Švédsko + Norsko 2014

Neděle 29. 6. (505 km)

Celou neděli máme vyhrazenou na cestu, v Sundsvallu ještě zkoušíme štěstí v Bauhausu a snažíme se vymyslet zateplení bot. Končí to samozřejmě izolepou, naštěstí se oteplilo, takže už ji následně použijeme jen asi dvakrát. Silnice je neustále lemována nekonečnými lesy, takže příliš zajímavostí nepotkáváme a Anička pospává. Na jednom z odpočívadel chvilku po nás zastavuje auto s pražskou poznávací značkou, stojí ale kus od nás a nejsme nijak moc žhaví se družit, takže nasedáme a pokračujeme. Navečer po malém bloudění dojíždíme do kempu blízko Piteå, kde bohužel nefunguje avizovaná wi-fi, takže jdeme jen na tradiční obhlídku okolí a následně do spacáku.

Pondělí 30. 6. (240 km)

Za polární kruh už to máme kousek, po výjezdu tedy směřujeme do nejvýchodnějšího místa naší výpravy – Luleå. Součástí města je Gammelstad (v překladu staré město), kostelní městečko zapsané na seznamu UNESCO. Je to spousta červených domků kolem jednoho kostela, jeho součástí je malé venkovní muzeum hodně podobné Skansenu ve Stockholmu. Po této zastávce jedeme dál, je krásně a kilometry utěšeně přibývají. Kousek od našeho cíle – Jokkmokku – se dostáváme za polární kruh a zastavujeme na odpočívadle kvůli povinnému vyfocení u cedule. Řádí tady ale létající bestie velikosti sršňů, kterým se evidentně hodně líbíme. Motorkářské oblečení nás naštěstí bezpečně chrání, ale příjemné to není ani trošku, a tak rychle nastavujeme samospoušť. Chvilku před odjezdem za námi zastavuje auto a z něj vystupuje vysmátý pán v kraťasech a tričku. Zdraví a mává, ale vzápětí se hmyz začíná věnovat i jemu, a tak s hrůzou v očích běží zpět do auta. Po příjezdu do Jokkmokku už máme hlad, a tak zastavujeme hned u hlavní silnice a jdeme na pizzu. Zkouším tu se sobím masem – chutná to trochu jako hovězí a je docela tuhé, podruhé bych si už asi nedal. Po jídle míříme do příjemného rodinného kempu, kde nám při stavění asistuje místní vlčák a dožaduje se pozornosti a házení klacku, čímž se jenom nechá vyprovokovat k větší aktivitě. Naštěstí za chvíli máme postaveno, schováváme se do stanu a pes vyráží hledat jinou oběť. Na recepci si bereme letáky s informacemi o národních parcích v okolí, večeříme a jdeme spát.

Úterý 1. 7. (80 km)

Z nabídky národních parků vybíráme Muddus, je nejblíž a z ostatních divočejších máme přece jenom trochu respekt (snad příště). Po cestě potkáváme prvního "přírodního" soba, prochází se po silnici a projíždějící auta ho ani trochu nerozptylují. Když se přesouvá k výjezdu z nepřehledné zatáčky, neúspěšně se ho z dálky snažíme poodehnat a odjíždíme. Do parku musíme jet kousek po nezpevněné cestě, na které potkáváme druhého soba. Ten už je z naší přítomnosti docela vyděšený, ale pro úprk volí nepříliš šťastnou variantu. Utíká před námi po cestě, než konečně pochopí, že by měl uhnout do lesa. Dorážíme na parkoviště, ze kterého se dá vyrazit na pěší okruh. Volíme trasu k vodopádu, který má být vzdálen asi 7 kilometrů. Bohužel jazyková bariéra nás přivádí na složitější cestu, ze které se naštěstí po chvíli vracíme na tu snazší. Všudypřítomnému hmyzu odoláváme v narychlo zakoupených moskytiérách, ve kterých sice nevypadáme moc atraktivně, ale fungují spolehlivě. Po třech hodinách chůze lesem, který se příliš neliší od těch u nás, potkáváme vracející se Nizozemce, kteří vyrazili chvíli před námi. Soudíme, že už se vrací od vodopádu, takže to musí být blízko, vyvádějí nás ale z omylu s tím, že došli jenom na dohled k menšímu vodopádu a k "hlavnímu" jsou to ještě asi 2 kliometry. Nakonec volíme stejnou strategii, protože cesta prostě neubíhá a začínáme toho mít dost. Pokračujeme tedy ještě kousek, fotíme vodopád a po svačince vyrážíme zpět. Tmavnoucí obloha nás utvrzuje, že uspíšení návratu byl dobrý nápad. Naštěstí spadlo jenom pár kapek, takže návrat ke skútru je už bez problémů. Cestou zpět do Jokkmokku na stejném místě jako ráno potkáváme soba, vzhledem k tomu, že opět bez většího zájmu prochází mezi auty, máme podezření, že je to ten samý. Kousek od Jokkmoku si ještě vyhlížíme jezero, u kterého bychom si mohli vyfotit půlnoční slunce. Sem se po odpočinku a večeři v kempu zhruba o půl jedenácté vracíme a průběžně fotíme polohu slunce. Kolem půlnoci se na malou chvíli schovává za kopec na horizontu a následně se znovu objevuje. My tedy máme splněno a můžeme jet spát. V tuto chvíli už skútr ukazuje 8 °C, takže jsme rádi, že do kempu je to jen kousek, a rychle se zahříváme ve spacáku.

Středa 2. 7. (330 km)

Ačkoliv jsme podle prvotního plánu chtěli na severu zůstat delší dobu, myšlenka navštívení Norska nás přece jenom zaujala, a tak už ve středu chceme vyrazit vnitrozemím zpět na jih. V Jokkmokku ještě navštěvujeme Sámské muzeum, nakupujeme pohlednice a můžeme jet. Anička tradičně pospává, ale dnes mám trochu krizi i já, protože cestou se absolutně nic zajímavého neděje. Zastavujeme tedy na benzínce a dáváme si jídlo a kafe, které má kýžený efekt. Večer příjíždíme do kempu ve Storumanu, ve kterém nás vítá přeháňka a asi miliarda mikroskopických mušek, na které nefunguje ani moskytiéra – do té naopak pronikají a je to ještě horší. Naštěstí funguje aspoň repelent – samozřejmě ne ten "přírodní" koupený u nás, ten jsme brzy museli nahradit trochu jiným kalibrem, který jsme koupili už v Jokkmokku. Po postavení stanu k nám přichází z pohodlí blízké chatky postarší Švéd a obdivuje, jak jsme daleko od domova, a nechápe, jak jsme schopni se s tím vším naložit na skútr. Před večeří ještě využíváme wi-fi u recepce, voláme domů a následně míříme do stanu.

Čtvrtek 3. 7. (320 km)

Kvůli muškám, které jsou opravdu nesnesitelné, ráno balíme co nejrychleji a pokračujeme v cestě. Rádi bychom v Östersundu navštívili losí farmu a následně dojeli až do Åre. Kolem třetí hodiny odpoledne jsme na místě, ale zjišťujeme, že "prohlídky" jsou v 11:00 a 13:00. Naději, že bychom mohli aspoň losa zahlédnout, hasí místní farmář s tím, že losi se po obědě rozcházejí do lesů. Po krátké debatě se rozhodujeme v Östersundu přespat a zkusit štěstí zítra, Trondheim ještě počká. Ubytováváme se tedy v kempu v úplném centru města, který je nacpaný k prasknutí. Večeříme těstoviny s pestem, které jsme koupili v místním Lidlu (připadali jsme si jako doma), a vyrážíme na tradiční obhlídku kempu. Poblíž právě probíhá venkovni diskotéka (nejspíš pro "tábořící" děti) a my se bavíme playboyem oslňujícím dvanáctileté fanynky. Protože už je po desáté, pro některé slečny přijíždějí rodiče a my taky míříme do spacáku.

Pátek 4. 7. (337 km)

Počkat si na losy se vyplatilo, v jedenáct jsme s menší skupinkou turistů připraveni vyrazit. Průvodce zjišťuje, kolika jazyky bude muset mluvit, a po zjištění, že jsme z ČR, vybírá Aničku mezi VIP členy, kteří budou krmit malá losátka. O informace jsme lehce ochuzeni, protože dvouminutový výklad ve švédštině následují obvykle dvě věty v angličtině. Pak se konečně přesouváme k ohradě. Malí losi, kterým je jen pár týdnů, nás už z dálky mlsně vyhlížejí, takže na příchozí krmiče se vrhají a lahve s mlékem jsou brzy prázdné. Pak už můžeme dovnitř i my ostatní, losátka ale jeví zájem spíš o okolní trávu, takže jsou všichni neustále v pohybu. Zlatý hřeb dopoledne ale přichází až za chvilku, to pokračujeme k další ohradě, kde už čeká asi šest dospělých losů – a že jich je kus! S respektem pozorujeme, jak během chvilky spořádají přinesené brambory, a nemůžeme se na ně vynadívat. Jsou opravdu ohromní, ale vypadají klidně a přátelsky. Po chvíli jsme s překvapením vpuštěni do ohrady a stojíme tváří v tvář. Snažím se losa přilákat na trs trávy a překvapivě to zabírá a jí nám z ruky. Nemá nic ani proti hlazení, ale kvůli extra mastné srsti to není nic příjemného, takže zůstáváme spíš u pozorování. Na závěr s námi ještě zapózuje na společné foto a my odcházíme se skvělým zážitkem. Cestou do Åre ještě krátce zastavujeme v Glöse kde jsou několik tisíc let staré petroglyfy. Pak už míříme vstříc horám a Norsku. S přechodem hranic nás čeká menší dopravní šok. Na krásných a širokých silnicích je nejčastější povolená rychlost 70 km/h a Norové na rozdíl od Švédů rychlost docela dodržují. Máme tedy moře času sledovat okolí, které je tady o poznání rozmanitější. Brzy se blížíme k moři, resp. fjordu dlouhému 130 kilometrů, a po pobřeží dojíždíme k Trondheimu, kde na následující dva dny rozbalujeme stan. Sledujeme další západ slunce v odrazu moře, který se nám nikdy neomrzí, a jdeme spát.

Sobota 5. 7. (30 km)

Předpověď na sobotu hlásila jasno a teplo, takže po příjezdu do Trondheimu odepínáme nohavice u kalhot a v tričku vyrážíme ke katedrále Nidaros. Ta je popisována jako největší středověká památka v celé Skandinávii. A oprávněně – přicházíme sice ze severní strany, odkud vypadá tak nějak "normálně", po přesunu k západní straně ale zůstáváme koukat a ještě víc nás potom uchvátí vnitřek. Jsou zde prvky románského slohu i gotiky, takže nám hodně připomíná "naši" baziliku v Třebíči, je ale ještě o něco větší. Posloucháme zanícené vyprávění sličné průvodkyně a obdivujeme i obrovské varhany, které později i uslyšíme hrát (k čemuž, jak jsme se dozvěděli, je potřeba uživatelské jméno a heslo). Procházkou přes centrum míříme k přístavišti, odkud jedeme na blízký ostrůvek Munkholmen, na který místní vyjíždí na pikniky. I když je dost teplo, voda je ledová, což ale návštěvníkům nebrání v koupání. My odoláváme a smáčíme si jen nohy. K večeru se ochlazuje, takže začíná postupný hromadný úprk. První loď přeplněná odjíždí a my musíme půl hodiny čekat na další, což na větrném molu není úplně příjemné. Zpět v Trondheimu nasedáme na skútr a vracíme se do kempu, kde nás čeká odpočinek před dlouhou cestou do Osla.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE