výzdobou, snídaní a bazénem. Se státem Illinois a přímo Springfieldem je spojen americký prezident Abraham Lincoln, proto je zde dost objektů a názvů spjato s jeho jménem.

 

 

 

 

 

 

 

 

1.9.2018

Springfield – Bloomington - Wilmington - Joliet,  najeto 277 km

Ráno jsme měli v hotelu klasickou americkou snídani, v podobě čerstvých sladkých vaflí se šlehačkou a javorovým sirupen, plus lupínky s mlékem. Pak jsem se vykoupal ve stylovém bazénu na dně se znakem Route 66. Kupujeme pár suvenýrů domů a ze Springfieldu vyjíždíme kolem 11 hodiny, jedeme silnicí č.55 do Bloomingtonu. Na krajnici silnice v lesním úseku jsme viděli přejetého pásovce. Krajina je podobná té naší v ČR, pole, pastviny, smíšené lesy. Motorky jedou dobře, občas dolejeme motorový olej a Pepa dofoukne přední kolo. Ještě, že máme navigaci, bez ní podle map by vše trvalo velmi dlouho. Na večer přijíždíme do Wilmingtonu, kde je známá sklolaminátová socha zeleného astronauta Gemini Giant. Další kýč, vytvořený člověkem. Čím více na východ R66, ubývá přírodních zajímavostí. Proto je lepší jet R66 z Chicaga na západ, kdy těch zajímavostí kolem naopak přibývá a Tichý oceán to skvěle zakončí. Začíná se stmívat, tak jsme si zamluvili nocleh v kempu Martin’s Camping ground u města Joliet. Kemp byl slušně vybaven, ale bylo zde příliš komárů. Ještě, že Pepa vezl malý stan, ten nám problém s komáry vyřešil. Tolik komárů jsem v kempu ještě nezažil.

 

 

 

 

2.9.2018

Joliet - Chicago,  najeto 106 km

A jdeme do finále, poslední den cesty na mašinách. Ráno balíme stan, spacáky a věci do mašin a jedeme do Chicaga, kde máme do 14:00 vrátit mašiny. Projíždíme městem, dál centrem, kolem nás jsou mrakodrapy, jedeme se podívat přímo k Radnici Chicaga a pro nás poslední ceduli Route 66 označenou nápisem Begin (protože pro většinu lidí zde cesta začíná). Route 66 jsme v pořádku přejeli, hurá ! Jinak v Chicagu žije velká komunita Čechů, je zde čtvrť, které přezdívají Plzeň, a dříve zde starostoval Čech Antonín Čermák. V Chicagu bydlí Josef Hasil, Král Šumavy, kterému je přes 95 let. Dále jsme se jeli podívat na Millenium park, ve které je zajímavá moderní socha ve tvaru obrovské kovové fazole. Pak jsme si dovezli věci na rezervovaný Hotel Inn ve čtvrti Evaston a jeli jsme vrátit harleje. Večer jdeme k Michiganskému vykoupat se, voda byla studená, tak 17 stupňů, vlezl tam jen Pepa na pár minut. I plavčík na pláži říkal, že do takhle studené vody plavat nechodí. Jezero je obrovské, skoro jako moře, okem se nepřehlédne. K večeři jsme si dali sýrovou pizzu, ta tady v restauraci stála 23 USD. Často jsme cestou viděli rodinné domy, co měly na fasádě v držáku velkou americkou vlajku, američané jsou patrioti své země.

 

 

 

 

3.9.2018

Chicago – Mnichov - Vimperk

Už jsme bez motorek a s těžkými zavazadly. Odlétáme z Chicaga až večer, tak necháváme bágly na recepci hotelu a metrem jedeme do centra na Willis Tower. Je to mrakodrap vysoký 442 metrů vysoký, ve 103. patře má vyhlídku Skydeck (je to přibližně 15. nejvyšší budova světa). Vystáli jsme si 2,5 hodinovou frontu a vyjeli jsme výtahem na vyhlídku do výšky 412 metrů, pohled na Chicago a jezero byl skvělý. Vstupenka na osobu stála 23 USD, ale zážitek stál za to. Pak zpět pro věci na hotel a dál metrem na letiště O’Hare, odkud jsme nízkonákladovými lety a dvěma přestupy doletěli do Mnichova. Uberem jsme se nechali z letiště dovést k autu, které tam těch 20 dní vydrželo bez poškození (a bez pokuty), dojeli jsme domů. Celá cesta zpět byla únavná, od hotelu v Chicagu do Vimperka trvala cesta dohromady 23 hodin.

Výlet se povedl, byli jsme rádi, že jsme přejezd R66 na motorkách takto uskutečnili. Řadu lidí USA a Route 66 zajímá, tak jsme uskutečnili pro veřejnost 5 akcí promítání fotek a videí na několika místech Šumavy. Posluchače často zajímalo, na jakou částku nás celý výlet vyšel. Podrobně jsem to spočítal a mě celá akce vyšla na 86000 Kč, Pepu podobně. Jako motorkáři můžeme cestu po Route 66 vřele doporučit, podobně jak zní text písně Get your kicks on Route 66.

 

Ing. Karel Malík, Ph.D.

7.7.2019

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (44x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist