Ze Španělska do Čech, s malou odbočkou přes Gibraltar

14. den Route des Grandes Alpes

Po bohaté, vynikající snídani jedeme dál po Alpské cestě. Dnes by mělo být v plánu 296 km, ale minuli bychom Col de L’Iseran. Mapy.cz mě tam v našem směru jízdy nechtějí pustit a ukazují uzavírku. To by znamenalo 90 km navíc. U snídaně tedy ještě zjišťuji průjezdnost Col de L‘Iseran, podle všeho je zavřený z důvodu velkého množství sněhu. Hledám tedy podrobnější informace a tam se mi zase zobrazuje, že Col de L’Iseran je průjezdný.  Měním tedy trasu a riskneme to. Jestli to nevyjde, tak si dáme asi 100 km navíc. Jako první zdoláváme Col de Vars, potom Col du Granon a následují Col du Lautaret, Col du Galibier, Col du Télégraphe a nakonec přes jednu značenou objížďku zdoláváme Col de L’Iseran. Na Col de L’Iseran je ještě dost sněhu, který taje a teče po silnici. Popisovat průjezdy přes všechny průsmyky nemá smysl, víc řeknou fotografie. Spousty hezkých zatáček a výhledů. Během naší cesty jsou všude vidět obrovské přípravy na TdF. Opravují se úseky silnic, vytváří se výzdoba, Francie tímto závodem žije. Ubytování máme v Séezu v hotelu Relais Des Villards. Další cestu mám naplánovanou do Engelbergu ve Švýcarsku, kde chci na Titlis Cliff Walk.

Večer ke mně přichází Zdeněk a ptá se mne, jestli jsem se už díval na ubytování v Engelbergu, říkám mu, že ještě ne. Nelíbí se mu tam cena, která je dost vysoká. Navíc se má zhoršovat počasí a má pršet. Říkám mu, že cestu jsem plánoval přes Aostu a pak se uvidí. Domlouváme se, že s námi pojedou do Aosty a pak to asi vezmou přes Itálii a Rakousko. Najeto 311,4 km.

15. den Col du Petit-Saint-Bernard a přes Itálii zpět do Švýcarska

Ráno mi Zdeněk říká, že změnili názor a pojedou dolů na Ženevu. Já jsem již večer zabukoval ubytování ve Val Colla B&B v Bogno. Po snídani se tedy loučíme a každý jedeme jiným směrem. Vypadá to na déšť, obloha zatažena černými oblaky, ale zatím neprší. Serpentýnami vystoupáme na

Col du Petit-Saint-Bernard ve výšce 2188 m.n.m., teplota je 10°C, kousek od sochy sv. Bernarda bereme vložky do bund. Ve vesnici Cerellaz zjišťuji, že mi nefunguje stopař, chybí mi 67,5 km. Opraveno. Navíc už je teplo, tak vyndáváme vložky z bund a pokračujeme v cestě. Sjíždíme do Aosty a pokračujeme přes Nus, tady na nás spadly první kapky, ale nic velkého. Nepromoky zůstávají v kufru. Ve vesnici Chenal silnice kočí, uzavřena bez předchozí informace, objížďka neznačena. Studuji, kudy to lze objet, ale jediná možnost je vrátit se směrem na Aostu a v Chatillonu najet na dálnici. Na dálnici, které se snažím vždy vyhnout. Není zbytí. Překážkám není konec a tak v obci Bogrofranco d‘Ivrea je opět uzavřená silnice, informace o jejím uzavření sice je, ale objížďka opět neznačena. Nakonec nás objížďky stály asi 40 km navíc. Jedeme kolem jezera Lago di Monate, v Ponte Tresa přejíždíme do Švýcarska a nad Luganem sérií zatáček přijíždíme do ubytování. Během cesty jsme vůbec nezmokli, naštěstí pršelo, když jsme byli v Pont Saint Martinu v obchodě. Déšť to byl asi zvláštní, protože nám na helmách a motorce zůstaly žluté fleky, naštěstí šly umýt. Projeli jsme městem Bard, kde se nachází hrad, na který vede lanovka, z časových důvodů jsme tady neudělali zastávku. Tak snad někdy jindy. Ubytování je výborné, obsluha skvělá, večeře a snídaně také. Večer na pokoji řešíme s Peťulou, že bychom si koupili lístky na Titlis Cliff Walk online, ale nedaří se nám to, hlásí to chybu při registraci v adrese, přestože ji máme dobře vyplněnou. Najeto 365 km.

16. den Passo San Gottardo, Sustenpass a Engelberg

Ráno při snídani majiteli hotelu vysvětluji náš problém s nákupem lístků, ochotně se toho ujímá a jde zavolat do kanceláře. Přichází ovšem s nepořízenou, protože se nemůže dovolat do kanceláře. No nic, tak snad přijedeme včas a stihneme si koupit lístky v Engelbergu na druhý den. Během snídaně se mění počasí a začíná pršet, doslova lejt. Čekáme jestli to přejde, nepřejde, ale zmírní se to. Navlékáme nepromoky a spouštíme se sérií zatáček od hotelu. Nepromoky sundáváme asi po 35 km jízdy. Po

dalších 30 km je opět navlékáme a pro dnešní den nám už zůstanou. Vyjíždíme na Passo San Gottardo a koukáme jak je ucpaná dálnice. Jedeme po dlážděné silnici 561, když asi 6,5 km před vrcholem je uzavřena. Musíme se otočit a najet na silnici č. 2, kterou se dostáváme na Passo San Gottardo. Je tady mlha a mrholí. Teplota 11°C. Škoda, mohly být hezčí výhledy, ale i tak to stojí za to. Přejedeme passo a počasí se mění, svítí sluníčko a otepluje se. Bohužel ne na dlouho. Na Sustenpass vyjíždímě opět zadeště a mlhy. Po cestě vidíme tisíce krásných vodopádů, dravých řek, ve kterých se valí voda a spoustu úžasných zelených údolí. V Engelbergu si chceme koupit lístek na zítřek, nelze. Prý máme přijít ráno v 8:00 hod., to otevírají pokladnu a v 8:30 hod, jede první lanovka. No nic, tak zítra. Jedeme do ubytování, které máme v hotelu Bänklialp. Na parkovišti nás oslovil muž slovy, vitajtě. Dáváme se do řeči, pracuje tady nějaký čas a říká, že pěkné počasí tady vydrží tak 2-3 dny. Nejdéle tam bylo prý hezky 12 dní. No tak to se máme na co těšit. Na otázku, proč nelze koupit lístky na následující den, odpovídá, že tam navážejí strašné spousty turistů, tak asi kvůli tomu. Večer se vyčasuje a sluníčko ukazuje svoji tvář. Hotel jinak mate vzhledem. Vypadá jako stará chata, ale uvnitř se jedná o luxusní ubytování. Prostorná restaurace, sezení v chodbě před vinotékou. A nesmím opominout, že tam byl velmi milý a ochotný personál. Najeto 261 km.

17. den Titlis Cliff Walk a přesun do Kostnice

Budíček v 6:00 hod. Snídaně v 7:00 hod. Všechny věci už jsou na motorce. Venku prší, překvapivé? Ani moc ne. V 8:00 hod, kupujeme lístky na Titlis Clif Walk, nejvyšší visutý most ve výšce 3020 m.n.m. Jsme mezi prvními. Pořád prší a je mlha. Snad bude nahoře líp. Pohledem z lanovky to tak zatím nevypadá. Po přestupu jedeme Rotairem na samý vrchol. Tady si vyšlápneme do 5 patra a vycházíme ven. Mlha, sněžení a teplota -1°C. Rotairem s námi jela rodinka Japonců, někde se zdrželi a tak si zapisujeme historický úspěch. 1.7.2024 v 9:10 hod. vstupujeme jako první na Titlis Cliff Walk. Cesta k němu byla rozbředlým sněhem. Máme smůlu, mlha je všude a tak vidíme jenom něco málo z toho co bychom mohli vidět za jasného počasí. Když se vracíme, tak vidíme vycházet z budovy rodinku Japonců, mají péřové bundy, kulichy, rukavice a na nohou letní perforované botasky.

Po pár krocích to vzdávají a vrací se zpět. Cestou zpět se nám podaří udělat aspoň několik fotek, když se dostáváme do míst bez mlhy. Dole u nástupu jsou davy lidí, zejména Indů, Indů, Indů a Indů. Jo a nepatrné množství Evropanů a asi Japonců. Nevím jestli to mají doporučené, ale Indové jsou oblečeni stejně jako rodinka Japonců, někteří mají dokonce sandály. Tak to jsem zvědav, co budou nahoře dělat. S Engelbergem se loučíme za deště. Sjíždíme do města Stansstad, kde si prohlédneme Schnitz Tower u jezera Veirwaldstättersee. Po 60 km sundáváme nepromoky a dnes už je neoblékneme. Cesta přes Zürich je utrpení, ale zvládáme to a přes Winhenthur přijíždíme do Kostnice. Zde se ubytováváme v Boardinghouse HOME. Poprvé se domlouvám na ubytování s automatem. Nakonec vše zvládneme, vypadnou nám dvě ubytovací karty, vjezd do podzemní garáže nám je umožněn a my se můžeme ubytovat. Pokoj je parádní a skvěle vybaven. Máme dost času a tak se jdeme projít po Kostnici. Navštěvujeme pomník mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského, dům kde Jan Hus v roce 1414 bydlel. Chceme se podívat do podmořského světa, ale přicházíme ke vstupu v 17:02 hod.

Otevřeno mají do 17:00 hod. Pokračujeme tedy kolem Bodensee k otočné soše Imperia, přitom míjíme budovu Konzilu, kde rozhodli o osudu Jana Husa, dnes je to restaurace. Jdeme si koupit něco k večeři, na Markstätte míjíme kašnu Kaiserbrunnen. Po cestě do ubytování začíná mírně poprchávat. Jakmile jsme na pokoji začíná vydatný déšť. Najeto 163 km.

18. den Bad Hindelang, Oberjochpass a Highline 179

Ráno opouštíme Kostnici, člověk nikdy neví a 6.7. se kvapem blíží. Cestu vedeme malebnými údolími tyrolských Alp. Nejdříve vyjíždíme na vyhlídku Bad Hindelang a díváme se na Allgäuer Hochalpen a Haseneckalpe. Projíždíme Oberjochpass, míjíme jezero Haldensee a během cesty zastavujeme u Highline 179. Jedná se o lanový most pro pěší. Spojuje dva vrcholy s hradními zříceninami, hrad Ehrenberg a pevnost Claudia. Délkou 408 m je nejdelší na světě a je zapsán v Guinnessově knize rekordů. Silnici 179 protíná ve výšce 114 m. Nejdřív tedy vyjedeme k hradu Ehrenberg a potom se vydáme po lanovém mostě na druhou stranu. Počasí nám přeje, svítí slunce a my konečně máme i něco z výhledů. Pokračujeme úbočím Bavorských Alp do místa ubytování u Holzkirchenu, A8 Hotel im Darchinger Hof ve Valley. Ubytování super. Sice tady nevaří, ale spolumajitelka, velmimilá Slovenka, nám sděluje, že si můžeme nechat jídlo dovézt a pomáhá nám s německou aplikací. Objednáváme si pravý německý řízek, který nám přiveze Arab. Řízek je ale dobrý, tak nač si stěžovat. Točené pivo nemají, ale lahvové je k dispozici. Ráno u snídaně nahlásíme kolik jsme jich vypili a je nám to připočteno k účtu. Najeto 294 km.

19. den Pomník akce "Kámen" a setkání u Bodlinek

Dnes už přejíždíme do ČR. Od rána prší, chvílemi hodně, pak mírně, dokonce jsou i okamžiky kdy je sucho, ale ty se záhy opět promění v déšť. Na trase máme vyznačený jen jeden bod a tím je památník akce „Kámen“. Do ČR přejíždíme ve Všerubech, kde konečně sundáváme nepromoky. Jdeme siprohlédnout pomník „slavné“ akce. Při čtení si uvědomujeme, jak je krásné mít možnost bez omezení vycestovat a zase se smět vrátit domů a to bez zbytečných hraničních kontrol. Zároveň vidíme i cedulku, která u Myslívského rybníka oznamuje, že stál Weiher mühle rodiny Hackerových, který roku 1947 shořel. Teď už jen dojedeme k našim kamarádům, Bodlinkám, do Stráže u Tachova, kteří nám nabídli možnost přespání. Jéža nám připravil k jídlu grilované papriky plněné vejcem a sýrem a samozřejmě i grilované maso. Perfektní zakončení dne. Najeto 313 km.

20. den Domů

Ta poslední cesta je vždycky smutná. Dovolená končí. Jéža nás doprovodil ke Konstantinovým Lázníma otáčí to domů, ještě ho čeká odpolední směna. V restauraci u Doušů v Kravařích si dáváme oběd a pak přes Německo a Polsko jedeme domů. V Žitavě shlédneme úzkokolejný vláček jezdící na Oybin. Najeto 297 km.

Závěrem

Celkem jsme ujeli 4.975,9 km. Viděli jsme spoustu zajímavých a krásných míst. Další zajímavosti jsme zase neviděli a tak máme důvod se opět vrátit a objevovat nová místa. Kromě nepříjemného okamžiku s ubytovatelem z Francie jsme měli jenom samé hezké zážitky. Co ještě dodat. Nejdražší benzín ve Francii kolem 52 Kč. Ve Francii snad ruší všechny benzinky s prodejnami. Jsou tady skoro samé samoobslužné. Jejich zóny 30 jsou také masakr. Všude příčné prahy, které i když přejíždíte rychlostí 30 km/h, tak nadskočíte, jako kdybyste jeli na závodním velbloudovi, jistotu vám nedává ani rychlost okolo 20 km/h. Jaký rozdíl je ve Švýcarsku nebo Německu zóna 30 nebo 50, zde při rychlosti 30 nebo 50 km/h najdete na příčný práh a jen se zhoupnete. Volili jsme spíš kratší trasy, abychom i viděli něco jiného než silnici, některé objížďky nám ovšem cestu prodloužily. Během cesty jsme neměli ani jeden defekt nebo problém na strojích.

Případné odkazy na videa z cesty: 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE