Pamír 2018 aneb Murphyho zákony v praxi

Tádžikistán

12.9.2018

...támhle na mostu sedí chlápek, už je nám podezřelý, vy umíte anglicky, řekněte mu, že jestli rychle neodejde, tak ho zatkneme...

Ráno vyrážíme směr Tádžikistán. První kontrola v příhraničním pásmu využívá mé ruštiny a říká nám: Hele, támhle na mostu sedí nějaký Australan, je tam celkem dlouho a už máme podezření. Řekněte mu, ať odejde, nebo ho zatkneme. Poctivě australského stopaře varujeme, ale ten to má na háku a na mostu sedí dál.

Na kyrgyzských hranicích nás oberou o 15 USD jako ekologický poplatek, na tádžických od dalších 34 USD jako poplatek za všechno možné, co jde vymyslet. Jen chodíme z peněženkou a platíme. No, ale jsme tam. Tádžikistán, měsíční krajina, kvůli které jsem tady.

 

Jedeme po Pamír highway, občas slušná asfaltka, občas šotolina s roletou jako prase. Chvílemi mám pocit, že jedu na prázdných kolech. Dan je kus přede mnou, protože já pořád zastavuju a fotím, když najednou slyším v interkomu: Dávej bacha, až mě budeš dojíždět, upadl mi z motorky kufr! Je to tak, kufr ho bez dovolení opustil, ani se nerozloučil. Zanechal nesmazatelnou stopu v pamírském asfaltu. Moje sekera v Danových rukou jede jedna báseň a srovnává úchyty do aspoň přibližně správného tvaru, aby šel kufr zase nasadit. Při tom se stane zajímavá věc. Sice je jen 8 stupňů, ale stejně stačí stát na jednom místě pár desítek vteřin, a asfalt se pod nohama rozpouští.  Smůla je v tom, že Dan při rovnání kufru klečel, takže si jako suvenýr veze trochu asfaltu na kalhotách domů.
Přejíždíme Ak Baital pass, nejvyšší bod naší cesty. Do 4000m byla moje Afrika v pohodě, ale v tomhle průsmyku už se jí výška moc nelíbila. Do kopce žrala přes 20l, na vrcholu nedržela volnoběh, výfuk byl černý od sazí a smrděla tak, že Dan odmítl jet za mnou… KTM se držela mnohem lépe, ač ještě s karburátorem, Dan nepozoroval žádné problémy spojené s nadmořskou výškou. Děláme povinné fotky u cedule Ak Baital pass a další desítky fotek po cestě až do Murghabe.

 

Ubytujeme se v jediném volném home stay, protože zítra sem přijede prezident na návštěvu a všude je plno. Děcka nacvičují vítání prezidenta a finišují poslední přípravy.

 

13.9.2018

V home stay kromě paní domací a jejích dětí bydlí ještě její tchán. Naprosto bez zábran nám dává najevo, že nejsme žádoucí hosté. Nevíme proč. Náš vzájemný dialog s ním nakonec začal a skončil na jediné větě. Zeptal se nás: "Kdy odjedete pryč?"

Ráno se vzbudíme a nevěříme svým očím. Venku sněží. Já mám opět prázdné přední kolo, tak chci v pneuservisu kolo sundat a vyměnit knot za záplatu. Jenže přilétá prezident a celé město stojí, teda vlastně mává. Šaškárna, jako je politika všude.
Odpoledne se konečně město rozhýbe a my jedeme opravit pneu. Bohužel vyzouvačka je pokažená, takže kolo jde domů monterpákama a mně trhá srdce každá odřenina na novém kole. No, ale kolo je opravené, tak snad už bude pokoj.

 

Naplánovaný výlet k čínským hranicím rušíme, nikam už bychom dnes nedojeli, tak zůstáváme ještě jednu noc, odpoledne strávíme přípravou motorek na zítra a konverzací s francouzským párem, který jede na kolech do Číny a dál do Myanmaru. Budu radši, když budeme mít časovou rezervu, protože bych moc rád zkusil Bartang, a taky chci projet Vachánské údolí. Takže zítra směr Khorog.

14.9.2018

Jestli chcete vědět, jak moc bolí rozmrzající prsty, zeptejte se Dana. Určitě na to nikdy nezapomene...

Ráno je přední kolo zase poloprázdné, asi mě z toho trefí šlak. Dofoukneme ho v pneuservisu a rozhoduju se, že to budu řešit až v Khorogu. Jedeme dál po Pamir highway na západ. Maximální výška, co jsem si všiml, byla 4280m a teplota 4-8 stupňů. V Alichoru to vzdáváme a jdeme na čaj. Dan má rozbité vyhřívání heftů, tak chudák celkem trpí. Po rozmražení prstů jedeme dál. Cesta je to krásná, po náhorní planině 4000m a výše, klobouk dolů před řidiči kamionů, kteří tohle jezdí. Na motorce, pokud je hezké počasí, je to krásná vyhlídková trasa s nenáročným povrchem, který zvládne úplně každý.

 

Jak cesta klesá k Khorogu, tak se otepluje, a občas jedeme i zelenými oázami, které jsou pastvou pro oči po dlouhém půstu, kdy zelenou neviděly. V Khorogu nemůžeme najít Pamír Lodge, asi jako většina lidí, ale nakonec jsme přece jen uspěli. Já jedu opět do pneuservisu a hned se ptám, jestli jim funguje vyzouvačka. Když řeknou, že ano, zajásám a jdu sundat přední kolo. Jenže vyzouvačka je max na 18 palců a já mám 21! Vítejte v Tádžikistánu. Tak znova monterpáky a hrubá síla. Pozitivní je, že v pneu je další díra, a tak se v duchu omlouvám za všechny nadávky na minulou opravu pneu a jejího autora. Kolo je v cajku a já jedu za Danem, který mezitím podnikl výpravu po hospodách, aby nezkolaboval hlady .

 

15.9.2018

...ty vole, mně nestartuje motorka....

Dnes máme v plánu projet Vachánské údolí, někde jednu noc přespat a vrátit se obloukem po Pamír highway zpátky do Khorogu. Bereme s sebou jen nejnutnější věci a já můžu jet nalehko bez kufrů. To bude super výlet!

Ráno mám na pneu o 0,3 méně než večer. Z důvodu mravního ohrožení mládeže nemůžu napsat, co jsem vyslovil, ale určitě si to umíte domyslet. No nic, 0,3 nebudu řešit. Chci dofouknout kolo na 3 atm a doufám, že dva dny to snad vydrží. Musíme do pneuservisu, protože kompresor měl na seznamu Martin a když jsme balili věci, tak na něj prostě nezbylo místo. Čekáme na otevření pneuservisu. Čekáme a čekáme, protože prezident (kterého už regulérně nenávidíme) je zase na návštěvě tohoto města a silnice jsou uzavřené, tudíž se nemůže dostat servisman do práce. Najdeme jiný kompresor, dofoukneme kolo a konečně jedeme na dvoudenní výlet nalehko do Vachánského údolí. A když bude otevřeno, tak i na volný market do Afghánistánu. Šance, že bude otevřeno je ale malá, protože jedna Italka, která tam chtěla taky, zjistila, že market je asi zavřený – hádejte proč? Prezident...
No nic, uvidíme. Ještě natankovat, a konečně jedeme.Já se rozjedu a najednou v interkomu slyším: ty vole, mně nestartuje motorka. Vracím se a hledáme, co se děje. Startér se ani nepohne. Do teď startovala motorka na 100% a najednou nic, úplná nula. Startér, relátko, nebo něco jiného? Domluvíme se, že motorku roztlačíme a prostě ji nebudeme chcípat. Jedeme.
Aby toho nebylo málo, zjišťuju asi po 30km na check pointu, že jsem si nechal na hotelu vízum, které je nutné pro průjezd check pointem. Jak jedu nalehko bez kufrů, tak jsem vízum prostě zazdil na pokoji. S připojením na internet jako z doby vytáčeného spojení se mi podaří načíst pdf s vízem asi za 15 minut a můžeme hrdě pokračovat dál.

 

Vachánský koridor je úžasný kus země, kde teče řeka určující hranici Tádžikistánu a Afghánistánu. Přes řeku vidíte afghánské vesničky a zelené oázy ve skalnaté krajině. Bohužel bezpečnostní situace je aktuálně špatná, takže plán na výlet do Afghánistánu padl. Krajina je zajímavá, po cestě pozorujeme život na druhé straně řeky a všechno okolo. Nebýt několikerého roztláčení KTM, nebylo by téhle cestě co vytknout.
V Ishkashimu zjistíme že market je samozřejmě zavřený. Další místo, kam jsem moc chtěl a nebude… Jedeme dál, ale po pár km mi Dan povídá do interkomu: hele, já jsem nervózní z toho startování, nevím čím to je a cestu si neužívám…. Chápu ho a domlouváme se, že to otočíme do Khorogu a tam ten problém vyřešíme. Další cíl je sice odepsaný, ale riskovat nějaký větší průšvih prostě nemá smysl, takže jedeme zpátky.

 

Těsně před Khorogem KTM najednou začne startovat zase na 100%, jako by se nic nestalo. WTF? To si snad dělá prdel.???To snad nemyslí vážně!  No nic, koupím vychlazené pivo na uklidnění a jdeme se na to mrknout. Prohlédneme všechno, k čemu je přístup, a jediné, co najdeme, je povolený kabel na baterce, což by mohl být ten problém. Snad.
Moje přední kolo uniká přes první díru, takže odvolávám, co jsem odvolal, a zase v duchu nadávám prvnímu opraváři. Nacpu tam znovu knot, seženu kompresor, nafouknu a jdeme spát. Byl to dlouhý den.

 

16.9.2018

...řvu na něj do helmy: STOJAN VOLEEEE!!!, jako by mě snad mohl slyšet….. Dá za jedna a motor zase chcípne. Tak jdu znovu tlačit, aspoň, že je to mírně z kopce. Začínám mít vyhraněný vztah ke značce KTM...

Ráno má kolo o 1atm méně. Už mi došly všechny nadávky, co jsem znal, tak jen rezignovaně dofukuju kolo a při tom zjišťuju, že mám trochu ohnutý ráfek a tudy utíká vzduch. Odkládám řešení do Dušanbe, snad tam někde půjde kolo civilizovaně přezout bez ruční monterpákové metody.

Vyrážíme dál po Pamír highway směr západ. Všechno klape, jak má. Rozjebaná cesta - nechápu, jak může prezident mít odvahu jet sem (on teda letěl), místní obyvatelé by mu měli nakopat zadek a nechat místo výletu postavit kus normální silnice. Pro nás je to ale samozřejmě romantika… Krásné scenérie hraničních přechodů do Afghánistánu. Občas nějaký život na druhé straně řeky. Řeka samotná. No prostě jako narýsované pro výlet na motorce. Až po první check point. Rutinní kontrola, nastartuju, vyrazím a asi po kilometru zjistím že Dan za mnou není. Zastavím a čekám, asi si něco fotí. Čekám už dlouho a nic, tak se otočím a vracím se. Zapínám interkom a slyším praskání, takže je někde blízko. Dojedu až k check pointu, ale Dan nikde. Ty vole, kde je??? Znova se otáčím, jedu asi kilometr a nikde nikdo, tak zase zpátky - a když přijíždím k check pointu, vidím, jak vojáci roztláčí KTM z kopce na šotolině k řece. Ano, KTM opět přestala startovat.
Zkoušíme rozebrat, co jde, ale na tohle jsou naše elektrikářské schopnosti krátké. Tak KTM s pomocí kluků, co se seběhli, roztlačíme a jedeme dál.
Cesta je hrozná, vůbec nechápu, jak tady můžou ty kamiony jezdit. Podvozky motorek dostávají co proto a už rozumím těm rozflákaným motorkám, které jsme viděli v Bishkeku před hotelem, připravené k transportu kamionem do Evropy.

 

Dan mění baterku v kameře, chce se rozjet, zapomene ale na stojan – řvu na něj do helmy: STOJAN VOLEEEE!!!, jako by mě snad mohl slyšet….. Dá za jedna a motor zase chcípne. Tak jdu znovu tlačit, aspoň, že je to mírně z kopce. Začínám mít vyhraněný vztah ke značce KTM.

Odpoledne z ničeho nic přijíždíme do krásného města, které sem snad ani nepatří. Asfaltové silnice, krásné domy, pořádek, žádná stáda krav, moderní hřiště pro děcka, západní hotel se západními cenami, no prostě sci-fi. Bereme východní hotel s východními cenami, ačkoliv je celkem brzo a mohli bychom jet dál. Já jsem ale podcenil vodu, jsem vyčerpaný a dehydrovaný, necítím se vůbec dobře, takže velím stop a jdeme relaxovat. Těsně před hotelem KTM chcípne, protože je přehřátá. Rakouští inženýři věnovali této motorce pouze jeden ventilátor a ve městě se prostě přehřívá. Nevadí, ráno ji roztáhneme na kurtně a dojedeme do Dušanbe, kde se jí mrkneme na zoubek.
Voda a dvě vychlazená piva mě postaví na nohy a můžeme čile komunikovat s ostatními hosty. Přitom sledujeme v TV reportáž o prezidentově návštěvě v Murghabe. My se ho snad nezbavíme.

 

17.9.2018

Během cesty nám mávají desítky dětí, některé z nich ale mávají kameny, Jeden z nich dokonce lukem a šípem. V Danovém případě byl úspěšný, konkurzem na indiána prošel na 100%.

Ráno obligátní rituál - sehnat kompresor, dofouknout kolo, roztáhnout KTM, a můžeme jet. Kompresor dopadl ok, ale ať taháme KTM, jak taháme, jen asi 2x škytnula a nic víc. Do pr… Najdeme servis a jdeme pro odbornou radu. Než přijede elektrikář, tak rozebereme motorku. Elektrikář přijede, chopí se iniciativy a jeho verdikt je jasný. Baterka má jen 8V a nedobíjí se. Pátráme po příčině. Po vymontování alternátoru je jasno. Minimálně 4 cívky jsou spálené. Tady je to neřešitelný problém, takže se musíme nějak dostat do Dušanbe a tam si s tím nějak poradíme. Sháníme odvoz motorky do 300km vzdáleného Dušanbe, kde mezitím domlouváme servis, kam můžeme motorku přivézt. Postupně přijedou tři auta, jejichž řidiči jsou ochotní nám motorku převézt. Vtipné je, že první je Opel Zafira, u kterého fakt nechápeme, jak do něj tu motorku chtějí nacpat. Potom přijede nějaký neidentifikovatelný kombík a ten chce dát motorku na střechu. Nakonec přijíždí VAN, do kterého se aspoň teoreticky dá motorka nacpat, což se ale nelíbí prvnímu řidiči Oplu a rozbíhá se tvrdý boj o zákazníka. Nakonec ale opravdu vítězí VAN, po demontáži předního kola z motorky a sedaček z auta se tam KTM úspěšně podaří nacpat.

 

Já vyrážím na motorce směr Dušanbe a Dan s KTM asi 3 hodiny po mně autem. Přemýšlím nad řešením celé situace a mezi několika scénáři si vzpomenu na nějaký cestopis, v němž jeli dva kluci na Jawách do Anglie. Jedna jim nedobíjela, tak vždycky jen přehodili baterky z motorky do motorky a jeli dál. To mě inspirovalo k nouzovému řešení, které by mohlo fungovat.

 

Po cestě zastavuju podívat se na Nurek dam, přehradu s výpustí ve skalách, ze které tryská mohutný proud vody. Na internetu jsem viděl úchvatné fotky s nespoutaným proudem vody valícím se ze skály. Když ovšem přijedu k výpusti já, teče z ní čůrek, protože jim to špatně těsní. Už mě to ani nepřekvapuje. Když si večer potom postesknu Robovi nad dalším zklamáním, napíše mi krásnou větu. Musíš to brát tak, že zase tenhle pohled jen tak někdo neviděl .

 

Po příjezdu zařizuju společně s Danem přes telefon vše nezbytné pro dovoz KTM. Zavolám do servisu, oznámím, kdy cca přijede motorka, zajistím ubytování kousek od servisu a koupím vychlazené pivo.
Dan přijede kolem 9 hodiny večer, v autě je další člověk jako pasažér. Evidentně se řidič snažil využít maximální ekonomické možnosti pro co nejvyšší zisk. Bohužel ale z KTM vytekl v nepřirozené poloze do auta asi litr oleje, takže všichni měli zpestřenou cestu inhalováním „parfému No 10W40“. Domluvený člověk ze servisu nebere telefon, ale hlídač nám otevře a motorka spočine v areálu servisu.

18.9.2018

V servisu řešíme možnosti opravy. Nový alternátor je nereálné koupit, převinutí jedině v Moskvě – min. 5 dnů, poslat alternátor z ČR nejde, protože DHL v Tádžikistánu nefunguje. Zkoušeli jsme vymyslet cokoliv, ale vždycky jsme narazili na nějakou překážku. Jediné řešení, při kterém neztratíme moc času, je nakonec tohle: koupíme autobaterii, měřák a nabíječku. Každý večer zkontrolujeme napětí na autobaterii a pokud to bude třeba, tak ji přes noc nabijeme. Netušíme, jak dlouho motorka zvládne jet na autobaterii, ale doufáme, že to bude aspoň od rána do večera.
Jedeme na trh, kde se dá všechno koupit. Kupujeme všechno, co je třeba, a jdeme kompletovat motorku. Baterii dáme do top case, jediné místo, kam se vejde. Natáhneme dráty, složíme motorku, dobijeme její baterii a odpoledne je KTM zase připravená k jízdě.
Já odpoledne přeorganizuju kufry, vyhodím věci, které můžu potencionálně postrádat, abych nacpal do kufrů kompresor, co jsem si koupil, a nabíječku, kterou musím vzít Danovi, protože po naložení nového, 17kg těžkého suvenýru, taky toho místa moc nemá…

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE