Pyreneje

8.den

8. den po ranním tanci Dana Neverendinga je v plánu Andora (tohle nemohu vysvětlovat, to by bylo na samostatný příběh. Dan Nekonečný  a tekutý endiaron zkrátka byly vedlejší motiv letošní cesty). Fike v Andoře našel i nějakou ferratku a pak nás čeká pašerácká cesta do Katalánska. Počasí se umoudřilo, i s tím věčným nezdarem se to určitě zlomí, teď už to fakt cejtím. V kopci před Andorou potkáváme nešťastného Itala s Ninjou očesanou u krajnice. Zastavuji a hned se ptám, zda potřebuje pomoc. Celkem dává angličtinu a říká, že mu v kopci ztrácí výkon, až vůbec nejede. ,,Tak to je jasný, to je pumpa." Prohlásil jsem vřele. Dementi mi raději rychle zacpaly tlamu a snažili se objevit opravdovou příčinu závady. Zkusili všechny kontakty, všechny hadičky. Bohužel nikdo nic nenašel. Dáváme se do krátké diskuze zatím co Talián skládá motorku zase dohromady. Kluk moc nechápal, že jedeme z Čech celou dobu na motorkách, jen abychom se projeli mimo španělský silnice. My zase moc nechápali, že jede do Andory jen pro cigarety. Taky se zmínil, že po pěti minutách jsme byli první, koho vůbec zajímalo, že někdo stojí u krajnice a při tom kolem jelo motorkářů i aut kolony.  V Andoře nás opět potkává déšť. Sice jen přeháňky, takže jet se stále pohodově dá, ale ferrata je samozřejmě pasé.  Tak si dáme v bistru jen ice coffe, což je v Andorském podání presso a k tomu kelímek s ledem, nakoupíme duty free doutníky a dobrý slop. Brko koupil i pohledy pro rodinu a jedeme hned zase dál. Pár fajnových zatáček vede na kopec Coll de la Gallina. Při sjezdu dolů druhou stranou v první zatáčce najíždíme na šotolinu směr Katalánsko. A tam se to konečně zlomilo. Konkrétně se zlomilo mé plexy, kterým jsem proskočil při pokusu vyjet na pěknou vyhlídku s lavičkami. Byl tam drn a hodil na něm krysu i Brko, takže se nemusím ospravedlňovat! Po cestě je čuprovej brod, spousta prachu a rozstřílené dopravní značky. Ležení jsme vybrali hned za brodem, čili pokoj s koupelnou i ledničkou na pivo. Před spaním jsme ještě samozřejmě ozkoušeli nakoupené zboží z Andory.

9.den

Den 9. padá na mne deprese. Dle statistického výpočtu zvyšující se vážnosti mých zranění na dovolených, jsem měl předchozí den umřít. Dozvídám se, že dokonce padali sázky. No, a z toho plyne ta deprese. Nikdo nesázel zda přežiju nebo ne, ale který den se zabiju. Když se to nestalo za jízdy, musí se tomu štěstíčku maličko naproti... Nějakou ďábelskou cestou přes pole a srázy jedeme do Llavorsí na předem objednaný rafting. Protože jsme objednávali předem, máme v ceně 45 Eur ještě gáblík a brýle. Lodivoda na raft dostáváme veselého Skota, který s námi během jízdy debatuje o všem. Taky si užívá, že veze bandu chlapů a nemusí brzdit, aby náhodou moc tvrdě neboural do skal a někdo neměl bebí. Při jedné z raftových her se snažíme převrátit raft, místo toho nás lodivod všechny vyklopil do vody (takové ty běžné vodácké hry). V rámci fair play nám pomáhal nalézt zpět do raftu. Brko ho v rámci fair play místo toho taky strhnul do vody. To se prý úplně běžně nestává, aby lodivod plaval vedle raftu a tak pokud to večer řádně nevysvětlí, bude muset zaplatit všem ostatním lodivodům rundu. Během plavby došla řeč i na ferraty a dává nám tip, kde by se dala nějaká pěkná najít. Dále nám dává tip na vesnici, kde je denně fiesta až do rána. Všechno potom na břehu poctivě zapisujeme na kus umaštěného papíru a pro jistotu i do cancáku. Zde třeba podotknout, že jsem byl k raftingu ,na který mohou rodiny s malými dětmi, zprvu skeptický, ale když vás neomezuje nějaký příliš útlocitný spolujezdec, je to fakt pecka. Rozhodně tato vsuvka výrazně pozvedla úroveň letošní dovolené. Navíc po raftingu následoval slibovaný gáblík v Yeti Emotions, skládající se asi ze čtyř chodů zeleniny, sýrů, klobás a už ani nevím čeho. K jídlu domácí, typicky katalánská čalamáda u které se potvrzuje, že co je typicky národní, je v překladu příliš hnusný na to, aby to vařili i někde jinde. Po jídle ještě kávička a typický katalánský dezert (u toho se naopak výše uvedené tvrzení zcela vyvrací). A jako úplný závěr katalánský likérek. Na tomto se pokusím přiblížit přístup Španělů k pití alkoholu a jízdě. Kávu pijeme na terase a jedna z číšnic přináší flašku likéru a sadu plastových panáků. Na místo rozlévání, položí flašku na stůl se slovy. „Vy už si poradíte." Z legrace někdo pronesl: „Takže můžeme vypít celou lahev?" Dívka se jen usmála a odpovědela:  „Klidně. Vy jste tu na motorkách. Tak je to na vaši zodpovědnost." Protože jsme zodpovědní motorkáři, dali jsme jen šťopičku na dobré trávení a zbytek jim tentokrát nechali.

Pokračujeme hledat ferratu dle Skotovy navigace. Ještě jsme si museli nechat poradit v jednom kempu, protože odbočky do kopců jsou v Katalánsku nepřehledné a všechny stejné. Když jsme našli tu pravou, jedeme co nejblíže pod skálu. Pod skálu jsme sice dojeli, ferata tam ale rozhodně nebyla. Místo toho jsme vjeli na dvůr krásné haciendy, kde zrovna probíhala rodinná párty. Hned nás tahali z motorek, že si s nimi musíme dát pivko. My jsme přeci slušně vychovaní a taková pozvání se neodmítají. Z celé rodiny umí anglicky jen vnučka, která se nás zcela zjevně bojí. Starší naopak neumí slovo jinak než Katalánsky (nezaměňovat se Španělsky, oni to docela dost rozlišují), o to více jsou družní. Jako revanš, za nabídnuté pivo dáváme jim napít třešňovice. Když jsme jim rukama-nohama vysvětlili co a z čeho to je, usmál se místní "kmotr" a dal nám ochutnat vlastních třešní. Ehm, třešní naložených v apsinhtu. No, ještě jsme si delší chvíli povídali, než jsme si troufli sednout na motorky a odjet. Ve Španělsku je sice povolená hladinka alkoholu 0,5 promile, ale dobrý řidič ví, že alkohol za řidítka fakt nepatří. Ferratu už jsme nenašli, tak jsme zvolili alternativní plán najít tu vesnici, kde se denně paří. Vesnice se jmenuje Parmemia a na návsi mají ceduli "bikers welcome". Motorky jsme nechali na návsi, všichni se převlékli do méně smardlavých hadrů a šli hned na obchůzku. Ta byla poměrně krátká při zjištění, že celá vesnice se skládá z deseti domků a jednoho falešného domu s pouze čelní stěnou. Hmmm, tak jsme se holt nechali napálit, no. Dáme v krčmě jedno točený a zapíchneme spaní za posledním barákem vpravo. To jsme se ale šeredně mejlili. Akce začala až po setmění. Okolo desáté se celá vesnice sebrala, přijeli i rodiny a známí  z okolí, všichni sedli k dlouhým stolům na návsi a společně zbaštili večeři s nějakým katolickým významem. Pak začala fiesta. Náš známý skot opravdu dorazil, a to i s bráchou a kamarádkou. Žvanili jsme u stolu o všeličem. Pak jsme poznali ještě další děvčata a zanořili se do víru koncertů, tance a nekonečné zábavy. První odpadl Burgr ještě celkem rozumně, Zbyněk šel vzápětí v trochu méně rozumném stavu, pak já s Brkem značně unaveni. Sekáč Fike to táhnul s katalánkama až do rána, domu si ale stejně žádnou holčinu nepřivezl. Spaní jsme vzali na návsi okolo motorek. Nikomu to moc neva, jen Zbyněk musel dát ráno hlavu ze silnice, aby mu nepukla jak meloun při průjezdu aut.

10.den

10. den byl plný nepohodlí. Kolem poledne jsme došli k závěru, že již střízliví, ale ještě v kocovině zajedeme proflákat dnešní den k nedalekému jezeru. Bylo to nejdelších 7 kilometrů v našem životě. Když se Zbyněk lekl v zatáčce, zahamstnul obě brzdy a položil, bylo to znamení. Když Fikemu během jízdy pěší stezkou k jezeru nýrnyx týrnix odletěl kufr a náhle převážen samozřejmě položil, to už bylo varování. Takže stroje na parkoviště a flákárna u vody, ještě že počasí bylo fajn. Burgr, který šel spát brzy, na nás kašle a jel se projet sám. Ostatní jsme kolem třetí vyspaly kocovinu a rozdělili se na dvě skupiny. Fike jede za Burgrem na skalní cestu, zbytek jede hledat dobré jídlo.

skupina první: Jak bylo řečeno, na chlastačce jsem se klasicky zbombil dříve, odpadl dříve a díky tomu jsem byl fit vyjet vstříc dobrodružstvím. Pravděpodobně to zavedu jako menší tradici (ne to zbombení) pro další výpravy, protože ten solo den fakt bodnul. Po té spoustě dní, kdy člověk prostě musí jet ve skupině, přizpůsobovat se ostatním, byl tenhle výjezd balzámem na zponorkovanou duši. Vyrazil jsem přibližně směrem, kterým jsme se měli udávat - "Banderas Reales" nebo tak nějak. Na jednom rozcestí čumím do navigace a přemýšlím, kterou cestou se dát - buďto jet vysokohorskou klikaticí, vedoucí jižně pod Pico de Aneto, nebo to stočit a jet po silnici, která se táhne podél nádherně modrého jezera Noguera Rabagorcana. Nakonec volím Jezero (a byla to sakra dobrá volba). Silnice samá zatáčka, z jedné strany strmé skály, z druhé blankytná vodní plocha a skoro žádný provoz. Největší pecka mě však čekala na konci. Krátký průjezd tunelem mě odhalil starou přehradu, tvořící celé jezero. Vklesnutá mezi skály, zabarvená do žluto hnědé, krásně zapadala do místní palety barev. Nejprve jsem si jí všiml při ohlédnutí za sebe a řekl si, že tohle nemůžu opustit bez fotografie, pomalu sjíždím níže do kaňonu a hledám vhodné místo k otočení. Nakonec dojíždím do vesnice Sopeira, která se nachází na dně kaňonu a kterou právě tato přehrada chrání. Jsem tu úplně sám, ani živáček, v hlavě se mě honí různý představy, už jen mít koně,pár kolťáků a kutálející se chuchvalec sena - scéna jak vystřižená z westernu. Sjedu až k úpatí přehrady, abych se dostal přímo pod ní, musím už z motorky. Nikde ani živáčka! Obcházím si to dole, fotím zlověstně vypadající výpusť (čekal jsem, až z ní vystrčí hlavu nějakej obří vodní fujtajbl) a dávám si krátký trip po rozeklaném schodišti. To místo mě atmosférou dostalo, přesně tohle jsem chtěl vidět. V průběhu dne se kontaktuji s Fikem a dohodneme se, že dáme pěší výlet v jednom národním parku. Měla by to být cesta kaňonem, vysekaná ve strmé skále, kousek od města Pont de Montanyana. Po cestě ještě stíhám jeden offroad skrze údolí a koryto vyschlé řeky. Nakonec se s Fikem shledáme, a vyrážíme na pěší tůru. Klasicky jsme na místo dojely k večeru, takže volíme nejkratší trasu. Procházíme skrze kaňon, divíme se cedulím zakazujícím dělání jakéhokoliv hluku. Divit se přestáváme, když zjistíme, že v kaňonu stačí jemně tlesknout a slyšej to až v Barceloně, neuvěřitelná ozvěna. Po cestě zpět začínáme řešit, jestli náhodou nezavírají vjezdovou bránu do parku v osm. Na parkovišti stojí naše dvě motorky a jedno auto. U auta se motá moc pěkná Španělka se svým určitě "bráchou", chvilku mlsně koukáme a nakonec balíme (jakože věci, ne Španělku) a zkoušíme štěstí u brány. Unikáme pryč z parku - po osmé hodině prostě týpek bránu otevře a jde dom. (při příjezdu jsme zaplatily vstup a on nám bránu zvedl). Jedeme dlouho do večera a hledáme místo k přespání. myslím že to bylo někde u Valpalmas, Erla nebo tak něco, (prostě hodně sever Španělska někde) a dáváme vědět zbytku kde jsme.

skupina druhá: Najít otevřenou restauraci v nedělní odpoledne nebyla zas taková sranda jak by se zdálo. Španělé jsou obdobná netáhla jako Italové a moc nedělají nikdy, natož pak v neděli. Ze španělské kuchyně bych rozhodně doporučil paelu, mořské obludy v různém provedení na velké pánvi s rýží jsou vynikající, naopak kuře se příliš doporučit nedá. Po jídle jsme zajeli prozkoumat ještě nějaké polňačky, od toho tu přeci jsme. Zbyněk to ovšem odmítl a raději jel do města najít krám a benzínku (stále ten nakupovací nešvar). S Brkem v polích potkáváme nešťastníka ve starém Pežotu, ze kterého teče benzín proudem. Servisák ho prý tak dlouho odbýval slovy "maňána", až bylo pozdě. Za pomoci kosmopásky a zdrhovaček děláme co můžeme, majitel vozu nemohl a neměl udělat nic. Výsledek opravy není 100%, ale na dojezd domu by to mělo stačit. Pak už jen sebrat Zbynďu u krámu, zblajznout nanuka a dojet za klukama do ležení. To se nám povedlo okolo půlnoci a já nemám vůbec tušení kudy ani kam jsme jeli. Po příjezdu se začal zvedat vítr a nabyli jsme podezření, že by snad zase mohlo pršet.

11.den

V noci sice samozřejmě zapršelo, ale ráno 11. den už bylo zase krásně. Do Bardenas Reales, který je obrovským na půl vojenským, na půl zemědělským areálem připomínajícím step, to máme kousek. Při plánování, jsem to podle pohledů do mapy považoval za náš hlavní cíl, ale ty prašné cesty jsou tam vcelku obdobné, jako spousta předešlých. Jsou jich ovšem nekonečné kilometry mezi poli a celé to připomíná americké stepi. Po chvilce otrkávání střídavě bereme za plyn a střídavě jedeme krokem bahnem.  Půldenní rajtovačka utekla jako nic a skoro beze ztrát. Já pouze něžně a pomalu odložil při zastavení před kanálem, kde bych asi jinak zlomil vidle, a Fike má zdeformovaný ráfek o nějaký šutr, duše ale neutrpěla a vzduch uvnitř mu drží. Po svačině na vyhlídce jsme museli pokračovat, abychom do Tiermasu dojeli v rozumný čas. Cesta šla ale více než dobře, silnice je široká, skoro prázdná a už kolem páté jsme dojeli do opuštěné vesnice v Tiermas na severní straně přehrady Embalse de Yesa. O tomhle místě stejně jako o vyhlídce v  Bardenas Reales  jsme se dočetli z cestopisu ostatních motorkářů. Někdy se to fakt vyplatí číst.  Atmosféra v ruinách byla trochu strašidelná, trochu historická, trochu čundrácká. Urbex jako loni v Rumunsku to není, sem lidi zřetelně občas jezdí. Protože jsme přijeli včas, ještě jsme stihli osvěžující koupel v přehradě. Voda je průzračná, poměrně teplá a přístup k ní skoro všude. My si vybrali místo, kde se k ní chodí po kamenných nožích, které neřežou. Soukromá večerní fiesta byla tentokrát decentní s táborákem na návsi rumiště. Na protějším svahu Kebule zase vařil mlhu. Naštěstí až k nám ta mlha nedošla a ani žádný déšť se nekonal, tak jsme si mohli v klidu užít pohled na ten nádherný přírodní úkaz.

12.den

Čas velkých loučení nastal 12. den. Jelikož jsme 3000 kilometrů od domova, není to samozřejmě poslední den našeho dobrodružství, naše parta se jen rozdělila. V Jaca jsme si dali ještě společnou procházku po místním kostelíku a uličkách, hledajíc pohledy. Někdo je poslal hned, někdo ve Francii, někdo je s sebou vozil už z Andory, došli snad prý všechny. Ještě proběhlo doplnění zásob a pak zmrzka v mekáči. Ani ne tak kvůli jídlu, ale free-wifi, abych nastavili trasu dom na offline mapách. Zbyňkovi totiž mobil odešel do křemíkového nebe, já nemám na mobilu data a jinou navigaci jsme neměli. Mimochodem v tom městě je taky obrovské muzeum vojenských miniatur, které jsme viděli jen z venčí.

Fike s Burgrem jedou domů oklikou opět přes Andoru, kde po cestě stihli přezout motorku, bloudění po Itálii i tu slavnou Assiettu. Brko měl ještě týden dovolené, takže valil směr Barcelona, kde se převážně bavil opravou a sháněním dílů na motorku. Zbyněk měl pro tentokrát výletování plný kecky a na mne čekal v Táboře k doražení víkendový hudební festival. Naše dvojice tak mydlila přímou cestou přes Francii dom. Každý z nás ještě zažil samozřejmě další dobrodružství po cestě, Brko jich měl nejvíc a tak je zhustil do jednoho odstavce. My ostatní si je necháme ku vyprávění u piva, protože trpělivost čtenáře není nekonečná a v nejlepším se má přestat.

Brko: Po rozdělení mi začala opravdová dovolená – odpočinek ode všeho a ode všech, užít si trošku samoty a pročistit si hlavu, myslel jsem si, mylně. Odpoledne na mě přišli deprése, když mi došlo, že už nikdy nebudu mladší a tak jsem to zapíchnul na nějakém odpočívadle s tekoucí vodou, kde mi hned dělala společnost místní kočička, hužel štyrnohá, pustil jsem si na vzpružení robokopa a s pivkem bylo líp. Ovšem už v tu chvíli to přicházelo a ráno to začalo. Tekutý endiaron došel, takže přišel průtok. Odpoledne mi odešlo benzinové čerpadlo, úplně vyrezlé kontakty, štěstí v neštěstí byla benzinka nějakých argentinců, kteří mi pomohli. Ačkoliv neuměl Hombré ani slovo anglicky, vozil mě po okolí a pomáhal mi najít servis. Díky němu jsem měl do druhého dne za krásných 210€ nové čerpadlo z KTM šopu a mohl jsem dál, také jsem ve městě díky bohu koupil opravdový endiaron. Hombré mi doporučil z Leidau krásnou cestu do Barcelony, přes Monserat, ale ihned po odjezdu mi začala protékat hydraulická spojka, což mi spolu s né zrovna funkčními brzdami řeklo, že to fakt nepude a do Madridu ani do Portugalska se nepodívám a točím to směr dom přes ten Monserat, to byl jeden z mých cílů. Když jsem si chtěl aspoň užít cestu po pobřeží, tak mi zas odešel větrák. Z cesty po pobřeží se stalo peklo, protože jsem vařil každou chvíli. Po dlouhém zkoumání elektriky pomohla rána kladivem a větrák jede do dnes. Poté už taková normální cesta domů. Díky problémům s motorkou jsem si ale cestu moc neužil. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE