sumoto_listopad



Pyreneje, aneb velká „Adventure“ dovolená

Pyrenejské šotoliny a krásy pohoří mezi dvěma moři.

Kapitoly článku

Pyreneje, aneb velká „Adventure“ dovolená 

Prolog 

Myšlenka této cesty se zrodila minulý rok, když jsem se vrátil z trošku nechtěně extrémního endura v Rumunsku. Minulý rok jsem měl problém s dovolenou (hlavně s šéfem...NO... s tatem...), a proto jsem nepodnikl nic tak “velkého”. Po návratu z Rumunska jsem otevřel mapu a ukázal prstem právě na Pyreneje, a rok dopředu nahlásil, že budu chtít dva týdny volno… “tak tam pojedu příští rok” to bude šotolinový ráj-a to chci! Toť teorie a teď praxe.  

Přípravy 

Měl jsem zhruba rok na to, něco vymyslet. Inspiraci jsem sbíral všude kde se dalo. Hodně jsem toho našel na instagramu, kde jsem lajkovaj různé hrady a místa z Pyrenejí. Něco málo jsem pochytil z TET a dangerousroads.com. Za celý rok jsem nasbíral asi 50 různých POI, které jsem na mapě pospojoval čarou, preferoval jsem vedlejší silnice a šotoliny. Teorie byla taková, že jsem chtěl jet na tři víkendy, což je cca 17 dní. Nikdy jsem na motorce déle nikde nebyl. Říkal jsem si, že Pyreneje nejsou tak velké, a proto bych v nich strávil tak 10 dní a poté se přemístil do Itálie, do okolí Col de Sommeiller, kde je to ráj “rádoby endurářů”, kteří vyhledávají šotoliny. Na cestu jsem se tak nějak připravoval, že pojedu sám. Nepřemýšlel jsem, že bych s někým jel, ale pak jsem to nabídl kamarádovi, s kterým jsem byl na Velikonoce drandit na chorvatských šotolinách. Je to ten typ, co nevymýšlí blbosti a 10.000 způsobů, jak věci neudělat. On to prostě udělá a neřeší. Něco jak já … sedne, jede a jede a jede a neřeší a vzhledem k tomu, že má taky KTM nebylo o čem moc přemýšlet.  

 

Den “D” se blížil. MITASKY zklamaly, na těch nemůžeme jet. 07+ neujede ani 6.000 km, natož 7.000 km s plně naloženou motorkou a z toho 3.000 km po dálnici. Oba dva jsme se rozhodli pro MOTOZ TRACTIONATOR GPS. Snad protinožci nezklamou. Spaní preferujeme ve stanu, a nebo na divoko. Honza měl takový nápad, že bychom stan vůbec nebrali. Na to jsem řekl “ani náhodou, stan si vezmu. Kdyby bylo nejhůř, můžeme se do něj schovat oba dva a zahřát se” (ale ocamcaď po camcad...). Já vezu stan, Honza veze maskáčovou plachtu 5x5 metrů, kam schováme na noc dvě motorky a dva zubožené motorkáře. Jaký máme budget? Nic moc. Vezu si 300 EUR a platební kartu s nízkým stavem účtu. Anglicky neumíme, máme ruce a nohy, a tak to nějak zvládnem... 

Den “D” (870 km) 

Odjíždíme 6.9. v 11 hod z Brna. Počasí tak akorát, 15 stupňů nám vyhovuje. Jediné, co nám nevyhovuje, je stav kilometru na GPS. Kde je napsáno 1.700 km do cíle. Výchozí bod je Carcassonne. Tam bych chtěl dojet zítra večer. Vyjíždíme směr Praha, průměrná rychlost do Prahy je asi 55 km/hod.  Naštěstí nejhorší část cesty je hned na začátku. Ťokův průsmyk jsme zdolali v čase 3 hod 20 min... Za Prahou nastavuji kloubní tempomat na 145 km/hod, opírám si bradu o zápěstí, natahuji nohy na padáky a přepínám se do úsporného režimu. Dalších 16 hod neuvidím nic jiného než nekončící dálnici.

 

Tímto tempem jedeme do osmi večer, kdy už máme za sebou půlku cesty a jsme cca 100 km před Francií. Začíná se stmívat a náš “plachtový přístřešek” jsme ještě nestavěli. Zastavujeme proto tak brzy, abychom ho stihli vybudovat ještě za světla. Hned za dálnicí sjíždíme do prvního kukuřičného pole. Uprostřed něho se nacházel malý sad s anglickým trávníčkem “tak tady budeme bydlet”. Vytáhli jsme architektonický návrh stavby, sady gumicuků a kurtnů a začali stavět. Za 4 minuty nebylo co řešit. Motorky stály 3 metry vedle sebe, mezi nimi přehozená plachta až na zem, pod plachtou dva spacáky a dva bezdomovci. Dojídáme řízky z domu (přece jenom jsme Češi a známe se...) a jdeme spát.  

 

Den 2 “den poté” (850 km) 

V noci kosa jak na Sibiři. Jít spát v teplákách bylo hodně optimistické. Honza ve spacáku do –20 stupňů chrochtal blahem, zatímco já se klepal zimou a přemýšlel, jestli nejet dom, protože ještě nejsme na místě a v noci jsou 4 stupně. Kdoví kolik stupňů bude v horách.  O půl 7 ráno, plní natěšení, oči jak baterky a nedočkaví cesty, hážeme do sebe poslední řízky a palačinky z domu a vyrážíme na druhou půlku dálničního tranzitu. Míjíme Lyon, Montpellier a když navigace ukazuje posledních 70 km, začínáme v dálce vidět vrcholky hor. Dost jsem snížil tranzitní tempo, protože začal foukat neuvěřitelný vítr a já na plný plyn sotva jel.

V Carcassonne se nachází největší hradní město na světě. To jsem prostě musel vidět.  Kolem 4 hodiny přijíždíme do města a hledáme hrad. Zase tak malý není, abychom ho nemohli najít. Světě div se, my ho vážně nemohli najít. Ale v tom se na křižovatce otočím na Honzu a za ním se ukázala tahle monumentální stavba. Docela mi to vyrazilo dech. Jdeme bydlet do kempu cca 1 km od hradu, rychle stavíme náš “plachtostan”, obouváme kecky a vyrážíme na hrad. Ten, kdo uvidí tento hrad, už nikdy nemusí chodit na žádný jiný hrad, protože tohle je hrad s velkým “H”. Hradní město proběhneme, Honzu takové věci moc nebaví. Zato já jsem ve své živlu. Nechápu, jak kdysi mohli něco tak gigantického postavit. Dneska by to nepostavil nikdo. Na večeři dojídáme poslední palačinky, jdeme brzo spát. Tentokrát si na sebe navleču všechno co mám, aby mi nebyla zima.  

 

Den 3. (440km) 

Ráno se probouzím zpocený úplně všude. Očekávaná zima nepřišla…. Je kolem sedmé a začíná se rozednívat. Docela mě mrzí, že jsme hrad včera jen tak prolítli. Oblíkám tepláky, mikinu a jdu na druhé kolo. K hradu docházím akorát včas, zrovna když na něj svítí první paprsky slunce. Miluji takové pohledy, a na mostě jsem nebyl jediný. Bylo tam víc lidí, kteří čekali na tento pohled. Konečně začíná dobrodružství.

 

Balíme plachtu a vyrážíme do hor. Jedeme přímo na jih, směr španělské hranice, mimo hlavní silnice. První zastávka je asi po hodině, kdy vyjíždíme do soutěsky, kde silnice je vysekaná do kolmé stěny. Docela zamrazí v zádech, když se člověk podívá dolů. Dvě auta se zde nevyhnou. Dodnes jsem nepochopil, proč někdo něco takového staví. Minimálně to potěší turisty. Nehledě toho kostelíku, který byl postaven prakticky v kolmé štěně v roklině.  Hranice překračujme na Col d´Ares, po poledni. Trasu směřuji do národního parku Cadi Meoxiero, kde mám vyhlídlou první šotolinu. Sjíždíme z hlavní silnice a začínáme stoupat po panelce skrz obory nahoru. Výhledy krásný, ale šotolina nikde… stihli tu udělat asfalt.

No nic…. To nejlepší nás teprve čeká a to Andorra…. Odjíždíme k městu Bescaran, tam začíná konečně šotolina a začínáme stoupat k hranicím do Andorry… to je ono, kvůli tomu tady jsme! Nevím, jestli je Andorra v Schengenu, ale na hranicích byla akorát závora, aby tam nechodily španělské ovce. Sedíme a kocháme se výhledem. Dělám nějaké fotky z dronu. A v dáli v Andoře vidím, jak stoupají auta ještě mnohem výš, než jsme my. Říkám „tam musíme“. Balím dron, překračujeme hranice a jedem nahoru.

Cesta začíná být náročnější…. Velká vymletá koryta, velké kameny. S kuframa je to trochu náročnější. Honza s dvěma vaky a eRkem je v ráji.  Čeká nahoře, když v tom hážu tlamu. Rozhodil mě kámen a motorka spadla dolů z kopce. Čekám, než astmatik Honza pobere dech a doplazí se ke mně, aby mi pomohl kačenu zvednout. Byl to boj, ale stoupáme stále výš na sopečný vrch Pic Negre. Těžko tohle popsat slovy. Něco neuvěřitelně nádherného, a jestli nás tohle čeká celou dobu…. Jo tohle bude ráj. Nahoře asi 10 stupňů, slunce nízko nad obzorem.

A všude kam se podívám se dá jet. Andorra doslova celá na dlani. Trochu to nahoře pojezdíme. Zalítám si s dronem. Jedna cesta má asi 20 km po hřebenech hor. Proto už radši jedeme dolů. Sotva dojedeme na asfalt, padá tma. Ještě se otáčím na výstražnou ceduli, kde je napsáno, že hrozí v noci umrznutí a smrt…. Mít teplejší spacák, jednoznačně by to tam bylo nejhezčí místo na spaní.

 

Dole nás čeká také překvapení. Andorra je nádherná! Malé Monaco v horách, všechny domy téměř stejně postavené, celý stát je vybudovaný z kamene a má jednotný styl. Večer se procházíme po městě na pizzu a nepřestávám se divit. Krásné město. Honza tak nadšený není, protože musí vykonávat pohyb na nohách a bez motorky. Naštěstí byla odměna pizza. 

 

Den 4 (190 km) 

Ráno strašná kosa, cca 4 stupně. Polehávám, koukám kolem sebe a prohlížím si motorku. Koukám že mám trefený ráfek. Asi ten včerejší pád v tom výjezdu, kde jsem trefil kámen. Měl bych zpomalit. Druhý den, a už ráfek koplej, trochu varování. Podívám se na Honzovu kačenu. Tomu zase začal téct zadní tlumič. Naposledy tekl po offroadu v Chorvatsku. Balíme plachtu a rozhodneme se, že ještě projedeme Andorru. Je malá a je krásná, a není kam spěchat. Jedeme na Canilo a stoupáme na Col let de Mountap. Kde kousek od silnice je malý Skywalk, a na něm nádherný výhled do Androrry.

 

Nějak jsme přemýšleli, čím se ten stát živí. Na Wikipedii píšou, že turismem. Ale vždyť tam nic není…. Jen pár středisek na lyžování…. Je to knížectví, asi si umí poradit…. Přejmenoval jsem to na zemi věčného stínu, protože do údolí a do měst snad nikdy nesvítí slunce. Projíždíme zemi a jedeme na další šotolinu, která vede přes hranice na západ do Španělska. Zastavujeme se u cedule, kde je zákaz vjezdu…. Cesta vede na úpatí Hory Port de Cabús na hranice, kde končí asfalt…. Cesta je v TET, a vzhledem k tomu, jaký tu byl provoz, jedeme taky. Cesta dolů do Španělska je dost kamenitá. Cestou potkáváme koně, krávy a pár motorkářů, kteří se snaží dostat nahoru. Je to jak z pohádky. Něco takového jsem od Pyrenejí čekal, a to je teprve ráno…. Cesta končí v osadě Tor. Tady už opravdu „chcípl pes“ konec světa tady.

Míříme na asfalt a přesouváme se k další šotolině. Na stránkách mapy.cz vybírám trasu, kterou bychom se mohli dostat nahoru na hřeben. Jedeme na osadu Baiasca, kde podle map vede cyklostezka nahoru. Bohužel cesta končí zákazem vjezdu a závorou. Tady nic nebudeme riskovat a otáčíme se. 20 km na sever je lyžařské středisko Espot, kde je další cesta nahoru.

Jedem tam…. Odjíždíme do lyžařského centra. Čekáme, že dojedeme před nějakou závorou. Stoupáme po šotolině nahoru a v tom se na otevírá to panorama…. To je ono! Asi 35 km dlouhá hřebenová šotolina, která vede z města Espot až do Espui. To chceme! Kam až oko dohlédne je modrá obloha a silnice, která je za řezaná do kopce bez jediného stromu ve výšce přes 2400 m.n.m. Jedeme pomalu, kocháme se. Občas čekáme až stádo krav uhne z cesty.  Nikde žádný člověk, motorka, auto…. Paráda! Jsme tu sami. Opět nelze popsat slovy…. Cesta dolů do Espui je už trochu mor. Bolí nás záda a už se těšíme na asfalt. Odjíždíme k vodní nádrži Capbdella, kde dáme poradu. Nakoupíme jídlo a dneska budeme spát v lese na divoko. Ujedeme ještě asi 80 km a vjíždíme u města Bonansa do lesa.

 

Honza našel nějaké místo hned u silnice. Říkám ne…  musíme nahoru tam bude nějaké panorama a hezké místo. Škrábeme se nahoru, stavíme “plachtostan” kousek od vrcholu v domnění, že tu jsme sami. Jediné co, tak v dáli zvonily zvonečky krav. V tom pes a za ním si k nám štrádují cestu dva lidi. Honza „tasí“ gerbera, že nás jsou vyhodit. Říkám „klid“ to domluvím. Svojí rozenou angličtinou na chlápky říkám „helou, ic problém slíp HÍR?„ chlapi se usmáli a říkají „no problem, nice place, bay“, v duchu si říkám, samozřejmě…. Teď už ano, když jsme obcházeli asi tak 128 kilo kravských kydanců. Teď už to u toho borového lesa to je hezké…. Honza polehává, (jako vždy) já si jdu nahoru na vyhlídku sednout. Je zataženo. Sedím tam asi dvě hodiny. Přede mnou se tyčí “tři tisícovky” a vrcholy mají v mracích. Pecka…. Nechce se mi do „stanu“. Dneska bude kosa…. Zvedám se z karimatky do sedu a v tom se ozve „pFFFFfffff….. „sakra”… To jsem nebyl já ani Honza, ale karimatka, kterou mi propíchla šiška pod mojí těžkou řití... To zas bude noc.  

 

Den 5. (330 km)  

Kosa jako blázen…. Honem balíme, abychom se zahřáli. Vyrážíme dál na západ, a u dědiny Chía stoupáme na další šotolinový vrchol. Collado de Sahú, úhledná šotolina. Modré nebe, teplo, a nikde nikdo. Nechápeme proč tady nikdo nejezdí.... silnice jsou celkově úplně prázdné, natož tyto šotoliny. Sem tam potkáme akorát nějakého “němčoura na GeSu”. Plán je takový, že dneska přejedeme na Francouzkou část Pyrenejí, a poté budeme pokračovat k Atlantiku.

Sjíždíme do údolí a začíná se znatelně ochlazovat a smrákat. Déšť, to tu ještě za 3.000 km nebylo. Blížíme se k 3 km dlouhému hraničnímu tunelu a začínají padat první sněhové vločky. Po vyjetí z tunelu ve Francii regulérně sněhoprší. Zapínám vyhřívání, vytahuji plexi - bude zima. Honza zmrzlý v letních rukavicích prohlašuje „v těchto rukavicích sem projel Island, Pyreneje zvládnou taky“! Asi za dva km zastavuji, koukám na radar a usuzujeme, že tady bude další tři dny pršet, změna plánu, pojedeme tudy až na cestě zpátky. Vracíme se do Španělska a 10 km od hranic už svítí slunko. Stáčíme se doprava, na národní park Monte Perdido. Dle map a fotek se tamtudy dá projet po vrcholu. Cesta tam vede skrz obří rokli. Tyhle panoramata v Alpách nejsou…. Odjíždíme pod park do dědiny Nerin. Zastavujeme před zvedlou závorou a cedulí “zákaz vjezdu”. Chvíli stojíme a přemýšlíme. Když kolem projelo asi čtvrté auto, rozhodujeme se to projet. Šotolina je široká asi jako dálnice, bez jediného velkého kamene, jak závodní okruh. Pomalu stoupáme nahoru, a asi na 2.300 m.n.m se nám otevírá neuvěřitelná scenérie. Stojíme na úpatí kolmé stěny, toho největšího kaňonu, co jsem kdy viděl.

 

Obrovský rohlík táhnoucí se až za roh do daleka. Asi nejkrásnější panorama Pyrenejí. Skály měly všechny druhy barev. Nádhera. Ale v tom jsme nějak zapomněli, že už jsme vlastně sami, a nikdo tu není, a asi tady opravdu nemáme co dělat. Proto honem jedeme dolů. Po chvíli projíždíme za ceduli “zákaz vjezdu” z druhé strany. Tady už jsme v klidu.  Klesáme dolů, a v tom asi 1 km před asfaltem zavřená závora…. Zpátky nemůžeme. Vymyslíme záložní plán. Závora je ve stráni a nedá se objet. Po kamenech, které jsou vedle závory, se to ale dá. Odstrojím motorku a ve dvou motorky přes šutry protáhneme. Na takový pokusy s národními parky už kašlem.

 

Cestu směřuji na jihozápad, směr Loarre. Vyhýbám se hlavním silnicím, abychom se kochali. Do kempu Loarre dojíždíme těsně před tmou. Stavíme plachtostan, něco sníme…. A proč tu jsme? Honzu to sice nezajímá, ale 2 km od kempu se nachází další velký hrad, jak z Pána prstenů. Beru kameru, boty, natrhám si na cestu nějaké mandle ze stromu a jdu tam. Byl jsem překvapen. Obří zřícenina, kde se neplatí vstup a člověk se může pohybovat po celém areálu, jak se mu zalíbí. Hrad byl na úpatí Pyrenejí, a první kopec asi po 300 km španělské roviny, takže výhled na západ slunce krásný. Posílám nějaké fotky domů, a svojí angličtinou se pokouším u nějakých Angolanů sehnat lepení na karimatku. Uspěl jsem. Mají lepení aspoň na duše, to bude fungovat…. a jde se spát normálně ….

Ale asi ve tři ráno se zvedl dost silný vítr. Oba nás probudilo to, jak plachta rumplovala ve větru za motorky, a nejen nás. Myslím si, že plachta byla slyšet asi 10 km daleko. Balíme plachtu a každý jde spát někam jinam po kempu do závětří. Já to zabalil na terase nějakého bungalovu.  

 

Den 6. (450)  

Ráno se sejdeme u motorek v tábořišti…  je to spoušť, věci po celém kempu dáváme do kupy. Dneska nás čeká malá třešnička. Bardenas Reales. Je to asi 130 km. Vyjíždíme nahoru na hrad, aby Honza mohl říct, že tu taky byl. Vyfotíme ho z parkoviště a jedem…. Cestu volím opět „prdelami“. O co se jedná? Popsal bych to slovy „malá Nevada“ ve Španělsku. Je to polopoušť se stolovými horami. Dojíždíme tam kolem poledne. Ne jako lidi, kterých tu bylo nečekaně hodně, ale opět se vynoříme z nějaké polní cesty nahoře na kopci. V tom se nám otevřela celá oblast. Kam až oko dohlédlo, poušť a divně uříznuté kopce. Nádhera.

 

Sjíždíme dolů. Jedeme do infocentra a celou oblast objíždíme dokola po šotolině. Uprostřed je vojenské letiště kam se nesmí. Tady už je docela rušno, spoustu obytňáků, pár motorek a plno prachu. Stálo to zato, to vidět. Tohle ve střední Evropě není. V horách se už udělalo hezky. Mířím nahoru na sever k jezeru Aragoi. Zjistil jsem, že je to místo, kde se těžilo a jsou tam opuštěné osady. Takové malé Pripjať. Cesta tam byla nečekaně dost rozbitá, provoz byl také nečekaně hustý.

Osada Tiermas leží na brdku u jezera a je už 40 let prázdná. Tady dáme pauzu. Honza se natahuje a já vyrážím prozkoumat osadu. Jakožto milovník Urbexu jsem si to užíval. Na Wikipedii je toho o této oblasti dost. A opuštěných osad je zde kvůli těžbě víc. Jezero je až nepřirozeně modré, a dole pod osadou se koupe plno lidí.

 

Jedem na sever do hor, a čeká nás další výzva, máme hlad. A najít ve všední den, ve tři hodiny odpoledne otevřený obchod…. To je nereálné. Půl hodiny objíždíme všechno, co Google našel. A všechno zavřené. Nedivím se, že ten stát krachuje. Docela unavení kupujeme místní tvrdé salám na benzínce, co se nedá další tři dny vyšťourat ze zubů. Rozhodujeme se co dál. K Atlantiku je to cca 130 km. Proto nastavuji dnešní cíl až tam. Kousek před Atlantikem se krajina mění…. ze suchých a vyprahlých hor se dostáváme do deštného pralesu. Všude mokro a zeleno, kolem silnice samé koně… člověka až zarazí, jakým stylem se tady oblasti mění.

Bod otáčení na naší cestě je město Hondarribia. Na skalnatém pobřeží se ubytujeme v kempu. Za 23€ jsme dostali nejhnusnější kemp celé cesty. Člověk se bál jít do sprchy, natož na ty „posraný“ záchody. Hrozný. Rozjímáme u zábradlí a koukáme na západ slunce…. Dneska jsme poprvé a naposled postavili stan, protože místní rosa má sílu deště. Je teplo. Asi 15 stupňů.  

 

Den 7. (250 km) 

Ráno jsme se rozhodli, že si nedáme odpočinkový den, jak Honza chtěl. Vyjíždíme později, až kolem jedenácté. Otáčíme se a míříme na východ. Honem pryč z typicky přímořského města, kde je to jedna velká kolona.

Během chvíle jsme splavení od hlavy až k patě. Míříme do Francie na Col de Lizarrieta. Opět něco, co jsme doposud neviděli. Všude zeleno, doslova džungle. Silnice je vysekaná do neprůchozího porostu. Trávník kolem silnice je „posekaný“ do úrovně kam až dosáhne hlava koně. Ti jsou po silnici úplně všude. Riziko sražení s autem není žádné, žádná auta tady nejsou. Srazit se můžete akorát s koněm, krávou nebo ovcí. Klesáme do Španělska a zase stoupáme do Francie na Izpegi pass. Tam dáváme pauzu, a pozoruji hlídacího poníka u místní restaurace. Hlídacího psa má každý, ale takového poníka, okolo kterého každý chodí obloukem…to je pecka.

Míříme do pohoří na hranice Španělska a Francie. Jedná se o místo, které jsem našel na satelitních snímcích. Vypadalo to zajímavě, tak proč to neprozkoumat. Sjíždíme z hlavní silnice, ze které se stává cesta a z cesty cestička velikosti sotva na auto. Stoupáme asi do 1.200 m.n.m. Jedeme po hřebenech kopců bez absolutně žádného porostu. Kam až oko dohlédne jsou holé kopce, které jsou posety ovcemi. Nádherné místo. Dáváme pauzu, trošičku vyděsím ovce dronem. Začínám mít strach, že mi drona srazí hejna orlů, která kolem krouží. Tento úsek má asi 60 km. Jedeme krokem. Jednak se nestíháme kochat, a také je potřeba si dávat bacha. V místních zatáčkách sotva zatočí auto. Na dnešní den nemám žádné šotoliny. Budeme se pouze přesouvat na Barcelonu.

Opět vjíždíme do civilizace. Tato oblast bude asi centrum zájmu. Stoupáme na Larrau pass, tam už jsou nějací motorkáři a lidi. Asi takový GG Pyreneji. Jedeme asi 30 km Španělskem a zase stoupáme na Col de la Pierre st. Martin. Cestu nahoru bych popsal asi jako závodní okruh. Pecka, Motoz fungují skvěle, až na stupačky. Cesta na západ byla víc adventure. Cesta na východ je spíš silniční. Ochutnat se musí všechno. Odjíždíme až k městu Laruns, tam zajíždíme do kempu. Chtěli po nás jen 6€ na hlavu, což je nejméně za celou cestu. Dostali jsme žetony na 6 minut sprchy, to se ani nestihnu odstrojit do naha. Jak za starých časů v ČSSR (to já ale nepamatuji, znám jen z doslechu). Kdyby ženská viděla, co postavíme za „stan“, ještě by nám peníze vrátila. 

 

 

Den 8. (290 km) 

V noci jsem nemohl spát. Dlouho do noci jsem mózoval po kempu a myslel jsem, že rána se nedočkám. Házím do sebe rychlou snídani, balíme plachtostan, a vyrážíme na místo, kam se celou cestu těším. Hned za městem stoupáme na Col ďAubisque. Silnice jsou prázdné a jediné, koho potkáváme, jsou mraky „pumpičkářů“. Jedeme dál na Col du Tourmalet. Tady byla už extrémně velká koncentrace cyklistů, motorkářů a jakýchsi běžců. Konal se tu nějaký závod do vrchu, je to krásný pass, popularitou bych ho přirovnal k Stelviu.

Ale teď k tomu nejlepšímu. Klesáme malý kousek za pass. Parkujeme motorky a pojedeme lanovkou na Pic du Midi. Našel jsem to náhodou, ale je to nejvýše položené planetárium v Evropě. Jízdenka nahoru stojí 42€. Myslím si, že to za to stojí. Bylo absolutně bez mráčku a vidět bude do nekonečna. Beru drona, kameru a jde se… Hned u kabinky je obrovská cedule, že se nahoru nesmí s dronem. To mě polila studená voda. Ale co už. Nahoru se musí přestupovat a jede se asi 15 minut gondolou. Nahoře je na špičce hory obrovská stavba. Kde je vše potřebné pro observatoř, restauraci, přednáškový sál, planetárium a různé expozice. Je tam i skywalk. Což je hlavní lákadlo turistů. Mě se to moc líbilo. Honza to pojal spíš jako povinnost. Na jednu stranu bylo vidět na roviny Francie a na druhou stranu, kam až oko dohlédlo, hory, Krása.

 

No jo…  nahoru jsme jeli v 11:55. A když jsme ve 13:00 došli ke kabince, tak jsme se dozvěděli, že vlekaři mají „siestu“ a kabinka jede až za hodinu…. Nedobrovolně jsme tu uvěznění, ale ne že by mi to vadilo. Vyvalili jsme se na lehátkách a slunili se. Měl jsem čas a našel jsem ještě jednu malou šotolinku, hned za hranicemi do Španělska. Hned jak jsme se dostali k motorkám, vyrazili jsme tam. Přes Col du Portillon vnikáme do Španělska a na onu šotolinku. U dědiny Árros začínáme stoupat. Zatahuje se, cesta je hodně rozbitá, samé velké kameny. Ale bereme to pozitivně, je to poslední vysokohorská šotolina v Pyrenejích. Jedeme na východ na Port de la Bonaiguia, tento pass bych popsal asi takto…. Malý Transfagaras ve Španělsku, až na to, že jsme tam byli sami a byl úplně nový asfalt. Spíme v prázdném kempu kousek od Androrry. Už jsme tudy jednou jeli. Nakupujeme v obchodě jídlo a stavíme plachtostan.  

 

Den 9. (290 km) 

Ráno snídaně. Docela teplo, slunko sem do údolí ale hodně dlouho nepáchne. Balíme a vyrazíme směr Barcelona. V itineráři už toho moc nemám. Koukám do telefonu a volím nějakou klikatou trasu mimo hlavní silnice. Projíždíme krajinou nikoho, skály kolem jsou jako by byly z bublinkové fólie, všude kolem skalnaté brdky, a rokle do kterých nejde vidět kam až vedou. 

Cca 60 km před Barcelonou jsem chtěl zastavit u Montseratu. Jedná se o velký klášter, zasazený do hory. Tohle ale byla past. Mraky lidí, plná parkoviště aut a autobusů. Honza tam ani nešel. Já jsem to tam proběhl a můžu říct, že jsem to viděl, víc nic. Tady asi budou davy stále a pořád. A teď už honem do Barcelony. Nacházím kemp asi 20 km od centra. Hned u letiště. Stavíme plachtostan mezi karavany, a honem utíkáme do moře. Nečekal jsem toho moc, ale tohle fakt ne…  voda byla neuvěřitelně ledová. Dlouho jsem se přemlouval, než jsem tam vlezl. 50 metrů široká pláž kam až oko dohlédlo. Mám splněno, teď zase na motorku a hurá do města. Honza nejede, musel by moc chodit, zůstává v kempu.

 

První místo, kam jedu, je Sagrada Familia. Parkuji hned před katedrálou, nebo co to je. Obcházím stavbu, všude mraky lidí. 40€ jim za vstup nedám…. Kupuju si KFC a sedím před ním na lavičce a pozoruji. Musím konstatovat, že stavba je hezká, ale ty lidi? Zlatý Češky a Slověny, buďme rádi zato. Nejenže tam není žádnej „bílý“, ale když už je, tak jsou to strašně škaredí lidi, ty Španělé. Pokračuji dál. Na instagramu jsem našel další katedrálu, která na fotkách vypadala dobře. Stoupám na vrchol kopce nad Barcelonou, na Tipidabo. Projížděl jsem přes nějaký zatáčky, kde měli sraz místní rádoby motorkáři. Poměřovali si pindíky v zatáčce. Bylo jich tam tak 50, tak sem jim ukázal, co je to jízda na motorce, a s plnou polní sem tak zajiskřil stupačkami na Motozech. No…  na obrázku Tibidabo hezký, ale tam už není vidět, protože kolem dokola je zábavní park. To mě zklamalo, ale výhled na metropole hezký. Dost mě fascinuje, jak funguje doprava ve městě. Samá zelená vlna, žádná kolona nebo zácpa. To já jako Brňák neznám. Brno je jedno velký parkoviště. Jedu do samého centra. Tam toho moc není. Na náměstíčku byla nějaká knižní burza, tak honem odtam utíkám.

Poslední, co jsem našel, bylo nějaký místo u národního muzea. Tam to bylo nádherný. Dlouhá ulice s dvěma pilíři na začátku a na konci ulice obří schodiště, které stoupalo až k muzeu. Nahoře seděly davy lidí a čekaly na západ slunce za Tipidabo. Tohle se povedlo, i skvělé načasování. Cestou přes město na mě lidi čumeli, jak na nějakého mimozemšťana. Zvedali palce, skůtraři si mě prohlíželi na semaforu…. Asi jsem za exota, že jsem z takové „dálky“, a že tak daleko KTM vůbec dojela…  5.000 km na ni bylo znát, jednoznačně to byla ta nejšpinavější motorka ve městě...Barcelona byla první místo kde jsem byl, a nedala se tam zaparkovat motorka. Ne že by nebylo kde, bylo kde. Ale skůtry a motorky stály doslova úplně všude, a já se nikde nevlezl. Do kempu dojíždím za tmy. Večer ještě dáme pizzu, a jdeme spát. Zítra nás čeká tranzit do Francouzských Alp.  

 

Kompletní foto galerie: https://bouskat.rajce.idnes.cz/Pyreneje_2019/

Něco málo na IG: https://www.instagram.com/tomas_bouska/

První část videa, Pyreneje!

 

Cinematic záběry pouze z dronu. Pyreneje

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (67x):
Motokatalog.cz


TOPlist