Balkánské repete 2013 aneb Jaro na Balkáně

Den devátý - 4.5.2013 - sobota

Ráno kolem osmé stojím na balkóně, vychutnávám ranní cigaretku a naprostý klid. Obloha je vymetená a teplota kolem 20 stupňů. Začínám se těšit na další část cesty, a tak se osprchuju a začínám balit. Pavel se přidává a před devátou pokračujeme podél jezera směr N.P. Galiča, který tvoří hranici mezi Ohridským a Prespanským jezerem. Výjezd moc fajn i přez to, že je silnice rozbitá a plná štěrku. Ale množství zatáček a úchvatný výhled na jezero za to určitě stojí. V průsmyku potkáváme skupinu poláků na Afrikách, pozdravíme se s nimi, a pak začneme klesat k Prespanskému jezeru. 

O co je okolí Ohridského jezera podmaněné turistickým ruchem a rozmachem, který přináší příliv turistů do této lokality, okolí Prespanského jezera vypadá jako kdyby se tu zastavil čas před 30 lety. Rozpadlé hotely, opuštěné domy, chatky, zarostlé pobřeží jasně vypovídají o tom, že tady se žádná romatnika spojená s turistikou nekoná. To vše působí silně depresivně až děsivě. Tuhle scénu naštěstí po pár kilometrech vystřídájí hektary jabloňových sadů, které jsou v plném květu a vůně z nich je až opojná. 
Přes Bitolu pak pokračujeme do Řecka. Na celnici nás usměvaví celnící uznalými pohledy rychle zkontrolují a posílají dál.  Za hranicemi se seznamujeme s řeckým zemědělským folklórem, který na nás působí celkem klidným dojmem. Po přejezdu nížiny za hranicemi projíždíme pahorkatinou směrem na Thessaloniky. Až sem silnice nastály za nic moc, ale vzhledem k nulovému provozu jsme postupovali celkem rychle. Za Thessaloniky (Soluní) se ale charakter silnice razantně změnil. Nechceme jet po dálnici, takže po slinici č.2 se vydáváme na východ. Okreska široká na šest aut, 99% všech aut jakmile jsme je dojeli slušně uhýbá do prava a my si to tak můžeme valit minimálně 120km/h. Za Aspróvaltou se před námi vyjeví obraz jak z filmu. Vlevo skály, před námi nádherná silnice s krásnými zatáčkami, a vpravo nádherné moře, ze kterého vystupují osamocené skály. Prostě nádhera. Krásně nám to ubíhá, takže míjíme jezera Koróna a Vólvi u Rendiny a po novém obchvatu pak míříme na Amfipoli. Jakmile jej projedeme a pokocháme se čilým ruchem v ulicích města a dostaneme se na konec, tak nás vyděsí obrovská bouřka, která se na nás řítí ze severu. Najedeme tedy na silnici E90, která má stejně fantastické parametry jako "dvojka", pořádně za to vezmeme a snažíme se bouřce ujet. Až na pár kapek se nám to daří, ale hrozba toho, že nás to pěkně zpláchne nad námi visí dalších 100 kilometrů. Mezi Amfipoli a Kaválou doženeme sluníčko a můžeme tak lehce zvolnit, což se nám ani moc nechce vzhledem k perfektní silnici, a může dál obdivovat nádheru severního pobřeží. Za Kaválou vyzkoušíme i kousek dálnice, ale po chvíli sjedeme vzhledem k tomu, že na dálnicích tu nejsou benzínky. Pak už pokračujeme po silnici č.2 do Alexandropoulis, kde se chceme ubytovat. Tam dojedem za tmy a tak stavíme u prvního hotelu, kde platíme 20 EUR/os a parkujeme motorky přímo před hotelem. Vzhledem k tomu,že jsou zde Velikonoce v plném proudu a dnes jdou všichni na mši, jediné jídlo které nacházíme je fast food. Stihneme ještě pár dvojek bílého než zavřou, apk ale už jdeme do hotelu. V jedenáct pak začne gigantický ohňostroj, který trvá asi půl hodiny. To už ale po náročném dni usínám.

Den desátý - 5.5.2013 - neděle

Před devátou mě Pavel kope z postele. Noc na super měkké posteli se mi nespalo dobře, takže se jen velice pomalu hrabu ven. Zkouším se probudit sprchou, Pavel hlásí že se jde pokusit seehnat oblíbenou magnetku na ledničku a bere foťák. Sprcha mi moc nepomahla, stejně tak ani snídaně v bistru, takže když sedám na motorku, nemám moc dobrý pocit.

Z Alexandropoulis pokračujeme po dálnici na východ k tureckým hranicím. Jelikož chceme Turecko použít pouze jako rychlý transit do Bulharska a nechceme jet přes něj více než je nutné, kousek od hranic před Ardání odbočíme na E85/51 a podél hranic jedeme na sever. Silnice je stejně kvalitní a příjemná jako včera a vzhledem k tomu, že jediné uniformy které potkáváme patří pohraniční stráži, uběhne nám více jak 100 km jako nic. Před hranicemi tankujeme abychom předešli drahému tankování v Turecku (což je samozřejmně nesmysl jak jsme zjistili) a pak před Edirne projedeme celnicí na řecké straně. Usměvavý a pohodový celník bylo to poslední pohodové, co nás však ten den potkalo.
Hned po výjezdu z prostoru celnice nás uvítal kilometrový koridor, tvořený třemi metry vysokým plotem pod proudem s ostnatým drátem. Několik bunkrů s tmavými střílnami a hlásné věže nám pak s tím vším vrací vzpomínky na Železnou oponu. Ještě víc pak mě vyděsili mladíci, kteří zde v rámci povinné vojenské služby se samopaly hlídali prostor turecké části hranice. Se sevřeným žaludkem jsem vzal doklady a šel k celnici. Pochopil jsem, že musím nejdříve projít policejní kontrolou, pak celní komtrolou, pak kontrolou vozidla a prohlídkou vozidla. Pavel šel přede mnou a podrobnou kontrolou, a razítkové šílenství zvládl asi tak za 15 minut. U mě to šlo podobně, až k okénku, kde probíhá registrace vozidel. Tam mi celnice vypadající jako Malá čarodejnice, která byla evidentně hrdá na uniformu kterou nosí, oznámila něco turecky, takže jsem jasně rozumněl. Najednou se zvedla a s doklady zmizela kdesi. Přišla za pět minut s další uniformou, která ale mluvila trochu anglicky, a chce po mě doklady k firmě, na kterou mám napsanou motorku. Chvíli nechápu, ale pak mi to dochází. Snažím se to nějak ukecat, ale nejde to. Chvíli se radíme s Pavlem a byť neradi, rozhodujeme se vrátit a Turecku se vyhnout. Je mi jasné, že to bude časově dost náročné a nemusíme to zvládnout. Mezi tím musíme znovou projít všechny okénka, kde nám již udělená razítka musím přeškrtnout. Jelikož je neděle, tak vím, že není možné u nás doma vytáhnout výpis z rejstříku. Pak mi hlavou bleskne nápad, nechám si zavolat anglicky mluvícího velitele, jestli by mu to stačilo mailem. Dal mi osobní email a já volal domů manželce, aby vtáhla z internetu veřejný výpis firmy, dala na něj razítko a naskenovala to. Za půl hodiny email dorazil, celník s vítězným výrazem nařídil celnici, aby nás pustila i s papírem. Takže znovu si projdeme všechna okénka, dostaneme znovu ta stejná razítka, necháme si motorky zapsat do pasu, projdeme směšnou kontrolou zavazadel, a po dvou hodinách můžeme vjet do Turecka.
Projedeme Edirne, které je plné lidí, objedeme dominantu města, mešitu, a pak směřujeme na Kirklareli. Pavel navrhuje využít kousek dálnice, což vzhledem ke ztrátě na celnici je nezbytné. Při nájezdu k dálnici hledáme informace jestli se platí, a jak. Pavla pak začne navigovat maník v oranžové vestě tak, abychom projeli otevřenou  bránou. Jupí a vyrážíme. Po pár kilometrech potkáváme benzínku, stavíme na kafe a zmrzku, jsem vyčerpaný hlavně psychicky. Pak ujedeme ještě pár kilometrů a už sjíždíme na Kirklareli. Vybíráme si opět otevřenou bránu, která ovšem začne po našem průjezdu řvát jako kráva. Zarazím se, ale Pavel jede dál. Říkal mi že pokud nás pustili na začátku, tak ať si trhnou nohou. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale poslechnul jsem ho.                                   

U Kirklareli nás začne strašit černá obloha, takže se nechceme moc zdržovat a tak pokračujeme směr Bulharsko. Dvou proudová silnice, evidentně nová, je plná zatáček a jede se po ní hodně dobře. Za Kirklareli sledujeme kolem silnice stovky rodin, které zde kempují a grilují všude možně. Když začneme stoupat do kopců, je to známka že se blížíme k hranici.

Dostáváme první razítko při vjezdu do prostoru celnice a nečekaje problémy projedeme celou celnicí a chceme vyjet směr Bulharsko. Odevzdáme pasy, světe div se, namachrovaný celnici kredenciózního typu, která se do nich podívá a vypadne z ní jediné anglické slovo, které ovládá - PROBLÉM. Zarazíme se a čekáme co bude. Něco huhlá do vysílačky a za chvíli se objeví maník v civilu, s pistolí za pasem a kostkované košily. Vysvětlí nám, že musíme projít stejným kolečkem birokracie na výjezdu jako na vjezdu a ukáže budovu, kde kýžená tři razítka mají. Otáčíme tedy motorky u budky se závorou a jedeme zpátky. Nemám na to nervy a vysílám Pavle s pasama pro razítka od policie a celníků, a sstojím venku u cigára. Když vyleze s pasama, jdeme za ceníkem, který venku kontroluje zavazadla aut. Strčím mu pod nos naše pasy a ukazuju na motorky. Kontroluje je pohledem dostaneme třetí razítko. Lehké a trvalo to pár minut říkám si pro sebe a jedeme zpátky k budce se závorou. Odevzdám doklady, tentokrát tomu borcovi v civilu a co se nestane - PROBLÉM. Dostávám vztek. Jaký problém? Chtěl jsi tři razítka a tady je máš. Jeho deset slov v angličtině nám říká, že máme odstavit mašiny a jít s ním. Jdmeme tedy sto metrů zpátky do budovy. Kdybych moh tak ho nakopnu, ale takhle jen brblám. Vejde,me do vnitř a ve vestibulu jsou dvě okénka s nápisy vstup a výstup v angličtině. S úšklebkem mi říká, že potřebuje razítka z výstupu a né vstupu. Pavel se zaculí, že šel tam kde bylo míň lidí, takže to napravíme a poděkuju. Pro jistotu se zeptám jestli potřebuju i razítko z registrace vozidel a on kývá že určitě. Jdeme do fronty. První jde Pavel na řadu, odevzdá doklady, kývne když slyší svoje jméno a pak se už nestačí divit. Borec vyběhne z kukaně, zařve něco do vestibulu. Načež přijde ten stejný maník co nás vedl od buňky, sebere papíry a Pavla odvede do dveří na druhém koci. V hlavě mi bleskne zběsilá konstrukce průšvihu s nezaplaceným mýtem na dálnici a že už to celníci vědí, takže odevzdám svoje doklady, kývnu na zkomoleninu mojeho jména a čekám taky řev. Jenže ten nepřijde, místo toho dostanu zpět doklady a můžu prý jet. Chvíli zmateně postávám ve vestibulu než seberu odvahu, a pak si to to zamířím do zázemí do dveří, kam vedli Pavla. Zjistím, že je to kancelář šéf inspektora, takže opatrně zaklepu a vlezu dovnitř. Vysvětlím že Pavel nemluví anglicky, jestli a kde je problém, že bych mu to přeložil. Dozvídám se že problém není, jen kontrola a že už končí. Venku si odplivnu a jdeme k buňce. Oblečeme se do věcí, popojedeme k závoře a odevzdám doklady opět kredenciózní celnici. A co byste řekli že slyším - PROBLÉM. Vyteču jak konzerva na sluníčku a už řvu - Jakej problém, máme všechny razítka, co ještě chcete. Pochopím že bagáž, tak gestikuluju, že tam to razítko je a je černý. Celnice ho najde, a suše nám zvedne závoru beze slova omluvy. Seberu vztekle doklady, zahuhlám sbohem a opouštím Turecko - a rád. Bulharský celník viděl pas v ruce a pokynul nám, ať jedeme dál.
Prvních pár kilometrů stojí silnice za prd, ale s prvním městečkem se situace změní. Zcela nová silnice plná zatáček nás národním parkem Veleka vede směrem k pobřeží. Dojedeme k moři, projedeme Burgasem, a jelikož nás tady k přenocování nic nezaujme, pokračujeme kousek dál do Pomorie. Tady objevujeme Hotel a SPA za 20 Eur/noc. Šéfem restaurace je chlapík, který žil na Slovensku a má i ženu Slovenku, takže se kamarádíme a ochutnáváme místní specialitu v podobě pálenky, na kterou se mi dost blbě zvyká. Po půlnoci toho máme dost a tak míříme spát.

Den jedenáctý - 6.5.2013 - pondělí

Místní super pálenka mi přivodila neskutečnou kocovinu. Chvíli se to snažím rozchodit, ale nejde to. Naštěstí je i Pavel trochu pomuchlaný, takže se rozhodujeme dnes odpočívat a nikam nejezdit. Prošli jsme si Pomorie, které je menší a před sezónou jsme nic zajímavého nenašli, takže sedáme na autobus a jedeme na průzkum Burgasu. Řidič autobusu celou cestu s někým zaníceně telefonoval, což mělo za následek i situaci, kdy přehlédl zastávku u nemocnice, což mu několik babiček razantně vysvětlilo. My jsme jeli až na konečnou, takže jsme vysoupili bez potíží. Procházka po Burgasu byla příjemná, až na to že jsem si v jednom otevřeným kanálku málem zlámal kokotník, čímž jsem samozřejmně pobavil Pavla, jako že velmi.

 

Po procházce se vracíme autobusem zpět do hotelu, sedneme si na zahrádku a sledujeme krásy místního fraucimóru. Když jsme jich pár zhodnotili více než kladně prohlásil Pavel památnou větu - Bože proč jsi nám sebral sílu, když jsi nám nechal chuť -, zaplatili jsme večeři a šli si lehnout.

Den dvanáctý - 7.5.2013 - úterý

Vstáváme poměrně brzy, pochutnáme si na výtečné snídani, zabalíme a vyrážíme. Dnešním cílem byla stanovena vzhledem k mému přání Bucurešť. Né že bych si ji nějak vydupal, ale celkem mě zajímalo jak toto hlavní město vypadá a Pavel nebyl proti. Podél pobřeží jedeme směrem Varna. Raně - úterní provoz je celkem slabý, místní šoféři vysílají varování před radary naprosto spolehlivě, takže cesta je příjemná a svižná. Přejedeme Eminskou planinu, u Varny se rozloučíme s mořem a  pak už se stáčíme na západ. Využijeme dálnici A1 směr Karnobat, natankujeme na ní a u Karbatu odbočujeme na silnici číslo 73 směr Šumen. Okamžitě zjišťujeme, že je celá v rekonstrukci a je na ní povolená 40 km/h. Naštěstí jsou naše obavy ohledně pomalého postupu rychle rozptýleny, když zjišťujeme že nikdo tu nejede pod stovku a řidiči se kolegyálně varují před radary, kterých tu pár je. Potkáme i řadu semaforů, které nám vždy pomohou posunout se vpřed, takže celkový dojem z jízdy nám rekonstrukce moc nekazí. Za Šumenem se vydáváme po E70/2 směr Ruse. Až do Ruse nic zajímavého nebylo. V Ruse nás nadchne most přez Dunaj, který tvoří hranicí s Rumunskem a za jeho průjezd motorky neplatí (auta 2 Leva). Ve prostřed projíždíme pod nápisem Romania a za mostem formální kontrolou celníků. Pak po E70 jedeme na Bucurešť, kam se vzhledem k nové čtyř proudové silnici dojedem poměrně rychle. Intuitivně jedeme směr centrum, kde doufáme, že narazíme na nějaké slušné ubytování. Zcela náhodou stavíme u moderní budovy zasazené do staré zástavby - hotelu Sarroglia. Cena je sice vyšší než jsme byli zvyklí, ale vzhledem ke garáži pro motorky a luxusu kolem dokola, se rozhodujeme že 74 Euro za pokoj i se snídaní dáme, čímž získáváme nádherný pokoj i se županem-:).

 

Bucurešť je město, ketré nemusím dlouho navštívit. Sice je na jednu stranu je na každém rohu vidět snaha o přiblížení se Evropě, mnoho rekonstruovaných objektů, nebo rekonstrukcí procházející, spousta otevřených zahrádek v kouzelných zákoutí starého města, ochota a pracovitost lidí ve službách, v ulicích hlídkující policisty. Dopravní značení je nové a pochopitelné, gigantický park plný zábavních prvků a poměrně klidná atmosféra. Na druhou stranu ale absolutní anarchie v architektuře, kdy mnoho novostaveb narušuje charakter původní zástavby, protože jsou nasílím zasazené do starých domů, čímž nejsou oku lahodící, ceny které jsou na balkán extrémně vysoké a sterilní atmosféra, to vše razatně kazí dojem z prohlídky. Tak trochu cítím, že je to daň za nepřirozený spěch, kterým se místní tlačí do unie. Všude je cítit tlak na rozvoj infrastruktury, ubytovacích kapacit, gastronomie a jazykové gramotnosti. Večer si dáváme pár drinků v hotelovém baru a po 23. hodině usínáme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE