Pamír 2018 aneb Murphyho zákony v praxi

Úvod

Zase to bude ode mě obsáhlé čtení, i když jsem se pokusil celý příběh zestručnit jak se to jen dalo. Kdo by dnes četl román dlouhý jak Vojna a Mír že? Byla to ale dlouhá cesta plná zdolávání klacků, co nám byly osudem házeny pod kola. Dokonce jsem přemýšlel, jestli vůbec cestopis psát, jestli to nebude jen nekonečný příběh plný fňukání. Nakonec jsem si ale řekl, že i takhle může cestování vypadat a je dobré, aby noví cestovatelé viděli, co všechno se může stát, že řešení vždycky existuje a „náhoda“ vždycky přivede do cesty někoho, kdo může, umí a chce pomoct. Tak tedy pojďme na to, otevřete si sedmičku, uvařte kafe, nalijte panáka - jestli budete číst až do konce, tak to chvilku potrvá…

Přípravy

Tato cesta se už od počátku rodila v bolestech a přes překážky. Přes neustále se měnící sestavu, která by se matematicky dala vyjádřit asi takto: 1+1+1+1-1-2+1-1+1+0,5 (konečné skóre 2,5 člověka), změny termínů, až po změny cílů, kam vlastně jet. Teprve když jsem se naštval, dupl si a řekl jasně – já jedu Pamír + Darvazu, kdo chcete, jeďte se mnou, kdo ne, tak si jeďte, kam chcete, jsem najednou zůstal sám, ale plánování konečně nabralo jasný směr a řád. Začal jsem hledat místa, kam se podívat, a hledat parťáka. Po několika kotrmelcích jsem se domluvil s Martinem a na poslední chvilku s Danem, který se k nám připojí v Rusku, jen na Pamír (proto 0,5 člověka). Po Pamíru se odpojí a pojede dál na Írán a my s Martinem domů.
Takže klasické kolečko, víza, přípravy v práci na nepřítomnost, to samé doma, slíbení úplatků dětem za odloučení, brouzdání po mapě a internetu, příprava motorky, vybavení celkem mám, takže žádné problémy… Podařilo se mi ještě koupit starou verzi pneu E 07, takže v klidu odjedu celou cestu na jedné sadě, Martin má už novou verzi, takže bude v Almaty přezouvat.
Jako vždycky tahám spoustu blbostí a motorka je těžká jako prase, jako vždycky si říkám, že po návratu si udělám statistiku, co jsem potřeboval a co ne, co vyřadím ze seznamu, abych odlehčil motorku, a jako vždycky jsem to po návratu neudělal… Tak nic, zase budu zvedat těžkou váhu.
Plán cesty vypadá zhruba takto: až do Almaty jen a jen tranzit. V Almaty udělat servis na motorkách, výměnu pneu a případně, co bude třeba. Potom kochacím a atmosféru nasávacím tempem brouzdání Kyrgyzstánem, v Tádžikistánu projet Pamír, mrknout na čínské hranice, když bude možnost, tak Bartang, pokud bude dobrá bezpečnostní situace, tak na 2-3 dny vjet do Afghánistánu, v Uzbekistánu se podívat na nějaké památky po cestě a hlavně Aralské jezero a Darvaza v Turkmenistánu. V Kazachstánu pár hezkých míst po cestě, v Rusku se stavit ve Volgogradu a tranzit domů. Máme 5 týdnů, což by i s rezervou mělo stačit.

Tranzit do Almaty

26.8.2018

...5:30 hod., budíček. Nevěřícně koukám na vzkaz od Martina: u nás fakt moc prší, počkám, až to trochu přejde… Odepíšu něco ve stylu, prší v celé východní Evropě, sedni na motorku a mazej, a jdu se připravovat...

Ano, po pěti týdnech konečně prší, blahodárný déšť padá na vyprahlou jižní Moravu (a celou střední a východní Evropu), proč to ale do řiti musí být zrovna dnes, když vyrážím s nablýskanou motorkou na výlet, fakt teda netuším. No, aspoň chytne cestovatelskou patinu hned na startu.

Sraz s Martinem mám v 10 hod. v Žilině. On jede ze severu, já z jihu a tohle je nejbližší přirozený bod, kde se potkáme. V 9:50 jsem na místě a potkávám se na pár slov s Robom, kamarádem ze Slovenska, který byl v Pamíru vloni. Dal mi neocenitelné informace a rady na cestu. Pár slov probíhá přes dvě hodiny, kdy dorazí Martin a konečně můžeme vyrazit směr východ. Žádná hitparáda to zrovna nebyla, 11 stupňů, leje občas jak z konve, občas míň až k Popradu.

Těsně před hranicemi dáváme čaj s dalším kamarádem, bratom Slovákom Norom, který se zrovna vrací z Krymu, prohodíme pár slov, zanadáváme si na ruské hranice, kde chudák Noro strávil tři dny, než ho pustili do ruských dálav, a jedeme dál.

Hranice jsme zvolili Slovensko – Ukrajina, z několika důvodů. Jednak je to malá hranice, takže tam nejsou fronty a taky tam člověk nemusí hledat, kde sehnat jaké razítko. Což nám ovšem nezabrání, aby nám jedno nechybělo a musíme se od poslední kontroly vrátit. Na postu, co jsme jen tak projeli - kdo by se zamýšlel na nápisem STOP, když tam nikdo nestojí, nám okamžitě chtějí dát pokutu. Naštěstí zabere moje oblíbená taktika a když ze sebe udělám totálního blbce, dostaneme razítko, nedostaneme pokutu a můžeme jet na Ukrajinu. No a potom taky tuhle cestu, protože po cca 50km totálně rozjebané silnice je nádherná nová asfaltka přes Karpaty až do Lvova. Tuto silnici si musí užít naprosto každý na motorce. Nový asfalt, krásné zatáčky, nádherné výhledy na Karpaty. Existuje jen jedna výjimka, kdy si silnici fakt užít nejde. Když je zrovna 8 stupňů, je mlha jako blázen a prší. Ano, přesně takto jsme si ji „užili“ my… Pozdě večer konečně dorážíme ke Lvovu, bereme první motel po cestě a jdeme na kutě.

27.8.2018

Ráno je situace velmi podobná až k Žitomiru, tam se během pár km vyjasní a teploty jdou k 35 stupňů, to potom to pivo večer úplně jinak šmakuje. Večer v Charkovu si ho fakt vychutnáme.

28.8.2018

...BACHA!!! Martin zařve do interkomu a já instinktivně mačkám brzdu. Zrovna odbočuju vlevo na protější nájezd, když v tom jen  pár cm ode mě projede nějaký splašený Ukrajinec. Nebýt Martinova varování, mohla moje cesta už na začátku výletu skončit v lepším případě na odtahovce…

V Charkovu je továrna, kde se servisují tanky a jiná vojenská technika. V areálu jsou desítky starých tanků, které se ekonomicky nevyplatí rozebrat, tak tam prostě stojí a zarůstají travou. Hrozně rád bych se tam podíval, i když vím, že na 99% je to nereálné. Kroužíme kolem továrny jak žraloci před útokem, ale podařilo se nám zjistit jediné - že na kamerách a ostnatém drátu se tady fakt nešetřilo.
BACHA!!! Martin zařve do interkomu a já instinktivně mačkám brzdu. Zrovna odbočuju vlevo na protější nájezd, když v tom jen  pár cm ode mě projede nějaký splašený Ukrajinec. Nebýt Martinova varování, mohla moje cesta už na začátku výletu skončit v lepším případě na odtahovce...
Mezinárodní incident pokusem o přelezení plotu vyvolávat nechceme, tak si to prostě drze našlápneme před hlavní vchod a jdeme se zeptat na „exkurzi“. Po družném rozhovoru s náčelníkem ochranky jsme se dozvěděli, že prakticky nic není problém, teda kromě toho, abychom se jakkoliv dostali dovnitř. No nic, podle očekávání máme smůlu a můžeme jet dál na východ. Další zastávka jsou ruské hranice.

Ruské hranice

NAZAD! Dvakrát do Ruska a dvakrát tohle slyšet od celnice, to mně fakt hlava nebere.

Motorku mám napsanou na firmu a na ruské hranici vyžadují souhlas s užíváním firemního vozidla. Samozřejmě tento papír mám, ověřený, totožný jako před dvěma lety, kdy s tímto nebyl problém.
Ruská celnice: "Co to jako je???"
Já: "No souhlas s užíváním vozidla, máte to i v azbuce…"
Ruská celnice: "Takový papír mi nestačí, to vůbec není platný dokument!"
Já: "Ale se stejným dokumentem jsem jel před dvěma lety a bylo to úplně v pohodě…"
Ruská celnice: "Před dvěma lety to stačilo, ale dnes ne!"
Zkrátím to a nebudu popisovat celou anabázi asi půlhodinového vyjednávání: když jsem je konečně přesvědčil, včetně nadřízeného velitele, že ten dokument je ok, a ta husa konečně začala datlovat do pc celní deklaraci, oddechl jsem si, ale najednou se zase otevře okýnko.

Ruská celnice: "Jaké je tvoje příjmení?"
Já: Diktuju jí ho.
Ruská celnice: "Ale tady je napsáno něco jiného."
Podívám se na dokument a skoro omdlím. V jednom písmenu v azbuce jsem se uklepl a místo N (н) jsem napsal P (п). Tohle je pro ruskou celnici mocná zbraň.
Ruská celnice: "NAZAD! Vyřeš si svoje problémy a potom se vrať!"
Je jedno, že hned vedle je jméno v latince správně - tam ašibka, nazad! Další kolo vysvětlování, hádání se, proseb. Fronta za námi slušně narůstá, ale asi se všichni dobře baví, protože nás nikdo nejebe…
Vytahuju poslední trumf: "Zaplatím klidně nějakou pokutu, hlavně mě pusťte, jinak mi propadnou víza do dalších států, bla bla bla."
Velitel bere můj pas a podá mi ho se slovy: "Běž a popřemýšlej, jakou pokutu chceš zaplatit." Odevzdaně jdu k motorce, vytahuju dolarové bankovky, dávám je do pasu a jako mávnutím kouzelného proutku všechny problémy zmizí. Už je slyšet jen datlování do klávesnice a bouchání razítek. Vítejte v Rusku!

29.8.2018

Dnes máme před sebou jen krátký přejezd do Saratova, kde se potkáme s Danem. Danův otec prý o synovi říká, že má velký talent na to, jak se dostat do průseru, ale taky velký talent na to, jak se z těch průserů dostat.
Když vidím, jak Dan vychází z hotelové koupelny s kusem zrcadla v ruce a s nevinným výrazem a slovy: "já tam jen položil mýdlo", začínám slovům jeho táty věřit.
Dan: "Ty vole, kde mám věci??? Tady v koupelně jsem měl v igelitovém sáčku věci od oleje, který se mi vylil do kufru, a jsou pryč!"
Ruské uklízečky jsou fakt důkladné. Ono taky nechat ležet igelitový sáček s věcmi od oleje hned vedle WC, to je prostě výzva pro uklízečku, jestli to vezme nebo ne. Zase na druhou stránku, hrabat se s uklízečkou v pytli s bordelem, co nasbírala na pokojích, to se jen tak nezažije…
Jinak z tohoto dne stojí za zmínku jen můj pobavený pohled na Dana, jak pucuje věci z kufru motorky, kam se mu vylil olej, a na Martina, který pucuje věci z kufru motorky, kam se mu vystříkal sprej s olejem na řetěz. No a samozřejmě studené pivo.

30.8.2018

PIZDĚC! Povinná jazyková výbava do Ruska.

PIZDĚC! Tímhle krásným ruským slovem by se dal označit úsek Saratov – hranice. Prvních 50km je to paráda, ale dalších 200km je to… no prostě pizděc.
Kazašské hranice probíhají v klidu, bez front a bez problémů. Za hranicemi kupujeme strachovku u profesionálních pojišťovacích makléřů a jedeme. Kazaši nám naordinovali první off road. Silnice je v rekonstrukci a podél ní vede kamenitá prašná náhradní cesta. Užíváme si první jednoduchý off. Po pár km jedeme natankovat a já si všimnu, že první off nepřežil držák na kameru. Kamera se sprostě bez zeptání, a natožpak dovolení, odporoučela do kazašských šotolin na vlastní výpravu. Kluci mi nabízejí, že se otočíme a pojedeme kameru hledat, ale ujeli jsme minimálně 20km a šance najít ji by byla mizivá, takže opět budu bez videa, jako na zatím každé cestě.

Večer stanujeme ve stepi a najednou k nám jede po pastvině auto. Chlapík si z dálky myslel, že se mu zatoulali koně, tak si pro ně dojel. Popřeje nám dobrou noc, dostane od nás minilahvičku s domácím produktem z moravské pálenice, my dáme slavnostní doutník a jdeme na kutě.

31.8.2018

Tranzit na jihovýchod. Na téhle cestě zapomenete, co je to kopec, zatáčka atd. Rovina, rovina, rovina. Ještě že jsou tu velbloudi a jiná havět, která zpříjemňuje cestu. Fouká boční vítr, který nás aspoň trochu drží ve střehu, abychom neusnuli…
Večer postavíme stany a s napětím sledujeme stádo sprintujících koní, kteří udržují kurz přímo na náš tábor. Naštěstí to buď vzdali, nebo cítili naše odhodlání bránit si stany i za cenu cizího života. Byli jsme připraveni s klíči od motorek v ruce pro rychlý ústup.

1.9.2018

Ráno  fouká vítr jako prase a je 12 stupňů. Tohle má být jako poušť??? Vítr fouká celý den, tak večer bereme hotel. Dan mění na dvoře záhadně sjíždějící se destičky na pravém předním kotouči, který profilem připomíná Pamír. Nechápeme to ani jeden, ale brzdy brzdí, tak to nijak neřešíme a pojedeme dál. Koupíme si čepované pivo do PETky, vezmeme ho do nějakého bistra a za 3 burgry s hranolkami platíme 80,-Kč. To mě povzbudí a všechny na tuhle večeři pozvu.

2.9.2018

Opět vítr, ještě horší než předešlé dny. který Danovi uvolní štítek na helmě a ztratí nějaké díly. Naštěstí ale máme základní kámen všech oprav – americkou lepící pásku, tak nás taková drobnost nemůže zastavit. Vítr a zima, to byli hlavní jmenovatelé dnešního dne.
V Almaty máme v plánu strávit dva dny, tak zabukujeme hotel na dvě noci a jedeme. Večer  před hotelem má Dan špatný pocit. Motorky jsou před hotelem, vedle je silnice, kudy jezdí milion lidí, a jsou prostě na ráně. Recepční nás ale uklidňuje, že parkoviště je hlídané a pod kamerami. Tak dobře. Bereme věci z motorek na pokoje a jdeme na kutě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE