Pyrenejské putování 2012

Den 7 :  Modane – Brig ( 391km )

Ráno se probouzíme a snažíme se rychle sbalit. Hned první pohled z okna mi dodá dobrou náladu. Motorky jsou kde mají být a navíc neprší. Druhý pohled už nicméně tak optimistický není, nad naším směrem visí černo černé mraky. Pokud by nás stihla bouřka v průsmyku Col d’ Iseran, nebylo by to nic příjemného. V nadmořské výšce téměř 2800m se může stát ledacos. Rychle startujeme stroje a jedeme údolím k průsmyku. Cesta není moc příjemná, protože je plná štěrku takže do stupaček a pokud možno nebrzdit. Asi po 30km za mírného mrholení přijíždíme do malého městečka, kde nás zastihne nepříjemná zpráva. Col d‘ Iseran je zavřený a to je pro nás velké zklamání.  Snažíme se dopídit v čem je problém. Překvapivě to není rozmar počasí jak jsem předpokládali, ale sesuv kamení. Dáváme si tedy v kavárně na náměstí Croissant a kávu a čekáme co bude dál. Po půl hodině se vracíme do Modane. Jsme uvězněni mezi Col du Galibier a Col d‘ Iseran. Jediná cesta vpřed vede po dálnici do Albertville. Tomáš vytahuje svůj chytrý telefon s unlimited data roamingem a ptá se našich přátel z Googlu co a jak.
Dlouho hledáme informace o stavu průsmyků, která by byla skutečně aktuální a nakonec ji nacházíme. Zpráva z informačních tabulí je potvrzena. Sesuv kamení a předpokládané ukončení prací v 18:00. Není důvod déle otálet, je 11h. Otáčíme na dálnici směr Albertville. Po chvíli začíná pršet. U dálničních turniketů nasazujeme alespoň část nepromoků. Pršet nepřestává ale déšť naštěstí nijak nesílí. Naším dalším cílem je Col du Petit St. Bernard, který ve výšce více než 2100m tvoří hranici mezi Francií a Itálií. Odbočujeme z dálnice a stoupáme po serpentinách směrem k průsmyku. Naštěstí už neprší, i když silnice je trochu mokrá. Silnice nejprve vede lesem a nad jeho hranicí se mění z ostrých vraceček na klikatého hada a stoupá už jen mírně po jakési náhorní plošině. Všude se válí cáry mraků a na trávě a na okolních skalách leží ještě množství sněhu. Teplota je pod 10 stupňů. V průsmyku je pár motorkářů převážně z Německa a z Itálie. Občas lze spatřit i vyčerpané cyklisty, ke kterým nelze než pociťovat hluboký respekt. Průsmyk střeží velká socha sv. Bernarda. Ve stánku se suvenýry kupuji pohledy, povinné samolepky na moto jako trofej a dárečky domů. Komunikace s franouzskou prodavčkou je dost jednostraná, angličtina nezabírá a pokusy o směsici španělštiny a italštiny se zcela míjí účinkem. Inu jsme pořád ještě ve Francii a tady se mluví francouzsky. Jdu si tedy alespoň do protější chaty koupit „baguette fromagge“. Posilněni vyrážíme na  Italskou stranu průsmyku.

 Italové se tu o silnici starají o poznání hůř a tak je to tu samá díra. Nějak se nemůžu dostat do rytmu. Potkat protijedoucí auto v ostrých vracečkách na nekvalitní mokré silnici není nic příjemného. Jednou si dokonce musím nouzově odšlápnout. Nekteré zatáčky nezbývá než projíždět na jedničku. Po pár kilometrech se ocitáme na hlavní silnici směr Aosta. Zastavujem u benzínky u které nemájí nic k pití a tak přijde k duhu železná zásoba Red Bullu. Parkuji vedle KTM 990 SM-T a říkám si že bych si jí dokázal představit jako druhý stroj ve svojí garáži. Motorka má italskou SPZ a pořádně odřený výfuk, který svědčí o tom, že majitel  s ní ve zdejších serpentinách pokoušel zákony fyziky. Jak klesla nadmořská výška,teplota stoupla na zatím příjemných 25 stupňů. S dalším Red Bullem v žilách míříme do Aosty. Myslím že někde poblíž se schovává v mracích masiv Mt. Blanc. V Aostě, která působí velmi příjemně začínáme prudce stoupat k velkému svatému Bernardu. Je vlhko a chvílemi slabě prší. Silnice je nádherná, ale s přibývajícími metry houstne mlha. Průsmyk je 2469 m vysoko a nahoře už je mlha tak hustá, že by se dala krájet,  a neumožňuje načíst cestu ani o jednu zatáčku dopředu. Teď by se hodila přídavná světla od Touratechu do kterých jsem se zdráhal investovat. Konečně jsme nahoře. Nebýt mlhy je to opravdu nádherný zážitek. Tenhle průsmyk zařazuji ke svým nejoblíbenějším a obdivuji mnichy, kteří v tomto nehostinném místě dokázali před stovkami let postavit hospic a azyl pro poutníky vydávající se na nebezbečnou cestu. V prostorách hospice je dnes muzeum a naproti obchod se suvenýry kterým vévodí plyšoví bernardýni, švýcarské nožíky a čokoláda  Toblerone

. Samozřejmě i já nakupuji pár švýcarských cetek a ani si nevšimnu, že venku se spustilo pravé peklo. Na to mě upozorní až Tomáš, když mi přinese mou zevnitř zcela promočenou helmu, kterou jsem nechal neprozřetelně viset na motorce. Silný déšť přechází v ještě silnější krupobití, to ale naštěstí nemá dlouhého trvání. Když vyrážíme vstříct dlouhému  sjezdu do Švýcarska, přes mlhu stále není vidět na krok. Prší ale už jen mírně a s klesající výškou se mlha z nepropustného mléka mění v cáry, které se válejí po okolních kopcích. Klesání je nádherné, silnice s příkladně kvalitním asfaltem se vine prudkými, ale dostatečně širokými zatáčkami hluboko do údolí a každá serpentina nás přibližuje k motorkářské nirváně. Do toho všeho začíná svítit slunce a rychle vysouší asfalt. Nakonec zastavujeme hluboko v údolí vedle dvou starých německých motorkářských vlků. Jedna stará Guzzi a první model BMW F650 GS.  Můj obdiv patří především krásné Guzzi. Skládám majiteli hold a on mi říká, že jeho mašina je stará 42 let. Na oplátku obdivuje moji navigaci. Se smíchem pak dodává „I have old navigation system“, a ukazuje na svou papírovou mapu. Ptáme se proč má na sobě pořád nepromok, když už neprší a svítí slunce. Prý se v něm cítí příjemně. Loučíme se  Guzzi vzápětí málem vyhodí svého majitele ze sedla, za to že nechal spuštěného policajta. Naštěstí vše dobře dopadne a chyba je okamžitě napravena. Pak už nám kolegové mizí v dáli. Jedeme směrem na Sion. Za chvíli se silnice srovná a mizí jako nekonečná rovná čára za obzorem. Jsme v obrovském údolí Wallis. Po obou stranách se tyčí majestátní alpské hřebeny a mezi nimi nekonečná silnice jak podle pravítka. Za chvíli to začíná být nuda, po hodině cesty se panoramata omrzí. Cesta navíc projíždí každých 5km větším či menším městem s patřičnými rychlostními limity. Mimo město je povoleno jen 80km/h a občas potkáváme policejní hlídku. Chce se zatáhnout za plyn, ale něco nám říká že tady bychom dřív nebo později skončily v družném rozhovoru s místními muži zákona. Chtělo  by to tempomat. Toužebně upínáme zrak k horskému masivu před námi. Tam někde leží ve výšce 2429m Furkapass – perla na náhrdelníku naší zítřejší cesty. Silnice už směřuje přímo k Furka a název Furkastrasse je toho jasným důkazem. Míjíme velké železniční překladiště, kde se nakládají na vlak auta. Ten je následně proveze tunelem pod průsmykem Furka. Furkapass je jako většina nejvyšších alpských průsmyků v zimě zcela uzavřen a vlak je tak jedinou spojnicí s Andermattem na druhé straně passu. Další železniční tunel pak vede pod Simplonským průsmykem do Itálie a tvoří dúležitou dopravní tepnu na cestě k Lago di Maggiore, k jednomu z nehlubších evropských jezer. Cesta je únavná a slunce se chystá dokončit svoji každodenní cestu. Jsme někde v okolí města Brig. Nejprve se snažíme najít ubytování mimo hlavní tah, ale výsledkem odbočky a následného prudkého stoupání je jen objev luxusního 4 hvězdičkového lázeňského hotelu. Nechce se nám tolik utrácet a navíc bychom se spocení a zaprášení na toto místo moc nehodili. Pod kopcem  nacházíme něco méně okázalého, ale cena 130 CHF za oba nám stejně přijde nadsazená. Nakonec bereme za vděk hotelem, který jsme původně minuly v domnění, že bude dle vnější fasády moc drahý. Cena pod 100 CHF nás ale příjemně překvapí a tak si s majitelem plácnem. Na recepci jsou všude klubové zástavy Borussie Dortmund. Prý se tu ubytovává juniorský tým v průběhu vysokohorského soustředění. Dokonce jsou tu prý častými hosty Češi. Před hotelem stojí MPV se Slovenskou spézetkou. Chceme si dát večeři ale už je pozdě. Kuchař už to zabalil a tak si dáváme alespoň sendviče se sýrem a se šunkou, které nám barmanky ochotně připraví. Naše stroje už jsou bezpečně ukryty před rozmary počasí pod střechou polootevřené hotelové garáže  a tak můžeme jít s plným břichem a plnou hlavou zážitků do postele.

Den 8:  Brig – Montafon ( 296km )

Ráno se posilňujeme poctivou hotelovou snídaní. Společnost nám dělá jen mladý slovenský pár s děckem. Jdeme vyzvednout mašiny a po očku pozorujeme mraky nad Furkapassem. Ten je sice zahalen do bílých mračen, ale aspoň to není ta zlověstná šeď, která nás pronásledovala ve Francii. V údolí je zatím relativně slunečno a tak na nic nečekáme a vyrážíme. U pumpy Coop doplňujeme palivo a vzápětí pokračujeme dál. Cesta už z údolí Wallis začíná stoupat a silnice začíná být kroucená a krajina kopcovitá. Jaká to příjemná změna oproti včerejšímu odpoledni. Projíždíme po mokrém asfaltu  lesním úsekem a silnice stoupá čím dál tím prudčeji. Zatáčky jsou o poznání ostřejší. Blížíme se k průsmyku. Po několika minutách se nám otevře očekávaný pohled – strmý kopec protkaný silnicí s ostrými vracečkami. Před sebou vidím v dálce autobus a tak zastavuji a připravuji si kameru. Rozhodně nemáme v plánu vléct se za autobusem. Nakonec vyrážíme, obloha je temná ale neprší. Zatáčky, které jsem před chvílí považoval za výjezd na Furkapass jsou ve skutečnosti silnice na sousední nižší Grimmselpass, takže když se nám po chvíli otevře pohled na Furkapass naše motorkářská srdce poskočí radostí. Skutečný Furkapass je mnohem vyšší, takže zatáček je o poznání víc. Dokonalá silnice, široké vracečky, a žádná brzda provozu před námi. Prostě dokonalá jízda. Každou druhou zatáčku si škrtnu botou o asfalt a opravdu si to užívám. Míjíme hotel Bellvedere a za chvíli už jsme na vrcholu u zchátralého a zavřeného hotelu Furkablick. Fotíme co se dá a samozřejmě nesmí chybět vrcholová fotka. Tomáš se o pár set metrů vrací, aby udělal něajké další fotky. Po chvíli ho jedu hledat a nijak mi nevadí, že jsem ho evidentně minul a sjíždím jednu serpentinu za druhou až dolů. Proč si to celé nezopakovat ještě jednou. Z nejnižšího bodu volám Tomáše a svěruju se mu se svým nápadem odskočit si ještě na sousední Grimselpass. Tomáš nic nenamýtá a za chvíli už se šplháme dokonalými serpentinami vzhůru. Další zářez přes 2000m. V Grimmselpassu následuje povinné foto a nákup suvenýrů. Doslova během několika minut ale zahaluje celý průsmyk neprostupná mlha v barvě plnotučného mléka. Startujem mašiny smířeni s cestou dolů takříkajíc naslepo. Po pár stovkách metrů se naštěstí mlha rozestoupí. Evidentně jejím zdrojem byla vodní nádrž v průsmyku. Čeká nás tedy pohodový sjezd z Grimmselpassu a pak ještě krásnější opakování výjezdu na Furkapass. Tady to prostě miluju. Je to snad ještě lepší než GG. Sjezd z Furkapassu na druhou stranu už nicméně tak dokonalý není. Silnice za Furkablickem vykazuje spíše parametry úzké a rozbité české okresky. O to víc je to adrenalinový zážitek. Snažím se jet celý úsek pod plynem. Jízda tak končí až v malebném švýcarském horském středisku Andermatt. Bohužel právě v Andermattu začíná pršet. V tu chvíli ještě netušíme, že nás déšť bude provázet až do Lichtenštejnska a že mě díky němu čeká neplánovaný akrobatický kousek. Z Andermattu stoupáme k dalšímu dvoutisícovému průsmyku Oberalppass. Déšť mezitím zesiluje a nahoře ukazuje teploměr na palubním počítači mého BMW pouhých 7 stupňů, tedy o 30 stupňů méně než jsem naměřil před pár dny v Miláně. V průsmyku navlékáme alespoň částečně nepromoky. Je opravdu hnusně, zima, déšť a mlha, kterou prosvítá jen rudé světlo obřího majáku, který je kuriozní dominantou průsmyku. Sjezd dolů je vrcholně nepříjemný. Silnice je mokrá a kvůli mlze je vidět sotva na 2m. Jedeme krokem a máme pořádně sevřené  půlky. Není nic vidět a úzká silnice  s prudkými zatáčkami se zařezává do strmého srázu. Zatáčky registruju opravdu na poslední chvíli.
O to větší šok máme oba z toho, když se najednou vynoří z mlhy jako duchové tři místňáci na mopedech a během pár vteřin si nás vychutnají a mizí ve srázu pod námi. Ta potupa, naše silné stroje pokořeny fichtlem. Nu co, hoši jsou buď šílenci a nebo to tu mají hodně dobře najeté. Osobně si myslím že nejspíš kombinace obojího. Dole pod kopcem navlékám zbytek nepromoků ale pravděpodobně pozdě. Hlavně kalhoty a boty už mám skrz na skrz a déšť nijak nepolevuje. Čeká nás dlouhá a relativně nudná a mokrá cesta až do města Chur poblíž hranice s Lichtenštejnskem. Konečně přijíždíme do Chur. Je to docela velké město, které je správním střediskem celé oblasti. Bohužel pořád prší i když mezi mraky už začíná prosvítat slunce. Stavíme u první Agipky. Jsme celí promočení a v nepromokách připomínáme spíš nemotorné kosmonauty než motorkáře. S gustem si dopřáváme kafe a bagetu. Pršet bohužel nepřestalo a tak je na čase pokračovat dál do Vadúzu v Lichtenštejnsku. Projíždíme centrem Churu a v tu chvíli se to stane. Na výjezdu z velkého kruháče najednou kde se vzala tu se vzala tramvajová kolej. Bohužel se na ní trefuju předním kolem podélně. Kdo je zvyklý jezdit po městě dobře ví, že déšť a tramvajová kolej je kombinace za všechny prachy. I já to velice dobře vím, ale tuhle jsem zpozoroval až ve chvíli kdy jsem na ní najel. Tanec předního kola netrval dlouho. Prostě na té koleji to klouzalo, klouzalo a klouzalo. Zemská přitažlivost nade mnou zvítězila ve zlomku sekundy a já si vzpomínám až na chvíli, kdy stojím na chodníku a dívám se na ležící mašinu. Z téhle situace mě probral až Tomáš, který se tu znenadání objevil a také kolemjdoucí dotazující se jestli jsem v pořádku. Aktuálně mě nic nebolí a tak s Tomášem rychle zvedám motorku a uklízím se ke straně tak, aby to do nás ještě nějaký dobrák nenakouřil. Snažím se sečíst škody.
Pochválena buď firma SW-Motech a její padací rámy, které pád úspěšně zachytily a zabránily větším škodám. Kromě odřeného padáku a zadního topcase tak je jedinou škodou prasklý pravý přední blinkr, naprasklý blaster na stejné straně a povolené pravé zrcátko. Tomáš jede obětavě shánět vteřinové lepidlo, ale mě se nakonec daří vše opravit s využitím vlastních zdrojů. Prasklý blaster se daří dočasně scelit povolením a opětovným utažením šroubku v místě praskliny a blinkr bohatě postačí omotat průhlednou izolepou. Nekonec už jen utáhnout povolené zrcátko a můžeme pokračovat. Pozitivní je, že v mezičase přestalo pršet a tak konečně svlékáme nepromoky. Chur je sice docela pěkné město, ale rád na něj asi vzpomínat nebudu. A tak rychle ke strojům a pryč do Lichtenštejnska. Připojujeme se k dlouhé koloně německých motorkářů mířících do Vadúzu. Po chvíli je ale zase opustíme, abychom se již pod jasnou Lichtenštejnskou oblohou vyfotili u hraničního kamene s cedulí Lichtenstein. Lichtenštejnsko není jak známo velká země a Vádúz není žádné velkoměsto. Celé to údolí mezi kopci ale působí tak nějak přívětivě, i když je to možná jen důsledek toho, že jsem se otřepal z prvotního šoku po pádu v Churu a taky vědomí suché a jasné oblohy nad námi. Přestože ve mě tahle zemička vyvolává pozitivní pocity, v zásadě tu není nic speciálního, kvůli čemu by stálo za to zastavit. A tak se za chvíli jako mávnutím kouzelného proutku ocitáme v další zemi, tentokrát v Rakousku. Tankujeme u benzínky a vzhledem k neplánovanému zdržení v Churu a pozdní hodině probíráme plán další cesty. Náš cíl pro dnešek bude Silvretta Hochalpenstrasse. Vzhledem k pokročilé hodině jí ale už neprojedem, a tak hodláme najít „Bikers Welcome“ penzion na začátku téhle vysokohorské silnice. Kupujeme rakouskou dálniční známku a svištíme směrem na Bludenz. Kousek za Bludenz pak sjíždíme z dálnice a po chvíli zastavujem vyčerpaní v nejbližší vesnici u penzionu s velkým nápisem „Bikers Welcome“. Vítá nás biker s dlouhým copem prokvetlým prvními šedinami. Cena je fér a chlap je sympaťák tak proč nezůstat. Majitel nás vede do garáže a ukazuje nám kde zaparkovat. Garáž je plná motorek od crossek přes Varadero až po různé naháče. Všechno patří panu domácímu, prý je mu při koupi motorky vždycky líto zbavit se té staré. Tuším že jsme jich napočítali asi 7. Kromě našich motorek tak osazenstvo doplňuje už jen Ducati Monster dalšího hosta. Dáváme sprchu a jdem na večeři. Dole v hospodě kromě nás sedí už jen zájezd rakouských důchodců, neúnavně pějících jakési tklivé rakouské trampské písně a současně se natáčejících na video. Inu „gegen guste keine disputat“. Popíjím svůj rádler a bavím se pohledem na paní domácí a barmanku v jedné osobě, která k nám co chvíli přijde, pokývne směrem ke sboru důchodců, obrátí oči v sloup a naštvaně procedí  něco německy mezi zuby. Zdá se že máme její sympatie. Je to blondˇatá čtyřicátnice s pěknou postavou, krátkou sukní a nepřehlédnutelnou kérkou na noze. Všude kolem se válí haldy motorkářských časopisů a tak si krátíme čekání na večeři prohlížením obrázků. Za chvíli ke mě přisedne devítiletý Claudio – syn domácích a dychtivě se vyptává na naši cestu. Lámanou němčinou mu vysvětluju jaký kus Evropy už máme za sebou a přiznám se, že mi dělá dobře jak se zájmem hltá každé moje slovo a sní o tom, jak za pár let podnikne podobnou cestu v sedle svojí vlastní mašiny. Po dobré večeři se loučíme s Claudiem a paní domácí a jdem spát. Zítra je před námi parádní Silvretta Hochalpenstrasse a po ní už jen nekonečný dálniční přesun domů. Bratru víc než 600km a na to je třeba se pořádně vyspat.

Den 9:  Sivretta Hochalpenstrasse a návrat domů ( 667km )

Posilněni bohatou rakouskou snídaní se oblékáme a jdeme do garáže pro stroje. Silvretta pro nás má dnes ale  nemilé  překvapení. Mlha a lehké mrholení nevěstí nic dobrého. Přesto nám nezbývá nic jiného, než se vydat na cestu k domovu a tak vyrážíme. Jedeme mokrou údolní silnicí a předjíždíme nádherný stříbrný sporťák odhadem z padesátých let. Den před naší jízdou se tu totiž konala historická rally veteránů. Za chvíli jsme u mýtné brány a platíme za vjezd na tuto krásnou vysokohorskou silnici. Stoupáme po příjemně klikaté silnici zpočátku vedoucí lesem a pak vysokohorskou krajinou k prvnímu jezeru ze soustavy zdejších vodních nádrží. Po krátké přestávce pak pokračujem k nejvýše položené přehradní nádrži Silvretta-Stausee a také k nejvyššímu bodu trasy na Bielerhöhe ve výšce přes 2000m. Tady zastavujeme a prohlížíme si horské scénérie. Samozřejmě nezapomeneme navštívit obchod se suvenýry, kde si pořizuji stickerku s logem Silvretty a hned ji nalepuji jako trofej na přední plexy. Naštěstí už neprší, ale na obloze se válejí těžké mraky. Z Bielerhöhe následuje poslední rychlý sjezd po zdejší kvalitní silnici až k poslední zastávce na trase. Tou je objemem největší přehradní jezero v soustavě Silvretta – Kops Stausee. Od jezera se vracíme k odbočce a dál už pokračujeme po hlavní zpět do civilizace.
Přibývá vesnic a naše jízda zpomaluje. Nezbývá než se kochat krásami údolí řeky Tristany. Poté už míříme na dálnici směr Innsbruck. Další jízda už je jen dálniční nuda a šeď. Ukrajujeme stovky kilometrů až k německému Rossenheimu. Odsud už jedeme po německé státovce směrem na Landshut. Je to příjemnější cesta než po dálnici a docela ubíhá. Projíždíme bavorskou rovinatou krajinou a míjíme spoustu upravených měst a městeček. Jedním z nich je i docela pěkný Landshut, kde se napojujeme zpět na dálnici a svištíme na Deggendorf. Občas se na chvíli utrhnu a zkouším se přiblížit k topspeed. Když se ručička rychloměru vychýlí přes čárku 200km/h, tak se zase pomalu vracím k příjemnějším cestovním 150km/h. Za Deggendorfem nás čeká poslední pěkný úsek napříč Bavorským lesem a Šumavou. Cesta už je dlouhá a chvílemi se přistihuji že jedu až moc zostra. Hranice přejíždíme v Železné Rudě. Tady se taky stavujeme v místní cukrárně Charlotte, která snad minimálně jednou vyhrála titul cukrárna roku v ČR. Na zdejší zahrádce se seznamujeme se starším českým motorkářem. Je oblečený to enduro hadrů Pharao a v průběhu hovoru vyplývá, že je mu 72 let. Hádal bych mu minimálně o 10 let míň. Každopádně toho má docela dost za sebou od Alp až po legendární Route 66. Má náš upřímný obdiv. Loučíme se s tímto příjemným moto veteránem a vlastně se loučíme i vzájemně, protože před Prahou se naše cesty rozdělí. Brousíme poslední serpentiny na cestě do Klatov. Je tu nový povrch a tyhle široké zatáčky s dokonalým asfaltem snesou to nejpřísnější srovnání s Alpskými silnicemi. Nakonec už jen poslední nudný úsek po Plzeňské dálnici a pak už jen cedule Praha. Tak jsme to zvládli a já osobně budu na tuhle cestu dlouho vzpomínat.  Snad zase za rok....

Celková délka trasy: 3500km po souši a asi 800km po moři
Čas na cestu:  9 dní
Nejvyšší bod trasy:  Col du Galibier 2642m. n. m.
Nejdelší úsek: Montafon – Praha ( 667 km )
Navštívené země:
Česká Republika, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Španělsko, Andorra, Francie, Lichtenštejnsko
Nejvyšší průsmyky řazeny podle pořadí na trase:
Malojapass ( 1815m )
Pas de la Casa ( 2408m  )
Col de la Cayolle ( 2326m )
Col du Lautaret ( 2058m )
Col du Galibier ( 2642m )
Col du Petit-Saint-Bernard ( 2188m )
Col du Grand-Saint-Bernard ( 2469m )
Furkapass ( 2429m )
Grimselpass ( 2165m )
Oberalppass ( 2044m )
Bielerhöhe Pass ( 2071m )

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE