Nikolo Šuhaju mám tě!

Letos jsem vykonal už tři cesty. Dvě s bráchou a jednu sám. O té poslední teď píši pár řádek. Možná jako inspirace pro ostatní či jen zpráva o aktuálním stavu. Byl to takový impulsivní nápad. Ukrajina! Teď, v době konfliktu s Ruskem? No kdy jindy? Spousta lidí si ťukalo na čelo a považovalo mne za hazardéra. Asi je to i pravda. Možná to co jsem viděl a zažil je úplně normální, ale možná jsem měl jen štěstí. Na každý pád jsem šťastný, že jsem se nenechal zviklat pochybovači a jel jsem. Byla to cesta plná zážitků a fakt, že jsem jel sám to do jisté míry umocňoval.

Je ráno a já vyjíždím směrem sever. Musím se po cestě ještě služebně zastavit v Rychnově nad Kněžnou. Zastávka byla úspěšně vykonána v dopoledních hodinách a teď směr východ. Ale kudytudy? Vzít čistě na východ a přes Slovensko nebo to vzít optickou oklikou přes Polsko? Jelikož jsem se chtěl přes Slovensko vracet, rozhodl jsem se tedy pro směr na Polsko. Jel jsem po dálnici a s obavou sledoval počasí, protože jsem tak nějak cítil, že mám cosi temného v patách. Dohonilo mne to v Polsku. Ne, že by mi jízda v dešti nějak zvlášť vadila, ale byl jsem na cestě celý den, tak byl čas opatřit si bydlík. Přes Booking jsem si našel penzion v Osvětimi. Již za poměrně hutného deště jsem dorazil do cíle a ubytoval se. Parkování bylo ve dvoře, což jsem přijal s povděkem. Přímo pod penzionem byla místní vyhlášená pirohárna. Velmi dobře jsem povečeřel a šel jsem spát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE