Pyreneje, aneb velká „Adventure“ dovolená

Den 10. (652 km) 

Ráno jsme brzo vzhůru. Myšlenka toho, že půjdeme ještě do moře, nás rychle opustí. Je kosa a voda je ledová. Balíme se a hned před kempem najíždíme na dálnici. Čeká nás tranzit do kaňonu Verdon. Na tuhle část cesty se obzvlášť těším. Francouzské Alpy jsem projel na skútru v roce 2017, když jsem se vracel z Korsiky, a jednoznačně je to to nejkrásnější z Alp.  No a teď pojedeme po šotolinách. Cesta je nuda, dálniční tempo cca 150, z dálnice sjíždíme někdy kolem třetí hodiny odpoledne.

Od Verdonu nevím co čekat, tam jsem nebyl, jen jsem slyšel. Z ničeho nic vyjíždíme z lesa a před námi se otevře rokle, s neuvěřitelnou, až nepřirozeně modrou vodou. Říkám „tady se musíme koupat“ z dálnice jsme dost zpocení. Voda studená, ale úžasná…. Ve vodě bylo mraky lidí na paddleboardech a kajacích. Je to tam asi velký byznys, bylo tam toho až moc. Udělám nějaký fotky a vypustím dron... Stoupáme nahoru a vstupujeme do kaňonu. Cesta se zužuje a od propasti nás dělí pár betonových patníků. Hezký pohled. Ale jestli má tohle být největší kaňon v Evropě, tak potom co byl park monte Perdido. Ten mi přišel mnohem hezčí a daleko větší.

Projíždíme až nakonec kaňonu a z obrovské rokle se stává uzoučký kaňonek. Tam nás ale zastavuje cedule, kde je označena jednosměrka. No nic, otáčíme se a jedeme dál. Tempo je pomalé, je docela provoz, a silnice jsou dost klikaté a úzké. Zajíždíme do kempu kousek za kaňonem, stavíme stan hned u řeky, brzo je tma. Skoro o hodinu dřív jak v Pyrenejích. Dáváme si kempovou pizzu, nejhnusnější z celé cesty.  

Den 11. (290 km) 

Ráno nedočkavě vstáváme. Vyjíždíme kolem desáté. Vyrazíme směr Itálie. Po chvíli vyjíždíme do dalšího kaňonu. Tento byl mnohem hezčí jak Verdon. Georges de Daluis, celý je z červené skály, cesta ním je jednosměrná. Jedním směrem se jede téměř rovně a tunely a směr, kterým jedeme my, vede po okraji kaňonu. Pecka. Zastavujeme, kocháme se a vypouštím dron na dno kaňonu. Tohle nebylo v plánu…  ale je to nádherný. Jedeme na sever, stoupáme na Col de la Cayolle. Tady začíná ta zajímavější část cesty.

Kousek za vrcholem sjíždíme z asfaltu na šotolinu, která vede na Col de la Bonette. Opět jsme tam úplně sami, nikde nikdo. Cesta je hodně rozbitá a plná velkého kamení. Potkáváme nějaká auta, která to vzdala a otáčí se. Před vrcholem zastavujeme u bunkrů. Kopce jsou tady jimi posety. Malý řopík nahoře. Ale pod zemí to jsou rozlehlé komplexy. Tohle mě baví, ale nemám baterku. Svítím si pouze telefonem a o to větší atmosféru to dělá. Nahoru na Bonette je to ještě kus po šotolině. Cesta je už hezká. Občas ji křižují odvodňovací kanály, které se krásně přeskakují. Honza to moc nepřehání, zadní tlumič mu už dost teče.

Nahoře, jak jinak než prázdno. Je tu víc cyklistů než motorkářů. Otevřu Facebook a náhoda tomu chtěla…. Jsou to přesně na den dva roky, co jsem stál na tom stejném místě jako teď. Akorát jsem byl na skútru…

sjíždíme dolů po prázdné silnici. Kam se hrabe nějaký Stelvio a GG…tohle je 1000x lepší. Dole v údolí hned začínáme u města La Condamine stoupat na malou třešničku. Tunel Parpailon. Začátek je asfaltový, potom se jede lesem po šotolinách, jsme sami. Ale v dáli vidím nějaký leštěnkáře na GeSech… no co si budeme vykládat, nějaká rivalita tu je. Podřazuji, prolétnu kolem nich téměř po zadním kole. Hrboly přeskakuji a zvedáme tunu prachu. Já vám dám fotit se tady u potůčku přes cestu ….“Enduro jedem„

Vyjíždíme z lesa a otevírá se před námi obrovské údolí. Kam až oko dohlédne stoupá nahoru do dvou kilometrů cesta. Je absolutně modro a nestíhám se kochat. Cesta vede téměř až nahoru, kde začíná cca 500 metrů dlouhý tunel skrz hřeben. Po cestě zvedám ztracenou švýcarskou SPZ. Tunel je vytesaný do skály. Uvnitř stojí 20 cm vody, a je to dost zážitek, když vezmu v potaz, že to tu je už 150 let. Nahoře pár motorek a expedičních aut. Jinak nikde nikdo. Cesta dolů je trochu úmorná, bolí nás záda, tak jedeme už docela pomalu. Do cíle cesty Bardocchie je to asi 100 km. To zdoláváme rychle po asfaltu.

Hledáme kemp. Otevřený je nějaký až u města Oulux. Honza tu byl dva roky zpátky na KTM adventure rallye, takže místa v okolí už zná, i ten kemp. V kempu jsme za exoty. Přijely dvě KTM, který jsou otlučeny a strašným způsobem špinavý. Kemp je plný Němců, kteří si motorky dovezli na vozíkách. Motorky vzorně čisté, každý si sedí u svého GeSa, na nich nasazený ty nejhrubější pneumatiky které jsou, Touratech kufry a pohledama se na sebe dívají a říkají si kdo je lepší…. A do toho my dva. Dost jsme tam narušili hierarchii. Postavili jsme motorky, mezi ně natáhli plachtu a pod ní spali. To absolutně nepobrali, máme za sebou už 5.000 km a jsme docela utahaní. Usínáme brzo.  

Den 12. (110 km) 

Ráno jsme celý nedočkaví. Další tři noci budeme v tomto kempu a budeme jezdit po okolí. Zdejší vrcholy jsou plné šotolin a pevností, které se dají projezdit. Odstrojujeme motorky a sundáváme všechno co je možné. Všechno zakryjeme plachtou v kempu, a jako první vyrazíme do obchodu, a natankovat.  Na „lehkých“ motorkách to bude pecka. Snídani do sebe kopneme před obchodem a honem vyrazíme nahoru na Col du Sommelier. Je to jedno z nejvyšších míst v Evropě kam se dá vyjet, cca 3.009 m.n.m.

Cesta ze začátku je rychlá a úhledná šotolina. Výš už jsou velký kameny a cesta je relativně strmá. Nikdo tu není, jsme tu absolutně sami. Jen pár cyklistů a stáda krav, která tvrdohlavě stojí uprostřed cesty a nechtějí uhnout. Celá cesta nahoru je v údolí, krásné výhledy. Nahoře je velká plošina, kde je cedule 3009. m. n. m. Výhled odsud moc není, protože ze všech stran jsou ještě vyšší hory. Trochu to tam projezdíme dokola. Honza říká, že když tu byl dva roky zpátky ještě na 1190r, tak to tady byla jedna velká hromada sněhu a místo kde teď stojíme, bylo plné vody. Teď tu je jen malá hromádka. Jedeme dolů, a zdvihám palce cyklistům, kteří sem vyjeli. Nechápu, jak to dokážou udýchat. Cesta je strašně rozbitá, a ještě k tomu na kole…. Klobouček dolů. Ale je to výzva. Dole pod vrcholem zastavujeme na plošině, kde se koná každý rok moto sraz. Otevírám kufr a ten plný vody. Zase se mi prodřela petflaška a celá vytekla do kufru. Pokládáme motorku, abychom vodu vylili. Docela jsme udělali rozruch. Dva němčouři přiběhli, co to děláme a proč tu motorku valíme po zemi.

Vracíme se do Bardonecchie a stoupáme po sjezdovce nahoru na Monte Jafferau. Cesta po sjezdovce je výzva. Hned ze začátku je z prudké zatáčky prudký kopec nahoru. Nedokázal jsem nabrat rychlost abych to vyjel. Když v tom na mě přišlo strašný „ee“…  Honza zkušený mazák má v kapse špetku hajzl papíru. Utíkám do lesa problém vyřešit. Vracím se s úsměvem, podívám se na Honzu a ten rudý…  říká „kolik máš papíru? „říkám nic, sotva to stačilo”…. Honza vyzbrojen pytlíkem od snídaně a šátkem kolem krku utíká vyřešit svůj problém. Za chvíli se hrdě vrací i s šátkem, který naštěstí zachoval. Vracíme se abychom si dali větší rozestupy na rozjezd na kopec. Sjezdovka končí a začíná hodně kamenitá cesta nahoru. Tohle je výzva, tohle mě baví. Taková pomalá jízda, kde je potřeba hodně pracovat s motorkou.  Před vrcholem zastavujeme. Já jsem skoro v červeným políčku a Honza už za. Dáváme oddech motorkám. 20 metrů od nich je slyšet, jak v nich vaří voda. Občas protočím, aby se voda vyměnila. Asi po 20 minutách odjíždíme na vrchol, na pevnost Jafferau.

Tohle je nádhera. Na hřebenu je 200 metrů dlouhý pozůstatek pevnosti. Sedíme na střeše a kocháme se. Je vidět až do nekonečna, jak se táhne cesta vrcholem skrz další pevnosti. Tohle jsem čekal, opravdu pecka. Nahoře pár leštěnkářů z kempu. Celkově tu moc lidí není. Pokračujeme dál na Col BASSET, a na Forte Foens, to jsou pozůstatky nějakých kasáren. Opět nádhera, jsem v ráji. Můžu si to prolézat tak jak chci. Jedeme dál na kasárny  Segureta, kde začíná cca 800 metrů dlouhý tunel. Tohle je výzva. Honza říká, že tenkrát to bylo zavřený. Teď už ale není, tak jedeme dovnitř. Vevnitř všude tak 30 cm vody. Tunel vytesaný do skály a nemá konce, no nádhera. Hned za tunelem stoupáme na další pevnost Forte Pramand. Cesta nahoru byla zajímavá. Dost prudký kopec plný písku. Motozy za půlkou životnosti měly co dělat. Hlavně se nesmí zastavit. Nahoře dáváme pauzu. Je vidět dolů do údolí a na protější kopce, kde jsou další pevnosti. Tam pojedeme zítra. Dolů do údolí sjíždíme ve městě Salbertran.

Do kempu jedem docela unavení. Mě se zpátky ještě nechtělo, tak se jedu podívat na jezírko, které je naproti Lago orfu. Čistější vodu jsem v životě neviděl. Koupat se ale nemohlo, tak jsem tam jen kontaminoval vodu svýma nohama. Pak už jen poleháváme pod plachtou a díváme se, co se děje v kempu. Dojíždí další a další Němci s motorkami na vlecích. Nechápajíc si nás nenápadně fotí, jak dvě největší socky, že nemáme na stan. Tohle je ale 100x lepší jak stan….  

Den 13. (120 km) 

Otevírám oči a koukám se kolem sebe…. Po kempu je strašný bordel, věci rozházené, odpadkové koše vysypané. Nechápu, co se tady v noci dělo. Vylézám ze spacáku a koukám, že moje bota leží uprostřed kempu…. Co to sakra je? Donesu si botu a pozoruji okolí. V tom přilétá hejno strak. Tak už vím, kdo tady udělal ten bordel. V noci tady řádili ptáci. Dneska děláme stejný postup. Věci nacházíme pod plachtu a vyrazíme na druhou stranu kopce, na další pevnosti a šotoliny.

Jedeme do města Susa, kde tankujeme a začneme stoupat k pevnosti  Finestre. Na asi 2 km úseku je nahoru 35 zatáček. Žádné závodění jen kochačka. Když vyjedeme z lesa, otevře se před námi údolí, kterým se nahoru klikatí šotolina až k pevnosti, která je nahoře. Máme „lehké motorky“, nasazujeme závodní tempo a Powerslide s oblakem prachu doletíme až nahoru, paráda…. Jdu prozkoumat pevnost. Bohužel dostat se dovnitř není jen tak. Musel jsem se vytáhnout do druhého patra oknem. Padací mosty tu už nejsou. Pevnosti jsou vevnitř zubožené. Aby ne, jsou 200 let staré.

Jedeme ještě kousek dál na Forte Serre Marie. Pevnost je ale bohužel zavřená. Je značená jako vojenský objekt a je zákaz se k ní přibližovat. Jedeme dál. Pokračujeme na legendární Colle dell Assietta. Cesta nahoru je v mracích, a tak toho moc nevidíme. Ale samotný vrchol tak tak vystupuje z oblaků. Jsme jako na polštáři, paráda! Cesta vede po úplném vrchu kopce dál kolem dalších pevností, baterií a kasáren. Jedeme krokem. Tyhle pohledy totiž nevidíme každý den. Projíždíme Colle Lauson a klesáme dolů do lyžařského areálu a Colle BASSET. Tady to je jak v ráji. Obrovský lyžařský areál, po kterém se můžeme volně pohybovat. Tady už byli nějací motorkáři vidět. Je to tu vyhlášené. Areál jsme projeli snad třikrát. Jezdíme po sjezdovkách nahoru a dolů, blbneme na výjezdech. Paráda! Bohužel nahoru na Monte Fraiteve se nedá. Nebudeme pokoušet zákazy vjezdu. Takhle tam blbneme asi dvě hodiny.

 

Po návratu do kempu musím nahlásit, že tu chceme být o noc víc, že pojedeme ráno. Dojdu sebevědomě na recepci, že to tomu Italovi vysvětlím….Přišel jsem a říkám „eéééeeee“…. Honza se usmál a říká „jedna night víc, okej?„ Ital pochopil... „Yes, one more night.“…. Vyřešeno. Po návratu do kempu začne vydatně pršet. První déšť za celou cestu. Ale vzhledem k tomu, že jsme pod plachtou, je nám to jedno. Večer si dáme rozlučkovou pizzu v kempu a jdeme brzo spát. Čeká nás cesta domů.  

Den 14. (1.200 km) 

Ráno vyděšeně otevřu oči. Před mýma nohama cizí boty…Po chvíli přichází majitel, říkám „crazy animals“ chlápek se usměje. Pochopil, že jsem v tom nevinně. Balíme věci a vyrazíme směr Milano mimo dálnice. Padá hustá mlha a mrholí. Vyjasní se až kousek u Milana. Od Milana jedeme na sever na St. Moritz. Tuhle stejnou trasu jel tenkrát i Honza a říkal, že je to na dlouho. V St. Moritz jsme byli asi ve tři hodiny. Rozhodli jsme se, že jsme už unavení na další stavění obydlí, a že už toho bylo asi dost. Dojedeme to až domů. Hned v Rakousku se napojujeme na dálnici a do Brna je to asi 660 km. Do Brna dojedeme asi cca po desáté hodině. Zajedu si ještě do KFC na pořádnou večeři v domnění, že moje cesta už končí.

Po příjezdu domů mě ale čeká překvapeni. Barák je zabarikádovaný takovým způsobem, že ty dva klíče, které jsem si sebou vzal, mi nestačí. Celý barák odjel do Řecka a vrací se až zítra…. Co teď? Jediný, co jsem ještě měl, byli klíče od chaty. Sedám na motorku a jedu ještě 40 km do Nedvědice, kde kolem jedné hodiny ráno zalehám a snažím se spát. To ale nejde. Celý den mi hučelo v hlavě a teď jsem na absolutně tichém místě. Byl to boj... Domů se dostávám až druhý den, v pátek kolem 16:00, to oficiálně končí moje cesta.... 

Epilog 

Najeli jsme cca 6.800 km. Absolutně bez poruchy, nebo nějakého problému a konfliktu. Motorky se umyjí, doplní se chybějící šroubky, ráfek se srovná, a tlumič zrepasuje. Dostalo se mi toho, co jsem čekal. Pyreneje jsou krásné, ale prázdné. Je to úplně něco jiného jak Alpy. Pyreneje jsou menší, ale zároveň větší… Není zde tolik vrcholů. Ale je tu více obřích kopců. Působí na mě dojmem, že jsou větší, než ve skutečnosti jsou. Mě se moc líbili. Francouzská část je hodně zelená, španělská je zase suchá a vyprahlá a na západě je to zase deštný prales. Je tu snad vše. Tři dny v Itálii také super. Italsko-francouzské pohraničí si zaslouží celou jednu dovolenou na prozkoumání. Je to tam to “Top” z Alp. My to měli jen jako odlehčení při návratu. Gumy Motoz Tractionator GPS mohu doporučit! Mě mizely trochu víc jak Honzovi. Přece jen jsem vezl kufry a víc blbostí. Nicméně po návratu a cca 7.000 km na nich v plné polní, zbývá ještě zhruba ¼ vzorku, což je super. E 07+ by byly na hadry, určitě si ty Motozi koupím znovu. Všechno projely a vyjely, ale pokud bude bláto….  Na to není žádná cestovně endurová guma. Co se týče parťáka… žádný konflikt, konverzace nevázla, legrace s ním byla, jen chůzi a kardio by mohl trénovat, ale bylo to s ním super! Nebráním se další společné cestě… ale kam? Rusko? Gruzie? Norsko...? Uvidíme něco se vymyslí, ještě rok čas. 

Cestování a dobrodružství Zdar!  

Kompletní galerie fotek: https://bouskat.rajce.idnes.cz/Pyreneje_2019/

Něco málo na IG: https://www.instagram.com/tomas_bouska/

Druhá část videa! Hlavně šotoliny v Itálii.

Cinemati pohled pouze z dronu. Alpy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE