Jak jsem opět nedojel do Bosny aneb i Slovinsko je dobrý

Návštěvu Bosny a Hercegoviny plánuji již přes dva roky. V květnu v roce 2019 mne zastavila závada na Varaderu již druhý den ráno u Grazu, takže po pěti hodinách oprav následoval návrat do Čech. A také s počasím to bylo na štíru. Cestou tam déšť, cestou zpět opět déšť, navíc se sněhem. Krásná čtrnáctidenní dovolená zvládnutá za dva dny.

V zimě opět plánování nové expedice do Bosny na rok 2020. Teď už to musí vyjít! Nenechal jsem nic náhodě, koupil novější mašinu, dokoupil vybavení... a přišel koronavirus, Bosna uzavřela hranice a otevření v nedohlednu. Prostě k naštvání.

Byl jsem z toho všeho otrávený jak křovácký šíp a nálada pod psa. V druhé půlce června jsem šel s částí party na pivko a vyléval si tam své zkormoucené srdce. Kamarád Báca mne nechtěně, ale statečně půl hodiny poslouchal a pak mi říká: ,,Hele, máme s Renčou v plánu dát si cestu kolem ČR a nebo zkusit krásný Slovinsko. Vypadá to, že ti nahoře možná uvolní hranice, tak by jsme to Slovinsko mohli dát. Přinejhorším pojedeme cestu kolem ČR. Zítra je neděle a mají to rozhodnout, tak uvidíme. No a jestli chceš, tak pojeď s námi“

Což o to, jel bych někam, ale Slovinsko? No, nechám si to projít hlavou. Přes neděli se mi to rozleželo a Slovinci v pondělí uvolnili hranice, tak volám Bácovi, kdy že to teda jedeme. Prý ve středu. Ve středu za tři dny... No, tak teda jo. Dovolená není problém, potřebné vybavení a věci mám, spolehlivou mašinu už taky, jen zadní guma je trochu nemocná. V pondělí ráno žhavím mobil a volám do pneuservisu. Máte tuhle zadní gumu? ,,Nemáme, objednáme a nejpozději ve středu ráno tu je, přehodíme a je to.,, No co, je to na knop, ale jsem v presu, tak to beru. Gumu jsem objednal, zaplatil a čekám na zavolání. V pondělí jsem v klidu, v úterý už trochu neklidný a ve středu, 17.6., hodně nervózní. Děvět hodin, nic. Deset, jedenáct...nic. Ve dvanáct volám já a pán milým hlasem sděluje, že je to cajk, guma je prý už někde na cestě. Super zpráva, ale čekat už nemůžu. Zabalím to v práci a letím domů, kde se kouknu naposled na pneu, sám sebe uklidním, že je ještě dobrá a pár set kiláků zvládne. Hodím bagáž na mašinu, na sebe hadry a valím na místní benzínku. Dotankovat do plné a pak k Bácovi, který v klidu čeká doma. Přihodím k sobě jejich spacáky a kolem třetí vyrážíme za krásného počasí na České Budějovice. 

Jedu první a nasadím rozvážné tempo, páč přepálený start je špatný a valíme k jihu, protože se chceme dostat blíž k čáře. Krátká pauza v Blatné, pak pokračujeme směr Budějice. Něco před šestou jsme v kempu Hoch u Bezdrevu. Zaparkujeme stroje, svlečeme hadry a jdeme na pár posleních českých piv. Smůla...pivo nemají, jen Budvar. No co. Po prvním konstatuju, že to celkem jde. S druhým to je už horší, třetí cucám asi hodinu s protaženým čumákem. Kašlu na to, zaplatím a jdu spát.

Dnes ujeto 140 km. 

Den druhý, 18.6.

Ráno nás budí rachocení deště na na střeše chatky. Čím dál tím lépe. Kouknu ven, kde se to valí  hustě z nebe a pak jdu uvařit kafe. Při jeho pití koukáme do mobilu na radar a předpověď počasí a plánujeme, kdy asi tak vyrazíme a jakým směrem. Báca nemá rád dešťovou vodu (kdo taky jo na mašině), tak navrhuje zrušit Slovinsko a jet někam, kde neprší, třeba na Slovensko. 

Tak to ani omylem! Ukazuju mobil s radarem a sypu argumenty. ,,Hele, nepromoky máme, takhle má být jen po Dolní Dvořiště, potom až k Linci už jen mrholení a za Lincem konec." Že u Lince končí dosah radaru mu už neříkám.

Dobrá, balíme věci, natáhneme nepromoky a jedeme. U Dolního Dvořiště krátká pauza na něco teplého na zahřátí, koupíme rakouskou dálniční známku a jedeme dál. Linc, Salzburg, Villach. A pořád déšť. Někdy víc, někdy méně. Cestuje se ale celkem v pohodě. Provoz mírný, naše rychlost kolem 140 km/hod, střídáme se ve vedení. Nepromoky sundáme až poblíž Eben im Pongau na malém odpočívadle, kde se krátce pokocháme krásou začínajících vrcholků Alp.

Dál pokračujeme přes St. Michael, kde je další krátká pauzička na kávu a cígo. 

Pokračujeme na Gmun a Spital. Za Spitalem stavíme, páč zase začíná chcát, natahujeme nepromok a plánujeme ubytování. Nejlépe něco ve Slovinsku, ale kousek od hranic. Booking vyplivl pár nabídek, vybrána Jesenice, zaplacena a jedeme dál. Mezi Rakouskem a Slovinskem jsou v téhle covidové době otevřeny jen tři přechody. Vybíráme si přechod u města Ferlach. Za Villachem sjíždíme na Klagenfurt a pokračujeme na Ferlach. V něm odbočujeme směr slovinský Tržič. Chceme projet Loibltunnel. Blížíme se k tunelu a k rakouské hranici. Čekáme nějakou důkladnou kontrolu, ale celníci jsou v klidu a ani neopouští svoji kabinku. Na slovinské straně kouknou celníci jen na SPZ a pouštějí nás dál. Zatáčky za hraničním přechodem jsou úžasný. Sice je mokrá silnice, ale dá se to. Dal bych si je hned znova. Když to posléze říkám Bácovi, tak se tomu směje, že prý si zákrut užiju ještě dost.

Pár kiláků za tunelem stavím, chci se nadechnout slovinského vzduchu. Shodou okolností stavíme u nějakého památníku, který zajdu očíhnout. Stál zde koncentrační tábor Ljubelj, pobočka Mauthausenu. Vězni, mezi nimi i Češi, zde byli drženi a kopali a stavěli právě ten tunel, který jsme projeli. I přes krásu hor je atmosféra tohohle místa trochu tíživá a zamračené nebe to jen podtrhuje. 

Vracím se od památníku zpět k mašině, dáme cígo a pak jedeme dál. Za Tržičem odbočíme na Jesenici a za nějakých 20 minut jsme tam.

Báca jede první, tak zadá do navigace adresu ubytování. Dom Pristava, Javornišky Rovt, Jesenice. Vjedeme do Jesenice, první světelná křižovatka a před ní cedule jak kráva ukazující vpravo a na ní jméno našeho penzionu. Fajn, nemůžeme zabloudit, říkám si, ale Báca jede rovně. OK, odbočím, zastavím, on se přeci musí vrátit. Po deseti minutách a třech neúspěšných telefonátech jedu dál. Adresu má, navigaci taky, on to najde. Cesta vzhůru se kroutí jak prasečí ocas a stoupá čím dál příkřeji. Po dalších 10 minutách vjíždím na planinu v kopcích s úžasným výhledem, penzion před mýma očima a Báca nikde. Zaparkuji, chvilka dohadování s paní domácí, která mi hned sune půllitr piva. V tu chvíli telefonát. Báca. ,,Kde jsi?", povídá. ,,Já jsem na místě", říkám, ,,ale kde jsi ty?"  ,,Já jsem někde jinde" , on na to. Bomba! To vím taky... Prostě si díky navigaci udělal výlet na vedlejší kopec, ale prý s krásným výhledem. No, nakonec jsme se domluvili a když jsem už měl Laško skoro v sobě, tak dorazila napružená Renča po svých a za ní Báca na mašině. Na nabídku piva po mně Renča prskla jedovatou slinou a hnala se pro svý, ale za chvilku už byla v klidu.

Dnes ujeto 543 km, půlka v dešti, ale pohoda. Dáme si luxusní véču, kterou udělá domácí na grilu, k tomu tři Laška a jdeme chrnět... Jsme ve Slovinsku. 

Den třetí, 19.6. 

Brzo ráno nás budí pro nás naprosto nezvyklé zvuky. Bečení ovcí, zvonce krav pod okny a do toho tu vyřvává kohout. 

Hodíme něco na sebe a jdeme se dolů najíst. Paní domácí před nás s úsměvem staví kávu a na stole jídla jak pro rotu vojáků. Prostě paráda. Tenhle penzík musím fakt doporučit. S druhou kávou v ruce jdeme ven, rozeženeme drůbež a očistíme mašiny od nánosu bordelu po cestě v dešti.

U toho hloubáme, co podnikneme. Předpověď hlásí krásný den, tak měníme původní plány. Dnes dáme vodopády Peričnik, vrch Vršič a pevnost Kluž, přespíme ještě jednu noc a až potom vyrazíme na Bled a směr jih. Jen mi trochu leží v hlavě zadní guma. Po cestě po dálnici už vypadá trochu unaveně. Ale co, to dám. Sundáme kufry, oblékneme hadry a za krásné modré oblohy a hřejícího slunce vyrážíme vstříct zážitkům.

Z Jesenice po klidné silnici do městečka Mojstrana a podél řeky Triglavska Bistrica až k vodopádům Peričnik. K vodopádům je to trochu výšlap, ale ten pohled stojí za to a studená vodní tříšť je v tom horku parádně osvěžující. K tomu tyrkysově modrá voda a nádherná krajina. Pomalu začínám měnit svůj pohled na Slovinsko.

Vracíme se k mašinám a po cigárpauze sedláme a jedeme zpět do Mojstrany, kde odbočíme na Kranjskou Goru. V ní odbočíme na Vršič a začíná stoupání a zatáčky. Jsou číslované, měla by to být série celkem 50 ostrých zatáček. Zhruba v první třetině cesty, cca ve 1200 m n.m. stavíme a jdeme se podívat na Ruskou kapli, kterou postavili ruští zajatci za první Velké války. Ostatně i cesta k průsmyku nese název Ruská cesta. Chvilku se procházíme místy, kde byl internační tábor a kde jsou i hroby vojáků. Dýchá na nás ponurá atmosféra a začíná se opět zatahovat dříve modrá obloha, takže opět sedláme koně a stoupáme dál. Na vrcholu stoupání v sedle průsmyku již drobně mrholí, ale naštěstí jen chvilku a pak přestává. Opět krátká pauza s malou procházkou, pokochat se pohledem na krásu hor a jedem dál. 

Sjíždíme opět serpentiny, které jsou úžasný a já si je vychutnávám a užívám a jedeme směr jih do Trenta a podél řeky Soča, kde mlsně pokukuji po hospůdkách, u kterých jsou slunečníky s logem piva Kozel. Dal bych si, ale holt až jindy. Za městem Kal Koritnica odbočujeme vpravo a po pár kilometrech dojedeme k pevnosti Kluž, která zde stojí ve stávající podobě od dob mocnářství Rakousko-Uherska a vlády France Josefa. 

Krátká procházka kolem pevnosti, která je bohužel momentálně uzavřená, prolezeme pár okolních jeskyní se soustavou střílen, které jsou směrem k silnici a pak nás zatuhující se obloha začne nutit k návratu. Stejnou cestou se vracíme na Vršič, užívaje si opět parádní zatáčky. Nahoře krátká pauza a začíná zase drobně pršet.

S Bácou se domlouváme, jestli natáhneme nepromok. Nakonec jen mávneme rukou s tím, že to je jen babka a že jsme v mracích, takže logicky mrholí. Až budeme níž, tak to bude v pohodě. OK. V sedle průsmyku mrholí, ve dvanácti stech jemně prší, v tisíci už prší slušně, takže už nám na kostkách kloužou kola a v Kranjské Goře už to na nás někdo leje kýblem. Následných 30 kiláků stálo za to. Voda mi tekla z bot horem, ale chlapi, co si budeme povídat, když vám to teče na kulky, tak to je fakt zlý. Dámy prominou :-D

Po příjezdu k penzionu se snažíme rychle zaparkovat, svléci věci na zápraží, všechno vyždímat a honem s tím na pec, kterou paní domácí prozíravě roztopila. Pak horká sprcha, Laško, další výborná véča, zase Laško, s panem domácím jedna Travarica a jde se chrnět.

Dnes najeto 164 km.

 

Den čtvrtý, 20.6.

Další slunečné ráno, do kterého nás probouzí kravské zvonce a kravál všelijaké havěti. Sejdu dolů na kávu, zapálím si a jdu omrknout mašinu. Včerejší cesta zatáčkami a vápencový prach dali gumě festovně na prdel. Přímo uprostřed na mě čumí drát z kordu. 

No, tak na tomhle fakt celý Slovinsko nedám. Jdu si pro další kávu a přitom se lámaně domlouvám s domácí, jestli je v okolí nějaký pneuservis. A ejhle, přímo prý v Jesenici. Báca s Renčou se už vyhrabali z kanafasu, tak u mé druhé kávy a snídaně probíráme další postup.

Do Jesenice do servisu, pak na Bled, Bohinske jezero a pak na západ. Domluveno, v devět máme naloženou bagáž, rozloučíme se s domácími a vyrážíme. Za chvilku jsme u pneuservisu, ale je zavřený. Zajdu do přidružené kavárny, které jsou úplně všude, jak jsem si všiml a začínám se domlouvat s obsluhující slečnou. Anglicky, slovinsky, česky. Místní se tím docela baví, slečna taky. Po chvilce pochopím, že je fakt zavřeno a otevírat se nebude. Co teď... Když odcházím, tak za mnou vyjde jeden místňák a co prý mám za problém. Beru ho k mašině, ukazuju na gumu a erudovaně sděluji, že ,,hele vole, guma je kaput." Kývl hlavou a ať jedeme za ním. Po pěti minutách stojíme u velkoprodejny pneumatik! Ukáže na vchod, poděkuju slovinsky, jen kývne hlavou a je v trapu. Díky bohům za takové lidi.

V prodejně je výběr pneu a zaplacení dílem okamžiku, jen malý problém. Gumu mají skladem v Kranju. Jedeme tam. V jedenáct jsme na místě. Vyzvedávám gumu a vyzvídám nejbližší servis. Prý kousek, asi tak dva kiláky.

V půl dvanácté jsme u servisu, kouknu dovnitř, pracovní doba do dvanácti, jen dvě auta, to stihnou.

Vyleze znuděný mladíček a co prý chci. Říkám, že jen přezout zadní pneu. Nenápadně koukne na hodinky, začne kroužit kolem motorky a sype argumenty, proč to nejde. Má to kardan, spousta práce se sundáním, nemá na to vercajk, špatný přístup ke všemu a navíc překáží vejfuk, bude muset dolů, prostě spousta práce… Koukám na něj jak tele na nový vrata... Co to mele?! No prostě se mu do toho evidentně nechce, vždyť má za chvilku padla. Ať prý přijedu v pondělí. Házím na to bobek a jeho posílám v duchu do nejhlubších zákoutí lidského těla, v pondělí už budu jinde. Guma ještě pár kiláků vydrží. Přikurtuju novou pneu zpět na kufr a jedeme pryč.

Nejprve se stavíme ve městě Bled, kde si dáme kávu a čučíme na krásu jezera a krajiny. Návštěvu hradu zatím vynecháme, určitě tu nejsem naposledy. Pak přejíždíme k Bohinjskému jezeru. Pořád je na co se dívat. Tahle část země je prostě fantastická. Jelikož chceme v neděli vyjet na Mangart, tak se od Bohinjského jezera vracíme do Bohinjske Bistrice a přes sedlo u Černého vrchu přejíždíme do Zgornje Sorice. Výhled z vrchu kopce na skalní stěny a vrcholy hor bere dech. Ze Sorice jedeme na Podbrdo a podél řeky Bača míříme do Tolminu. Silnice jak stvořená pro motorky. Úsek o délce 22 kilometrů má parádní asfalt, krásné táhlé zatáčky a minimum vesnic a provozu. Užíval jsem si každý kilometr. V Mostu na Soči si dáme kávu a plánujeme ubytování. Báca tu tu trochu zná a tak navrhuje kemp Lazar v Kobaridu.

Jedeme. Kolem šesté večer přijíždíme do krásného a poloprázdného kempu na břehu řeky Soča. Nahlásíme se, vybereme si příhodné místo, postavíme stany a já si v klidu uvařím a vychutnám tureckou kávu. Pak hygiena, do restaurace na večeři a k tomu nějaké to všudepřítomné Laško. Kolem desáté se soukám do spacáku a brzo usnu.

Dnes najeto 192 km. 

Den pátý, 21.6.

Nedělní ráno je studené. Hodně studené. Ta zima mě vlastně probudila. V sedm lezu ze stanu a rvu na sebe mikinu a od huby mi jde pomalu pára. Blízkost hor a řeky je poznat, teploměr ukazuje 5 stupňů. Z vedlejšího stanu leze za chvilku Báca a Renča v závěsu za ním a je nabalená jak starej eskymák za polární noci. Jestli byla takhle nabalená i v noci, tak jí zima rozhodně nebyla. Dáme si kávu a protože je ještě celkem brzo, tak se jdeme projít kolem řeky. Cestou nás míjí pár bláznů v neoprenu a s kajakem na zádech, kteří již za sebou mají ranní sjezd prudké řeky Soči.

Ta je v téhle části naprosto úchvatná. Zhruba hodinu se couráme kolem ní, koukáme na průzračnou vodu i na dravost, se kterou se valí korytem přes kameny. Když se nabažíme, vrátíme se zpět do kempu, nasnídáme se, natáhneme motohadry a se sluncem, které začíná konečně hřát jedeme vstříct Mangartu. Na ten se fakt těším. Doma jsem projel veškeré dostupné fotky a videa a jsem na něj natěšenej jak malej smrad na Vánoce.

Projedeme Bovec, opět kolem pevnosti Kluže a nabereme směr Lom pod Mangartom. Hned za ním je na dvou místech rozkopaná silnice a semafory. Při čekání na druhých semaforech najednou zaleze slunce, teplota spadne z 25 na 18 a začíná drobně pršet. Pár dalších motorkářů čekajících v koloně otáčí mašiny a jedou pryč. Pár kapek nás nerozhodí, říkám si. Já prostě jedu! Zelená na semaforu nás pouští dál. Za chvilku odbočíme na Mangart, který je pro mračna sotva vidět. Po příjezdu k mýtnici začíná pršet víc a jsme kromě dvou před námi jediní zájemci o výjezd. Zaplaceno, můžeme jet. Silnice je už mokrá, absence svodidel zrovna neuklidňuje a moje guma s čumícím kordem už vůbec ne. Úzká silnice se vine vzhůru skrz pár tunelů a déšť houstne. Jen drobný poznatek... Na fotkách a videu ta silnice vypadá pohodlná a široká. Fakt to tak není :-D

To mi tak blikne hlavou, když projíždíme druhým tunelem, za kterým se silnice ostře láme vlevo. Před posledním tunelem už musíme zastavit a narvat se do nepromoků a déšť nás šlehá jak bič. 

Od huby mi jde pára... Opět! Kolem jedné se dosoukáme nahoru, ale občasné nárazy větru nám dávaly co proto. Stavíme na malém parkovišti, kde jsme kromě dvou aut jediní. Mangart... Déšť se sněhem, na budíku 2 stupně, vítr jak kráva, ale já jsem spokojený. Jsem na Mangartu. 

Chvilku se tam couráme, pár fotek, krátké kochání tím, co je přes mraky vidět a jedeme zpět, páč přeci nejsem polární medvěd a ta kosa je fakt hustá.

Sjezd je o poznání pomalejší, protože splavený vápencový prach a bláto kloužou, ale i tak se ještě stihnu kochat výhledem. Čím níž jsme, tím víc stoupá teplota a je to už trošku veselejší i přes trvající, teď už drobnější, déšť. Kolem druhé projíždíme opět Bovcem. Stavíme na benzíně a sundaváme nepromoky, protože už zase svítí slunce a pere to do nás. Nakoupíme nějaké zásoby jídla a pivka a vracíme se klidným tempem do kempu, kde jsme kolem čtvrté. Báca s Renčou se jdou potom ještě projít, ale já jsem línej jak vandrák v červenci, tak si dělám kávu a čistím mašinu. Přitom se rozloučím i s pneumatikou, pro kterou byl dnešní výlet posledním hřebíčkem do rakve a má to za sebou.

Za hodinku se vrací ti dva romantici z procházky, další káva, plánování dalšího dne a s krásným západem slunce se vydáme na véču. 

Večeře celkem dobrá a při druhém Lašku tahám info z místního pikolíka a páč jsem lingvista, tak mi to celkem jde. ,,Hele, pocem. U mne guma wrong, kaput, chápeš, ne? Potřebuju servis, vyměnit." Nechápal. Až když jsem mu ukázal fotku mrtvý pneu, tak mu začalo svítat. Aha prej, ty potřebuješ vulkanizerstvo! No jasně, je hned za rohem. Zmizel a za chvilku byl zpět s mapkou z brožurky a zakroužkoval příslušné místo. Hodnej kluk, i větší dýško jsem mu nechal. Dopijeme, ve stanu se preventivně nabalím a jdeme spát.

Dnes pouhých 97 km.

Den šestý, 22.6.

Ráno vstávám opět v sedm, dám si kávu, přikurtuju pneu na kufr a vyrážím do servisu. Copa to, ten jsem našel snadno, ale majitel mi řekl, že motorky nedělá. Prý to mám zkusit v Tolminu. OK. Tam jsem za chvilku, servis jsem také našel, ale opět mne ženou o dům dál. V tom třetím už mám štěstí. Dokonce mě vzali hned. Kolo sundané z mašiny za 5 minut, nová guma nasazená za dalších pár minut. To by měl vidět ten cápek z Kranje. No, pak to začalo. Chlapík začal běhat po servisu, pak se přikolébal zpět, něco kutil u kola, pak zase pobíhání a hledání... pořád dokola. Evidentně neměl na tenhle typ kola trny na vyvažovačku. 40 minut tam pobíhal jak střelenej, zkoušel kombinovat a nakonec došel pro šéfa. S ním a po dalších 2 cigaretách začali brnkat na drátěný výplet kola a došli k závěru, že vyvažovat netřeba, protože dráty na kole jsou všechny našponovaný a v cajku, tak šlo kolo zpět na mašinu. Moc jsem je nepřemlouval, byl jsem rád za přezutí. Hlavně, že tam je nová. Zaplatím 8 éček a mažu zpět do kempu, kde už na mě čekají pomalu se slavobránou. Další káva, zaplatíme za pobyt, plnou polní a nalodit! Vyrážíme směr jih. Dneska chceme dojet k moři.

Podél krásné řeky Soča jedeme přes Tolmin a na Novou Goricu. Tam díky navigaci chvíli bloudíme, dokonce i kus italské části projedeme, ale nakonec se vymotáme.

Jelikož nemáme dálniční známky, tak směřujeme k jihu po okrskách. Což o to, krajina a vesničky plné kamených domků a krásných vinic jsou úžasné, ale teploměr stoupá ke třicítce a cesta neubývá. Stavíme v obci Štanjel na benzině a s nanukem v hubě padneme do stínu olivníku, chladíme se a koumáme co dál. Nakonec se rozhodneme koupit dálniční známky a přejezd uspíšit po dálnici.

Vyfotíme si místní panorámata a otáčíme mašiny směr Senožeče a dálnice.

Půl hodinky se ještě motáme přes místní zapadákovy a vinice, ale pak už najíždíme na dálnici a kolem třetí hodiny parkujeme v Izole u recepce komlexu Belvedere. Zaplatíme za místa, chvilku vybíráme plac a nakonec opět komedie při stavění stanů. 

Jak tak stavíme stany, tak kolem prochází hezká a pěkně rostlá panička s dcerkou. Naštěstí držíme s Bácou klapačku a vynecháme naše běžné kydy a pak jen po sobě koukneme, páč se za chvilku od jejich stanu ozve slovenština. To by jsme asi valili bulvy, kdyby nás tam sjela na tři doby :-D

Stany postavený, hup do plavek a hurá k moři. Čekal jsem ale trochu lepší přístup k vodě. Cesta je jen úzká stezka křovinami dlouhá zhruba 600 m, na které je v poslední části převýšení cca 100 m. Copa o to, tam to jde. Za 10 minut jsme u moře. Pláž ze samých oblázků, že by si jeden hnátu zlámal, ale docela prázdná. 

Dvě hodinky se jen tak povalujeme a cachtáme ve vodě a pak se vydáme zpět do kempu. Po deseti minutách jsem teprve v půlce cesty, funím jak prase, když jde z bukvic a jsem zralej na další koupel. Ale dali jsme to. V kempu jsem drapnul kraťasy a mažu do sprchy. Pak si zajdeme do Izoly pro něco k snědku a samozřejmě i pár plechovek piva, následuje očistná cesta zpět opět do kopce a pak si už jen vychutnáváme krásný horký večer sedíce u stanů. Jen ty cikády řvaly jak kráva. V jedenáct zalezeme do stanů s tím, že tu zůstaneme ještě jeden kochací den.

Dnes ujeto 181 km.

Den sedmý, 23.6.

V noci je horko jak kráva (zlatý Kobarid) a k ránu mě vzbudí štrachání a rachot plechovek. Vylezu ven ze stanu a hned vedle něj vidím ježka, jak dojíždí zbytky piva z plechovkáčů. Snídani jsem mu zabavil, bodlináče odkutálel a zalezl zpět. V osm jsem už vstal opravdu, páč žaludek říkal, že je čas mu už konečně něco poslat. Jeho přání vyslyšeno i kofein doplněn a kolem desátý vyrážíme opět na pláž. 

Tam už dneska docela narváno, jen vlevo u skal je volněji, zaparkujeme tam. Po pravé straně máme párek důchodkyň z Itálie, vlevo matka s dcerou, zřejmě z Rakouska. Na dcerce, tak 25 let, bylo vidět, že má určo předky z Čech, protože byla fakt kus.

Další dvě hodiny trávíme plaváním, čtením a grilováním se na sluníčku. Bácovo bílá kůže dostává zabrat, ale myšlenky od vystupujících rudých fleků odvádí zdatně očumováním naší rakouské spoluplážovnice, což mu později Renča omlátí o čumák :-D Já ostatně pozadu nezůstával.

O nějaký čas později se chceme jít svlažit a už jen ze zvyku zabloudíme očima vlevo a v tu chvíli jsme s Bácou jak postavičky z americké kreslené grotesky. Šuplík nám spadne až na zem, jazyk vyjede jak roláda a ušima nám uchází pára. Kotě se chce rovnoměrně opálit, tak sundalo horní díl plavek, s úsměvem se ušklíblo našim vytřeštěným výrazům, opřelo se o skálu a s vědomím, že ze dvou trotlů udělalo slintající imbecily se oddávalo paprskům. No, teď už jsme do vody fakt museli. :-D Koupačka a očumování pokračovalo dál asi tak hodinku, pak už Báca vzdal marný boj s pálícím sluncem a odešel do kempu. Já a Renča jsme ho následovali asi tak za hoďku a půl. V kempu sprcha (studená), pak jsme jen tak v šortkách skočili na mašiny a zajeli si do Izoly něco nakoupit a potom na večeři do příjemné hospůdky. Večer obvyklé posezení u stanu s pivkem, klábosení a všichni jsme si chladili už teď zrudlou kůži. V deset večerka a spát.

Den osmý, 24.6.

Ráno bylo opět horké. V klidu si vychutnáme kávu a snídani, namažeme svou zbědovanou rudou kůži a plánujeme další trasu. Dnes pojedeme zpět na sever. V deset máme sbaleno, zaplaceno, tudíž vzhůru do sedel a jedeme. Projedeme Izolou a najíždíme na A1 a míříme do Postojne. Zdejší jeskyně prostě musím vidět a také doufám, že v kopcovité části Slovinska bude chladněji a zmírní se následky včerejšího opalování. Cesta probíhala v pohodě, provoz minimální, mašiny předly jak kotě a kolem jedenácté jsme u Postojne Jamy, kolem dvanácté už sedáme na vláček mířící do podzemí a sjíždíme do krasu. Údajně největší krasový systém v Evropě, jak zaznělo od průvodce. Naprosto mne uchvátil. Úchvatné dómy a nádherné stalagmity a stalaktity, krápníkové závěsy a jezírka. Naprosto úžasné. A podzemní řeka jako bonus na závěr. Kolem druhé máme prohlídku za sebou, v blízké restauraci si dáme Cave burger a vyjíždíme na Predjamsky hrad. 

Ten pouze okoukneme z povzdálí, protože nás začíná tlačit čas. Potřebujeme se dostat do večera někam k čáře a ubytovat se. Od hradu si neplánovaně zkrátíme cestu po šotolinových lesních cestách směr Logatec, což byla příjemná změna proti sterilní dálnici. Lesy tu jsou krásné a hluboké a hlavně ten chládek... U Logatecu se znova napojíme na A1 a přes Ljubljanu a Kranj směřujeme k severovýchodu, kde jsme našli pěkné a levné ubytování ve Wooden Cabin v Kamna Gorica, kousek od Bledu. Kolem šesté večer jsme tam a vítá nás majitelka, ukazuje ubytování a kasíruje. Ubytování fakt na pohodu. Lesy kolem nás, celý prostor sami pro sebe a kousek od hlavní budovy nás chrochtáním vítají tři štětiňatí strakatí kamarádi z Přeštic. V podvečer za námi dorazí kamarád Jirka z naší party, který s přítelkyní míří z italských Alp k moři. Skočíme si všichni do místní hospůdky na večeři a pivko, kde ze stojící cedule zjišťujeme, že všude je to stejný :-D 

Kolem desáté jsme zpět, Jirka s Irčou míří ke svému ubytování a my se chystáme do pelechu. A že je to velký pelech! Jedna obrovská postel zabírá celou šíři chaty. Já spím u stěny, Renča u druhé, Báca uprostřed. Špatné rozmístění, páč Báca chrápe jak dřevorubec a celou noc mě tím zdatně oblažuje.

Dnes najeto 183 km.

Den devátý, 25.6.

Kolem čtvrté ráno začíná na střechu bubnovat déšť. Lezu ven, protože se v tom chrápání stejně nedá spát a na terase kouřím a sleduji na mobilu předpověď a meteoradar. Máme pech. V partě do mě rejou, že mi budou říkat Pán deště, protože vždy, když jedeme někam dál a jedu i já, tak chčije. Vychází to i nyní. Na celý den je na území Slovinska, Rakouska a Německa hlášen trvalý déšť. Jdu se na chvilku ještě natáhnout a marně mlaskajíc na Bácu usínám. Ráno v sedm lezeme ven, děláme si kávu a probíráme situaci. Z nebe se valí proudy vody. S ohledem na předpověď, že takové počasí má být v Rakousku i Německu ještě den dva, rušíme naplánovaný výjezd na Grossglockner a rozhodujeme se vyrazit k domovu.

Mezi devátou a desátou hodinou má déšť trochu polevit. Natahujeme vložky pod bundy, nepromoky přes hadry a kolem deváté vyjíždíme směr Rakousko. Je chladno. Rozdíl mezi středou u moře, kde je 30 stupňů a dneškem, kdy chčije a je 10 stupňů je markantní. Míříme na Villach a Spittal, kde se stáčíme na Salzburg. A celou dobu hustě prší. Kolem jedenácté projíždíme tunel u St. Michael im Lungau. Za tunelem to na nás už zase lejou z kýble. Nějak to přestávám řešit, protože kulky mám mokrý už někde od Villachu, ale další propad teploty na 6 stupňů je znát. Zapínám vyhřívání na heftech, snažím se udržet naloženou mašinu na dálnici, kde pomalu voda stojí a rychlostí kolem 120 km/hod se probíjíme deštěm k severu.

V Salzburku malý voraz na benzíně a u horkého kafe se rozhodujeme, že to vezmeme po B20 přes Německo směr Straubing a Cham. Špatná volba, jak později zjišťujeme. Sice někde u Eggenfeden přestává pršet a sundaváme nepromoky, ale houstne provoz, předjíždět se nedá a tempo je vražedně pomalé. U Staubingu nás zase chytá děšť. Stavíme s taháme na sebe navlhlé nepromoky a prochcané rukavice.

Stallwang, Hagendorf, Cham. Déšť, déšť, déšť. Kousek od Furthu přestává. Přejíždíme čáru do Čech a stavíme na první benzíně. Nepromoky dolů, najíst se a jedeme dál, protože se to začíná znova mračit. 

Taháme za plyn, páč nepromok na sebe už nenatáhnu. Mezi Horšovským Týnem a Holýšovem je už zase černo. Mraky jako kráva vpravo, mraky jako hovado vlevo a jdou k sobě. Mezi nimy úzký pruh světla. Kašlu na dodržování rychlosti. S prvními kapkami tahám rychlost výš. Stihneme to. Za Holýšovem jsme z toho venku a za námi boží dopuštění. Zvolníme a klidným tempem míříme k domovu. Kolem sedmé jsme doma a 543 km za námi.

Super dovolená. Až na první a poslední den krásné počasí, pohodové cestování, krásná krajina, příjemní lidé, úžasná země. Jel bych tam klidně zas. Ale mám jiné plány. A už teď se těším na další léto.

Bosno, třes se!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE