Zakarpatsko 2011

Nápad projet na motocyklech Zakarpatsko vznikl někdy v zimě v restauračním zařízení. V alkoholovém opojení se do expedice přihlásilo asi dvanáct osob, ale jak se začal blížit termín odjezdu, naše řady postupně řídly a deset dní před odjezdem jsme byli čtyři. Pár dní nato odpadl další, jelikož byl okraden o doklady.
Zbyli tedy tři mladí muži a tři téměř nové stroje: já na DR BIG 750 1988, pan X a jeho DR 600 1989 a pan Y s XTZ Supertenere 750 1990.
Cestě předcházely drobné přípravy spočívající ve výměně oleje, přezutí pneu a montáži bočních alu kufrů domácí výroby. Namísto moderní GPS, podle které může jezdit i analfabet, posloužil autoatlas Československa z roku 1963 a maďarská automapa Zakarpatska 1:250000 zalaminovaná do folie a magnetem přilepená k nádrži.

Ze Šumavy vyjíždíme v sobotu 2.7.2011 ve slušném počasí a optimisticky přehlížíme předpovědi počasí, které slibují deštivý týden v celé střední Evropě. Večer přespáváme v Praze, ráno už za deště dojíždíme na Hlavní nádraží. Až do Košic ch*át nepřestane. V Košicích po vyložení se rovnou převlíkáme do nemoků a vyrážíme na východ. Naplánované spaní na Zemplínské šíravě sice proběhne, ne na pláži, ale v penzionu Family u Klokočova. Za 17€ na osobu máme pro celý apartmán se dvěma ložnicema a motorky pod přístřeškem. Po haluškách a několika pivech se přesunem na pokoj, kde při televizi ztrestáme lahev rumu.

Asi 10km za Perečinem odbočujeme z hlavní silnice s úmyslem projet přes Čornogolovu do Ljuty. Chvíli na to stavíme na oběd u skládky, na které se pasou koně se svázanou přední nápravou. Než se uvaří polívka, pan X pomocí pilky a plané třešně zručně zhotovuje stojánek pro jeho neposedné DR. Ten je po zbytek zájezdu terčem vtipů a zdrojem několika taškařic. Několik kilometrů za Čornogolovou nás cesta vede do kopců, kde nakonec končí složištěm dřeva. Z něho vedou jen dvě cestičky pro traktor anebo zkušeného motokrosaře. Otáčíme se zpět najít správnou cestu a najdeme nájezdy mostu, který kdysi spadl a místo něj je tam lávka po kládě pro pěší a pro motoristy brod. Po několikadenních deštích je brod pro motocykly nesjízdný a tak hned první den bere za své heslo “nikdy nejezdim dvakrát stejnou cestou“. Vracíme se na hlavní s tím, že do Ljuty prostě dojedem. Ve Velkém Berezném kupujeme něco na zub tzn. chleba, pivo a vodku. Když odbočujeme z hlavní, hned za křižovatkou je železniční přejezd, který zrovna bimbá. Zbystří nás závorářka, u domku vypne bimbání a ukazuje ať jedem, asi že to stihnem. Jedem a stihnem. Na konci Ljuty narazíme na zamčenou závoru a musíme se zase vracet až na hlavní. Poučení: ne vše mapě značené jako silnice je silnice.

Pokračujem po hlavní směr Sambir, v Užoku míjíme jakýsi checkpoint se stopkou a vojákem uvnitř budky. Když už skoro zastavíme, voják mávne. Buď nás staví, zdraví nebo ukazuje, že máme jet. Střelbu není slyšet, asi jsme vybrali dobře. Po dlouhém stoupání vyjíždíme na hřeben, kde je další strážnice, tentokrát se třemi ozbrojenými vojáky a závorou. Kupodivu po nás nic nechtějí, zvednou závoru a pokračujem po nejrozbitější silnici, kterou na Ukrajině mají. Nejrovnější je metrový bahnitý pruh mezi silnicí a pangejtem po kterém se dají předjíždět pomalu jedoucí auta. Po hřebenech jedeme pár kilometrů a zase začíná lejt. Navlíkáme se do nemoků a hledáme po cestě nějaký přístřešek, kde by se dalo v suchu přespat. Nikde nic, vesnice střídá vesnici, tma na krku, když přijíždíme k hlavní silnici Užhorod - Lvov. Po pár kilometrech směr jih, totálně mokrý, potkáváme motorest, kde se právě ubytovávají dva Italové, který jedou na 125kách Vespách do Kyjeva.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE